Bitva u Moháče

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva u Moháče
Konflikt: Osmansko-uherské války
Bitva u Moháče, osmanská miniatura
Bitva u Moháče, osmanská miniatura
Trvání: 29. srpen 1526
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Moháč, jižně od Budapešti
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Drtivé vítězství Osmanů
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Válečná vlajka Uherské království Vlajka Ottomanské říše Osmanská říše
Velitelé
Ludvík Jagellonský
Pál Tomori †
Györg Zápolský †
Süleyman I.
Pargali Ibrahim Paša
Síla
~ cca 25 000 mužů[1]
~ 80 děl[1]
~ cca 55 000 mužů[1]
~ minimálně 160 děl[2]
Ztráty
Odhad historiků:
~ cca 14–15 000 mužů[3]
– 28 uherských magnátů[4]
– 500 urozených mužů[4]
– 2500 zajatců[5]
Odhad Osmanů:[6]
~ 20 000 pěchota
~ 4000 těžkooděnců
~ neznámé
{{{poznámky}}}

Bitva u Moháče se odehrála roku 1526 a byla jednou z nejdůležitějších bitev první poloviny 16. století. Ludvík Jagellonský, král uherský a český, se v ní pokusil zastavit tureckou expanzi do nitra uherské části své říše, avšak neuspěl. V boji se zhruba dvakrát silnějším a lépe vyzbrojeným i vycvičeným protivníkem utrpěl zdrcující porážku a na útěku zahynul. Uhři překročili Dunaj u Moháče a zde se utábořili, hned ráno 29. srpna vyrazili. Uherské vojsko bylo rovnoměrně rozděleno do třech křídel, zleva byly neprostupné bažiny. Osmané byli rozděleni na tři řady pěšáků a navíc několikatisícový oddíl měl bojiště obejít a zaútočit zezadu.

Předehra[editovat | editovat zdroj]

Hans Krell: král Ludvík Jagellonský

Počátky expanze Osmanů směrem přes Černé moře na Balkán se datují k polovině 14. století. Jako první pocítili důsledky této rozpínavosti Bulhaři a po bitvě na Kosově poli také Srbové.[7] V dalších desetiletích se terčem osmanských nájezdů stalo pohraničí jižních Uher, jejichž panovníci zde proti stávajícímu ohrožení postupem času vybudovali nárazníkové pásmo, které se skládalo ze dvou souběžných pevnostních linií stojících v prostoru od Sedmihtadska po Jaderské moře. První pás fortifikací reprezentovaly Srijem, Bělehrad, Srebrenický banát, Šabac, Banja Luka, Jajce a Knin, druhá linie se opírala o pevnosti Temešvár, Dubica, Krupa, Bihač a Senj.[8] Systém se osvědčil jako velmi odolná ochrana před vpády tureckých oddílů z příhraničních sandžaků, nicméně výdaje na udržování bojeschopnosti této protiturecké bariéry v průměru dosahovaly částky až 140 000 zlatých ročně, což byla zhruba polovina ročního příjmu Uherské koruny.[9] Vysoké náklady v kombinaci s agresivní zahraniční politikou Matyáše Korvína nakonec přivedly zemi k vyčerpání. Po roce 1490, kdy na uherský trůn dosedl český panovník Vladislav II. Jagellonský, se proto panovnický dvůr v Budíně rozhodl finanční tíseň vyřešit tím, že náklady na udržování balkánských pevností razantně sníží. Jako první bylo rozpuštěno stálé polní vojsko, došlo k zešťíhlení početního stavu posádek a stále méně peněz bylo vynakládáno na opravu hradeb a udržování dělostřeleckého vybavení.[10] I přes tuto nepříznivou situaci si král a jeho rada uvědomovali hrozbu z turecké strany a pokoušeli se zajistit alespoň nejnutnější výdaje. Zároveň účelově prodlužovali mírovou smlouvu s osmanskými sultány, jejichž zájmy byly počátkem 16. století obráceny k výbojům v Asii a severní Africe. Dohoda byla o tři roky prodloužena i v březnu 1519 na počátku panování Ludvíka Jagellonského, nicméně zůstávalo jen otázkou času, než muslimský soused změní priority ve své zahraniční politice.[11] K tomuto obratu došlo za panování sultána Süleymana I., který se po vzoru svých předků považoval za dědice odkazu Alexandra Velikého a cítil se zavázán k dobytí Uher, které pokládal za součást starověké Makedonie.[12] Svou útočnou mezinárodní strategii začal naplňovat již v prvním roce panování, kdy nařídil oblehnout chorvatskou pevnost Jajcu a zároveň vypravil do Budína posla Behrama, jenž přivážel nový návrh prodloužení mírové smlouvy. Ačkoli se uherským ozbrojencům podařilo fortifikaci ubránit, mocnáři v Budíně vyhodnotili sultánův postup jako nepřijatelný, uvrhli Behrama do vězení a začali hledat pomoc v cizině.[13] Toto jednání ovšem osmanskému panovníkovi umožnilo casus belli prezentovat jako pomstu za urážky a křivdy, kterých se proti němu dopustila uherská královská vláda, jež pyšně odmítla návrh nové mírové smlouvy a vsadila do vězení jeho posla. Přesto se jednalo o cílenou propagandu, která byla určena nejen pro muslimskou veřejnost, ale i evropským protivníkům a pouze maskovala Süleymanovy dobyvatelské tendence.[14]

Tizian: sultán Süleyman I.

