Rakousko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o území dnešní Rakouské republiky. O dějinách státního útvaru ovládaného Habsburky pojednává článek Habsburská monarchie (rozcestník).
Republik Österreich
Republika Rakousko
Vlajka Rakouska
vlajka
Znak Rakouska
znak
Hymna: Land der Berge, Land am Strome
Geografie

Poloha Rakouska

Hlavní město: Vídeň
Rozloha: 83 871 km² (112. na světě)
z toho zanedbatelně % vodní plochy
Nejvyšší bod: Grossglockner (3 798 m n. m.)
Časové pásmo: +1
Poloha: 48°0′ s. š., 14°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 8 404 252 (1. leden 2011)[1]
Hustota zalidnění: 98 ob. / km² (105. na světě)
HDI: 0,895 (velmi vysoký) (18. na světě, 2012)
Jazyk: němčina, regionálně slovinština, chorvatština, maďarština, jazyky oficiálních národnostních menšin: turečtina, chorvatština
Náboženství: římskokatolické
Státní útvar
Státní zřízení: spolková republika
Vznik: 1918 (Rozpad Rakousko-Uherska)
Prezident: Heinz Fischer
Spolkový kancléř: Werner Faymann
Měna: Euro (EUR)
HDP/obyv. (PPP): 44 208 [2] USD (10. na světě, 2012)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 040 AUT AT
MPZ: A
Telefonní předvolba: +43
Národní TLD: .at
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Rakousko (oficiální název zní Republika Rakousko, německy Republik Österreich) je vnitrozemská spolková republika ležící ve střední Evropě. Skládá se z 9 spolkových zemí. Hraničí s Lichtenštejnskem a Švýcarskem na západě, s Itálií a Slovinskem na jihu, s Maďarskem a Slovenskem na východě a s Českem a Německem na severu. Rakousko je členem Organizace spojených národů, Rady Evropy, Evropské unie a je součástí Schengenského prostoru a Eurozóny. Největší města jsou Vídeň, Štýrský Hradec, Linec, Salzburg a Innsbruck.

Rakousko je významnou turistickou destinací, lákající na malebnou krajinu, rozsáhlé vysokohorské terény a vysokou úroveň služeb. Mezi nejoblíbenější cíle patří historická města Vídeň a Salzburg, a řada světově známých alpských horských středisek, jakými jsou Innsbruck, Kitzbühel, Solná komora nebo Zell am See.

Název země[editovat | editovat zdroj]

Německé (tj. domácí) Österreich pochází ze staroněmeckého Ostarrichi, které je doloženo v listině císaře Oty III. z roku 996 a označuje "Východní marku" (Marchia orientalis), která byla v tehdejší době nejvýchodnějším územím s německým obyvatelstvem. V latině byl tento název zkomolen na Austria, což převzaly další jazyky, zejména negermánské. Zavádějící podoba s australis ("jižní") je jen náhodná.

Originální české pojmenování Rakousko (historicky Rakúsy, později Rakousy) pochází od pohraničního hradu Ratgoz (dnes Raabs na soutoku moravské a německé Dyje), jehož název čeští obchodníci zkomolili na Rakús (nebo Rakuš). Podle něj pak pojmenovali okolní území a později celou zemi.[3] Tento název převzala slovenština jako Rakúsko.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Geografie Rakouska.
Satelitní snímek Rakouska s popisky

Rakousko se rozkládá v jižní části střední Evropy, v délce 575 km ve směru západ-východ a 294 km sever-jih. Jeho území, o trochu větší než Česko, má charakteristický tvar obrácené křivule, s protaženým hrdlem na jihozápadě.

Povrch[editovat | editovat zdroj]

Přibližně 60 % země je hornaté povahy. Rakousko zahrnuje většinu Východních Alp (jmenovitě Tyrolské Střední Alpy, Vysoké Taury a Nízké Taury, Severní vápencové Alpy, Jižní vápencové Alpy a Vídeňský les, na hranicích Karnské Alpy a Karavanky). V Horních a Dolních Rakousech, severně od Dunaje, leží jižní okraj starého pohoří Českého masivu, které zasahuje dále do Česka a Bavorska. Na severovýchod zasahují okrajem Západní Karpaty.

Nížiny leží na severovýchodě podél Dunaje (především Alpské předpolí a Vídeňská pánev s Moravským polem), ale i na jihovýchodě ve Štýrsku, které je pro podobnost své krajiny s italským Toskánskem nazýváno také Štýrská Toskána.

Z celkové plochy Rakouska (83 871,1 km²) připadá na pahorkatiny a nížiny přibližně jedna čtvrtina. Pouze 32 % leží níže než 500 m n. m. a 43 % rozlohy je zalesněno. Nejníže položené místo je poblíž hranice s Maďarskem u Apetlonu (okres Neusiedl am SeeBurgenland) 114 m n.m. Naproti tomu nejvýše položeným místem je vrch Grossglockner (3798 m n.m.).

