Ruská pravoslavná církev

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Obnovená katedrála Krista Spasitele v Moskvě

Ruská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu či Ruská pravoslavná církev, oficiálně též Moskevský patriarchát[1] či Patriarchát Moskvy a vší Rusi, zkráceně RPC (rusky Русская Православная Церковь Московского Патриархата, РПЦ) je největší autokefální pravoslavnou církví, s nimiž tvoří společenství pravoslavných církví. Její hlavou je patriarcha Moskvy a vší Rusi sídlící v Danilovském klášteře v Moskvě. Od 1. února 2009 je patriarchou Kirill I.

Po roce 1991, kdy se církev vymanila z komunistického útlaku, církev obnovila svůj tradiční vliv na politické dění v zemi. Počet věřících se v současné době odhaduje na 100 miliónů osob; toto číslo zahrnuje velkou část Rusů, kteří nejsou aktivními věřícími a návštěvníky bohoslužeb, uznávají však RPC jako tradiční autoritu a symbol ruské kultury.

Rozšíření a struktura[editovat | editovat zdroj]

Ruská pravoslavná církev je největší náboženskou organizací v Rusku, silné postavení má také v některých zemích bývalého SSSR (zejména v těch, kde zůstává silná ruská menšina): v Estonsku, Lotyšsku, Bělorusku, Moldavsku či na Ukrajině. Běloruská pravoslavná církev, Moldavská pravoslavná církev a Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu jsou součástmi RPC.

Dle údajů z roku 2006[2] RPC čítá na 27 000 farností (приход) sdružených do 136 eparchií (obdoba katolické diecéze), z nichž zhruba čtvrtina je v zahraničí (svou eparchii má RPC i ve Vídni, Damašku, New Yorku či Buenos Aires). Dále církvi náleží 713 monastýrů (z toho 543 v Rusku, 173 na Ukrajině, přičemž poměr mužských a ženských klášterů je vyrovnaný) a 75 církevních škol.

Ruská pravoslavná církev se snaží pronikat také do dalších zemí: příkladem může být první pravoslavný chrám na Kubě, otevřený v říjnu 2008.[3]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Pravoslavný kříž

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Podle legendy přinesl křesťanství na Rus již Svatý Ondřej, když se doplavil proti proudu Dněpru na místo dnešního Kyjeva. Rozhodujícím datem byl však rok 988, kdy kníže Kyjevské Rusi Vladimír I. zavrhl pohanský panteon a přijal křest z rukou východní církve; toto datum je považováno za okamžik christianizace Rusi a vzniku pravoslavné církve; roku 1988 slavil Sovětský svaz přes deklarovaný ateismus 1000. výročí této události.

Osamostatnění a reformy[editovat | editovat zdroj]

Metropolita, podřízený Konstantinopoli, sídlil zpočátku v Kyjevě, tehdejší stolici staroruského státu a centru východoslovanské kultury. V důsledku politických změn bylo jeho sídlo přesunuto nejprve do Vladimiru (1299) a následně do Moskvy (1325). Prvními metropolity Rusi byli zpravidla Řekové, potvrzovaní do svého úřadu konstantinopolským patriarchou. Posledním z nich byl Isidor Kyjevský (1437—1441), který roku 1439 podepsal smlouvu uzavírající Florentskou unii. Ta zavazovala pravoslavné věřící k uznání primátu papeže, což Moskevská Rus odmítala přijmout. Isidor byl vyhnán a roku 1448 si na Rusi sami zvolili metropolitu ruského původu Iona. Tím se ruská církev stala autokefální, nezávislou na konstantinopolském patriarchátu. Roku 1589 přiměl Boris Godunov konstantinopolskéo patriarchu, aby zřídil v Moskvě patriarchát.

Roku 1652, po reformách patriarchy Nikona, došlo ke schismatu, jímž se z pravoslavné církve vydělili tzv. starověrci.[4]

Car Petr Veliký se snažil o maximální posílení státní moci Ruského impéria, a tedy i o kontrolu nad církví. Jako nejvyšší církevní instituce byl roku 1721 zřízen Nejsvětější synod, v jehož čele stál oberprokurátor jmenovaný carem.

20. století: útlak a rozdvojení[editovat | editovat zdroj]

Trojicko-sergijevská lávra na počátku 20. století

V letech 19272007 existovala vedle Ruské pravoslavné církve také Exilová ruská pravoslavná církev, která vznikla poté, co byla domácí pravoslavná církev nucena ke spolupráci s bolševickým režimem. Během éry Sovětského svazu bylo režimní snahou církev zcela zlikvidovat; zejména za Stalinovy vlády byla vystavena nesmírně kruté perzekuci s krátkým uvolněním během Velké vlastenecké války. V letech 19171935 bylo zatčeno 130 tisíc pravoslavných kněží a z nich bylo minimálně 95 tisíc usmrceno. Počet kostelů v Rusku klesl z 29 584 v roce 1927 na méně než 500 v roce 1940.

