Halič

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Halič (polsky Galicja; ukrajinsky Галичина / Halyčyna) je historická oblast, po roce 1945 rozdělená mezi jihovýchodní Polsko a západní Ukrajinu. Ve 14.–18. století byla součástí Polského království, do roku 1918 pak byla jednou ze zemí Habsburské monarchie. Název pochází od stejnojmenného města (dnes Halyč na Ukrajině), které bylo ve 12.–13. století sídlem haličského, resp. Haličsko-volyňského knížectví.

[editovat] Geografie

Halič zaujímá severní podhůří Karpat od horní Visly na západě až po horní Prut na východě. Řeka San dělí Halič na západní část s městem Krakov, kterou obývají Poláci a východní část s městem Lvov, kterou obývají Ukrajinci. Původně však k němu až do prvního dělení Polska Krakov s okolím nepatřil (tvořil součást historického Malopolska), a západní hranice této „původní“ Haliče procházela tokem polské řeky Wisłok.

[editovat] Historie

Území Haliče bylo od konce 5. století osídlováno Slovany. V 10. století se západní Halič stala součástí polského knížectví a východní část připadla Kyjevské Rusi. Po rozpadu jednotného kyjevského státu v polovině 12. století se haličské knížectví osamostatnilo pod vládou místní větve rurikovské dynastie. Na přelomu 12. a 13.století se Halič dostala do centra zájmů uherských Arpádovců, kteří se zde neúspěšně snažili zřídit svoji sekundogenituru. Uherský král Ondřej II. (1205-1235) sem podnikl sedmnáct válečných tažení. Roku 1199 došlo ke spojení Haliče a volyňského knížectví pod vládou knížete Romana Mstislaviče (1199-1205). Obě knížectví byla v živém kontaktu se svými západními sousedy Polskem, Uhrami a Litvou. Jejich územím procházely významné obchodní stezky vedoucí ze střední Evropy na východ a především sem byly pod tlakem kočovných Polovců přesunuty cesty spojující skandinávský sever s byzantským jihem. O významném postavení knížete svědčí skutečnost, že roku 1203 získal také Kyjev a že se ho papež Inocenc III. pokusil, ovšem marně, přesvědčit, aby konvertoval ke katolické víře.

Po Romanově smrti prodělalo knížectví hlubokou vnitropolitickou krizi, které zneužili k prosazování svých zájmů uherští králové a polská knížata. Roku 1238 se Romanovu synovi Daniilovi (1238-1264) podařilo vleklou krizi ukončit. Přestože knížectví postihl vzápětí nato ničivý tatarský vpád, byly jeho následky překonány a země se začala úspěšně rozvíjet jak po stránce hospodářské tak politické. Po roce 1246 se Daniil dokonce pokusil získat pro svého syna Romana ve spolupráci s Bélou IV. babenberské dědictví. Současně se snažil zformovat koalici proti Tatarům, do které chtěl zapojit západní panovníky, a byl proto ochoten přistoupit na církevní unii. V tomto smyslu jednal s papežem Inocencem IV., na kterém požadoval vyhlášení křížové výpravy. Papež sice nechal Daniila roku 1254 korunovat haličským králem, ale slíbená vojenská pomoc se nedostavila. Kníže proto přerušil své styky s Římem a podřídil se chánovi. Tatarská nadvláda nebyla na haličsko-volyňském území tak intenzívní, proto sem přicházelo mnoho uprchlíků z více postižených oblastí, což příznivě napomáhalo dalšímu rozvoji této oblasti.

Roku 1387 připadla Halič polskému království. Po prvním dělení Polska se v letech 1772 - 1918 stala Halič (rozšířená o velkou část historického Malopolska) rakouskou korunní zemí pod oficiálním názvem Haličsko-Vladiměřské království. V roce 1918 se Halič v rozsahu rakouské korunní země, stala opět součástí obnoveného Polska, ale v roce 1939 bylo opět rozdělena, tentokrát mezi Německo a Sovětský svaz. Po druhé světové válce bylo s malými změnami obnoveno rozdělení z roku 1939. Do roku 1947 byla provedena vzájemná výměna polských a ukrajinských obyvatel Haliče.

Tento článek o historii je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.