Pět nejdůležitějších geografických útvarů Rakouska:

Hranice[editovat | editovat zdroj]

Celková délka státní hranice: 2832 km[4], z toho s Německem 784 km, s Českem 362 km, s Itálií 430 km, Maďarskem 366 km, Slovinskem 330 km, Švýcarskem 164 km, Slovenskem 91 km a s Lichtenštejnskem 35 km.

Údolí Kleinwalsertal, které patří k spolkové zemi Vorarlbersko, je na základě polohy dostupné po silnici pouze z Německa a je tak funkční enklávou Německa. Obdobně obec Jungholz. Na druhé straně existuje i funkční enkláva Rakouska, která patří ke Švýcarsku. Obec Samnaun nebyla po dlouhou dobu spojená se Švýcarskem jakoukoli cestou, nýbrž přístupná pouze přes Tyrolsko. To vedlo k tomu, že odtud vymizela rétorománština a místo ní přijali tamní obyvatelé dialekt podobný tyrolskému. Mezitím byla postavena silnice vedoucí do Samnaun, která se již ubírá výhradně po švýcarském území, která už zde kdysi byla zavedena. V podobném stavu jako Samnaun byla až do roku 1980 obec Spiss na rakousko-švýcarské hranici. Byla po dlouhou dobu dosažitelná pouze přes Samnaun a bojovala se silným odchodem obyvatel, protože oproti ostatním enklávám měla velmi malé možnosti hospodářského rozvoje.

Hory[editovat | editovat zdroj]

Großglockner z jihozápadu

Deset nejvyšších hor Rakouska (Rakouské Alpy):

Název Výška Pohoří
1. Grossglockner 3798 m Vysoké Taury
2. Wildspitze 3774 m Ötztalské Alpy
3. Weisskugel 3738 m Ötztalské Alpy
4. Grossvenediger 3666 m Vysoké Taury
5. Hinterer Brochkogel 3628 m Ötztalské Alpy
6. Hintere Schwärze 3624 m Ötztalské Alpy
7. Similaun 3599 m Ötztalské Alpy
8. Vorderer Brochkogel 3566 m Ötztalské Alpy
9. Grosses Wiesbachhorn 3564 m Vysoké Taury
10. Rainerhorn 3560 m Vysoké Taury

Jezera[editovat | editovat zdroj]

Největší jezero Rakouska je mělké stepní Neziderské jezero v Burgenlandu, ke kterému náleží 77 % svojí celkové rozlohy 315 km², zbytek jezera patří Maďarsku. Další větší jezera jsou horská nebo podhorská Attersee s 46 km² a Traunsee s 24 km² v Horních Rakousech. Velké je také Bodamské jezero o rozloze 536 km². K Rakousku však náleží pouze malá část, jezero totiž leží na hranicích s německými spolkovými zeměmi Bavorskem a Bádensko-Württemberskem a se Švýcarskem.

Jezera mají vedle hor velký význam také v cestovním ruchu, především Korutanská jezera a oblast Salzkammergut. Nejznámější jsou Wörthersee, které je největší jezero Korutan, Millstätter See, Ossiacher See a Weißensee. Známá jsou také jezera Mondsee a Wolfgangsee na hranicích Salcburska a Horních Rakous.

Řeky[editovat | editovat zdroj]

Řeka Lech, protékající obcí Musau v Tyrolsku, pohled z Achselu (~ 1150 m n. m.)

Drtivá většina Rakouska (80 566 km², 96 % území) je odvodňována Dunajem do Černého moře. Pouze Vorarlbersko na západě je z většiny (2366 km²) odvodněno Rýnem do Severního moře.

Velké přítoky Dunaje v Rakousku (od západu na východ):

Přítoky Dunaje ústící mimo území Rakouska:

Úmoří Severního moře:

Žádná část Rakouska není odvodňována do jemu nejbližšího moře Jaderského, jeho hranice s Itálií vede právě po rozvodí.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Klopotec v jižním Štýrsku

Rakouské klima je označováno za smíšení oceánského a kontinentálního klimatu, resp. panonské klima. Díky zvláštnostem těchto podnebí je východní Rakousko známé mrazivými zimami a horkými léty s celoročně nízkými srážkami. Západ země podléhá zpravidla méně silným podnebním podmínkám, a tak jsou zimy většinou mírnější a léta spíše teplá. Leží zde také oblasti bohaté na srážky. Z geografických podmínek vychází další klimatická zóna, a to alpínské klima, které způsobuje v horách silnější zimu než na hlouběji položeném východě. Další zajímavostí jsou občasné severní a jižní řeky, které jsou na jedné straně polárně ledové a na straně druhé s sebou někdy přinášejí saharský písek.

Díky tomu se Rakousko zcela oprávněně řadí k středoevropskému přechodovému klimatu, s ohledem k Alpám ve středu a na západě a k Panonské nížině na východě země.

