Řeckokatolická církev

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o všech autokefálních katolických církvích byzantského obřadu (uniatských církvích). O řecké katolické církvi byzantského obřadu s exarcháty v Řecku a Turecku pojednává článek Řecká katolická církev.
Na tento článek je přesměrováno heslo Uniatství. O církvích odmítajících dogmatické pojetí Boží Trojice pojednává článek Unitářství.

Řeckokatolická církev (katolická církev byzantského obřadu, uniaté) je společné označení pro ty autokefální (samosprávné) východní katolické církve, které mají liturgií byzantského obřadu. Tyto církve působí zejména ve střední a východní Evropě (Polsko, Slovensko, Ukrajina atd.). Římskokatolická církev s nimi úzce spolupracuje a považuje je za součást jediné katolické církve. Řeckokatolické církve uznávají autoritu papeže a sdílejí s římskokatolickou církví dogmatickou nauku. Liturgie je však slavena nikoli v latinském ritu, ale v ritu byzantském. Fakticky jde o tu část pravoslavných církví, která se v polsko-litevském státě na základě brestlitevské unie roku 1596 odštěpila od pravoslaví a podrobila Římu, a dalších církví, které se k nim dodatečně připojily dalšími uniemi. Pravoslavné církve nazývají řeckokatolické církve uniatskými církvemi a považují je za odpadlíky od pravoslaví.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Velkým schizmatem roku 1054 bylo trvale narušeno společenství mezi východní a západní církví. V následujících staletích vznikaly pokusy obnovit jednotu církve. Snažil se o ni především 2. lyonský koncil v roce 1274 nebo ferrarsko-florentský koncil (florentská unie, 1439).

Ke sjednocení menší části východních křesťanů s římskokatolickou církví došlo až brestlitevskou unií v roce 1596, následně potvrzenou apoštolskou konstitucí papeže Klementa VIII. o unii východních křesťanů s římskou církví. Tímto krokem, který byl proveden na základě florentské unie, měli být pravoslavní žijící na území polsko-litevského státu podřízeni Římu (při zachování východních obřadů). Unie nesplnila svůj cíl, neboť ji uznala pouze menšina pravoslavných, kteří poté vytvořili řeckokatolickou církev. Ve svém důsledku vedla brestlitevská unie k rozštěpení pravoslavného obyvatelstva na Litvě a v Polsku a k jejich rozmíškám.

Řeckokatolická církev se později rozšířila do Itálie, na Sicílii a do Řecka.

Řeckokatolická církev v zemích Československa[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Řeckokatolická církev na Slovensku, Řeckokatolická církev v Česku a Ukrajinská řeckokatolická církev.

Na území pozdějšího Československa se tato církev začala formovat po roce 1649 na základě tzv. užhorodské unie, v níž se část pravoslavných duchovních a věřících na východním Slovensku a Zakarpatské Ukrajině podřídila Římu. Zdejší řeckokatolíci spadali nejprve do pravomoci lvovské eparchie (diecéze). Roku 1818 byla papežem Piem VII. ustanovena eparchie v Prešově. Pod pravomoc prešovského biskupa patřili po vzniku samostatného Československa řeckokatolíci celého státu. Dne 16. prosince 1933 byla zřízena v Praze ústřední farnost u kostela sv. Klimenta, později vznikla moravskoslezská farnost v Brně a po 2. světové válce pomocné duchovní správy v dalších 6 městech v českých zemích.

Po inscenovaném Prešovském soboru 28. dubna 1950 komunistický režim řeckokatolickou církev v Československu zakázal a její představitele pronásledoval (biskup Pavol Peter Gojdič zemřel ve vězení, biskup Vasiľ Hopko byl také ve vězení, poté v internaci v klášteře v Oseku u Duchcova, a svého úřadu se mohl ujmout zase až r. 1968). Řeckokatolická církev byla roku 1968 obnovena, avšak byla velmi omezována až do roku 1989. Ke dni osamostatnění České republiky byl 1. ledna 1993 zřízen v Praze zvláštní vikariát pro české katolíky byzantského obřadu, 13. března 1996 apoštolský exarchát.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Greek Catholic Church ve Wikimedia Commons