K dalším útočným akcím za severní hranice dal osmanský sultán povel na jaře 1521. Využil tristního stavu balkánského obranného systému i chaotických poměrů v Jagellonské monarchii a v rámci bojových operací se mu podařilo dobýt pevnosti Šabac a Bělehrad. Posléze nechal většinu svých vojáků odtáhnout zpět na domovské území a všeobecně očekávalo, že příštího roku bude ofenzíva opět obnovena. K druhému tažení do Uher však došlo až o pět let později, neboť Süleymanovu pozornost si nejprve vyžádalo povstání v Sýrii (1521), posléze půlroční obléhání Rhodosu (1522) a nakonec rebelie v Egyptě (1524–1525).[15] Přípravy ke vpádu do Evropy byly zahájeny v prosinci 1525, z tábora v Edirne vytáhl osmanský sultán na začátku května následujícího roku.[16] Vojsko postupovalo směrem k Plovdivu na Sofii, odkud se vojáci po několikadenním odpočinku vydali k Niši.[17] 30. června dorazily prvosledové oddíly pod velením sultánova přítele velkovezíra Ibrahima Paši k Bělehradu a 12. července se již turecká armáda nacházela před Petrovaradínem, který byl bez boje obsazen 28. července.[18]

Signály o reálném nebezpečí z muslimské strany přicházely do Uher již od podzimu 1425. Ludvík Jagellonský i jeho rada si dobře uvědomovali, že nejsou schopni lépe vyzbrojené a početnější turecké armádě vzdorovat, začali proto usilovat o uzavření míru. Současně také zahájili přípravy na válku, přičemž doufali ve výraznou podporu ze zahraničí. Zde se však z velkým ohlasem nesetkali, neboť Poláci uzavřeli s Osmany roční mír, rakouský arcivévoda Ferdinand dal přednost svým zájmům v Itálii a středomořská velmoc Benátky pokládala Turky za obchodního a politického partnera.[18] Výzvy k pomoci dosáhly výrazného podpory pouze ve Vatikánu, kde bylo pro boj s pohany vyčleněno 25 000 dukátů, za něž se však podařilo najmout pouze 1300 moravských žoldnéřů. Na domácí frontě byla situace také kritická, neboť na shromaždišti vojska u Tolny ještě 2. července netábořil ani jediný ozbrojenec. První váhající šlechtici se ke králi začali připojovat teprve až po pádu Petrovaradína.[18] Z Tolny, kde byli při velitelských poradách vrchními hejtmany vojska jmenovaní Pál Tomory a György Zápolský, se uherské oddíly ve dnech 14.–19. srpna pomalým pochodem přesunuly k městečku Moháč.[19] V řadách zúčastněných kontingentů však citelně chybělo 15 000 vojáků sedmihradského vévody Jana Zápolského, setrvávajících v ležení u řeky Tisy, vojáci shromáždění z prostředků zemí Koruny české a početný odřad velmože Kryštofa Frangepána stojící u Záhřebu.[18]

Vojska[editovat | editovat zdroj]

Uherské království[editovat | editovat zdroj]

O početních stavech uherského vojska zanechali soudobí kronikáři poměrně shodné údaje. Kancléř Brodarić hovoří o 24 000 mužích, papežský legát Burgi o 25–30 000. Pokud bude opomenuta srpnová zpráva ze Záhřebu do Benátek hovořící až o 109 000 vojácích,[2] přidržují se těchto odhadů i současní odborníci, kteří předpokládají, že Ludvík Jagellonský u Moháče velel maximálně 25 000 ozbrojencům. Z tohoto počtu asi 8000 bojovníků pocházelo ze zahraničí, zejména pak z Čech, Moravy a Slezska,[3] bitvy se však účastnilo i 1500 polských jezdců v čele s Leonardem Gnojenským, papežská pěchota vedená Hannibalem z Cypru[20] a žoldnéři ze Španělska, Itálie, Německa a Chorvatska.[2] Zbytek vojska tvořily družiny jednotlivých uherských magnátů a další příslušníci šlechtické hotovosti. K nejkvalitnějším vojákům patřili především příslušníci těžké jízdy a žoldnéři, kteří měli jak vojenský výcvik, tak zkušenosti z předešlých bojů.[21] Sám Ludvík Jagellonský opustil Budínský hrad s družinou, jejíž předvoj tvořilo asi 600 českých, moravských a slezských žoldnéřů na válečných vozech. Za nimi postupovalo 2500 příslušníků uherské a polské lehké jízdy, které následovalo 600 těžkooděných jezdců pod velením Ambrože Sarkányho a kancléře Brodariće. Za tímto oddílem se přesouvala panovníkova pěší garda a samotného krále obklopovalo padesát vybraných německých lancknechtů.[22] Celkově lze předpokládat, že se Uherské vojsko skládalo z 10 000 pěšáků a 15 000 jezdců a podporovalo jej 53 děl.[23] Kázeň tohoto uskupení nebyla valná a oddílům chyběla vzájemná souhra i secvičenost.[24]