Teploty[editovat | editovat zdroj]

Když působí stabilní tlaková výše z východu (ideálně „Omega-Hoch“ či v podobě posledních písmen řecké abecedy) může člověk počítat s dlouhým a nerušeným sluníčkem a až dvěma týdny vysokých teplot. V zimě ovlivňuje tlaková výše svit slunce a ostré mrazy (do −20 °C). Délka svitu slunce je o 10 až 20 % delší než kupříkladu v severním Německu.

Topná sezóna je běžně od poloviny října do poloviny dubna a působí vysokou spotřebu energie.

  • Nejnižší teplota naměřená v Rakousku: Sonnblick-Gipfel (SBG), −37,2 °C (1. ledna 1905)
  • Nejnižší teplota naměřená v Rakousku: Zwettl (NÖ), −36,6 °C (11. února 1929)
  • Nejvyšší teplota naměřená v Rakousku: Bad Deutsch-Altenburg (K), + 40,5 °C (8. srpna 2013)

Srážky[editovat | editovat zdroj]

Stejně jako směrem ze západu na východ slábne oceánské klima, klesá i průměrné množství srážek. To způsobuje, že např. ve Vídni jsou pouze poloviční srážky oproti Salzburgu. Ve východních a jihovýchodních částech země se již projevuje panonské kontinentální klima, které je v jižních jezerních oblastech částečně ovlivněno středomořským klimatem.

Celoročně se také oblasti podél alpských hřebenů vyznačují vysokými srážkami, do těchto poloh s nízkým tlakem vanou vlhké vzdušné proudy ze severu či jihu a zmizí zase jako srážka. To způsobuje v zimě vysoké množství sněhu na horách i v údolích, stejně jako kalamitní oblasti na severu i jihu. V létě jsou následkem vysokých srážek silné deště, eroze půdy a záplavy. Kraje s nejsilnějšími dešti jsou: celé alpské předhůří, tyrolské nížiny, tyrolský okres Reutte a Bregenzský les. Zde spadne až 3000 mm dešťových srážek nebo sněhu za rok (průměrně 900 mm).

Na jaře a na podzim je možné všechno – od sněžení po horka. Denní teploty mohou v červenci a srpnu nezřídka vystoupit i přes 30 °C, vlhkost vzduchu je většinou vysoká, často dochází k tvorbě dešťových mraků a následně i k náhlým bouřkám.

V posledních letech bylo Rakousko, stejně jako sousední země, častou obětí poruch počasí, které byly mnoha experty označovány jako důsledky globálního oteplování (průměrné teploty se trvale zvedají). Kvůli silným dešťům byly již několikrát ničivé záplavy a sesuvy půdy, které si vyžádaly i oběti na životech. Náhodně dochází i k bouřím síly orkánu a ohromným vánicím, které vedou k tomu, že mnoho obcí je zcela odříznuto od světa a množí se také pády lavin. Zemi v posledních letech sužovala ale i častá sucha.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Rakušané.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Změny obyvatelstva
dle Statistik Austria
Rok Obyvatel
kolem 1527 1 500 000
kolem 1600 1 800 000
kolem 1700 2 100 000
1754 2 728 000
1780 2 970 000
1790 3 046 000
1800 3 064 000
1810 3 054 000
1821 3 202 000
1830 3 476 500
1840 3 649 700
1850 3 879 700
1857 4 075 500
1870 4 520 000
1880 4 941 000
1890 5 394 000
1900 5 973 000
1910 6 614 000
1913 6 767 000
1919 6 420 000
1923 6 535 000
1930 6 684 000
1939 6 653 000
1951 6 935 000
1961 7 086 000
1971 7 500 000
1981 7 569 000
1988 7 697 000
1991 7 755 000
2001 8 043 000
2004 8 175 000
Vývoj počtu obyvatelstva 1961–2003 (v tis.)

První sčítání lidu, které odpovídá dnešním kritériím, se konalo v Rakousku-Uhersku v letech 1869 a 1870. Od počátku sčítání v oblasti dnešního Rakouska počet obyvatel každoročně stoupal až do posledního před začátkem 1. světové války, které se konalo roku 1913. Až do rozpadu Rakouska-Uherska byl silný nárůst obyvatelstva v oblasti dnešního Rakouska způsoben významnou měrou přísunem z ostatních korunních zemí Rakouska. Lidé se přesouvali do velkých měst, především do Vídně. Při prvním sčítání po konci války se počet obyvatel snížil o 347 000. Ale již roku 1920 se opět zvýšil o 35 000 osob a zvedal se dále kontinuálně až do roku 1935. Snížení přírůstku mezi lety 1934 a 1935 už pouze na 1000 osob následoval opětovný pokles (poprvé od 1. světové války), a to o 3000 osob. Počet obyvatel dále klesal až do roku 1939, kdy se konalo poslední sčítání před koncem 2. světové války. Byl zaznamenán pokles o 108 000 lidí v porovnání k dosavadnímu maximu z roku 1935. Když byl v roce 1946 zjišťován počet obyvatelstva, poprvé od konce války, na základě potravinových lístků, bylo spočteno cca. 7 mil. obyvatel, čímž bylo vytvořeno nové maximum – i přes velké válečné ztráty.

