Polské království

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Polské království
Królestwo Polskie
Königreich Polen
 Polské knížectví
 Řád německých rytířů
1025–1569
1569–1795
1815–1864
1916 – 1918
Polsko-litevská unie 
Ruské impérium 
Habsburská monarchie 
Druhá polská republika 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Polský stát v době Boleslava Chrabrého,
během největšího rozsahu
hlavní město:
rozloha:
270 000 km² (1380)
128,500 km² (1815)
106 000 km² (1916) km²
obyvatelstvo
počet obyvatel:
34,472,509 (roku 1910)
národnostní složení:
státní útvar
vznik:
1025 – Boleslav Chrabrý korunován králem
zánik:
1918 – vyhlášení polské republiky
Státní útvary a území
Předcházející:
Polské knížectví Polské knížectví
Řád německých rytířů Řád německých rytířů
Nástupnické:
Polsko-litevská unie Polsko-litevská unie
Ruské impérium Ruské impérium
Habsburská monarchie Habsburská monarchie
Druhá polská republika Druhá polská republika

Polské království (polsky: Królestwo Polskie, německy Königreich Polen) byl státní útvar který existoval v různých podobách, s různými přestávkami a s různými částmi území od roku 1025 do roku 1918. Během této doby se několikrát stalo jedním z nejmocnějších států v Evropě, paradoxně se o pár století později stalo kořistí pro sousední mocnosti a bylo mezi ně rozděleno.

Polské království vzniklo v roce 1025, kdy byl dosavadní polský kníže Boleslav Chrabrý korunován králem. Definitivně polské království zaniklo v roce 1918, kdy byla vyhlášena Druhá polská republika.

Historická období[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Polska.

Jednotlivá období polského království můžou být rozdělena takto:

Polské království za vlády Piastovců a Přemyslovců[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Polské království (1025-1385).

Prvním historicky doloženým polským knížetem byl Měšek I. z dynastie Piastovců. Měškův nástupce, nejstarší syn Boleslav Chrabrý (992-1025), úspěšně pokračoval v rozšiřování území rodícího se polského státu, snažil se o upevnění knížecí moci a povznesení mezinárodní prestiže Polska. Zpočátku jeho vlády mu v tom napomohlo několik okolností: oslabení vlády Přemyslovců v sousedních Čechách, univerzalistické plány císaře Oty III. a konečně také mučednická smrt pražského biskupa Slavníkovce Vojtěcha během misie v Prusích. Boleslav jeho tělo vykoupil, převezl do Hnězdna a zavedl zde jeho kult. Mladý stát tak získal vlastního mučedníka, který byl již dva roky poté svatořečen. To přispělo ke sblížení knížete Boleslava s císařem Otou III., který byl Vojtěchovým přítelem a kanonizaci inspiroval. Současně zřídil papež Silvestr II. nad Vojtěchovým hrobem v Hnězdně arcibiskupství a podřídil mu nově ustavená biskupství v Krakově, Kolobřehu a Vratislavi. To signalizovalo příslušnost Krakovska, Pomořan a Slezska k polskému státu. Poznaňské biskupství, které mělo dosud misijní charakter, zůstalo podřízeno papežství, ale byla mu vymezena sféra působnosti. Prvním hnězdenským arcibiskupem se stal Vojtěchův polorodý bratr Radim (latinským jménem Gaudentius). Do úřadu ho uvedl samotný císař, když roku 1000 podnikl pouť k hrobu sv. Vojtěcha. Právo investitury pro arcibiskupství i nová biskupství udělil Boleslavovi a jeho nástupcům.

Upevnění moci za Boleslava Chrabrého[editovat | editovat zdroj]