Osmanská říše[editovat | editovat zdroj]

Podle reálných odhadů se uherského tažení účastnilo kolem 100 000 osmanských vojáků, nicméně 29. srpna jich měl sultán Süleyman k dispozici zhruba 55 000.[3] Jádro těchto ozbrojených sil tvořili pěší janičáři, vyzbrojení lukem nebo ručnicí a šavlí. Příslušníci tohoto uzavřeného elitního sboru pocházeli z Balkánských oblastí, odkud byli odváděni od svých křesťanských rodičů v rámi zvláštní daně (devširme) ještě dětském věku. Výcvik mladíci prodělali ve speciálních islámských učilištích, kde jim byla tuhou kázní vštěpena fanatická oddanost sultánovi.[25] V době moháčské kampaně v řadách janičárů sloužilo zhruba 10–12 000 mužů. [26] Podle tureckých pramenů v této době Süleyman I. disponoval také asi 50 000 příslušníky svého osobního vojska, z nichž většinu tvořili dvorští sipáhiové, kteří svou službu vykonávali v posádkách osmanské metropole a byli placeni ze sultánových finančních zdrojů. Číslo, které by stanovilo kolik z těchto vojáků se účastnilo samotné bitvy, není známo. Neznámý podíl muslimské armády tvořily také nepravidelné jednotky najaté v průběhu tažení na Balkáně, spojenečtí Tataři a oddíly vyslané z dalších evropských a asijských provincií Osmanské říše.[27]

Svou úlohu v událostech u Moháče sehrálo také Süleymanovo dělostřelectvo. Základem jeho artilerie byly lehčí modely tzv. zarbuzanů, které svou konstrukcí vycházely ze středoevropských falkonetů a kulverinů.[28] Nejmenší z těchto děl se daly rozložit na dva kusy a bylo možno je převážet na jednom oslovi nebo velbloudovi. K přesunům větších kusů bylo zapotřebí koňských spřežení a jejich obsluhu zajišťovali až tři muži. Jako munice byly do hlavní nabíjeny olověné nebo kamenné projektily o váze mezi jedním až třemi kilogramy.[29] Odhaduje se, že na straně osmanské armády bylo do střetnutí zapojeno minimálně 160 děl.[2]

Bojiště[editovat | editovat zdroj]

V současnosti se pláň, na níž se odehrály události z 29. srpna 1526, na západní hranici táhne k osadě Nagynyárád u železniční tratě z Moháče do Pětikostelí, na východě se pak opírá o silnici E 73, která vede z Moháče do chorvatského Osijeku. V době střetnutí tuto oblast vymezovaly břehy Dunaje, jenž se rozmáchlým meandrem zařezával hluboko k západu. Břehy řeky lemoval souvislý pás bažin a močálů, porostlý hustou vegetací rákosu.[30] Z jihu se nad bojištěm vypínal hřeben, který převyšoval okolní terén asi o 30–40 metrů. Ukončoval 6,5 km širokou plošinou a prudce se svažoval k severu. Půda nasáklá deštěm z předchozích dní byla v těchto místech značně kluzká a velmi znesnadňovala příchozím osmanským jednotkám sestup. Zhruba uprostřed hřebene byl položen záhyb, v jehož středu ležela již zaniklá osada Földvár.[31] Povrch bojiště, který pokrývaly nepravidelně rozmístěné prohlubně a nízké hřebeny, tvořila sypká půda z nánosů hlíny, písku a kamení. Po vytrvalých srpnových deštích se většina přítoků Dunaje vylila z břehů a mnoho cest v širokém okolí se proměnilo v těžko překročitelné mokřiny.[30]

Bitva[editovat | editovat zdroj]

