Halič

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Halič (stav v letech 1849-1918) na dnešní mapě Evropy
Územní vývoj rakouské Haliče v letech 1772-1918

Halič (polsky Galicja; ukrajinsky Галичина / Halyčyna; latinsky Galicia) byla jedna z částí habsburského soustátí (později Rakouského císařství a Rakouska-Uherska), která po roce 1918 spolutvořila Polsko a po roce 1945 byla rozdělena mezi Polsko a sovětskou Ukrajinu (po roce 1991 nezávislou Ukrajinu). V roce 1772 byla zabrána Rakouskem Polsku. Název pochází od stejnojmenného města (dnes Halyč na Ukrajině), které bylo ve 12.13. století sídlem haličského, resp. Haličsko-volyňského knížectví.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Rakouská Halič zaujímala severní podhůří Karpat od horní Visly na západě až po horní Prut na východě. Řeka San dělila Halič na západní část s městem Krakov, kterou obývají hlavně Poláci a východní část s městem Lvov, kterou obývají hlavně Ukrajinci (s početnou polskou menšinou - kolem 20 %). Rozloha rakouské Haliče se v průběhu dějin měnila:

  • 1772–1775: 82 500 km2 (včetně okresů Nowy Targ, Czorsztyn a Nowy Sacz zabraných Rakušany už v roce 1770 – 5 200 km2; polská Spiš zabraná Rakušany v roce 1769 byla připojena bezprostředně k Uhersku jako autonomní provincie 11 spišských měst)
  • 1775–1795: 93 000 km2 (připojena Bukovina)
  • 1795–1809: 140 000 km2 (získána Západní Halič, zvaná také Nová Halič – severní Malopolsko a jižní Mazovsko)
  • 1809–1815: 83 000 km2 (ztráta Západní Haliče, oblasti okolo města Zamość a oblasti Tarnopolu)
  • 1815–1846: 87 300 km2 (získána oblast Tarnopolu)
  • 1846-1849: 88 500 km2 (získána Krakovská republika – 1 150 km2)
  • 1849–1918: 78 500 km2 (Bukovina je odpojena jako samostatná provincie)

Rakouská Halič se skládala ze dvou historických zemí: Červené Rusi a Malopolska.

Demografie[editovat | editovat zdroj]

V roce 1911 žilo v Haliči 8 082 000 obyvatel (1846: 4 876 000, 1870: 5 492 000, 1897: 7 047 000) z toho Poláci 58,6 %, Ukrajinci 40,2 %, Němci 1,1 % (asi 10 % obyvatel byli Židé, ale s ohledem na to, že v Rakousku nešlo uvést židovskou národnost, udávali jiné národnosti - asi 92 % Židů se přihlásilo k polské národnosti. Poláků po odečtení Židů tedy bylo kolem 48 %). Podle vyznání v Haliči bylo 46,5 % římských katolíků, 42,1 % řeckokatolíků (křesťané východního ritu, kteří uznávali svrchovanost papeže), 10,9 % židů a 0,5 % protestantů.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Znak rakouské Haliče, 1772-1914
Znak Malopolska

V roce 1772 Habsburské soustátí se zúčastnilo prvního dělení Polska, během něhož zabralo jižní část polského státu (byla zabrána jihozápadní část Malopolské provincie - jižní Malopolsko a Červená Rus). Dělení Polska bylo ve své době rozporuplným činem, který v Evropě vyvolával smíšené pocity. Habsburkové chtěli svým činům dát nádech legálnosti, ale nenašli žádná současná ani dávná práva nebo nároky na Malopolsko. Jediné pojítko, které by je mohlo spojovat s nově zabraným územím vedlo přes titul uherského krále, který Habsburkové vlastnili. V 13. až 14. století Polsko a Uhersko soupeřilo o Červenou Rus. Uhersku se dokonce na krátko podařilo ovládnout největší státní útvar na tomto území - Haličské knížectví (hlavní město Halič). Tímto způsobem toto polské území dostalo v habsburském soustátí název téměř neznámého, z mapy Evropy dávno zmizelého rusínského knížectví - Halič. Po páté rusko-turecké válce (1768-1774) Habsburkové získali Bukovinu a v roce 1775 ji připojili k Haliči. V roce 1795 Habsburkové se zúčastnili ještě 3. dělení Polska, během něhož zabrali zbytek Malopolska (s Krakovem) a jižní část Mazovska.