Do roku 1953 opět spadly počty osob o přibližně 672 000 na 6 928 000. Nadále pak stoupaly díky vysoké porodnosti na nové maximum v roce 1974, kdy žilo v Rakousku 7 599 000 osob. Následujících 6 let pak obyvatelstvo nepatrně oslabovalo (s výjimkou roku 1976) na 7 549 000 osob v roce 1980. Na začátku 80. let se střídaly drobné přírůstky a úbytky, aby pak roku 1987 začal počet obyvatelstva opět znatelně sílit. Od 90. let má znatelný vliv imigrace přistěhovalců, ke konci roku 2004 žilo v Rakousku 8 175 000 obyvatel.

Mezi lety 1754 a 1857 bylo počítáno přítomné civilní obyvatelstvo, od 1869 do 1981 se zakládaly počty na výsledcích počtů s desetiletými mezerami, přičemž byly mezi počítáními zjišťovány změny a od 1869 do 1923 počítáno přítomné civilní obyvatelstvo a od 1934 do 1981 obyvatelstvo s trvalým pobytem. Mezi lety 1982 a 2001 se sice konalo sčítání obyvatelstva, ale bylo zpětně zjištěno z průměrných změn obyvatelstva. Od roku 2002 spočívá sčítání lidu na centrálním rejstříku přihlašovaných osob (Zentrales Melderegister), z kterého se mohou tyto informace zjišťovat, a počítání lidu čistě k účelu zaznamenání změny obyvatelstva tak už vlastně nebude potřeba.

Délka života[editovat | editovat zdroj]

Střední délka života Rakušanů je v současnosti (rok 2005) u žen 82,1 let a u mužů 76,4 let (v porovnání s rokem 1971: 75,7 ženy a 73,3 muži). dětská úmrtnost je kolem 0,45 %.

Jazyky[editovat | editovat zdroj]

Němčina je úřední a mateřský jazyk přibližně 98 % rakouských občanů. Rakouská varianta standardní němčiny vykazuje určité odchylky od ostatních německy hovořících zemí. Ty jsou zachyceny v Rakouském slovníku, který je pak brán jako zdroj pravidel nad Dudenovým slovníkem. V Rakousku se vyskytují především dva základní dialekty hornoněmeckých jazyků:

Vedle toho mluví také některé původní menšiny slovanskými a jinými jazyky, to jsou například burgenlandská chorvatština, slovinština a maďarština. Obyvatelé hovořící těmito jazyky mají také vliv na výuku a úřední styk v daném mateřském jazyce. Burgenlandská chorvatština a slovinština jsou dodatečné úřední jazyky v těch správních a soudních okresech Štýrska, Burgenlandska a Korutan, kde žije chorvatské nebo slovinské, respektive smíšené, obyvatelstvo. Dále je v obcích Oberpullendorf, Oberwart, Rotenturm a Unterwart vedle němčiny úředním jazykem také maďarština. Svoji vlastní řeč mají také Romové. Kromě toho žije v Rakousku také přibližně 35 000 Jenišů, z kterých přibližně 3500 vede stále kočovný život. V 60. letech minulého století se usadili v Burgenlandsku, Mühlviertel, Waldviertel, na Hausrucku, v Totes Gebirge, v Seetálských a Fischbachských Alpách.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Židé v Rakousku.

64,1 % obyvatelstva náleží k Římsko-katolické církvi a 3,8 % k jedné z evangelických církví, převážně k augsburského, méně helvétského vyznání (2011). Přibližně 180 000 křesťanů je členy ortodoxních církví. K židovství se hlásí 8140 lidí (stav k sčítání lidu v roce 2001); podle údajů vídeňské židovské obce je to dokonce 15 000. Více než 500 000 (6,2 %) obyvatel tvoří muslimové. K buddhismu, který byl v Rakousku uznán jako samostatná „církev“ v roce 1983, se hlásí něco přes 10 000 obyvatel. 20 000 lidí jsou aktivní členové Svědků Jehovových. Ti se snaží dosáhnout plnohodnotného právního uznání jako církev. Přibližně 12 % obyvatelstva se nehlásí k žádnému vyznání.

Města[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam měst v Rakousku.

Největší obydlená oblast Rakouska je s odstupem metropole Vídeň s počtem obyvatel 2 067 652 (stav k roku 2005). Koncentruje v sobě celou čtvrtinu obyvatel země. Kolem 200 rakouských obcí jsou městy. Velký problém, především v hospodářsky slabších oblastech, je velký odliv obyvatelstva z venkova do městských aglomerací.

Svátky[editovat | editovat zdroj]

Soupis svátků naleznete v článku Státní svátky Rakouské republiky.

Státní svátky v Rakousku upravuje § 7 Spolkového zákona o dnech pracovního klidu (vydán 1984). Celkově je v Rakousku 13 státních svátků (dnů pracovního volna.[5]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Rakouska.