Jako první sled Turků zaútočily asi hodinu po poledni nepravidelné rumélijské jednotky. Uherské pravé křídlo útok odvrátilo a vydalo se do protiútoku. Rumélijci se dali na útěk a zbytek osmanské armády ustoupil. Uhři a další křesťané vyrazili za nimi v porušené sestavě - jízda se vzdálila pěchotě. Na jejich pravé křídlo v těch chvílích zaútočila lehká islámská jízda a uherský protiútok byl zastaven jednotkami druhého sledu. Bojovaly už i uherské jízdní zálohy. V tuto chvíli probíhal tvrdý nerozhodný boj a také vyrazil třetí sled složený ze Sulejmanovy osobní gardy - zkušených a kvalitních janičářů. Bitva probíhala už asi hodinu. Příchod janičárů znamenal obrat bitvy. Uherské oddíly se začaly rozpadat a z nejvytíženějšího pravého křídla křesťanské armády začali utíkat první vojáci. Na bojiště navíc ještě dorazila skupina, která uherskou armádu obešla. Uherské vojsko bylo poraženo, rozehnáno, bojovaly už jen jeho zbytky. Král Ludvík při útěku utonul v bažinách. Na obou stranách byly ztráty skoro stejné - 16 000 mužů, pro uherskou armádu to znamenalo drtivou porážku. Tato velmi důležitá bitva trvala sotva tři hodiny.

Důsledky[editovat | editovat zdroj]

Ludvíkovi hodně uškodilo, že třetina jeho armády (zemská hotovost), v čele s Janem Zápolským (8000 Uhrů a 5000 Chorvatů), zůstala u Segedína a nestihla se dostavit na bojiště včas. Výsledkem bitvy nebyl jen počátek hegemonie Turků v Uhersku (kteří rychle postupovali směrem na sever až k dnešnímu Slovensku), ale i vymření českouherské větve Jagellonců.

Turci zanedlouho poté obsadili Budín, hlavní uherské město, od té doby je bitva u Moháče symbolem porážky maďarského národa. Uherským i českým králem se stal Habsburk Ferdinand I. a Habsburkové vstoupili s konečnou platností do Evropské politiky a na čas se stali nejmocnějším evropským rodem. Prakticky bitvou u Moháče začal jejich vzestup v evropské politice 16. století. Jako druhá bitva u Moháče se někdy označuje bitva u Nagyharsány, která proběhla 12. srpna 1687. Pojmenování je ovšem silně poplatné propagandistickému názoru o odvetě, neboť od Moháče dělilo v tomto případě bitevní pole přes 41,25 km.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c ČORNEJ, Petr; BĚLINA, Pavel, a kol. Slavné bitvy naší historie. 1. vyd. Praha : Marsyas, 1993. [Dále jen: Čornej, Bělina]. ISBN 80-901606-1-1. S. 117.  
  2. a b c d MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích I.–II. díl. Praha : Academia, 2003. ISBN 80-200-0895-0. S. 317.  
  3. a b c PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha : Elka Press, 2003. [Dále jen: Pernes, Fučík, Havel]. ISBN 80-902745-5-2. S. 11.  
  4. a b Čornej, Bělina, s. 117.
  5. VYBÍRAL, Zdeněk. Bitva u Moháče. Krvavá porážka uherského a českého krále Ludvíka Jagellonského v boji s Osmany 29. srpna 1526. Praha : Havran, 2008. [Dále jen: Vybíral]. ISBN 978-80-86515-87-8. S. 68.  
  6. Vybíral, s. 70.
  7. Vybíral, s. 119.
  8. Vybíral, s. 121.
  9. Vybíral, s. 121–123.
  10. Vybíral, s. 122.
  11. Vybíral, s. 122–124.
  12. Vybíral, s. 127.
  13. Vybíral, s. 128.
  14. Vybíral, s. 125 a 128.
  15. Vybíral, s. 163.
  16. Vybíral, s. 166.
  17. Vybíral, s. 164.
  18. a b c d Čornej, Bělina, s. 113.
  19. Čornej, Bělina, s. 113–116.
  20. Vybíral, s. 169.
  21. KOLEKTIV AUTORŮ. Vojenské dějiny Československa I. díl. Praha : Naše vojsko, 1986. [Dále jen: Vojenské dějiny Československa]. S. 331.  
  22. Vybíral, s. 168.
  23. Vojenské dějiny Československa, s. 341.
  24. Pernes, Fučík, Havel, s. 10.
  25. VOGELTANZ, Jan. Malý slovník starého vojenského názvosloví. Praha a Litomyšl : [s.n.], 2008. ISBN 978-80-7185-928-4. S. 55–56.  
  26. Vybíral, s. 189–190.
  27. Vybíral, s. 190.
  28. Vybíral, s. 40.
  29. Vybíral, s. 41.
  30. a b Vybíral, s. 16.
  31. Vybíral, s. 17–18.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Battle of Mohács ve Wikimedia Commons