Halič
Halič (polsky Galicja; ukrajinsky Галичина / Halyčyna; latinsky Galicia) byla jedna z částí habsburského soustátí (později Rakouského císařství a Rakouska-Uherska), která po roce 1918 spolutvořila Polsko a po roce 1945 byla rozdělena mezi Polsko a sovětskou Ukrajinu (po roce 1991 nezávislou Ukrajinu). V roce 1772 byla zabrána Rakouskem Polsku. Název pochází od stejnojmenného města (dnes Halyč na Ukrajině), které bylo ve 12. – 13. století sídlem haličského, resp. Haličsko-volyňského knížectví.
Obsah |
Geografie [editovat]
Rakouská Halič zaujímala severní podhůří Karpat od horní Visly na západě až po horní Prut na východě. Řeka San dělila Halič na západní část s městem Krakov, kterou obývají hlavně Poláci a východní část s městem Lvov, kterou obývají hlavně Ukrajinci (s početnou polskou menšinou - kolem 20 %). Rozloha rakouské Haliče se v průběhu dějin měnila:
- 1772–1775: 82 500 km2 (včetně okresů Nowy Targ, Czorsztyn a Nowy Sacz zabraných Rakušany už v roce 1770 - 5 200 km2, polská Spiš zabraná Rakušany v roce 1769 byla připojena bezprostředně k Uhersku jako autonomní provincie "11 spišských měst")
- 1775-1795: 93 000 km2 (připojena Bukovina)
- 1795–1809: 140 000 km2 (získána Západní Halič, zvaná také Nová Halič - severní Malopolsko a jižní Mazovsko)
- 1809–1815: 83 000 km2 (ztráta Západní Haliče, oblasti okolo města Zamość a Tarnopolské oblasti)
- 1815–1846: 87 300 km2 (získána oblast Tarnopole)
- 1846-1849: 88 500 km2 (získána Krakovská republika - 1 150 km2)
- 1849–1918: 78 500 km2 (Bukovina je odpojena jako samostatná provincie)
Rakouská Halič se skládala ze dvou historických zemí: Červené Rusi a Malopolska.
Demografie [editovat]
V roce 1911 žilo v Haliči 8 082 000 obyvatel (1846: 4 876 000, 1870: 5 492 000, 1897: 7 047 000) z toho Poláci 58,6 %, Ukrajinci 40,2 %, Němci 1,1 % (asi 10 % obyvatel byli Židé, ale s ohledem na to, že v Rakousku nešlo uvést židovskou národnost, udávali jiné národnosti - asi 92 % Židů se přihlásilo k polské národnosti. Poláků po odečtení Židů tedy bylo kolem 48 %). Podle vyznání v Haliči bylo 46,5 % římských katolíků, 42,1 % řeckokatolíků (křesťané východního ritu, kteří uznávali svrchovanost papeže), 10,9 % židů a 0,5 % protestantů.
Historie [editovat]
V roce 1772 Habsburské soustátí se zúčastnilo prvního dělení Polska, během něhož zabralo jižní část polského státu (byla zabrána jihozápadní část Malopolské provincie - jižní Malopolsko a Červená Rus). Dělení Polska bylo ve své době rozporuplným činem, který v Evropě vyvolával smíšené pocity. Habsburkové chtěli svým činům dát nádech legálnosti, ale nenašli žádná současná ani dávná práva nebo nároky na Malopolsko. Jediné pojítko, které by je mohlo spojovat s nově zabraným územím vedlo přes titul uherského krále, který Habsburkové vlastnili. V 13. až 14. století Polsko a Uhersko soupeřilo o Červenou Rus. Uhersku se dokonce na krátko podařilo ovládnout největší státní útvar na tomto území - Haličské knížectví (hlavní město Halič). Tímto způsobem toto polské území dostalo v habsburském soustátí název téměř neznámého, z mapy Evropy dávno zmizelého rusínského knížectví - Halič. Po páté rusko-turecké válce (1768-1774) Habsburkové získali Bukovinu a v roce 1775 ji připojili k Haliči. V roce 1795 Habsburkové se zúčastnili ještě 3. dělení Polska, během něhož zabrali zbytek Malopolska (s Krakovem) a jižní část Mazovska.
