Daň

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Daň je zákonem (popřípadě i jinak) určená povinná platba do rozpočtu autority (např. státu), která je oprávněna ji vyhlásit. Vyznačuje se neúčelovostí a neekvivalentností, tzn. ukládá se jako jednostranná povinnost bez nároku plátce na plnění ze strany vyhlašující autority. Daně jsou placené při určitých okolnostech, událostech, např. pravidelně v určitých intervalech nebo při změně vlastnictví (výplata odměny, prodej, darování nebo dědění). Nesplnění bývá sankcionováno jejím navýšením (pokutou) a případně jako zločin.

Daně jsou dnes obvykle placeny v penězích, dříve byly běžné platby v naturáliích či ve formě roboty nebo vojenské služby.

Charakteristika daně[editovat | editovat zdroj]

Daň je platbou:

  • nedobrovolnou, povinnou, vynutitelnou – placení daní je nařízeno zákonem,
  • nenávratnou – zaplacenou daň nelze požadovat zpět,
  • neekvivalentní – neexistuje nárok na adekvátní plnění za daň,
  • neúčelovou – plátce daně nemůže ovlivnit, na co budou daně použity,
  • ve prospěch veřejného rozpočtu,
  • obvykle opakovanou.

Účel daní[editovat | editovat zdroj]

Důvodem existence daní je nutnost získat prostředky pro veřejný sektor k financování funkcí státu a veřejné správy, jako jsou:

a) základní, které jsou nutné pro samu existenci státu:

  • veřejná správa: vytváření a udržování pravidel a zákonů, práv včetně vlastnictví,
    • řídící orgány (v demokracii volené zastupitelské sbory) ústřední, regionální a místní (obecní)
    • jejich zaměstnanci - úředníci
  • vynucování dodržování těchto pravidel:
    • policie,
    • soudnictví,
    • vězeňství,
    • armáda a obrana obecně,

b) doplňkové, vedlejší, v některých zemích ponechávaných soukromé iniciativě

  • tvorba a údržba infrastruktury,
  • přerozdělování bohatství:
    • sociální (chudinská) péče, starobní důchody a péče o staré osoby a také podpora v nezaměstnanosti. Sociální oblast tvoří obvykle největší výdaje státu,
    • zdravotní péče: následná, léčebná nebo preventivní, hygiena; obvykle druhý největší náklad státu,
    • vzdělávání,
    • ochrana přírodního bohatství a životního prostředí,
    • dotace na veřejnou dopravu.

Tyto služby mohou být z daní financovány buď úplně nebo mohou daně doplňovat individuální pojištění či spoření, které jsou však někdy nařízeny zákonem a jsou tedy do jisté míry další formou zdanění.

Státy prostřednictvím změn parametrů daňového systému mohou ovlivňovat několik cílů:

  • Přerozdělování bohatství mezi různě bohatými vrstvami obyvatelstva, kdy jsou vyšší vrstvy podporovány daněmi uvalenými na vrstvy nižší (původně ovšem to byly sjednané nájemní poplatky pro majitele - stát nebo šlechtu - nebo povinné příspěvky pro charitativní účely. Viz například desátek, léno nebo mýto). V moderní společnosti stát zdaňuje pracující a podnikající, aby mohl vykonávat své funkce a politiku (například pomáhat sociálně slabým, tělesně postiženým, občanům v důchodovém věku apod.).
  • Ovlivňování ekonomiky; takové metody a pohledy na hospodaření státu se označují jako fiskální politika.
  • Ovlivňování spotřeby různého zboží a služeb, zejména jako prevence zdraví a bezpečnosti obyvatel.

Prostřednictvím daní stát mění výhodnost některých činností – některé zatěžuje daněmi a naopak jiné podporuje subvencemi. Míra používání těchto nástrojů se v různých státech liší. Vysoká míra zasahování a ovlivňování ve prospěch chudších obyvatel se nazývá socialismus a takové státy jsou socialistické.

