Právo
Právo je v jeho klasickém objektivním významu jedna z normativních soustav. Tvoří ji soubor platných právních norem, tj. pravidel chování (příkazů, zákazů nebo dovolení), kterými se řídí lidské spolužití a které jsou uznávané nebo přímo stanovené státem. V případě nedodržování práva ho stát mocensky vynucuje. Ve svém souhrnu všechny platné právní normy tvoří právní řád daného státu.
Právo z různých hledisek zkoumá právní věda. Všeobecné znalosti o něm, představy o jeho platnosti a oprávněnosti se pak označují jako právní vědomí.
Protože slovo právo má (nejméně) dva různé významy, používají právníci termín objektivní právo pro právo jako soubor norem a termín subjektivní právo pro právo určitého subjektu na něco.[1] Jde tedy o objektivním právem zaručenou možnost chovat se určitým způsobem.
Obsah |
Dělení objektivního práva [editovat]
Právo pozitivní a přirozené [editovat]
Pozitivní právo stanovuje především zákonodárce, rozlišuje se právo jako takové a morálka jako mimoprávní normativní systém. Naproti tomu u přirozeného práva jsou hlavními původci práva Bůh nebo příroda, stát je jen může uznávat. Dnes je vnímáno hlavně jako teorie o lidských právech.
Právo soukromé a veřejné [editovat]
- Podrobnější informace naleznete v článcích Soukromé právo a Veřejné právo.
Toto dělení objektivního práva pochází už z práva římského, kde se odlišovalo především to, jaký zájem chrání. Pokud šlo o zájem státu, bylo to právo veřejné, jestliže jednotlivce, pak právo soukromé. Existuje ale více teorií, jak tímto způsobem právo dělit, např. podle vztahu jeho adresátů, pokud jsou si rovni a vzájemná práva a povinnosti si stanoví dohodou, jde o soukromé právo, naopak pokud je jeden z nich v nadřízeném postavení a práva a povinnosti může stanovit ostatním i proti jejich vůli, jde o právo veřejné.
Další dělení [editovat]
Objektivní právo lze dále dělit podle různých kritérií. Například podle jeho územní platnosti na vnitrostátní právo a mezinárodní právo, podle metody a oblasti právní úpravy na hmotné právo a procesní právo, nebo podle toho, zda je stanoveno někým, zejména státem, zvnějšku (právo heteronomní), či si ho účastníci právního vztahu stanoví sami (právo autonomní).
Právní odvětví [editovat]
- Podrobnější informace naleznete v článku Právní odvětví.
Celý právní řád, který se skládá především ze všech platných právních norem, lze teoreticky rozdělit i na jednotlivá právní odvětví, jestliže splňují tzv. odvětvotvorná kritéria (existence společných institutů a právních principů, vnitřní systémová soudržnost a akceptovatelnost ze strany odborné veřejnosti). V soukromém právu jsou nejdůležitějšími právními odvětvími občanské právo, rodinné právo, obchodní právo a lze sem zařadit i pracovní právo. V oblasti veřejného práva pak jde zejména o ústavní právo, trestní právo, správní právo a finanční právo.
Právní normy [editovat]
- Podrobnější informace naleznete v článku Právní norma.
Všeobecně závazná pravidla chování, jejichž dodržování je vynutitelné státem. Právní normy přijímá normotvůrce, většinou parlament jako subjekt nadaný zákonodárnou mocí. Lze je rozlišovat mj. na:
- zavazující
- opravňující – umožňují se nějak zachovat, např. uzavřít smlouvu.
Souhrn právních norem, které upravují určitý druh společenských vztahů, např. vlastnictví, manželství apod., se nazývá právní institut.
Prameny práva [editovat]
- Podrobnější informace naleznete v článku Pramen práva.
Právní normy jsou obsaženy v různých druzích pramenů práva, odkud je lze zjistit. Základní dělení pramenů práva je na materiální a formální. Materiálními prameny jsou různé reálné skutečnosti, např. společenské a hospodářské poměry dané společnosti nebo její historie, tedy důvody, které vedou k přijetí určité právní úpravy. Formálními prameny jsou pak ty zdroje, které právo přímo obsahují, a to:
- nepsané právo (ius non scriptum) – právní obyčeje a právní principy.
- psané právo (ius scriptum) – především normativní právní akty, čili právní předpisy (publikované zejména ve Sbírce zákonů), ale také normativní smlouvy či soudní precedenty.
U nejčastějšího pramene práva, kterým je právní předpis, se pak rozlišuje:
- jeho platnost – předpis se stal součástí právního řádu,
- legisvakanční lhůta – období mezi platností a účinností,
- jeho účinnost – nastává povinnost se předpisem řídit,
- jeho působnost – územní, osobní, časová i věcná.
Reference [editovat]
- ↑ „právo [...] 1. oprávnění, nárok [...] 3. souhrn (právních) norem [...]“ – Slovník spisovného jazyka českého [online]. Ústav pro jazyk český, [cit. 2013-04-26]. Dostupné online.
Související články [editovat]