Ke konci Stalinovy éry začalo uvolňování, které pokračovalo na počátku Chrusčovovy éry, takže v roce 1957 měla již státem ovládaná církev asi 22 tisíc kostelů. Chruščov ale postupně změnil názor a v letech 19591964 pokračovala druhá masivní vlna perzekuce a zavírání kostelů, jejichž počet se snížil asi o 12 tisíc.

Perzekuce aktivně pokračovaly za všech dalších generálních tajemníků až do nástupu Gorbačova a jeho reforem. V roce 1987 byla statisticky situace přibližně: 6893 fungujících kostelů a 18 fungujících klášterů v celém Sovětském svazu; v Ruské SFSR bylo křtěno asi 40-50% novorozenců a přes 60% zemřelých dostávalo křesťanský pohřeb.

Za Gorbačova přišlo zásadní zmírnění útlaku v době perestrojky (která např. umožnila mohutné oslavy 1000 let křesťanství na Rusi).

Po rozpadu SSSR získala církev za patriarchátu Alexije II. opět významný vliv na dění zemi včetně vysoké politiky. Bylo obnoveno množství kostelů a klášterů, nicméně znovu se objevilo nepřátelství představitelů RPC vůči jiným církvím.

21. století[editovat | editovat zdroj]

17. května 2007 se po 80 letech rozdvojení opět sjednotila exilová a domácí církev, jejíž jedinou hlavou se stal moskevský patriarcha Alexej.[5] Akt sjednocení pokládá za jeden ze svých úspěchů také prezident Ruska, Vladimir Putin. Sjednocení vyvolalo rozhořčení některých exulantů, kteří odmítají provázanost církve a ruské vlády a poukazují na Putinovo někdejší členství v KGB (spekuluje se i o členství samotného patriarchy Alexeje, zemřelého roku 2008).[6]

Ruská pravoslavná církev v ČR[editovat | editovat zdroj]

Ruská pravoslavná církev má na území České republiky dvě zastupitelství – tzv. podvorje:

  • v Karlových Varech (toto podvorje, které existuje od konce 70. let 20. století, bylo roku 2007 registrováno jako církev pod názvem Ruská pravoslavná církev, podvorje patriarchy moskevského a celé Rusi v Karlových Varech, ve farnosti s chrámem svatých nejpřednějších apoštolů Petra a Pavla)
  • v Praze při velvyslanectví Ruska [7]

Vztah k jiným církvím[editovat | editovat zdroj]

Vztah k římskokatolické církvi[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Římskokatolická církev v Rusku.

Římskokatolická a pravoslavná církev jsou v rozkolu od Velkého schizmatu roku 1054, které poznamenává vztah obou církví dodnes. Papež Jan Pavel II. nikdy nedostal od patriarchy Alexije povolení k návštěvě Ruska, ač o ně usiloval a řadoví Rusové jeho návštěvu neodmítali. Stejný postoj zaujal i při papežově návštěvě Ukrajiny roku 2001, kterou mu však svou pravomocí znemožnit nemohl. Po papežově smrti jej označil za stranu znesnadňující dialog a vyslovil očekávání lepší spolupráce.[8]

Vztah k islámu a dalším vyznáním[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Stanovy RPC, část II
  2. БРАЩЕНИЕ Святейшего Патриарха Московского и всея Руси АЛЕКСИЯ II к клиру, Приходским советам храмов гор. Москвы, наместникам и настоятельницам ставропигиальных монастырей на Епархиальном собрании 2006 года
  3. První pravoslavný chrám na Kubě Český rozhlas, 1. 11. 2008.
  4. Starověrci iEncyklopedie.cz
  5. http://www.lidovky.cz/pravoslavna-cirkev-se-sjednotila-dqw-/ln_noviny.asp?c=A070518_000042_ln_noviny_sko&klic=219374&mes=070518_0
  6. http://www.krotov.info/acts/20/1950/19580228.html Александр Подрабинек: АГЕНТ АККУРАТЕН, ОБЩИТЕЛЕН
  7. Nové registrace. Dingir 1/2008 [1]
  8. http://www.kosciol.pl/content/article/20050403201652877.htm Rosyjska cerkiew się (nie) modli. kosciol.pl, 3. 4. 2005

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Základy sociální koncepce Ruské pravoslavné církve, edice Pro Oriente. Dědictví křesťanského Východu, sv. 4, Pavel Mervart: Červený Kostelec 2009, ISBN 978-80-86818-91-7.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]