Nová levice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Nová levice (anglicky: New Left) je myšlenkový směr a společensko-politické hnutí levicového zaměření, prosazující se od 60. a 70. let 20. století zejména v USA a západoevropských zemích. Od pádu komunistických režimů a rozpadu bipolární světové soustavy se prosazuje i v tzv. postkomunistických středo- a východoevropských zemích včetně České republiky.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Kořeny nové levice tkví v intelektuálním kvasu a společenské atmosféře 60. let. Nová levice zdůrazňovala nespravedlnost a špatnost kulturních, morálních a společenských norem konzervativní buržoazní společnosti, jež považovala za zpátečnické a přežilé. V zásadě tak usilovala o vymanění se ze zažitých společenských norem, schémat a klišé. V souvislosti s novou levicí se proto někdy hovoří o tzv. „kulturní revoluci“, na rozdíl od revoluce sociální, související s idejemi tzv. staré levice. Filozoficky se nová levice prolíná do značné míry s postmodernismem, je ovlivněna např. neomarxismem (Jean Paul Sartre, André Gorz) či tzv. frankfurtskou školou, H. Marcusem či J. Habermasem apod.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Ve své podstatě jde spíše o konglomerát vzájemně blízkých myšlenek, postojů a zásad, než o jednolitý, pevně daný a vymezený politicko-filozofický směr, jako např. socialismus, liberalismus či konzervatismus. Programem nové levice je prosazování myšlenek humanismu, pacifismu, multikulturalismu, rovnosti pohlaví (tzv. genderové rovnosti) až feminismu, ras či národů, silný důraz na ochranu životního prostředí, práva sexuálních menšin; k myšlenkám nové levice může být řazen rovněž boj proti globalizaci apod. Obdobně jako u tzv. staré levice, tj. levice socialistického či sociálnědemokratického střihu, tvoří i u nové levice ústřední myšlenku idea formální rovnosti a spravedlnosti, oproti tzv. sociální rovnosti či spravedlnosti, prosazované starou levicí, nabývá s ohledem na její programová témata rovnost a spravedlnost v pojetí nové levice nových forem a rozměrů.

Novou levice lze rozdělit také na dva směry podle jejího vztahu k problému globalizace.První z těchto směrů přistupuje ke globalizaci pozitivně,. (V Česku patří k reprezentantům tohoto směřování Petr Uhl, ve světě například Henri-Bernard Lévy.) Druhý postojje naopak ke globalizaci kritický (Noam Chomsky).

Novou myšlenkovou orientaci, jež postavila svobodně uvažující intelektuály nové levice proti tradiční levici je možné charakterizovat těmito body.

  1. Nově je interpretována marxistická teorie, nová levice zdůrazňuje návrat k Marxovým raným spisům, klade se větší důraz na hledisko odcizení, než na vykořisťování. Hledá se spojení marxisticke teorie s existencialismem a psychoanalýzou. Cílem nové levice je rovněž zbavit marxisismus ztuhlosti a oddělit ho od současného institualizovaného marxisismu
  2. Nově je definován socialistický společenský řád. Socialismus by neměl skončit sociální a politickou revolucí, uchopením moci a zestátněním výrobních prostředků. Cílem by mělo být odstranit odcizení člověka ve všech oblastech jeho života od volného času po rodinu.
  3. Je vytvářena nová transformační strategie. Jednotlivec by se měl zbavit podřízeného vztahu vůči kolektivu. Měly by se vytvářet nové kulturní ideály a přenést se do subkultur, aby se vyzkoušely jako protimoc proti stávajícím institucím.
  4. Vzniká nová koncepce organizací. Klade se větší důraz na akci, než na organizaci, proto se nová levice profiluje jako hnutí a ne jako politická strana. Toto hnutí chce svět pochopit vlastním jednáním, veřejnost vyburcovat provokacemi a účastníky měnit právě účastí na daných akcích.
  5. Proletariát již nemá být nositelem sociální změny. Podnět k transformaci společnosti by měla vyvolat odborně vyškolená dělnická třída, mladá inteligence a okrajově společenské skupiny.[1].

Nová levice v České republice[editovat | editovat zdroj]

V socialistickém Československu mělo mnohé z myšlenek nové levice tendence k prosazení se během procesu politického uvolnění koncem 60. let, tzv. pražského jara, kdy působilo Hnutí revoluční mládeže. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 a následný nástup normalizace však učinily těmto snahám přítrž. Během normalizačních let zůstal intelektuální diskurz blízký tezím nové levice doménou povětšinou uzavřených disidentských kruhů. Fakticky se tak nová levice v Československu etablovala až po politickém převratu v roce 1989.

K čelným českým představitelům myšlenek či postojů vycházejících z ideových kořenů nové levice patří např. politici Petr Uhl a Jan Tamáš, filozofové Václav Bělohradský a Martin Škabraha, sociologové Jan Keller[2], Jiřina Šiklová a řada dalších. Podle mínění skupiny okolo Václava Klause měl k některým myšlenkám nové levice blízko i bývalý československý a český prezident Václav Havel.[3]

Na české politické scéně prosazují v současnosti nejvíce z postojů nové levice zejména některé osobnosti a proudy v ČSSD (Jiří Dienstbier ml.) a zelené strany (Strana zelených, DSZ, hnutí Zelení, Klíčové hnutí, Zelená levice...).

Kritika nové levice[editovat | editovat zdroj]

Myšlenky nové levice bývají nejčastěji kritizovány z tzv. pravicově-konzervativních pozic. V kontrapozici vůči nové levici stojí zejména tzv. neokonzervatismus, pravicová politická doktrína, vzniklá v 80. letech 20. století v USA, prosazující společenský konzervatismus v kombinaci s ekonomickým liberalismem a mocenskou hegemonií USA a jejich spojenců. [zdroj?]

Odpůrci nové levice považují její ideologii za zhoubnou, myšlenky nové levice jsou podle nich neslučitelné s identitou západní civilizace a narušují její fungování. Nová levice podle nich prosazuje škodlivý morální relativismusnihilismus, neslučitelný s anticko-křesťanskou sociálně-kulturní tradicí, v níž tkví kořeny západní civilizace. [zdroj?] Teze nové levice jsou podle nich volnomyšlenkářské, zbavují prý jedince vědomí morálky a zodpovědnosti, ve svém důsledku jej údajně vedou k nezodpovědnému a škodlivému jednání. Velmi častým terčem kritiky bývá novou levicí prosazovaný multikulturalismus, jenž dle jeho odpůrců vede pouze k eskalaci společenských problémů. Obdobně se terčem kritiky [zdroj?] stávají i další myšlenky a postoje spjaté s novou levicí, např. tzv. genderová rovnost/korektnost, jež prý usiluje o násilné stírání přirozených rozdílů mezi pohlavími; snaha za zrovnoprávnění sexuálních menšin, jež údajně ohrožuje tradiční rodinu apod. [zdroj?]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Gilcher-Holteyová, Ingrid. 2004. Hnutí 68 na Západě: Studentské bouře v USA a západní Evropě, Praha:Vyšehrad
  2. Srov. např. pasáž in: Jan Keller: Tři sociální světy: sociální struktura postindustriální společnosti, Sociologické nakladatelství (SLON), Praha 2010, s. 127-131
  3. http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/174723.aspx

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]