Ferdinand I. Habsburský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o Ferdinandu I. Habsburském (1503–1564). Další významy jsou uvedeny v článku Ferdinand I..
Ferdinand I. Habsburský
Císař Svaté říše římské, český, uherský a chorvatský král, infant španělský a rakouský arcivévoda atd.
Hans Bocksberger der Aeltere 001.jpg
císař Ferdinand I.
na obrazu Hanse Bocksbergera.
Doba vlády 15261564
Korunovace 1527
Narození 10. března 1503
Madrid
Úmrtí 25. července 1564
(ve věku 61 let)
Vídeň
Pochován Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha
Předchůdce (jako český král)
Ludvík Jagellonský
Nástupce Maxmilián II. Habsburský
Manželky Anna Jagellonská
Potomci Alžběta
Maxmilián II.
Anna
Ferdinand II. Tyrolský
Marie
Magdalena
Kateřina
Eleonora
Markéta
Jan
Barbora
Karel II. Štýrský
Uršula
Helena
Johana
Dynastie Habsburkové
Otec Filip I. Sličný
Matka Jana I. Kastilská

Ferdinand I. Habsburský (10. března 1503 Alcalá de Henares25. července 1564 Vídeň) byl německý král (od 1531), římský císař (od 1556), český a uherský král (od roku 1526) a rakouský arcivévoda.

Jeho rodiči byli Habsburk Filip I. Sličný a španělská infantka Jana Šílená. Starší bratr Karel V. se stal roku 1516 španělským králem a 1519 římským císařem. Ferdinandovou manželkou byla česká a uherská princezna Anna Jagellonská. Měli spolu patnáct dětí, mimo jiné Ferdinandova nástupce Maxmiliána II.

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Ferdinand I. se narodil 10. března 1503 na zámku Alcalá de Henares 40 km od Madridu jako druhorozený syn kastilského spolukrále a burgundského vévody Filipa I. Sličného a kastilské královny Johany (Jany) Šílené. Dětství prožil ve Španělsku.

Roku 1506 zemřel Ferdinandův otec Filip. U matky, která byla v té době jedinou dědičkou svých rodičů, vládců nedávno sjednocených španělských království Kastilie a Aragonie, se projevovala duševní choroba. Její otec, aragonský král Ferdinand II., ji shledal neschopnou vlády a nechal izolovat. Postaral se pak o zabezpečení a výchovu jejích dětí.

Ferdinand byl od dětství veden k přísně katolickému životu a k respektování habsburských rodových idejí. Spolu s myšlenkami jednoho z největších renesančních učenců Erasma Rotterdamského měl tento fakt největší význam pro formování Ferdinandovy osobnosti.

V roce 1516 zemřel Ferdinand II. Aragonský. V životě třináctiletého Ferdinanda to znamenalo zásadní zvrat. V příštím roce přijel do Španělska jeho starší bratr Karel, který dosud vyrůstal v Nizozemí, aby se ujal vlády. Bratři se tehdy setkali poprvé v životě. Jejich vztah neoplýval vzájemnou sympatií a důvěrou, nicméně v budoucnu postupovali ve shodě při prosazování společných zájmů habsburského rodu.

Karel, který byl po vleklých jednáních přijat jako španělský král, rozpustil Ferdinandův dvůr a poslal mladšího bratra k tetě Markétě do Nizozemí. Bratři Karel a Ferdinand založili španělskou a rakouskou větev rodu.

Rakouský arcivévoda[editovat | editovat zdroj]

Na začátku roku 1519 zemřel druhý Ferdinandův děd, císař Maxmilián I. Habsburský. Ten byl jediným vládcem v rakouských zemích. Rakousko nebylo tehdy jednotným státem, ale jednalo se o samostatná knížectví, které spojovala vláda příslušníků rodů Habsburků. Maxmilián ve své závěti nestanovil, jak mají být tyto země rozděleny. V Rakousku tehdy ještě nebyl ustanoven princip primogenitury. Nastala tedy jednání.

Roku 1520 Ferdinand získal wormskou smlouvou Horní a Dolní Rakousy, Korutany, Štýrsko a Kraňsko. Vláda v ostatních zemích, včetně bohatého Tyrolska, připadla Karlovi. Ten se zároveň stal králem Svaté říše římské (a od roku 1530 císařem). Aby se mohl plně věnovat vládě ve Španělsku a v Říši, jmenoval Ferdinanda svým místodržícím v ostatních rakouských zemích. V nich mu Karel přenechal vládu až v roce 1522. Tím se Ferdinand stal opět jediným vládcem Rakouska.