Pravěké osídlení[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší prameny dokládající přítomnost obyvatelstva na území Rakouska spadají do středního paleolitu, doby neandrtálců. Mnoho nalezišť se nachází v Dolních Rakousech, nejznámější ve Wachau, pod nímž byla nalezena obě dvě nejstarší rakouská umělecká díla – vyobrazení ženy tzv. Tancující Fanny z Stratzingu/Krems-Rehbergu a Willendorfská Venuše.

Po postupném osídlení území Rakouska v mladší době kamenné přichází první známky objevování nalezišť mědi a tedy doby měděné. Z této doby pochází také nález známé zmrzlé mumie Ötziho na hranicích s Itálií.

Během doby bronzové mezi 3. a 1. stoletím př. n. l. vznikala stále větší obchodní centra a opevnění, převážně v oblastech těžby nerostných surovin. V okolí Hallstattu začalo systematické dobývání soli; po tomto místě je také pojmenována starší doba železnádoba halštatská. V mladší době železné jsou patrné známky keltského osídlení, které na jihu a na východě vytvořilo jeden z prvních státních útvarů na území dnešního Rakouska, západ byl v té době osídlen Réty.

Římské provincie na území dnešního Rakouska     Raetie     Noricum     Panonie     Území mimo římskou říši

První státní útvary na území Rakouska[editovat | editovat zdroj]

Převážná část dnešního rakouského státu byla v roce 15 př. n. l. obsazena Říší Římskou. Římský císař Claudius zřídil během své vlády (41–54 n. l.) římskou provincii Regnum Noricum, jejíž hranice zabíraly velkou část dnešního rakouského území. Na jih od Vídně leželo největší římské město Carnuntum, přičemž další důležitá místa byla například Virunum (severně od Klagenfurtu) a Teurnia (poblíž Spittal an der Drau).

V době římské se na území dnešního Rakouska rozkládaly tří římské provincie, z nichž nejvýznamnější bylo Noricum. Od poloviny 4. století na toto území přicházeli Germáni, jež přispívali k oslabení moci římské říše. Římané se z této oblasti stáhli roku 476 a namísto nich se zde začali objevovat Bavoři a Slované. Bavoři se záhy dostali pod vliv franské říše, nedokázali však zabránit Slovanům, aby si zde vytvořili své karantánské knížectví. Bavoři získali převahu až v polovině 8. století, Karantánii ovládli, sami se však roku 757 dostali do područí franské říše.[6]

Frankové v této oblasti ustavili Východní marku (po rozdělení franské říše se stala součástí východofranské říše), jež však po celou 1. polovinu 10. století byla vydána v plen Maďarům, které dokázal porazit až král Ota I. roku 955. Jeho nástupce Ota II. pak Východní marku roku 976 reorganizoval a svěřil ji Leopoldovi I. Babenberskému.[7]

Územní vývoj rakouské marky a rakouského vévodství za vlády Babenberků

Vláda Babenberků[editovat | editovat zdroj]

Babenberkové se zprvu museli ještě vypořádávat s Maďary, po uklidnění východní hranice se však mohli na přelomu 11. a 12. století zapojit do boje o investituru, zpravidla na papežově straně, a později do mocenského zápasu mezi Štaufy a Welfy. Roku 1156 obdržel Jindřich II. Jasomirgott privilegium minus, kterým císař povýšil rakouskou marku na rakouské vévodství a dědičnou držbu tohoto území v mužské i ženské linii udělil právě Babenberkům. Roku 1192 pak Babenberkové získali vládu také nad štýrským vévodstvím. Babenberkové se stále více zapojovali do říšské politiky a účastnili se například křížových výprav. Agresivnější politikou na počátku 13. století si však Babenberkové znepřátelili své bavorské, české i uherské sousedy.[8]

Když roku 1246 rod Babenberků vymřel, nastal o jejich dědictví boj. Dočasně získal vládu v rakouském, štýrském i korutanském vévodství Přemysl Otakar II., od roku 1273 se však císaři Rudolfovi I. Habsburskému dařilo českého krále z rakouských zemí vytlačovat, až jej nakonec zcela porazil roku 1278 v bitvě na Moravském poli, čímž babenberské dědictví definitivně získali Habsburkové.[9]

Habsburské soustátí[editovat | editovat zdroj]

Moc Habsburků se z jejich držav v severním Švýcarsku rozšířila ovšem nejen na rakouské a štýrské vévodství, nýbrž záhy také získali Korutany a Tyroly. Po smrti Rudolfa IV. Habsburského roku 1365 však došlo ke sporům mezi jeho syny, kteří si vládu v zemi roku 1379 rozdělili. Dvě větve rodu mezi sebou následující století soupeřily a ke sjednocení habsburských držav došlo znovu až roku 1491 za vlády Maxmiliána I. Po jeho smrti rakouské země obdržel jeho vnuk Ferdinand I., jenž roku 1526 získal také českou a uherskou korunu, a položil tak základy habsburského soustátí. Po jeho smrti roku 1564 se však moc v habsburském soustátí opět rozdělila mezi jeho nástupce. Rozdělená země se musela čelit náboženskému neklidu i třicetileté válce a k jejímu sjednocení došlo opět až roku 1665 za vlády Leopolda I., který musel vzápětí čelit masivnímu osmanskému tažení. Protiútok rakouských a spřátelených vojsk však nakonec vytlačil Osmany z Uher, čímž se území habsburské monarchie podstatně zvětšilo. Dalších územních zisků pak habsburská monarchie došla ve válce o dědictví španělské na počátku 18. století, kdy jí připadla některá území ovládaná španělskými Habsburky.[10]

