Druhý lyonský koncil

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
2. lyonský koncil
Kdy 1274
Uznávají jej katolická církev
Předchozí koncil 1. lyonský koncil
Následující koncil Viennský koncil
Svolal jej papež Řehoř X.
Předsedal mu Řehoř X.
Účastníků 560 biskupů a opatů
Diskutované otázky Svatá země, Velké schizma, filioque, konkláve
Dokumenty a prohlášení schválení dominikánů a františkánů, deklarace o smíru mezi křesťanským Východem a Západem, desátky ve prospěch křížových výprav, vnitřní reforma
Přehled ekumenických koncilů

Druhý lyonský koncil je koncil, který katolická církev uznává za ekumenický. Svolal jej papež Řehoř X., který mu i předsedal. Zúčastnilo se jej více než 500 biskupů a opatů a více než 1000 prelátů či prokurátorů. Účastnil se ho i Jakub I. Aragonský, vyslanec byzantského císaře Michaela VIII. Palaiologa se zástupci řeckého kléru a vyslanci tatarského chána.

Zasedání koncilu začalo 7. května 1274. Hlavním tématem koncilu bylo dobytí Svaté země a jednota církve. Na koncil byl pozván i sv. Tomáš Akvinský, ten však cestou na koncil 7. března ve Frosinone zemřel, zúčastnil se ho sv. Bonaventura z Bagnoreggia, který však v Lyonu během zasedání koncilu zemřel.

Dobytí Svaté země[editovat | editovat zdroj]

Koncil se zabýval finanční stránkou křížové výpravy. Bylo rozhodnuto, že po dobu šesti let má jít ve prospěch křížové výpravy desátek ze všech křesťanských beneficií. Jakub I. Aragonský chtěl výpravu zorganizovat ihned, avšak proti tomu se postavili templáři. Vyslanci tatarského chána vyjednávali s papežem o příměří po dobu bojů s muslimy.

Jednota církve[editovat | editovat zdroj]

Řehoř X. se pokoušel ukončit tehdy již dvousetleté schizma mezi západní a východní církví, a proto vyslal delegaci k byzantskému císaři Manueli Palaiologovi a žádal přitom latinské vládce na Východě, aby jeho snaze vyšli vstříc. Konstantinopolský patriarcha Germanos spolu s dalšími vysokými představiteli přijel do Lyonu 24. června s císařovým listem. 29. června zástupci Východu i Západu slavili společně s papežem v kostele sv. Jana eucharistii, při níž Byzantinci zpívali nicejsko-konstantinopolské vyznání s diskutovanou vložkou filioque, kterou dokonce třikrát zopakovali. Byl připraven dekret v němž byla zdůrazněna podřízenost ortodoxní církve papežovi, a 6. července 1439 se přistoupilo k podpisu. Latinský dekret o unii přečetl kardinál Cesarini a v řečtině byl přednesen slavným Bessarionem. Všichni byzantští hodnostáři unii podepsali, pouze efeský biskup Markos Eugenikos ne. Zdálo se, že most mezi východem a západem byl konečně překlenut a nyní začne období společné spolupráce. Pravoslavná veřejnost na Východě nebyla unii nakloněna a přes nátlak z oficiálních míst byla většinou obyvatelstva i duchovenstva unie považována za zradu pravoslaví.

Byzantský lid unii nepřijal a přimkl se k jedinému biskupovi, který pravou víru nezradil, kterým byl Marek Efeský, který se stal vedoucím opozice proti unii (pravoslavnou církví ctěný jako svatý). Unii později odmítly i patriarcháty v Alexandrii, Antiochii a Jeruzalémě. S odmítavým postojem se dekret setkal i v Rusi. Car Vasilij II. dal metropolitu Isidora zatknout a uvěznit. Ten později uprchl a do Itálie kde konvertoval na katolictví, podobně jako Bessarion. Oba pak v hodnosti kardinálské strávili život v Itálii. Scholarios se zalekl reakce Byzantinců, a záhy prohlásil unii za zradu a postavil se do čela opozice. Rusové navíc přestali považovat byzantského císaře za hlavu ortodoxní církve a ruská církev se osamostatnila. Poslední byzantský císař Konstantin XI. Dragases unii zrušil a prohlásil ji za neplatnou.

Další témata[editovat | editovat zdroj]

Koncil se zabýval reformou církve. Několik biskupů a opatů bylo sesazeno, došlo k rozpuštění několika žebravých řádů, avšak zároveň koncil povolil žebravé řády dominikánů a františkánů.

Kvůli dlouhým sedisvakancím papežského stolce koncil rozhodl, že kardinálové nesmí opustit konkláve, dokud úspěšně nového papeže nezvolí. Toto rozhodnutí pozastavil roku 1276 papež Hadrián V., avšak znovu jej zavedl Jan XXI. Toto ustanovení tak trvá až dodnes.

Koncil se nakonec zabýval otázkou titulu krále Svaté říše římské, který si nárokoval Alfons X. Kastilský. Papež jej sesadil a namísto něj byl římským králem prohlášen Rudolf I., jenž byl 6. června korunován.