Výše daní[editovat | editovat zdroj]

Daně jsou nejčastěji určeny jako nějaký podíl (v procentech) základní hodnoty, označované jako daňový základ, kterou může (podle typu daně) být cena zboží, příjmy (mzda, zisk), velikost majetku apod. Alternativně může být velikost daně určena buď zcela pevnou částkou, nebo vypočítána jiným způsobem (příkladem je daň z lihu, tedy spotřební daň na alkohol, jejíž výše je v Česku odvozena od množství čistého lihu, nikoli z ceny).

Progresivní, regresivní zdanění[editovat | editovat zdroj]

Daňový systém může být

  • konstantní (např. daň z hlavy),
  • lineární (procentuální sazba daně je pro všechny plátce stejná, výše daně je tedy přímo úměrná výši daňového základu)
  • progresivní (čím vyšší je daňový základ, tím vyšší je procentuální sazba)
  • regresivní (s rostoucím daňovým základem procentuální sazba klesá).

Rovné zdanění[editovat | editovat zdroj]

Zvláště u daně z příjmů se objevuje termín rovná daň (zejména u daně z osobního příjmu), systém čistě lineární daně s jednotnou sazbou, odstraňující odchylky a výjimky, zejména úlevy. To zjednodušuje administraci (a tím snižuje náklady) jak výběru a vymáhání daně státem, tak stanovení a odvod plátcem.

Taková daň s prakticky jednotnou sazbou v Česku platí pro daň z příjmu podniků (právnických osob).[1]

Druhy daní[editovat | editovat zdroj]

Základním způsobem klasifikace daní je dělení na daně přímé, kterou platí poplatník sám na vlastní účet, a na daně nepřímé, které platí plátce daně, ovšem na účet poplatníka (od kterého předem daň vybere, např. formou přirážky k ceně).

daně přímé
daně přiznávané daňovým přiznáním
daně srážkové u zdroje
daně nepřímé
univerzální daň
selektivní daň

Institucionální třídění daní podle OECD[editovat | editovat zdroj]

OECD rozeznává tyto daně a jejich kódy:

  • 1000 - daně z důchodů, zisků a kapitálových výnosů
  • 2000 - příspěvky na sociální zabezpečení
  • 3000 - daně z mezd a pracovních sil
  • 4000 - daně majetkové
  • 5000 - daně ze zboží a služeb
  • 6000 - ostatní daně

Ekonomický pohled na daně[editovat | editovat zdroj]

Podle některých ekonomických teorií - vycházejících z předpokladu pouze nákladového charakteru daní - nepřímé daně deformují trh, čímž způsobují v ekonomice ztráty.

Graf nabídky a poptávky bez daní

Na prvním obrázku je vidět rovnováhu na dokonale konkurenčním trhu bez daní. V této rovnováze se prodává množství Q1 za cenu P1. Pokud se na takovém trhu zavede velice jednoduchá daň, kdy kupující při každém uskutečněném obchodu zaplatí fixní částku d, rovnováha na trhu se změní, jak je vidět na následujícím obrázku:

Graf nabídky a poptávky po zavedení daně

Cena pro zákazníka vzrostla o část daně na P2 (druhou část zaplatí ve výsledku výrobce, jehož výnos se sníží na P3), zákazník je proto ochoten koupit jen menší množství zboží Q2. Státu poskytuje daň výnos Q2 ⋅ d, označený žlutě.

Je vidět, že o tento výnos se sníží přebytky jak spotřebitele, tak výrobce. Poměr, v jakém se o platbu daně podělí (tzv. incidence či dopad daně), závisí (na dokonale konkurenčním trhu) na elasticitě daného zboží. Např. u zboží s nízkou elasticitou poptávky nese většinu nákladů spotřebitel. Sem patří kromě základních potravin také např. alkohol či tabák, u kterého se jakékoli zvýšení daně typicky projeví přesně stejným zvýšením ceny. Na druhé straně u zboží s úplnou elasticitou poptávky nese celou daň prodávající; to se týká typicky luxusního zboží, u kterého se zvýšení daně do ceny nepromítne.