Když Ferdinand dorazil v roce 1521 do Vídně, nesetkával se zpočátku se sympatiemi. Byl vnímán jako cizinec (Španěl) a neuměl německy. Šlechta navíc využila dvouletého bezvládí k posílení moci. Ambiciózní arcivévoda se však ujal vlády s velkým odhodláním. Hned na počátku musel čelit vzpouře stavovské opozice, kterou se mu však podařilo potlačit pomocí represí, namířených především proti městům. V roce 1522 pak byli odsouzeni a popraveni vůdci vzpoury (tzv. „krvavý soud“ ve Vídeňském Novém Městě). Rázným postupem Ferdinand upevnil svoji moc.

Po nastoupení vlády musel zahájit hospodářské reformy, které krátce před smrtí slíbil Maxmilián kvůli nutnosti řešení vážné hospodářské situace. Mimo jiné provedl v Rakousku peněžní reformu a zavedl jednotnou měnu.

V letech 15241525 probíhalo v německé části říše selské povstání. Zasáhlo i některé části Rakouska. S pomocí šlechty se Ferdinandovi podařilo povstání ve Štýrsku potlačit silou. V Tyrolsku bylo nutné postupovat více diplomaticky, ale i tam se podařilo díky ústupkům dosáhnout zklidnění situace. Ferdinandovi se tedy podařilo udržet jednotnost rakouských zemí.

Tvůrce habsburské monarchie[editovat | editovat zdroj]

Roku 1515 jeho děd – císař Maxmilián I. a český a uherský král Vladislav Jagellonský dohodli sňatkovou smlouvu, podle níž se jeden z Maxmiliánových vnuků (až později bylo určeno, že to má být Ferdinand) měl stát manželem Vladislavovy dcery Anny a zároveň Vladislavův syn Ludvík se měl oženit s Ferdinandovou mladší sestrou Marií. Svatba Ferdinanda a Anny se konala o šest let později, 26. května 1521.

Důležitost sňatku s Annou se ukázala po bitvě u Moháče v srpnu 1526, kdy zahynul Annin bratr, český a uherský král Ludvík Jagellonský, aniž zanechal potomka. Ferdinand coby manžel jeho sestry začal usilovat o český a uherský trůn.

Česká koruna[editovat | editovat zdroj]

Dalo se očekávat, že mezi kandidáty pro českou korunu bude figurovat i jméno Ferdinanda Habsburského, který tak bude uplatňovat dědičné nároky vyplývající ze sňatku s Annou Jagellonskou. Zájemců o českou korunu bylo ovšem více, vedle polského krále a litevského knížete Zikmunda I. Starého, nejbližšího mužského příbuzného Ludvíka Jagellonského, se v pozdějších písemných pramenech objevují dokonce i jména předních českých politiků té doby: Zdeňka Lva z Rožmitálu a Vojtěcha z Pernštejna. Jednoznačně nejsilnější pozici měl Ferdinand Habsburský.[1]

V Čechách část šlechty odmítala uznat dědické nároky Ferdinandovy manželky. Zemské stavy si ještě od Vladislava Jagellonského vymínily, že sňatek Ferdinanda a Anny musí potvrdit zemský sněm a tím mít poslední slovo při výběru budoucího možného vládce. Ferdinand se tuto kličku pokusil obejít několika způsoby. Nejdříve žádal Karla V., aby mu udělil české země v léno, což ale římský císař udělat nemohl. Proto se tedy pokusil o český trůn ucházet na základě dědického principu, nakonec ale musel přistoupit na svobodnou volbu nového panovníka na mimořádném sněmu.

Ferdinand v roce 1531, v roce jeho zvolení římskoněmeckým králem.

23. října roku 1526 byl Ferdinand s podporou skupiny šlechticů, v jejichž čele stál Adam I. z Hradce, zvolen českým králem především kvůli zoufalému stavu státní pokladny (české stavy evidentně nevěděly a asi ani nemohly vědět o špatném stavu Ferdinandovy pokladny v té době[zdroj?]). Určitý vliv měla i prestiž habsburského rodu a vyšší šlechtě byl určitě sympatický Ferdinandův postoj k městskému stavu. Část panstva byla také nespokojena s dosavadní slabou královskou mocí. Konečně nebylo možné opomenout tureckou hrozbu, která teď po bitvě u Moháče vyvstala jako velmi reálná. Součástí volby byl Ferdinandův slib, že bude dodržovat kompaktáta, bude respektovat svobodu českých stavů a přenese své sídlo do Prahy.

Českým králem byl Ferdinand korunován 24. února roku 1527. Z inauguračních slibů ovšem nakonec nesplnil téměř nic. A tak nesplnil své závazky.