Král Boleslav Chrabrý

Při této návštěvě se Ota III. zúčastnil okázalého sjezdu šlechty v Hnězdně, který řešil politické i církevní otázky. Císař zprostil knížectví poplatnosti na říši a učinil Boleslava „pánem“ (v latinské kronice Thietmara Merseburského je výraz „dominus“), to znamená, že uznal nezávislost polského státu. Podle pozdějších údajů kronikáře Galla Anonyma prý císař vložil při této příležitosti na Boleslavovu hlavu svůj diadém a prohlásil ho „bratrem a spolupracovníkem říše, přítelem a druhem římského lidu“. Někteří badatelé vykládají tato symbolická gesta jako udělení královského titulu. Fakticky šlo spíše o Otovy plány na renovatio imperii, vybudování křesťanského impéria, které se mělo skládat ze čtyř částí, Galie, Germanie, Romy a slovanské Sclavinie, jíž by vládl Boleslav. Ani kníže sám Otova gesta jako udělení královského titulu nechápal. Traduje se, že jeho královská korunovace již byla vyjednána u papeže, ale nakonec byl v důsledku nepříznivých okolností povýšen ke krále uherský kníže Štěpán I. Konečně Boleslav sám o získání královské koruny usiloval na konci své vlády. Přesto výsledky hnězdenského sjezdu představovaly významný úspěch polského státu, který se stal nezávislým na říši a získal samostatnou církevní organizaci, na niž například české království čekalo až do 14. století.

Téměř celé období Boleslavova panování bylo vyplněno ustavičnými válkami. Válčil s českým knížectvím, po předčasné smrti Oty III. v roce 1002 s říší, s Kyjevskou Rusí. Výsledkem bylo připojení Krakovska, dosud patřícího k českému státu, které přepadl po smrti svého strýce Boleslava II., a dočasné obsazení Prahy (1003-1004). Po dlouhých válkách s císařem Jindřichem II. mu bylo budínským mírem z roku 1018 přiznáno držení Lužice a Milčanska (též Milska), kam vtrhl bezprostředně po Otově smrti, a také Moravy, kterou v následujících letech ztratil ve prospěch českého státu. Na východě se mu podařilo navrátit Polsku Červoňské hrady.

Po smrti Jindřicha II. a papeže Benedikta VIII., který nebyl Polsku nakloněn, začal Boleslav energicky vyjednávat v papežské kurii o udělení královské koruny. Roku 1025 byl dva měsíce před svojí smrtí korunován v Hnězdně polským králem, a to bez souhlasu nového německého panovníka Konráda II., ale i tak byl polsko dědičný královský titul uznán. Boleslav byl úspěšným vládcem, schopným vojevůdce i dobrým diplomatem, který pro své cíle dobře využíval sňatkovou politiku. Dosažení královského titulu odpovídalo růstu prestiže jeho postavení. Král Boleslav I. Chrabrý také zasahoval do situace v čechách, kde o moc mezi sebou bojovali jeho příbuzní přemyslovci.

Polsko po smrti Boleslava Chrabrého[editovat | editovat zdroj]

Období po smrti Boleslava Chrabrého charakterizují boje o moc mezi příslušníky vládnoucí dynastie, ne nepodobné situaci mezi českými Přemyslovci. Králem se stal Boleslavův syn Měšek II. Lambert (102531 a opět v letech 103234), jenž na začátku své druhé vlády rezignoval pod tlakem Říše na postavení krále. Po jeho smrti nastoupil na knížecí stolec Kazimír I. Obnovitel, který se ale kvůli odporu šlechty nedal korunovat králem. Po něm se stal vládcem Polska Boleslav II. Smělý (105879), který díky spojenectví s římským císařem získal oficiální uznání polského královského titulu a nechal se korunovat králem (1076). Už po 3 letech ho ale ze země vyhnalo povstání a královský titul byl opět ztracen.

Jeho bratr, kníže Vladislav I. Heřman (10791102) usiloval o zlepšení vztahů k Říši a Čechám (první manželkou byla dcera knížete/krále Vratislava II., druhou dcera císaře Jindřicha III.), ale vnitropoliticky mu to příliš nepomohlo: těžce zdolával povstání v Pomořanech a ve Slezsku; ještě během své vlády se musel dělit o vládu se svými dvěma syny. Po jeho smrti si synové Boleslav III. Křivoústý (110238) a nevlastní Zbyhněv (110206) zemi fakticky rozdělili – Zbyhněv měl severní polské země a Boleslav jižní.