Nově nabytá území dostala název Západní Halič (někdy nazývané také Nová Halič), ale během napoleonských válek v roce 1809 o ně Habsburkové přišli (stala se součástí vytvořeného v r. 1807 polského Varšavského vévodství). Krátce, v letech 1809-1815, Habsburkové přišli také o Tarnopol s okolím, ale po napoleonských válkách ho Rusové Habsburkům vrátili. Posledním územím připojeným k rakouské Haliči byla Krakovská republika (1815-1846) získaná Habsburky po nezdařeném polském povstání v Haliči v roce 1846. V roce 1849 Bukovina získala status samostatné provincie a byla odpojena od Haliče. V roce 1850 rakouská Halič byla administrativně rozdělena na Západní (Krakov) a Východní (Lvov) část. Do roku 1918 byla Halič jednou z korunních zemí monarchie. Disponovala zemskou samosprávou, jejímž nejvyšším orgánem byl Haličský zemský sněm sídlící ve Lvově.

V letech 1918-1919 se Halič v rozsahu rakouské korunní země stala opět součástí obnoveného Polska, kde byla jako administrativní jednotka zrušena a rozdělena na vojvodství. Po vypuknutí druhé světové války a porážce Polska v roce 1939 si území dávné Haliče mezi sebe rozdělilo Německo a Sovětský svaz. V roce 1941 Němci obsadili i část zabranou Sovětským svazem. Po druhé světové válce bylo s malými změnami obnoveno rozdělení z roku 1939. Do roku 1947 byla provedena vzájemná výměna polských a ukrajinských obyvatel Haliče (zůstalo pouze malé množství Poláků na Ukrajině a Ukrajinců v Polsku).

Dějiny Červené Rusi[editovat | editovat zdroj]

POL województwo ruskie COA.svg
Znak Haličsko-volyňského knížectví (13.–14. století)
Znak Ruského vojvodství (1366–1772) v rámci Polského království

Území Haliče bylo od konce 5. století osídlováno Slovany. V 10. století se západní část Červené Rusi stala součástí Polského knížectví, zatímco východní část připadla Kyjevské Rusi. Po rozpadu jednotného kyjevského státu v polovině 12. století vzniklo haličské knížectví pod vládou místní větve rurikovské dynastie. Na přelomu 12. a 13. století se Halič dostala do centra zájmů uherských Arpádovců, kteří se zde neúspěšně snažili zřídit svoji sekundogenituru. Uherský král Ondřej II. sem podnikl sedmnáct válečných tažení. Roku 1199 došlo ke spojení Haliče a volyňského knížectví pod vládou knížete Romana Mstislaviče (1199–1205). Obě knížectví byla v živém kontaktu se svými západními sousedy Polskem, Uhrami a Litvou. Jejich územím procházely významné obchodní stezky vedoucí ze střední Evropy na východ a především sem byly pod tlakem kočovných Polovců přesunuty cesty spojující skandinávský sever s byzantským jihem. O významném postavení knížete svědčí skutečnost, že roku 1203 získal také Kyjev a že se ho papež Inocenc III. pokusil, ovšem marně, přesvědčit, aby konvertoval ke katolické víře. Po Romanově smrti prodělalo knížectví hlubokou vnitropolitickou krizi, které zneužili k prosazování svých zájmů uherští králové a polská knížata. Roku 1238 se Romanovu synovi Danieli Romanovičovi (1238–1264) podařilo vleklou krizi ukončit. Přestože knížectví postihl vzápětí nato ničivý tatarský vpád, byly jeho následky překonány a země se začala úspěšně rozvíjet jak po stránce hospodářské tak politické. Po roce 1246 se Daniel dokonce ve spolupráci s uherským králem Bélou IV. pokusil získat pro svého syna Romana babenberské dědictví. Současně se snažil zformovat koalici proti Tatarům, do které chtěl zapojit západní panovníky, a byl proto ochoten přistoupit na církevní unii. V tomto smyslu jednal s papežem Inocencem IV., na kterém požadoval vyhlášení křížové výpravy. Papež sice nechal Daniela roku 1254 korunovat haličským králem, ale slíbená vojenská pomoc se nedostavila. Kníže proto přerušil své styky s Římem a podřídil se chánovi. Tatarská nadvláda nebyla na haličsko-volyňském území tak intenzívní, proto sem přicházelo mnoho uprchlíků z více postižených oblastí, což příznivě napomáhalo dalšímu rozvoji této oblasti.

Roku 1387 připadla Halič Polské koruně a stala se částí Malopolské provincie. V roce 1772 oblast zabrala Habsburská říše. Ke konci 19. století ve Východní Haliči došlo k národnímu obrození Ukrajinců (oblast východní Haliče byla hlavním centrem ukrajinského národního hnutí, jakýmsi „ukrajinským Piemontem“), kteří začali prosazovat svoje práva v do té doby Poláky dominované rakouské Haliči. Po první světové válce byla celá tzv. Východní Halič připojena k Polsku (1919). Po vypuknutí 2. světové války oblast obsadil Sovětský svaz (1939–1941), poté Německo (1941–1944) a poté opět Sovětský svaz (1944). V tomtéž roce polská lidová vláda (komunisté) uznala připojení východního Polska k Sovětskému svazu. Od roku 1991 je toto území součástí nezávislé Ukrajiny.

