Právo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Právo (rozcestník).

Právo je v jeho klasickém objektivním významu jedna z normativních soustav. Tvoří ji soubor platných právních norem, tj. pravidel chování (příkazů, zákazů nebo dovolení), kterými se řídí lidské spolužití a které jsou uznávané nebo přímo stanovené státem. V případě nedodržování práva ho stát mocensky vynucuje. Ve svém souhrnu všechny platné právní normy tvoří právní řád daného státu.

Právo z různých hledisek zkoumá právní věda. Všeobecné znalosti o něm, představy o jeho platnosti a oprávněnosti se pak označují jako právní vědomí.

Protože slovo právo má (nejméně) dva různé významy, používají právníci termín objektivní právo pro právo jako soubor norem a termín subjektivní právo pro právo určitého subjektu na něco.[1] Jde tedy o objektivním právem zaručenou možnost chovat se určitým způsobem.

Dělení objektivního práva[editovat | editovat zdroj]

Právo pozitivní a přirozené[editovat | editovat zdroj]

Pozitivní právo stanovuje především zákonodárce, rozlišuje se právo jako takové a morálka jako mimoprávní normativní systém. Naproti tomu u přirozeného práva jsou hlavními původci práva Bůh nebo příroda, stát je jen může uznávat. Dnes je vnímáno hlavně jako teorie o lidských právech.

Právo soukromé a veřejné[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Soukromé právo a Veřejné právo.

Toto dělení objektivního práva pochází už z práva římského, kde se odlišovalo především to, jaký zájem chrání. Pokud šlo o zájem státu, bylo to právo veřejné, jestliže jednotlivce, pak právo soukromé. Existuje ale více teorií, jak tímto způsobem právo dělit, např. podle vztahu jeho adresátů, pokud jsou si rovni a vzájemná práva a povinnosti si stanoví dohodou, jde o soukromé právo, naopak pokud je jeden z nich v nadřízeném postavení a práva a povinnosti může stanovit ostatním i proti jejich vůli, jde o právo veřejné.

Další dělení[editovat | editovat zdroj]

Objektivní právo lze dále dělit podle různých kritérií. Například podle jeho územní platnosti na vnitrostátní právo a mezinárodní právo, podle metody a oblasti právní úpravy na hmotné právo a procesní právo, nebo podle toho, zda je stanoveno někým, zejména státem, zvnějšku (právo heteronomní), či si ho účastníci právního vztahu stanoví sami (právo autonomní).

Právní odvětví[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Právní odvětví.

Celý právní řád, který se skládá především ze všech platných právních norem, lze teoreticky rozdělit i na jednotlivá právní odvětví, jestliže splňují tzv. odvětvotvorná kritéria (existence společných institutů a právních principů, vnitřní systémová soudržnost a akceptovatelnost ze strany odborné veřejnosti). V soukromém právu jsou nejdůležitějšími právními odvětvími občanské právo, rodinné právo, obchodní právo a lze sem zařadit i pracovní právo. V oblasti veřejného práva pak jde zejména o ústavní právo, trestní právo, správní právo a finanční právo.

Právní normy[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Právní norma.

Všeobecně závazná pravidla chování, jejichž dodržování je vynutitelné státem. Právní normy přijímá normotvůrce, většinou parlament jako subjekt nadaný zákonodárnou mocí. Lze je rozlišovat mj. na:

  • zavazující
    • přikazující – stanoví povinnost nějak jednat, např. platit daně.
    • zakazující – zakazují činit určité kroky, např. uzavírat kartelové dohody.
  • opravňující – umožňují se nějak zachovat, např. uzavřít smlouvu.

Souhrn právních norem, které upravují určitý druh společenských vztahů, např. vlastnictví, manželství apod., se nazývá právní institut.

Prameny práva[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Pramen práva.

Právní normy jsou obsaženy v různých druzích pramenů práva, odkud je lze zjistit. Základní dělení pramenů práva je na materiální a formální. Materiálními prameny jsou různé reálné skutečnosti, např. společenské a hospodářské poměry dané společnosti nebo její historie, tedy důvody, které vedou k přijetí určité právní úpravy. Formálními prameny jsou pak ty zdroje, které právo přímo obsahují, a to:

U nejčastějšího pramene práva, kterým je právní předpis, se pak rozlišuje:

  • jeho platnost – předpis se stal součástí právního řádu,
  • legisvakanční lhůta – období mezi platností a účinností,
  • jeho účinnost – nastává povinnost se předpisem řídit,
  • jeho působnost – územní, osobní, časová i věcná.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. „právo [...] 1. oprávnění, nárok [...] 3. souhrn (právních) norem [...]“Slovník spisovného jazyka českého [online]. Ústav pro jazyk český, [cit. 2013-04-26]. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]