Právě Boleslav III. byl – po porážce a vyhnání bratra – posledním piastovským panovníkem Polska, který vládl sjednocenému státu před jeho rozpadem ve 12.–14.století, ke kterému sám napomohl svým nástupnickým testamentem z roku 1138. Závětí rozdělil polský stát na úděly pro své čtyři syny s tím, že nejstaršímu z nich zajistí seniorátní úděl (Krakovsko, část Velkopolska s Hnězdnem a Kališí ad.) vrchní moc nad ostatními. Kníže se tak snažil zajistit jednotu svého státu do budoucna a zároveň ji sladit s odstředivými snahami a ambicemi jednotlivých členů rodu. Byl to však jen kompromis odsouzený k brzkému zániku. Po Boleslavově smrti se jeho synové ve svých údělech maximálně osamostatnili a vrchní vláda rychle slábla, až zanikla zcela. Česko-polské spory byly dočasně vyřešeny smlouvou o přátelských vztazích, jíž se český kníže vzdal poplatku za Slezsko. Polsko se postupně rozpadlo na několik menších údělných knížectví, pod vládou jednotlivých příslušníků dynastie Piastovců.

Václav II.

Přemyslovci polskými králi[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Polský stát za vlády Přemyslovců.

Silné a jednotnější království bylo obnoveno až ke konci 13. století Přemyslem II. Velkopolským, který byl ale nedlouho poté (1296) zavražděn. Český král Václav II. už od roku 1289 začal rozšiřovat svoji lenní svrchovanost nad jednotlivými slezskými knížectvími, roku 1291 ovládl díky smrti svého bratrance Jindřicha IV. Krakovsko. Jeho soupeř, Piastovec Vladislav Lokýtek, který se rovněž pokoušel sjednotit polská knížectví pod svojí vládou, byl nucen uprchnout ze země. Roku 1300 se ovdovělý Václav oženil s dvanáctiletou princeznou Eliškou Rejčkou, jejímuž otci Přemyslu II. se nedlouho před smrtí podařilo opět obnovit v Polsku království. Roku byl 1300 Václav II. hnězdenský arcibiskupem v Hnězdně městě korunoval polským králem.

Polákům se ale příliš nelíbila personální unie s Čechami, Václav II., ale například zemi hospodářsky pozvedl zavedením pražského groše. V roce 1305 ale zemřel na tuberkulózu. Jeho syn Václav III. se po ztrátě uherské koruny soustředil na spojenectví s Polskem, které mělo větší naději na přežití. Vladislav Lokýtek dobyl královský hrad v Krakově. Václav III. byl na cestě do Polska zavražděn a tím skončila královská linie rodu Přemyslovců. Olomoucká vražda udělala tečku za česko-polskou aliancí, z reforem Václava II. ale Polsko čerpalo ještě dlouho. Titul polského krále (titulárního) ovšem drželi čeští panovníci ještě v době Jana Lucemburského, ačkoliv tím skutečným byl Vladislav Lokýtek.

Opětovná vláda piastovských králů[editovat | editovat zdroj]

Kazimír III. Veliký, syn Vladislava Lokýtka byl skvělým diplomatem polští historici ho tradičně považují za jednoho z nejvýznamnějších středověkých vládců Polska. Jeho otci se podařilo znovu sjednotit téměř celé Polsko, které bylo více než půldruhé století politicky rozdrobené, a získat královský titul. Na Kazimírovi pak zůstalo, aby dokončil sjednocení země - neboť slezská knížectví byla postupně uváděna do lenní závislosti na českém králi, svrchovanost Krakova odmítali uznat také mazovští Piastovci - a upevnil královskou moc. Zároveň se snažil, aby zemi vyčerpané zápasy za jeho předchůdců zajistil klidný rozvoj. Proto se zaměřil na zmírnění odporu, jež sjednocování polským zemí kladli Lucemburkové a řád německých rytířů.

Rozdrobené Polsko, 1304-1333

Trnem v oku nejen pro Kazimíra III., ale už pro jeho předchůdce byla skutečnost, že polský královský titul drželi od dob Václava II. čeští králové, což zpochybňovalo Vladislavovo i Kazimírovo postavení polského panovníka. Kazimír se proto snažil zajistit se proti nynějšímu českému králi Janu Lucemburskému spojenectvím s císařem Ludvíkem IV. Bavorem, Habsburky a bavorskými Wittelsbachy. Jan počítal s tím, že jistě dojde k vojenskému střetnutí a sbíral již vojsko. Jeho syn, moravský markrabí Karel, se však chopil iniciativy a navázal s Kazimírem diplomatické jednání. Z něj vyplynulo řešení ožehavé situace: Jan Lucemburský se vzdá titulu polského krále a získá zato trvale Slezsko.

