Kuba

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o karibském ostrovním státě. Další významy jsou uvedeny v článku Kuba (rozcestník).
Kubánská republika
República de Cuba
Vlajka Kuby
vlajka
Znak Kuby
znak
Hymna: Kubánská hymna
Geografie

Poloha Kuby

Hlavní město: Havana
Rozloha: 109 886 km² (105. na světě)
z toho zanedbatelné % vodní plochy
Nejvyšší bod: Pico Turquino (1974 m n. m.)
Časové pásmo: -5
Poloha: 22°0′ s. š., 79°30′ z. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 11 236 790 (69. na světě, 2007)
Hustota zalidnění: 102,3 ob. / km² (98. na světě)
HDI: 0,855 (vysoký) (48. na světě, 2007)
Jazyk: španělština
Náboženství: ateisté, římští katolíci; africká náboženství, judaismus[1]
Státní útvar
Státní zřízení: socialistická republika s vládou jedné strany založené na idejích komunismu
Vznik: 20. května 1902 (nezávislost na Španělsku 10. prosince 1898; spravována Spojenými státy od 1898 do 1902)
Hlava státu: předseda rady státu a předseda rady ministrů Gen. Raúl CASTRO Ruz (od 24. února 2008)
Měna: kubánské peso a peso convertible (CUP, CUC)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 192 CUB CU
MPZ: C
Telefonní předvolba: +53
Národní TLD: .cu
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Kuba je největší ostrovní stát v Karibiku. Je jednou z posledních zemí světa ovládaných totalitním režimem s povolenou mocí jediné politické strany.[2][3][4]

Země přes moře sousedí se Spojenými státy americkými a Mexikem, ostrovními státy karibské oblasti (Bahamy, Haiti a Jamajka) a dalšími již vzdálenějšími středoamerickými či karibskými státy. Americká Florida je od Kuby vzdálena něco málo přes 150 km severním směrem, nedaleko od Kuby leží i mexický Yucatán a na severozápad od země se nachází mohutný Mexický záliv. Ostatní ostrovní státy leží severovýchodním až jižním směrem. Na východě Kuby se nachází vojenská základna "Zátoka Guantánamo", kterou Kuba v roce 1901 pronajala v časově neomezené smlouvě USA. Příjezd do této základny, chráněný protitankovými zátarasy a vojskem, tak tvoří jedinou pozemskou hranici na Kubě.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Kuba je největším ostrovem souostroví Velké Antily. Hlavní ostrov (15. dle velikosti na Zemi[5]) se táhne v délce 1200 km a místy je široký až 190 km. Většinu jeho povrchu zaujímají nížiny. Pouze na západě, ve středu a na východě ostrova se povrch zvedá do výšky. V této lokalitě se vyskytují oblasti, kde se vytvořily zajímavé krasové útvary. Na jihovýchodě ostrova se podél pobřeží táhne pohoří Sierra Maestra. V tomto pohoří se nachází i nejvyšší hora ostrova, Pico Turquino, která je vysoká 1974 m n. m. Bažinaté oblasti se nacházejí pouze na poloostrově Zapata. U pobřeží se často nacházejí korálové útesy a atoly. Stát Kuba je vedle hlavního ostrova tvořen přibližně čtyřmi tisíci malých ostrovů a ostrůvků. Druhý největší kubánský ostrov Isla de la Juventud (ostrov Mládeže, před revolucí zvaném Ostrov borovic) se nachází na jih od západní části hlavního ostrova.Ostrovy jsou rozděleny do dvou kategorií. Ty, které mají přírodní zdroj pitné vody se nazývají Isla a druhé bez zdroje pitné vody Caya. Mezi nejvýznamnější souostroví okolo hlavního ostrova patří Jardines de la Reina a Jardines del Rey.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Tocororo je národním ptákem Kuby i dík barvám, které jsou barvami kubánské vlajky.