Dějiny Malopolska[editovat | editovat zdroj]

Administrativní mapa Haliče, 1914
Procentní zastoupení židovského obyvatelstva roku 1910

Území Malopolska bylo od 6. století osídlováno Slovany. V 9. století na území Malopolska existovalo Vislanské knížectví, které se na krátko stalo součástí Velkomoravské říše a později Českého knížectví. V 10. století Malopolsko získali Piastové a stalo se tímto součástí polského knížectví. Během času se těžiště polského státu přesunulo z Velkopolska do Malopolska a hlavním městem se stal malopolský Krakov. V roce 1138 kníže Boleslav III. Křivoústý rozdělil Polsko mezi své syny, což dalo počátek feudálnímu rozdrobení Polska. Nejstarší představitel Piastovské dynastie byl tzv. seniorem (tedy hlavním knížetem Polska) a bezprostředně vládl v Malopolsku, které se stalo tzv. seniorální provincií, která vždy náležela seniorálnímu (hlavnímu) polskému knížeti. Ostatní části Polska (Slezsko, Velkopolsko, Mazovsko, Pomoří) byly rozděleny mezi ostatní syny Boleslava III., kteří podléhali seniorovi a během času tam docházelo k dalšímu dělení území mezi syny zesnulých polských knížat (největší rozdrobení postihlo Slezsko a Mazovsko). V roce 1320 původně kujavský kníže Vladislav Lokýtek sjednotil část rozdrobeného Polska (Malopolsko, Velkopolsko, Kujavsko), korunoval se králem a na území, které ovládal, vyhlásil vznik polského království s hlavním městem v malopolském Krakově. Své dominantní postavení Malopolsko ztratilo po uzavření polsko-litevské unie v roce 1569 - hlavním městem se stala Varšava a těžiště státu se přesunulo do Mazovska, i když část hlavních institucí zůstala v Krakově (korunovace) a v Hnězně ve Velkopolsku (arcibiskupství). Polská část Polsko-Litevské republiky se dělila na 2 hlavní provincie: Velkopolsko a Malopolsko. Malopolská provincie se skládala z 11 vojvodství a byla největší v Polsko-Litevské republice (452 000 km2). Zahrnovala kromě historického Malopolska celou jihovýchodní část Polska a také celou Ukrajinu patřící v té době k Polsku (správním střediskem provincie byl Krakov). Během 1. dělení Polska v roce 1772 Habsburkové zabrali jihozápadní část Malopolské provincie a nazvali ho Halič (část krakovského vojvodství, sandoměřského vojvodství a celé ruské a belžské vojvodství).

Během 2. dělení Polska v roce 1793 východní část Malopolské provincie zabrali Rusové a Prusko zabralo kousek západního Malopolska (Čenstochová). Během 3. dělení Polska v roce 1795 zbytek Malopolské provincie mezi sebe rozdělili Rusové a Habsburkové. Téměř celé historické Malopolsko (to, které bylo součástí Polska před připojením Ukrajiny a které bylo obydleno pouze Poláky) se dostalo pod Habsburskou nadvládu (pouze malý kousek získalo také Prusko). V roce 1807 Napoleon Bonaparte vytvořil polské Varšavské vévodství, ke kterému v roce 1809 připojil severní Malopolsko po jeho odtržení od Rakouska. V roce 1815 bylo Varšavské vévodství zlikvidováno a místo něj vytvořena Krakovská republika a Polské Království spojené personální unií s Ruskem. V letech 1815-1846 bylo historické Malopolsko rozděleno mezi 4 státy: Prusko, Rakousko, Polské království spojené s Ruskem a Krakovskou republiku (v případě dvou posledních šlo o polonezávislé polské státy). V roce 1831 po poraženém polském povstání bylo Polské království fakticky připojeno k Rusku (formálně v roce 1864) a v roce 1846 po prohraném polském povstání v Haliči Habsburkové zabrali Krakovskou republiku. V roce 1860 po demokratických reformách se rakouský zábor stal centrem polského národního života (Krakov, Lvov), který udržoval polské národní hnutí v ruském a německém záboru. V roce 1918 Malopolsko spoluvytvořilo Polsko. Během 2. světové války bylo krátkodobě okupováno nacistickým Německem (1939-1945). V současné době na území historického Malopolska existuje několik vojvodství (vojvodství Malopolské, Svatokříské, Lubelské a Podkarpatské).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Galicia (Central Europe) ve Wikimedia Commons