Přestože byl poslední Piastovec Kazimír III. čtyřikrát ženatý, nezplodil mužského dědice a jeho dědicem se tedy stal uherský král Ludvík I. Veliký, ten ale také neměl syna. Šlechta nechtěla pokračovat v personální unii s Uherskem a proto si po Ludvíkově smrti vybrala jako novou polskou královnu jeho dceru Hedviku. Po dvou letech sporů a po občanské válce ve Velkopolsku (1383) byla konečně Hedvika ve věku deseti let v Krakově korunována jako Hedwig Rex Poloniae (polský král) a nikoliv Regina Poloniae (královna), aby se zdůraznilo že je vládcem ze svého vlastního práva a nikoliv jen jako něčí žena.

Polské království za vlády Jagellonců[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Polské království (1385-1569).
král a velkokníže Kazimír IV. Jagellonský

V důsledku vymření polských piastovců, došlo v roce 1385 smlouvou v Krevě ke spojení Polska a Litvy v personální unii, tak byl položen základ budoucímu soustátí Polsko-Litva. Litevský velkokníže Jogaila přijal křesťanství a při křtu obdržel jméno Vladislav. V březnu toho roku se také konala svatba 36letého Jogaila s 12letou Hedvikou a krátce po ní byl Jogailo korunován na polského krále Vladislava II. Jagellonského.

Již od konce 14. století se vůči tomuto spojení Polska a Litvy stavěly okolní země, což vyvrcholilo roku 1409 křižáckým tažením, které nakonec skončilo slavným polským vítězstvím v bitvě u Grunwaldu. Svoji pozici si Poláci s Litevci v následujícím období uhájili i vůči římskému králi Zikmundu Lucemburskému. Po smrti Vladislava v roce 1434 zvolila polská šlechta králem jeho desetiletého syna Vladislava III. Ten se zaměřil na získání Uher, což se mu roku 1440 po dynastické stránce podařilo. Posléze bojoval proti Turkům a již roku 1444 jako dvacetiletý padl v bitvě u Varny.

Po jeho smrti došlo k zmatkům a sporům, z nichž vyšel vítězně mladší bratr Vladislava III., Kazimír. Ten v roce 1466 uzavřel jako Kazimír IV. Jagellonský po třináctileté válce druhý toruňský mír s Řádem německých rytířů, jímž získal západní část pruského území, kterému se od té doby říkalo královské prusko (a symbolicky byl územím nutným pro titul pruského krále). Jeho syn Vladislav Jagellonský, který se roku 1471 stal českým a roku 1491 králem uherským, rozšířil rodové Jagellonské državy na území velké části Evropy, které se táhly od Baltského k Černému moři. Po smrti Kazimíra IV. Jagellonského se na polském trůně vystřídali postupně jeho tři synové, kteří vedli v první polovině 16. století tři války s moskevským knížectvím, vyplňované dílčími střetnutími s Tatary. Polsku se podařilo vyhnout přímé válce s Turky a navázalo přátelské vztahy s křižáky. Rozbroje, které vznikaly v 15. a v 1. polovině 16. století mezi Polskem a Litvou byly zažehnány roku 1569, kdy byla Litva tzv. lublinskou unií těsněji přičleněna k polskému království.

Polské království součástí Polsko-litevské unie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Polské království (1569-1795).
Republika obou národů v době největšího územního rozmachu (1600)

V důsledku vymření dynastie Jagellonců svolal poslední polský král a litevský velkokníže z této dynastie Zikmund II. August dne 1. července 1569 do Lublinu sejm na kterém bylo rozhodnuto, že polské království a litevské velkoknížectví budou spojeno do jednoho celku - Rzeczpospolita, nejen společným panovníkem, ale i pod jednotnou legislativou, měnou a úřední řečí se stala polština a latina. Tato reálná unie polska a litvy tzv. "Lublinská unie" byla na rozdíl od personální unie tzv. "Krevské unie", již volenou monarchií a postupem času již tzv. "šlechtickou republikou", což nakonec přivodilo její zánik. V tomto společenství již bylo Polsko velmi výraznější než okrajová Litva a tak se někdy mluví prostě jen o Polsku.