Územní vývoj habsburské monarchie

Císař Karel VI. ovšem roku 1740 zemřel bez mužského potomka, a jeho dcera Marie Terezie proto musela čelit několika armádám, jež si chtěly habsburské dědictví rozdělit. V nastalé válce bylo nakonec úspěšné jen Prusko, které získalo většinu Slezska a další menší území. Další války zemi ještě více vyčerpaly, což postavilo Marii Terezii a jejího syna Josefa II. před nutnost provést osvícenské reformy, jež začaly feudální správu nahrazovat moderní státní správou.[11]

Na počátku 19. století postihlo habsburskou monarchii Napoleonovo tažení. Svatá říše římská zanikla a habsburský panovník zůstal pouze rakouským císařem. Snahou státu bylo až do roku 1860 s krátkou přestávkou při revoluci roku 1848 potlačovat liberální myšlenky, neúspěchy v zahraniční politice však nakonec císaře Františka Josefa I. donutily změnit kurs a povolit demokracii a konstituční monarchii. Rostoucí nacionální problémy se císař rozhodl vyřešit přeměnou Rakouského císařství na Rakousko-Uhersko, tím však uspokojil jen Maďary.[12]

Rakouská republika[editovat | editovat zdroj]

Katastrofu pro Rakousko-Uhersko znamenala první světová válka, na jejímž konci roku 1918 se rozpadlo. Rakouští Němci se pokusili prosadit koncepci Německého Rakouska, nakonec však byli nuceni přijmout svůj stát v hranicích, jak jej vymezila Saintgermainská smlouva. První Rakouská republika se potýkala s obrovskými hospodářskými problémy, jež nedokázaly nestabilní vlády dvou znepřátelených politických stran uspokojivě řešit. Roku 1933 konečně Engelbert Dollfuss nastolil autoritativní režim, avšak i on musel čelit vážným problémům, zejména vzestupu rakouského nacismu. Pokus o převrat rakouských nacistů roku 1934 sice nakonec skončil neúspěchem, Rakousko však muselo čelit stále většímu tlaku Hitlerova Německa, jež si nakonec 18. března 1938 vynutilo „pozvání“ k záboru (anšlusu) Rakouska.[13]

Jakožto součást Třetí říše se Rakousko zúčastnilo druhé světové války a po pádu nacistické moci bylo podobně jako Německo obsazeno Spojenci a rozděleno do okupačních zón. Plnou suverenitu Rakousko získalo zpět až roku 1955, kdy byla nakonec podepsána mezi zástupci Rakouska a Spojenců státní smlouva, došlo k definitivnímu stažení sovětské armády. Přestože na osvobození Rakouska a hlavního města Vídně se podílela sovětská armáda, odchodem Rudé armády se Rakousko nezařadilo do východního bloku a stalo se neutrálním. Jakožto neutrální země se rychle začlenila do západních nevojenských organizací, až nakonec roku 1995 Rakousko vstoupilo do Evropské unie. Rakousko není členem Severoatlantické aliance, svou poválečnou suverenitu získalo odchodem okupačních vojsk Sovětského svazu s příslibem nevstupovat do žádného vojenského paktu.[14]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Vídeňská koncertní budova Musikverein

V každém architektonickém slohu vznikala významná stavební díla, z nichž je mnoho na dnešním seznamu světového dědictví UNESCO. V 18. a 19. byla Vídeň směr udávající centrum evropského kulturního a především hudebního života, což nebylo pouze díky mnoha významným hudebníkům a hudebním skladatelům, kteří byli s touto zemí spjati, ale také díky mnoha operním i běžným divadlům a orchestrům, mnohostranně zaměřeným hudebním tradicím, jako například Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků a mnoha festivalům. Díky tomu má Rakousko vybudovánu dlouhou divadelní tradici a živou kabaretní scénu. V oblasti kulinářského umění jsou Rakušané známí jejich kavárenskou kulturou, vinárny a rozličné krajové pokrmy nezapřou svou dlouhou tradici. Roku 2003 byl Štýrský Hradec evropským hlavním městem kultury. K rozšiřování rakouské kultury v zahraničí slouží Rakouské kulturní fórum.