Nově nabytá území dostala název Západní Halič (někdy nazývané také Nová Halič), ale během napoleonských válek v roce 1809 o ně Habsburkové přišli (stala se součástí vytvořeného v r. 1807 polského Varšavského vévodství). Krátce, v letech 1809-1815, Habsburkové přišli také o Tarnopol s okolím, ale po napoleonských válkách ho Rusové Habsburkům vrátili. Posledním územím připojeným k rakouské Haliči byla Krakovská republika (1815-1846) získaná Habsburky po nezdařeném polském povstání v Haliči v roce 1846. V roce 1849 Bukovina získala status samostatné provincie a byla odpojena od Haliče. V roce 1850 rakouská Halič byla administrativně rozdělena na Západní (Krakov) a Východní (Lvov) část. Do roku 1918 byla Halič jednou z korunních zemí monarchie. Disponovala zemskou samosprávou, jejímž nejvyšším orgánem byl Haličský zemský sněm sídlící ve Lvově.
V letech 1918-1919 se Halič v rozsahu rakouské korunní země stala opět součástí obnoveného Polska, kde byla jako administrativní jednotka zrušena a rozdělena na vojvodství. Po vypuknutí druhé světové války a porážce Polska v roce 1939 si území dávné Haliče mezi sebe rozdělilo Německo a Sovětský svaz. V roce 1941 Němci obsadili i část zabranou Sovětským svazem. Po druhé světové válce bylo s malými změnami obnoveno rozdělení z roku 1939. Do roku 1947 byla provedena vzájemná výměna polských a ukrajinských obyvatel Haliče (zůstalo pouze malé množství Poláků na Ukrajině a Ukrajinců v Polsku).
Dějiny Červené Rusi [editovat]
Území Haliče bylo od konce 5. století osídlováno Slovany. V 10. století se západní část Červené Rusi stala součástí polského knížectví a východní část připadla Kyjevské Rusi. Po rozpadu jednotného kyjevského státu v polovině 12. století vzniklo haličské knížectví pod vládou místní větve rurikovské dynastie. Na přelomu 12. a 13. století se Halič dostala do centra zájmů uherských Arpádovců, kteří se zde neúspěšně snažili zřídit svoji sekundogenituru. Uherský král Ondřej II. (1205-1235) sem podnikl sedmnáct válečných tažení. Roku 1199 došlo ke spojení Haliče a volyňského knížectví pod vládou knížete Romana Mstislaviče (1199-1205). Obě knížectví byla v živém kontaktu se svými západními sousedy Polskem, Uhrami a Litvou. Jejich územím procházely významné obchodní stezky vedoucí ze střední Evropy na východ a především sem byly pod tlakem kočovných Polovců přesunuty cesty spojující skandinávský sever s byzantským jihem. O významném postavení knížete svědčí skutečnost, že roku 1203 získal také Kyjev a že se ho papež Inocenc III. pokusil, ovšem marně, přesvědčit, aby konvertoval ke katolické víře. Po Romanově smrti prodělalo knížectví hlubokou vnitropolitickou krizi, které zneužili k prosazování svých zájmů uherští králové a polská knížata. Roku 1238 se Romanovu synovi Daniilovi (1238-1264) podařilo vleklou krizi ukončit. Přestože knížectví postihl vzápětí nato ničivý tatarský vpád, byly jeho následky překonány a země se začala úspěšně rozvíjet jak po stránce hospodářské tak politické. Po roce 1246 se Daniil dokonce pokusil získat pro svého syna Romana ve spolupráci s Bélou IV. babenberské dědictví. Současně se snažil zformovat koalici proti Tatarům, do které chtěl zapojit západní panovníky, a byl proto ochoten přistoupit na církevní unii. V tomto smyslu jednal s papežem Inocencem IV., na kterém požadoval vyhlášení křížové výpravy. Papež sice nechal Daniila roku 1254 korunovat haličským králem, ale slíbená vojenská pomoc se nedostavila. Kníže proto přerušil své styky s Římem a podřídil se chánovi. Tatarská nadvláda nebyla na haličsko-volyňském území tak intenzívní, proto sem přicházelo mnoho uprchlíků z více postižených oblastí, což příznivě napomáhalo dalšímu rozvoji této oblasti. Roku 1387 připadla Halič polskému království a stalo se částí Malopolské provincie. V roce 1772 oblast zabrali Habsburkové (Rakousko). Ke konci XIX století ve Východní Haliči došlo k národnímu obrození Ukrajinců, kteří začali prosazovat svoje práva v doposud Poláky zdominované rakouské Haliči. Po první světové válce byl celý tzv. Východní Halič připojen k Polsku (1919). Po vypuknutí II světové války oblast obsadil Sovětský Svaz (1939-1941), poté Německo (1941-1944) a poté opět Sovětský Svaz (1944). V roce 1944 vytvořená Sověty polská loutková lidová vláda uznala připojení východního Polska k Sovětskému Svazu. Od roku 1991 je toto území součástí nezávislé Ukrajiny. Oblast východní Haliče byla hlavním centrem ukrajinského národního hnutí.