Uherský král[editovat | editovat zdroj]

V Uhersku byl Ferdinandovým soupeřem sedmihradský vévoda Jan Zápolský, kterého většina uherských stavů 10. listopadu 1526 zvolila svým králem. Uherským králem se sice stal i Habsburk, když se nechal hrstkou svých přívrženců 16. prosince zvolit v Bratislavě, zdaleka však neměl v Uhrách takovou podporu jako Zápolský.[2]

Zápolský byl podporován Osmanskou říší, která od 2. poloviny 15. století pronikala do Evropy. Turci dvakrát (v r. 1529 a 1532) ohrozili Vídeň. Ferdinand si ovšem kromě titulu uherského krále udržel vládu v západním Uhersku, v Chorvatsku a na dnešním Slovensku.

Římský císař[editovat | editovat zdroj]

5. ledna 1531 byl Ferdinand I. Habsburský zvolen v Kolíně nad Rýnem římským králem a korunován v katedrále Panny Marie v Cáchách jen o šest dní později. Stal se postupně nástupcem svého bratra Karla V., který se uchýlil do ústraní, na postu římského císaře pak od roku 1556. K Ferdinandovu povýšení do této hodnosti došlo po letech Karlova váhání, zda ponechat římský a španělský trůn v rukou svých potomků, nebo je rozdělit.

Na přelomu středověku a novověku se tak z Habsburků stala především díky promyšlené sňatkové politice (ale také nesplněným slibům) jedna z nejmocnějších panovnických dynastií vůbec. Ferdinand I. usiloval za své dlouhé vlády o pevné spojení svých zemí a centrální řízení. Jako protiváhu omezení českých a uherských zemských úřadů založil roku 1527 ve Vídni centrální úřady (tzv. Hofstaatsordnung). Habsburská monarchie, vzniklá spojením rakouských habsburských držav, českých zemí a Uherska, přečkala všechny otřesy až do roku 1918.

Ferdinand I. jako český král[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Země Koruny české za vlády Ferdinanda I..
Ferdinand I. na obrazu Martina Roty.

Ferdinand byl zastáncem absolutismu, což byl trend rozšiřující se v té době po celé Evropě, a tak se logicky dostal do střetu s českým stavovským státem. Habsburkové ve své politice prosazovali katolické vyznání, ale většina obyvatel českých zemí se hlásila k husitství, luteránství a k Jednotě bratrské. Ferdinand nakonec městům omezoval privilegia a navíc na nich vyžadoval příliš vysoké daně.

V letech 15461547 došlo k prvnímu protihabsburskému povstání v českých zemích. Ve Svaté říši římské v té době probíhala šmalkaldská válka mezi katolíky a luterány. Císař Karel V. požádal bratra Ferdinanda I. o pomoc a ten bez souhlasu zemského sněmu svolal zemskou hotovost k tažení za hranice země. Čeští šlechtici však vypověděli králi poslušnost a vytvořila se měšťansko-šlechtická opozice, která ale byla potlačena.

Ferdinand odebral městům politická práva a ta musela odevzdat všechny střelné zbraně a zbourat hradby. Projevem vzestupu panovnické moci v Čechách a ignorance českých stavů bylo podřízení zemské správy nově jmenovanému místodržiteli, kterým se stal Ferdinandův druhorozený syn Ferdinand II. Tyrolský.

Za Ferdinandovy vlády také přicházejí do Čech v rámci rekatolizace jezuité (1556). Znovu nechal obsadit úřad pražského arcibiskupa (1561). Přesto si Ferdinand I. uvědomoval důležitost smíru mezi katolíky a staroutrakvisty a roku 1564 požádal Tridentský koncil o udělení výjimky pro České země, tedy povolení přijímání podobojí nekatolíkům. Koncil přenechal rozhodnutí papeží Piu IV., který výjimku roku 1564 povolil. Jak problematickou cenu mělo toto žalostně opožděné stvrzení jedné části kompaktát, dosvědčuje nejlépe žádost stavů na sněmu roku 1567 o vypuštění kompaktát z privilegií zemských, jíž také bylo vyhověno.

Rakousko-česko-uherské soustátí původně vzniklo jen jako personální unie, ale o téměř století později se začalo přetvářet v centralizovanou absolutistickou monarchii. Je jisté, že vládou Ferdinanda I. v našich zemích začíná obrat, který se dovršil za Josefa II. a vyústí v přeměnu českých zemí na takřka provinční úroveň v rámci rakouského mocnářství.

Ferdinand I. Habsburský zemřel 25. července roku 1564 ve Vídni a je pohřben v chrámu sv. Víta v Praze vedle své manželky. Své země rozdělil mezi syny Maxmiliána II. (české země, Uhersko, Rakousy), Ferdinanda Tyrolského (Tyrolsko a tzv. přední země) a Karla Štýrského (Štýrsko, Korutany, Kraňsko).