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Až do dnešních dnů si v kulturním dění Rakouska udržela výsadní místo klasická hudba. Rakousko se může ohlížet zpět do historie na hudební velikány světového významu. K nejznámějším skladatelům svého času se mimo jiné řadí Wolfgang Amadeus Mozart, Joseph Haydn, Franz Schubert, Anton Bruckner, Johann Strauss starší, který zpopularizoval valčík, a Johann Strauss mladší, „král valčíku“. Milenci oblíbená hudba 20. století, to jsou také Gustav Mahler, Arnold Schönberg, Alban Berg a Anton von Webern. Tuto tradici klasické hudby následovalo také mnoho známých dirigentů, jako například Erich Kleiber, Herbert von Karajan, Karl Böhm, Nikolaus Harnoncourt nebo Franz Welser-Möst.

Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků je světově známý a koná se každoročně 1. lednové ráno ve Vídeňském koncertním domě Wiener Musikverein. Koncert je přenášen televizí a zasahuje tak na Nový rok skoro miliardu lidí po celém světě. Hrané jsou především známé valčíky, polky a pochody, přičemž je vždy silně zastoupeno dílo rodu Straußů.

Pokud se však rozhlédneme za klasickou hudby je zajímavá především populární hudba, skupiny tzv. austropopu, jako S.T.S. nebo Austria3, sóloví umělci (Wolfgang Ambros, Georg Danzer a Rainhard Fendrich) nebo například úspěšná zpěvačka Christina Stürmer. Světově (především však v německy hovořících zemích) známá jména jsou také Hans Hölzl alias Falco, Hubert von Goisern a DJ Ötzi. Nezanedbatelného významu je však v Rakousku i lidová hudba a její kombinace s populární hudbou. Populárním zpěvákem těchto šlágrů je lyžař Hansi Hinterseer. Vedle toho existují také jednotlivé známé písně, které jsou dodnes známé. Za jmenování stojí například Vánoční píseň Tichá noc, svatá noc nebo na citeru hraná titulní píseň k filmu Der dritte Mann od Antona Karase.

Film[editovat | editovat zdroj]

Dalším oborem, ve kterém se Rakušané dokázali proslavit je film a divadlo, mimo jiné jsou to Max Reinhardt, Karl Farkas, Curd Jürgens, Maximilian Schell, Romy Schneider, Senta Berger, Oskar Werner, O. W. Fischer, Otto Schenk, Klaus Maria Brandauer, Martin Kusej, Christoph Waltz. Známými režiséry Rakouska jsou například Erich von Stroheim, Billy Wilder, Fritz Lang, Josef von Sternberg, Otto Preminger, Robert Dornhelm, Michael Haneke, Ulrich Seidl nebo Hans Weingartner.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Rakouská literatura.
Polibek od Gustava Klimta je jedním z nejznámějších děl rakouského malířství

K nejznámějším rakouským spisovatelům se řadí Franz Grillparzer, Joseph Roth, Johann Nestroy, Robert Musil, Karl Kraus, Friedrich Torberg, Felix Mitterer, Thomas Bernhard, Peter Handke, z žen pak Bertha von Suttner, oceněná Nobelovou cenou za mír v roce 1905, a Elfriede Jelineková, oceněná Nobelovou cenou za literaturu v roce 2004. K nejznámějším spisovatelům rakouských menšin patří například Janko Ferk, Gustav Janus a Florjan Lipus, který byl Petrem Handkem přeložen do němčiny.

Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

Zřejmě nejslavnější období rakouského malířství zažila Vídeň okolo roku 1900, kdy byla Vídeň centrem secese; tehdy zde působili mj. malíři Gustav Klimt, Oskar Kokoschka a Egon Schiele. V padesátých letech 20. století se objevila výrazná Vídeňská škola fantastického realismu, označovaná za pozdně surrealistické hnutí. V tomto období tvořil také Friedensreich Hundertwasser. Dalším výrazným fenoménem je vídeňský akcionismus 60. let (Günter Brus, Otto Muehl, Rudolf Schwarzkogler, Hermann Nitsch), pohybující se na pomezí malířství a divadla.

Mezi významné rakouské sochaře patří mj. Niclas Gerhaert van Leyden, Franz Xaver Messerschmidt, Fritz Wotruba, Alfred Hrdlicka, Bruno Gironcoli.

Věda[editovat | editovat zdroj]

Rakousko bylo, především na začátku 20. století, jedním z vedoucích vědeckých center světa a přineslo mu geniální myslitele a výzkumníky, jako zakladatele kvantové fyziky Wolfganga Pauliho a Erwina Schrödingera, zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda, otce zoopsychologie Konrada Lorenze, výrobce automobilů Ferdinanda Porscheho, vynálezce Viktora Kaplana, průkopníka termodynamiky Ludwiga Boltzmanna, objevitele struktury benzolu Johanna Josefa Loschmidta, objevitele krevních skupin Karla Landsteinera, zachránce matek doktora Ignaze Semmelweise a konečně také ekonomy Carla Mengera a Friedricha Augusta von Hayeka.

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Ekonomika Rakouska.

Rakousko bylo v roce 2010 v hodnocení podle HDP na obyvatele 10. nejbohatším státem světa a 3. nejbohatším státem v EU – v tomto ukazateli dosahuje hodnoty 39 500 USD na obyvatele (dle MMF, 2010).