Ostrov leží v tropech. Celoročně jej ovlivňují větry, které se nazývají pasáty. Průměrná celoroční teplota se pohybuje okolo 25 °C[zdroj?]. Teplota mořské vody u pobřeží zpravidla neklesá pod 24 °C[zdroj?]. Nejvydatněji prší v říjnu, listopadu a květnu. V nížinách ročně spadne 600–1200 mm srážek, v horách bývají tyto hodnoty až dvojnásobné[zdroj?]. Koncem léta a na podzim se v oblasti vyskytují cyklóny[zdroj?].

Flora a fauna[editovat | editovat zdroj]

Bílý květ „motýlek“ najdete v řadě zahrad. Není divu, jedná se o národní květ Kuby

Pro své přírodní krásy je, stejně jako další ostrovy oblasti, nazývána perlou Karibiku.[6] Kvůli izolaci od pevniny na ostrově žije či roste značné množství endemických živočichů, ptáků a rostlin. V roce 2011 existovalo 14 kubánských národních parků, které pokrývaly téměř 5% rozlohy státu.

Malé části území ostrova pokrývají savany. Nepříliš husté lesy tvoří stromy z čeledi bobovitých („akáty“), kubánské borovice a palmy – především palma královská. Na východě se rozprostírají tropické lesy, na pobřeží rostou porosty mangrove. V zemi rostou i vzácné karibské cykasy, jejichž nejlepší sbírku v ČR najdete v Botanické zahradě Liberec.

Značná část ostrova je obdělávána a řízeně zemědělsky využívána, byť ne zcela úspěšně. Velká část orné půdy je zarostlá plevelem, tzv. marabu (Dichrostachys cinerea, Marabou-thorn).

Národním stromem Kuby je obří palma královská (Palmera real, Roystonea regia), národním květem bílá a velmi silně vonící mariposa (Hedychium coronarium, v překladu „motýlek“) z čeledi zázvorovitých. Národním ptákem s barvami kubánské vlajky je barevný tocororo (Priotelus temnurus).

Životní prostředí na Kubě je silně narušeno aktivitami státu – jak klasickým průmyslem, tak i stavebními aktivitami na pobřeží. Nezávislá kontrola životního prostředí aktivisty je státem blokována, jakákoliv publicita zakazována[7] a kritici znečišťování jsou vězněni. Recyklace surovin je na nízké úrovni. Neexistuje bezolovnatý benzin, při technických kontrolách automobilů se neměří exhalace.

Správní členění[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Provincie Kuby.

Kuba se dělí na 15 provincií (provincias) a ostrov Mládeže. Ten tvoří tzv. zvláštní okrsek, Municipio Especial – Isla de la Juventud. Těchto 16 celků se dále dělí na 169 obcí (municipios).

kubánské provincie

  1. Pinar del Río
  2. Artemisa
  3. La Habana
  4. Mayabeque
  5. Matanzas
  1. Cienfuegos
  2. Villa Clara
  3. Sancti Spíritus
  4. Ciego de Ávila
  5. Camagüey
  1. Las Tunas
  2. Granma
  3. Holguín
  4. Santiago de Cuba
  5. Guantánamo
  6. Isla de la Juventud

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Kuby.
Indiánka z kmene Arauaků

Před rokem 1492 Kubu obývaly indiánské kmeny Sibonejů, Tainů, Karibů a dalších. Ti byli v průběhu období španělské kolonizace prakticky vyhubeni a původní populace již na ostrově neexistují.

Španělská kolonizace[editovat | editovat zdroj]

V roce 1492 Kubu objevil Kryštof Kolumbus, který také prozkoumal pobřeží ostrova, který pojmenoval Juana. V roce 1511 se na východě ostrova v oblasti Baracoa usadila první španělská kolonie pod vedením Diega Velázqueze. Kuba zůstala španělskou kolonií po následujících téměř 400 let.

Otroctví, ve kterém žili černošští obyvatelé ostrova, bylo zrušeno roku 1886. Nezávislost na Španělsku byla vyhlášena 10. října 1868, vedla však k dlouhé válce a plné nezávislosti se země dočkala až později.