Potomci[editovat | editovat zdroj]

S manželkou Annou Jagellonskou (1503–1547), která zemřela po porodu nejmladší dcery Johany na horečku omladnic, měl 15 dětí:

  1. 1557 Filipína Welserová, dcera kupce Františka Antona Welsera
  2. 1582 princezna Anna Kateřina Gonzagová, dcera vévody Viléma I., (Ferdinandova neteř)
  1. 1549 vévoda František III. Gonzaga
  2. 1553 polský král Zikmund II. August

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. JANÁČEK, Josef. České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl I. 1. vyd. Praha: Academia, 1968. str. 32–37.
  2. JANÁČEK, Josef. České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl II. 1. vyd. Praha: Academia, 1984. str. 14n.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Biografický slovník českých zemí : 16. sešit : Ep–Fe. Praha : Academia ; Historický ústav AV ČR, 2013. 136 s. ISBN 978-80-200-2292-9 (Academia) ; ISBN 978-80-7286-215-3 (Historický ústav AV ČR). S. 119–122.
  • ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1526–1583. První Habsburkové na českém trůně I. Praha : Libri, 2008. 324 s. ISBN 978-80-7277-385-5.  
  • ČORNEJOVÁ, Ivana; RAK, Jiří; VLNAS, Vít. Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách. Praha : Grafoprint-Neubert, 1995. 289 s. ISBN 80-85785-20-X.  
  • EVANS, Robert J. W.. Vznik habsburské monarchie 1550–1700. Praha : Argo, 2003. 593 s. ISBN 80-7203-463-4.  
  • FICHTNER, Paula Sutter. Ferdinand I. Wider Türken und Glaubensspaltung. Graz ; Wien ; Köln : Verlag Styria, 1986. 303 s. ISBN 3-222-11670-9. (německy) 
  • HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové : životopisná encyklopedie. Překlad Milada a Milan Kouřimských. 3. vyd. Praha : Brána, 2010. 403 s. ISBN 978-80-7243-455-8. S. 91–94.  
  • JANÁČEK, Josef. České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl I. 2. vyd. Praha : Academia, 1971. 281 s.  
  • JANÁČEK, Josef. České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl II. 1. vyd. Praha : Academia, 1984. 359 s.  
  • KOHLER, Alfred. Ferdinand I. 1503-1564. Fürst, König und Kaiser. München : Verlag C. H. Beck, 2003. 377 s. ISBN 3-406-50278-4. (německy) 
  • LAUBACH, Ernst. Ferdinand I. als Kaiser. Politik und Herrscherauffassung des Nachfolgers Karls V. Münster : Aschendorff, 2001. 783 s. ISBN 3-402-05165-6. (německy) 
  • PEŠEK, Jiří. Ferdinand I. In RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 303–319.
  • SÍMÁNYI, Tibor. Er schuf das Reich. Ferdinand von Habsburg. Wien ; München : Amalthea, 1987. 316 s. ISBN 3-85002-224-2. (německy) 
  • VEBER, Václav, a kol. Dějiny Rakouska. 1. doplněné a aktualizované. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-239-4. S. 212–237.  
  • VOREL, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české VII. 1526–1618. Praha : Paseka, 2005. 672 s. ISBN 80-7185-648-7.  
  • WINKELBAUER, Thomas. Österreichische Geschichte 1522–1699 : Ständefreiheit und Fürstenmacht ; Länder und Untertanen des Hauses Habsburg im konfessionellen Zeitalter. Teil 1. Wien : Ueberreuter, 2003. 621 s. ISBN 3-8000-3528-6. (německy) 
  • WINKELBAUER, Thomas. Österreichische Geschichte 1522–1699 : Ständefreiheit und Fürstenmacht ; Länder und Untertanen des Hauses Habsburg im konfessionellen Zeitalter. Teil 2. Wien : Ueberreuter, 2003. 567 s. ISBN 3-8000-3987-7. (německy) 
  • ZIEGERHOFER, Anita. Ferdinand I. und die steirischen Stände. Dargestellt anhand der Landtage von 1542 bis 1556. Graz : dbv Verlag für die technische Universität, 1996. 207 s. ISBN 3-7041-9062-4. (německy) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Karel V.
Znak z doby nástupu Římskoněmecký král a císař
Ferdinand I.
1531/15561564
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Maxmilián II.
Předchůdce:
Karel V.
Znak z doby nástupu Rakouský arcivévoda
15211564
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Maxmilián II.
Předchůdce:
Ludvík Jagellonský
Znak z doby nástupu Český král
15261564
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Maxmilián II.
Předchůdce:
Ludvík Jagellonský
Znak z doby nástupu Uherský král
15261564
s Janem Zápolským
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Maxmilián II.
Předchůdce:
Ludvík Jagellonský
Znak z doby nástupu Chorvatský král
15261564
s Janem Zápolským
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Maxmilián II.