král Jan III. Sobieski zachránce Vídně

Vytvořením Polsko-litevské unie došlo k mezinárodnímu posílení státu a k potlačení autonomistických tendencí zejména u litevské šlechty. Ve státním zřízení měla velice silnou pozici šlechta, která prostřednictvím královské rady vykonávala vládu. Polský král se již dle usnesení Nihil novi z roku 1505 stal prakticky předsedou této rady a nemohl činit významná rozhodnutí bez souhlasu senátu a sněmovních poslanců. Po vymření jagellonské dynastie o polský trůn soupeřilo několik evropských dynastií a panovníků. Roku 1573 byl polským králem zvolen Jindřich z Valois, bratr francouzského panovníka Karla IX. Jindřich musel splnit mnoho stanovených podmínek, mezi nimiž byla zásada zřeknutí se dědičnosti. Panoval však pouze cca 120 dní a jakmile zemřel jeho bratr Karel IX. rychle se pod dojmem omezování moci navrátil do Francie aby se tam ujal vlády.

Úpadek moci Polska[editovat | editovat zdroj]

K velkému rozkvětu polsko-litevského státu došlo v 16. století. Negativní stránkou bylo přílišné oslabování moci panovníka a velký růst vlivu početné šlechty. V důsledku toho začal být tento stát nazýván Rzecz Pospolita (=věc veřejná, Rzeczpospolita - stejný význam jako res publica).

Teritoriální změny Polska v letech 1635-2009

Polsko velmi rychle sláblo. Pruský "velký kurfiřt" Fridrich Vilém (1640-1688) dosáhl zrušení vazalských závazků a 19. září 1657 velavskou smlouvou i zrušení lenního poměru k Polsku, což bylo uznáno 3. května 1660 olivským mírem i ostatními mocnostmi.

Bezesporu nejvýraznějším a nejlepším panovníkem polsko-litevského společenství byl Jan III. Sobieski, který vládl v letech 16741696. Jan III. Sobieski byl profrancouzsky orientovaný. Musel čelit jak vnitřním rozbrojům, tak dalšímu hrozícímu nebezpečí ze strany Turecka. Jeho vojska pomohla roku 1683 porazit Turky při obléhání Vídně. Nepodařilo se mu však prosadit, aby se po jeho smrti stal jeho syn králem.

Válečné konflikty v polovině 17. století způsobily Polsku obrovské hospodářské škody. V letech 16971733 vládl Polsku (s pětiletou přestávkou) August II. Silný. Dobu jeho panování i vlády nástupců ze saského rodu provázel národní a politický úpadek. August II. se snažil získat zpět ztracená území v Livonsku, a tak uzavřel spojenectví s Ruskem a Dánskem. Po porážce dánské a ruské armády od švédského krále Karla XII. v tzv „severní válce“ vpadla švédská vojska i do Polska a Augusta II. sesadila. Místo něho vládl v Polsku v letech 17041709 Stanislav Leszczyński. Po porážce Švédů v bitvě u Poltavy roku 1709 se August II. vrátil zpět na polský trůn, ale nedokázal využít příznivé situace a účastnit se zahraničně-politických jednání ve prospěch Polska. Stejně slabý byl i jeho nástupce August III. Polský. Po jeho smrti nastoupil na trůn v roce 1764 Stanislav Poniatowski, za jehož vlády došlo ke konečnému úpadku Polska, které bylo rozděleno mezi tři sousední velmoci a zaniklo (viz Dělení Polska).[1]

Trojí dělení Polska (1772–1795)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Trojí dělení Polska.

Posilování šlechty a vnitřní rozbroje během 17. století oslabily zemi, takže v letech 1772, 1793 a 1795 si Rusko, Prusko a Rakousko v trojím dělením rozdělily Polsko na základě vzájemné dohody. Po třetím dělení Polska v roce 1795 tak Rzeczpospolita zanikla a tím i samostatné Polské království a potažmo polsko vůbec.

Podrobnější informace naleznete v článku Varšavské knížectví.