V roce 1898 proběhla Španělsko-americká válka, ve které Španělsko ztratilo vládu nad Kubou, Portorikem a Španělskou východní Indií. Krátké období byla Kuba pod správou USA. Nezávislá Kuba byla vyhlášena 20. května 1902. USA si jako podmínku stažení svých vojsk udržely v pronájmu vojenskou základnu Guantánamo a zátoku Bahía Honda na druhé straně ostrova. Té se však později vzdaly na oplátku za rozšíření základny v Guantánamu.

Kubánská republika[editovat | editovat zdroj]

Fulgencio Batista, ze seržanta prezidentem[editovat | editovat zdroj]

Fulgencio Batista

V roce 1933 se k moci dostal seržant Fulgencio Batista y Zaldívar, který v zemi zavedl nejdříve relativně otevřenou vládu. Kubu v různých podobách kontroloval v letech 1933–1944 a poté opět 1952–1959.

V období své první vlády Batista prosadil řadu sociálně laděných zákonů a byl znám dobrou spoluprací s odbory. Za druhé světové války vyhlásil válku Japonsku, Německu a Itálii, válečných operací se však Kuba přímo neúčastnila. V roce 1944 uspořádal v zemi svobodné volby, ve kterých zvítězil nastávající prezident Ramón Grau. Batista následujících 8 let žil v USA, domácí politiky se však účastnil na dálku a byl dokonce zvolen senátorem „v nepřítomnosti“.

Po návratu na Kubu v roce 1952 se rozhodl kandidovat na prezidenta. Před volbami však bylo jasné, že kandidující Batista skončí na slabém 3. místě. Batista se proto rozhodl jednat. Dne 10. března 1952 se zmocnil vlády v zemi vojenským pučem. Jeho následující vláda se již projevovala korupcí, policejní brutalitou, překaženými volbami v roce 1954 a zhoršující se ekonomickou situací. Havana se stala známým centrem gamblerů, prostituce a americké mafie.

Fidel Castro byl zatčen po útoku na kasárna Moncada

V této atmosféře vznikaly v zemi nejrůznější hnutí směřující ke svržení režimu a požadující svobodné volby. Jedním z nich byla i skupina kolem jistého Fidela Castra, syna statkáře z východu Kuby a člena Ortodoxní strany. Tato skupina dne 26. července 1953 uskutečnila známý útok na kasárna Moncada. Castro byl po útoku zatčen, odsouzen a spolu s bratrem Raúlem a dalšími členy hnutí v roce 1953 uvězněn na Ostrově borovic (Isla de los Pinos, nyní ostrov mládeže Isla de la Juventud). Přestože útok byl neúspěšný, Fidela Castra, který se v té době marně snažil prosadit i jinde, zmedializoval. Později po něm Castro pojmenoval své Hnutí 26. července, základ budoucí nové Komunistické strany Kuby. Po hlasování v kubánském parlamentu o amnestii byli bratři Castrovi v roce 1956 propuštěni na svobodu. Po propuštění se Castro obával o svůj život, odcestoval proto do Mexika, kde budoval a cvičil jednotku, která se jednoho dne měla vylodit na Kubě.

Přestože ke konci své vlády byl již Batista široce nenáviděným politikem, byla Kuba v období jeho vlády jednou z nejbohatších zemí Latinské Ameriky. Míra gramotnosti obyvatelstva dosahovala těsně před jeho pádem necelých 80 % a byla tedy vyšší než ve Španělsku té doby.

Kubánská revoluce a období socialismu[editovat | editovat zdroj]

Fidel Castro s vesničany během revoluce

2. prosince 1956 připlul do země Fidel Castro na známé jachtě Granma s cílem vyvolat revoluci proti režimu Fulgencia Batisty. Po vylodění na východě ostrova (Oriente) v zemi postupně vypukla tzv. Kubánská revoluce, která skončila o dva roky později v lednu 1959 vítězstvím revolucionářů.