Jak je na obrázku také vidět, není daň prostým přenosem bohatství od výrobců a zákazníků ke státu; část přebytku je zdaněním ztracena. Na obrázku je tato část označena červeně. Tyto ztráty se označují jako náklady mrtvé váhy.

Tento příklad je samozřejmě extrémně zjednodušený – daň má fixní výši a hlavně se neuvažuje, k čemu stát peníze získané na daních využívá. Daň může být z ekonomického hlediska ospravedlněná, pokud odstraňuje jiné, větší neefektivity, které poškozují trh, např. při budování hmotné nebo společenské infrastruktury nebo vynucování práva, které předchází negativním externalitám nebo monopolům. V takových případech může daň naopak působit jako nástroj (označuje se pak jako Pigouova daň) pro zvýšení efektivity trhu.

Otázkou optimální výše zdanění se zabývá tzv. Lafferova křivka, která ukazuje, že od jisté míry již dalším zvyšováním daní výnos státu klesá.

Daně a politické systémy[editovat | editovat zdroj]

V centralistických politických systémech jsou daně záležitostí centrální správy, v systémech decentralizovaných - jako federace, konfederace - menších správních jednotek.

V systémech založených na principu subsidiarity jsou i daně, jejich výše a jejich použití, věcí občanů a obcí, včetně daní placených vyšším správním jednotkám jako kantonům, krajům, okresům, zemím a federaci.

Daně a korporace[editovat | editovat zdroj]

Skupina v rámci charitativní organizace Christian Aid, která analyzovala daňovou morálku velkých firem, ve výsledcích své práce zmiňuje, že daně, jejichž placení se často úspěšně vyhýbají velké korporace, představují 160 mld dolarů, což má být 150 % částky, kterou Třetímu světu poskytuje vyspělý První svět.[2][3]

Daňové úlevy a odpočty[editovat | editovat zdroj]

Daňový beneficient, zpravidla stát, určuje možnosti a podmínky, jak si poplatníci daně mohou snížit, např. při podpoře žádoucích činností, zejména charitativních, kulturních, výzkumných, sportovních nebo propagačních. Zpravidla si tím o prokázanou věnovanou hodnotu daru může snížit daňový základ z daně z příjmu.

Odvodů na sociální a zdravotní pojištění se tyto úlevy zpravidla netýkají, tedy pojistné se nesnižuje.

Např. v Británii (resp. ve Spojeném království) ale stát navíc přispěje na daný účel dotací ve výši poskytnuté daňové úlevy, např. při hodnotě sponzorského daru 100 liber a zdanění 25% tak sponzorovanému příjemci přijde 125 liber a sponzor svůj čistý příjem sníží jen o 75 liber.

Dohled nad veřejnými financemi, včetně daní[editovat | editovat zdroj]

Úroveň státní správy ovlivňuje i způsob nastavení a výši daňových sazeb (vedle protikladných politických preferencí, jako například liberalismus a socialismus).[zdroj?] Nedostatky ve výběru a odvodu daně vedou:

  • ke vzniku „daňového sektoru“, „koalicezájmových skupin, skupin soukromých osob a ve státní správě, které se ve společném zájmu zabývají především tím, jak snížení daně co nejlépe využít k vlastnímu prospěchu prostřednictvím korupce,
  • k rostoucímu daňovému zatížení ve snaze zachování výnosů daně, které vede k ještě větší snaze poplatníků o daňové úniky,
  • ve snaze o nápravu k rostoucímu počtu pracovníků ve státní správě, kteří by jinak přispívali k rozvoji hospodářství, s důsledkem jeho oslabení.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

kritika, problémy vedoucí k nekontrolovanému růstu státní správy a tím daní

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. se sazbou 19%, byť s výjimkami snížených sazeb např. pro investiční fondy[1][2]
  2. http://www.guardian.co.uk/business/2008/may/12/taxavoidance.taxandspending1
  3. http://www.blisty.cz/2008/5/14/art40544.html

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

články
  • (anglicky) The case for flat taxes, Pioneered in eastern Europe, flat tax systems seem to work because they are simple – Economist, 14.4.2005