V roce 2001 bylo v Rakousku zaměstnáno 3 420 788 lidí na 396 288 pracovištích. Největší burza Rakouska je Vídeňská burza, jejíž největší index je ATX.

Politický systém[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Politický systém Rakouska.

Rakousko je rozděleno do 9 spolkových zemí, které jsou zase rozděleny do 84 okresů a 15 statutárních měst. Okresy se dále dělí na jednotlivé obce, města či městysy.

Vídeň je územně zcela obklopena Dolními Rakousy. Východní Tyrolsko sice náleží k spolkové zemi Tyrolsko, ale není s ním fyzicky spojeno. Tato kuriozita vznikla po první světové válce, když v roce 1918 připadlo Jižní Tyrolsko Itálii. Tím se stalo Východní Tyrolsko exklávou Tyrolska.

Spolková země Hlavní město Obyvatelstvo Rozloha (km²) Hustota osídlení Města Obce
1 Vídeň Vídeň 1660534 415 4001,3 1 0
2 Dolní Rakousy Sankt Pölten 1588545 19178 82,8 74 499
3 Horní Rakousy Linec 1405986 11982 117,3 29 416
4 Štýrsko Štýrský Hradec 1203986 16392 73,5 34 509
5 Tyrolsko Innsbruck 698472 12648 55,2 11 268
6 Korutany Klagenfurt 560753 9536 58,8 17 115
7 Salcbursko Salzburg 529085 7154 74,0 10 109
8 Vorarlbersko Bregenz 364611 2601 140,2 5 91
9 Burgenland Eisenstadt 280350 3966 70,7 13 158

Rovnost pohlaví[editovat | editovat zdroj]

V ústavě je rovnost mužů a žen pevně zakotvena. Historicky vyplývající výjimky jsou regulace důchodu a branná povinnost, která platí pouze pro muže. Ženy smějí jít v Rakousku do důchodu o pět let dříve než muži (výjimkou je penze státního úředníka). Právně je podloženo postupné zvyšování nástupního věku do penze pro ženy až do roku 2027.

Skoro ve všech oblastech Rakouska je průměrná mzda žen menší než mzda muže na odpovídajícím místě (výjimku tvoří úřady). Toto vyplývá z neúplného prosazení rovnosti mužů a žen v praxi na jedné straně a také z toho, že mnoho žen pracuje na částečný pracovní úvazek a tím pádem mají nižší šance na pracovní postup. Vedoucí pozice tak obsazují většinou muži. Tarifní mzdy jsou pro obě pohlaví stejné. V Rakousku využijí pouze 2 muži ze sta možnost vzít si tzv. otcovskou dovolenou.

Pro ženy jsou připravována různá podpůrná opatření (pozitivní diskriminace). Např. při obsazování veřejných pracovních míst by měly být ženy stejné kvalifikace upřednostňovány před muži, i když nezaměstnanost mužů je na vyšší úrovni. V praxi ale tato podpora nevykazuje významné výsledky. Oficiálně nahlášení lidé bez práce v Rakousku k roku 2004 se skládali ze dvou třetin z mužů a z jedné třetiny z žen.

Bezpečnostní systém[editovat | editovat zdroj]

Rakousko přešlo z tradičního rozložení pravomocí mezi policií a četnictvem na moderní federální policii. Policie v této době disponuje protiteroristickou jednotkou EKO Kobra. Bezpečnost mimo stát má na starost armáda Rakouska. Její protiteroristickou jednotkou je Jagdkommando.

Vztahy s ČR[editovat | editovat zdroj]

V Česku má Rakousko velvyslanectví v Praze a konzuláty v Brně a v Českých Budějovicích. Vztahy obou zemí jsou velmi dobré. Jedinými tématy, která čas od času vzbuzují emoce, jsou otázka odsunu Sudetských Němců a téma české jaderné energetiky, a to méně na úrovni hlavních představitelů obou zemí, jako spíše u veřejnosti.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.statistik.at/web_de/dynamic/statistiken/bevoelkerung/bevoelkerungsstand_und_veraenderung/056447
  2. [1]
  3. Výklad názvu na
  4. CIA. The World Factbook - Austria [online]. REV. 2011-08-16, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Seznam svátků Rakouské republiky: : http://www.nemecketexty.cz/2014/06/svatky-rakousku-nemecku/
  6. VEBER, Václav, a kol. Dějiny Rakouska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. Dále jen Dějiny Rakouska. ISBN 80-7106-491-2. S. 48–61.  
  7. Dějiny Rakouska. S. 61–73.
  8. Dějiny Rakouska. S. 73–114.
  9. Dějiny Rakouska. S. 114–120.
  10. Dějiny Rakouska. S. 120–331.
  11. Dějiny Rakouska. S. 332–368.
  12. Dějiny Rakouska. S. 369–471.
  13. Dějiny Rakouska. S. 472–543.
  14. Dějiny Rakouska. S. 544–596.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • WIHODA, Martina. Dějiny Rakouska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7106-239-4.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]