Fidel Castro vstoupil do Havany triumfálně 8. ledna 1959 s příslibem brzkých svobodných voleb. Ty se však již nikdy nekonaly. Castrovi nejbližší spolupracovníci Ernesto Guevara a jeho bratr Raúl Castro byli již tehdy přesvědčenými marxisty, přičemž Raúl byl členem levého křídla místní strany PSP[8], původní komunistické strany Kuby. Již v roce 1959 tak začaly první protesty proti vlivu komunismu na ostrově.[9] Samotný Batista uprchl dne 31. 12. 1958 ze země.

Po revoluci nastal rychlý exodus obyvatel ze země, který pokračoval ještě v 60. letech, zatýkání a masové popravy. Na prokomunistický vývoj revoluce zahájily tisícovky Kubánců proticastrovské povstání v Sierra Escambray[10], na které Castro reagoval masovým vystěhováváním obyvatelstva do oblasti Pinar del Río, aby zablokoval jejich podporu povstalcům. Po revoluci bylo více než 100.000 obyvatel zatčeno a zavřeno do vězení z Batistovy doby. Ta však kapacitně nedostačovala, takže jako věznice musely tehdy sloužit i některé stadiony.

Koncentrace moci v rukou Fidela Castra[editovat | editovat zdroj]

Camilo Cienfuegos s Fidelem Castrem v baseballovém dresu Barbudos
Jeden z hlavních vůdců revoluce, comandante Huber Matos, žije po 20 letech věznění v exilu v Miami

V čele revolučních jednotek stáli tzv. vousáči – „barbudos“, kteří se zapřisáhli, že se neoholí až do vítězství revoluce. Tyto osobnosti se poté staly vedoucími představiteli porevoluční Kuby. Mezi tyto hlavní vojenské vůdce jednotlivých jednotek (comandante) patřili mj. Frank País, Fidel Castro, Huber Matos, Rolando Cubela, Camilo Cienfuegos a Ernesto Guevara zvaný Che. Jejich osudy byly rozmanité, avšak až na bratry Castry téměř vždy tragické.

Frank País byl zavražděn na počátku revoluce v roce 1957 Batistovou policií. Huber Matos podal demisi již v říjnu 1959, tedy krátce po vítězství. Demisi zdůvodnil nejdříve osobně F. Castrovi nesouhlasem s komunistickým směřováním země a byl odmítnut. Poté ji zopakoval i ve zdvořilém dopise.[11] Byl proto zatčen a odsouzen na 20 let vězení, které si až do roku 1979 odsloužil. Po jejich vypršení emigroval do USA. Zatčením "zrádce" byl pověřen oblíbený Camilo Cienfuegos,[11] který sám projevil jisté překvapení nad tímto postupem bratrů Castrových. Jen několik týdnů poté jeho letadlo zmizelo z radarů při jednom z přeletů Kuby a jeho tělo nebylo nikdy objeveno. Che Guevarův odjezd z Kuby a problematický vztah ke stále dominantnějšímu Fidelu Castrovi je dosud středem dohadů. Guevara byl popraven v Bolívii při dalším z jeho pokusů o světovou revoluci. Rolando Cubela byl zatčen v roce 1966 po obvinění z plánu zavraždit Fidela Castra a odsouzen k trestu smrti. Ten se však neuskutečnil. Cubela žije v exilu v Madridu.

Likvidace všech politických stran[editovat | editovat zdroj]

Původní Komunistická strana Kuby na počátku revoluce nebyla hlavní složkou revolučního hnutí. Tato strana v té době již nesla nové jméno Lidové socialistické strany (PSP) a angažovala se spíše směrem k demokratickým změnám. Někteří její členové se však v hnutí a následných bojích angažovali (především Raúl Castro a Blas Roca, otec pozdějšího disidenta Vladimira Rocy a další). Současná KSK proto není její přímou následovnicí, ale vyvinula se především z Castrova Hnutí 26. července, které pohltilo další revoluční organizace do tzv. ORI – Sloučené revoluční organizace. Do ORI vstoupila i původní historická komunistická strana PSP. Sjednocená strana ORI se poté transformovala v PURSC (Sjednocená strana kubánské socialistické revoluce) a následně přejmenovala na novou Komunistickou stranu Kuby KSK v roce 1965. Ta měla od počátku šestičlenný sekretariát (F. Castro, R. Castro, O. Dorticos, C.R. Rodríguez, Blas Roca a Faure Chomón).