Dějiny Malopolska [editovat]
Území Malopolska bylo od 6. století osídlováno Slovany. V 9. století na území Malopolska existovalo Vislanské knížectví, které se na krátko stalo součástí Velkomoravské říše a později Českého knížectví. V 10. století Malopolsko získali Piastové a stalo se tímto součástí polského knížectví. Během času se těžiště polského státu přesunulo z Velkopolska do Malopolska a hlavním městem se stal malopolský Krakov. V roce 1138 kníže Boleslav III. Křivoústý rozdělil Polsko mezi své syny, co dalo počátek feudálnímu rozdrobení Polska. Nejstarší představitel Piastovské dynastie byl tzv. seniorem (tedy hlavním knížetem Polska) a bezprostředně vládl v Malopolsku, které se stalo tzv. seniorální provincií, která vždy náležela seniorálnímu (hlavnímu) polskému knížeti. Ostatní části Polska (Slezsko, Velkopolsko, Mazovsko, Pomoří) byly rozděleny mezi ostatní syny Boleslava III, kteří podléhali seniorovi a během času tam docházelo k dalšímu dělení území mezi syny zesnulých polských knížat (největší rozdrobení postihlo Slezsko a Mazovsko). V roce 1320, původně kujavský kníže, Vladislav Lokýtek sjednotil část rozdrobeného Polska (Malopolsko, Velkopolsko, Kujavsko), korunoval se králem a na území, které ovládal vyhlásil vznik polského království s hlavním městem v malopolském Krakově. Své dominantní postavení Malopolsko ztratilo po uzavření polsko-litevské unie v roce 1569 - hlavním městem se stala Varšava a těžiště státu se přesunulo do Mazovska, i když část hlavních institucí zůstala v Krakově (korunovace) a v Hnězně ve Velkopolsku (arcibiskupství). Polská část Polsko-Litevské republiky se dělila na 2 hlavní provincie: Velkopolsko a Malopolsko. Malopolská provincie se skládala z 11 vojvodství a byla největší v Polsko-Litevské republice (452 000 km2). Zahrnovala kromě historického Malopolska celou jihovýchodní část Polska a také celou Ukrajinu patřící v té době k Polsku (správním střediskem provincie byl Krakov). Během 1. dělení Polska v roce 1772 Habsburkové zabrali jihozápadní část Malopolské provincie a nazvali ho Halič (část krakovského vojvodství, sandoměřského vojvodství a celé ruské a belžské vojvodství).
Během 2 dělení Polska v roce 1793 východní část Malopolské provincie zabrali Rusové a Prusko zabralo kousek západního Malopolska (Čenstochová). Během 3 dělení Polska v roce 1795 zbytek Malopolské provincie mezi sebe rozdělili Rusové a Habsburkové. Téměř celé historické Malopolsko (to, které bylo součástí Polska před připojením Ukrajiny a které bylo obydleno pouze Poláky) se dostalo pod Habsburskou nadvládu (pouze malý kousek získalo také Prusko). V roce 1807 Napoleon Bonaparte vytvořil polské Varšavské vévodství, ke kterému v roce 1809 připojil severní Malopolsko po jeho odtržení od Rakouska. V roce 1815 bylo Varšavské vévodství zlikvidováno a místo něj vytvořena Krakovská republika a Polské Království spojené personální unií s Ruskem. V letech 1815-1846 bylo historické Malopolsko rozděleno mezi 4 státy: Prusko, Rakousko, Polské království spojené s Ruskem a Krakovskou republiku (v případě dvou posledních šlo o polonezávislé polské státy). V roce 1831 po poraženém polském povstání bylo Polské království fakticky připojeno k Rusku (formálně v roce 1864) a v roce 1846 po prohraném polském povstání v Haliči Habsburkové zabrali Krakovskou republiku. V roce 1860 po demokratických reformách se rakouský zábor stal centrem polského národního života (Krakov, Lvov), který udržoval polské národní hnutí v ruském a německém záboru. V roce 1918 Malopolsko spoluvytvořilo Polsko. Během 2. světové války bylo krátkodobě okupováno Nacistickým Německem (1939-1945). V současné době na území historického Malopolska existuje několik vojvodství (vojvodství Malopolské, Svatokříské, Lubelské a Podkarpatské).