V letech 1807-1815, ale zřídil francouzský císař Napoleon I. na části území předtím zabraným Pruskem a Rakouskem Knížectví varšavské, které se stalo spojencem a vazalem Napoleona a jehož knížetem byl Fridrich August Saský, vnuk předposledního polského krále. Po Napoleonově porážce bylo zrušeno a na jeho místě bylo zřízeno autonomní Království polské také nazývané „Kongresovka“ které bylo obsazeno ruskem a "autonomní" velkovévodství poznaňské, které bylo připojeno pruskem.

Kongresové polské království - Kongresovka[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Polské království (1815-1865).
Mapa polského kongresového království

Po Napoleonově pádu bylo Vídeňským kongresem v roce 1815 obnoveno Polské království, ovšem z tzv. Varšavského knížectví, od kterého bylo odděleno Poznaňsko a bylo připojeno k Prusku jako "autonomní" velkovévodství poznaňské. Dále bylo odděleno město Krakov které se stalo tzv. „svobodným městem Krakov“ pod patronátem všech 3 mocností. Toto celé rozdělení bývá nazýváno jako „čtvrté dělení Polska“.

Ze zbytku území se stalo uvedeným obnoveným Polským královstvím více známý jako tzv. Kongresové Polsko nebo jen "kongresovka". Polským králem byl v rámci personální unie Polska a Ruska, dědičně určen ruský car, kterého polské stavy přijaly za krále (musely). Ruský car Alexandr I. Pavlovič se nechal korunovat na polského krále. Personální unie však v ruském podání od začátku nefungovala a stala se z ní reálná unie.

Když car Alexandr I. v roce 1825 zemřel a carem se stal Mikuláš I. Pavlovič nechal se také korunovat polským králem, ale snažil omezit polskou autonomii. To vedlo v roce 1831 k devět ničivých měsíců trvajícímu tzv. Listopadové povstání v Polsku, které ale bylo carskými silami v bojích potlačeno.

Polské kongresové království díky tomu přišlo o většinu autonomie, postavení suverénního státu a došlo tak de facto ke konci personální unie, která se již stejně proměnila v unii reálnou. Polsko bylo degradováno do postavení obyčejné provincie ruské říše. Jako o posledním byt formální polském králi se dá mluvit o Alexandrovi II.Další ruští carové Alexandr II. a Mikuláš II. již nosily titul polského krále pouze titulárně.

K likvidaci zbytků polské autonomie došlo po porážce protiruského Lednového povstání v roce 1863, kdy bylo Polské království bylo zrušeno a přímo včleněno do Ruského impéria jako Poviselský kraj (Привислянский край). Následovala tvrdá a nesmlouvavá rusifikace[2]

Regentské polské království[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Polské království (1916-1918).
Trojice regentů v roce 1916

Za první světové války byl Centrálními mocnostmi tj. Německým císařstvím a Rakouskem-Uherskem resp.proklamací německým císařem a rakouským císařem německého na dobytých územích Ruského impéria obývaných polským obyvatelstvem z 5. listopadu 1916 vytvořeno tzv. Regentské království polské někdy označované jako Polské království (1916-1918). Nešlo o vytvoření či obnovení nezávislého státu, toto polské (regentské) království bylo vazalem Centrálních mocností. Král nikdy nebyl zvolen, vládla za něj tříčlenná regentská rada.

Území bylo de facto ovládáno generálním guvernérem varšavským za Německé císařství (generál Hans von Beseler) a generálním guvernérem lublinským za Rakousko-Uhersko (generál Karl Kuk). Až do konce bojů na východní frontě polská armáda bojovala pod velením německým a rakousko-uherským proti Ruskému impériu. Území na východě nebylo stálé, záleželo na vývoji frontové linie. Stát zanikl 11. listopadu 1918, kdy byla vyhlášena Druhá Polská republika.

Tímto polské království (prozatím) definitivně zaniklo.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie History of Poland ve Wikimedia Commons

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SCHOEPS, Hans-Joachim. Dějiny Pruska. 80-86379-59-0 : Nakladatelství Lidové noviny, 2004.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kingdom of Poland na anglické Wikipedii.

  1. Dějiny Pruska - Hans-Joachim Schoeps, Nakladatelství Lidové noviny, edice: Dějiny států, 2004, ISBN 80-86379-59-0
  2. Županič (2006), str. 17.