Všechny ostatní politické strany na Kubě byly zakázány a v roce 1961 Fidel Castro mohl světu veřejně potvrdit to co dosud neprohlašoval. Že revoluce na Kubě byla revolucí socialistickou. Fidel toto pronesl při uctění památky těch, kteří zemřeli na následky bombardování při útoku v zátoce Sviní.

Prezidentem země byl po rezignaci Manuela Urrutii krátce po revoluci zvolen Osvaldo Dorticós Torrado, který tuto funkci vykonával do konce roku 1976. Fidel Castro vedl první porevoluční vládu.

1961: Invaze v Zátoce sviní[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Invaze v zátoce Sviní.
Ruský tank z bojů v Playa Girón

Castro v té době neměl a priori v úmyslu rozkol se Spojenými státy, jeho cílem bylo vymanit se z jednostranné ekonomické závislosti na výrobě cukru, ekonomické závislosti na USA (které v té době např. kontrolovaly 40% produkce cukru) a těžbu veškerého nerostného bohatství Kuby. Výsledkem jeho politiky byl pravý opak – totální závislost na výrobě cukru, dolech a RVHP.

Narůstající podpora Kuby ze strany socialistických zemí, především však Sovětského svazu a Československa, byla v USA velmi negativně vnímána. Podepsaná hospodářská dohoda se SSSR znamenala příliv subvencovaného zboží na Kubu včetně ropy, kterou americké rafinérie na ostrově odmítly zpracovávat. Vyhrocenou situaci Castro řešil jejich znárodněním, které se později rozšířilo i na banky, podniky a jiné sektory. V reakci na znárodnění majetku amerických firem na Kubě v srpnu 1960 vyhlásily USA v říjnu téhož roku embargo na vývoz amerických výrobků na Kubu, které dále posílily v únoru 1962.

Další ránu vztahům mezi Kubou a USA dalo ozbrojené vylodění exilových Kubánců původně podporovaný CIAzátoce Sviní v dubnu 1961. Ta je během vlády prezidenta Eisenhowera také z valnou měrou vyzbrojila. Přípravy na invazi však narušily volby v USA. Po zvolení prezidenta Kennedyho však nový prezident USA původně přislíbenou rozsáhlejší pomoc odmítl.

Započatá invaze na Kubu proto proběhla v situaci, kdy poblíž ostrova čekala letadlová loď a výsadkové jednotky, kterým Kennedy neudělil povolení k akci. Invaze se tak konala provizorně bez přislíbené letecké podpory. Kubánská vojska při střetu na ostrově naopak již tehdy masivně využívala sovětské a československé zbraně a invazi během tří dnů překonala. Tento pokus o svržení režimu na Kubě tedy skončil neúspěšně. Československé zbraně té doby najdete i v muzeu na pláži Girón.

1962: Kubánská krize[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Karibská krize.
Stárnoucí Fidel Castro

Poté, co USA rozmístily rakety středního doletu v Turecku a Fidel Castro požádal SSSR o ochranu před americkou agresí, rozhodlo sovětské vedení v čele s Nikitou Chruščovem tajně rozmístit na Kubě jaderné rakety. Na leteckých snímcích pořízených americkou CIA 16. října 1962 bylo zjištěno, že Kubánci staví odpalovací rampy pro rakety. 18. října se americký prezident John Fitzgerald Kennedy dozvěděl, že k ostrovu již míří sovětský konvoj s raketami. Po zvážení možných reakcí — mj. invaze na Kubu nebo bombardování odpalovacích ramp — se USA rozhodly vyhlásit 22. října námořní blokádu Kuby. Hned následující den změnily sovětské konvoje směr a 26. října 1962 Nikita S. Chruščov oficiálně oznámil, že SSSR stáhne své rakety pod kontrolou OSN, pokud se USA zavážou neprovést invazi na Kubu a stáhnou rakety středního doletu z Turecka. Touto dohodou byla dne 28. října 1962 hrozící jaderná krize ukončena a USA se zavázaly, že nepodniknou ani nepodpoří žádné vojenské akce vedoucí ke svržení diktátorského režimu rodiny Castrů.

Cizí války: Bolívie, Kongo, Angola, Venezuela a Etiopie[editovat | editovat zdroj]

Koncem 60. let se Kuba pokusila naplnit Che Guevarovo heslo "Jeden, dva i více Vietnamů" a vyvolat či podpořit revoluce v rozvojovém světě. V letech 1967–1969 byly expediční síly vyslány do válkou rozvráceného Konga, kde se poprvé na scéně objevil i později popravený generál Ochoa. Ten se později angažoval i při tajných a prohraných misích do Venezuely.

Po popravě Che Guevary v Bolívii v roce 1967 se v polovině 70. let s Kubou pokusily zlepšit vztahy Spojené státy. Jednání, vzniklá z podnětu amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera však ztroskotala v roce 1976 v důsledku výrazné vojenské angažovanosti Castrovy vlády během Angolské občanské války. Účast několika tisíc kubánských vojáků v tomto konfliktu na přelomu let 1975–1976 totiž Američané nemohli přijmout.[12][13]

V roce 1977 byly kubánské expediční síly generála Ochoy vyslány do Etiopie pod velením sovětského generála Petrova s cílem bojovat proti Somálským rebelům.

1980: Exodus z přístavu Mariel[editovat | editovat zdroj]

Celkově špatná situace na Kubě se prudce zhoršila ekonomickou krizí na konci 70. let. Ta vyvolala zájem obyvatel země o "hlasování nohama", když velká skupina obyvatel začala v dubnu 1980 masově žádat o politický azyl na peruánském velvyslanectví v Havaně.[14] Situace postupně gradovala až počet žádostí dosahoval přibližně 10.000 Kubánců. Ti obývali veškeré volné prostory ambasády.

Za této situace, nikoliv nepodobné exodu Němců v roce 1989 z Prahy, byl Fidel Castro nucen umožnit volný odjezd všem, kteří o něj budou mít zájem. Exodus skončil v říjnu 1980 poté, co ze země prostřednictvím přístavu Mariel uprchlo více než 125.000 obyvatel.[15]

1989: Proces s generálem Ochoou[editovat | editovat zdroj]

Důležitou událostí v rámci vnitřní politiky režimu byl v roce 1989 soudní proces s generálem Arnaldem Ochoou a dalšími vysokými funkcionáři, kteří byli obviněni z pašování drog a korupce. V červenci 1989 byl Ochoa spolu se třemi dalšími obviněnými na základě rozhodnutí soudu zastřelen. Generál Ochoa byl přitom oblíbeným členem ústředního výboru komunistické strany s rostoucím vlivem. Podle světových historiků se nedá zcela vyloučit, že do obchodu s drogami byl z politických důvodů a s cílem zajišťování financí pro státní i vlastní rozpočet zapleten i sám kubánský prezident. Poprava tohoto vysokého důstojníka měla možná i zlikvidovat ambice populárního vojenského vůdce a zastrašit opozici ve velení kubánské armády.[16]

Kuba po pádu Železné opony[editovat | editovat zdroj]

Po rozpadu SSSR na začátku 90. let a ukončení sponzorování země v rámci RVHP se země propadla do hluboké ekonomické krize. Ta vyvolala nutnost striktních hospodářských omezení, zvaných "Zvláštní období" (Período especial). Kubánská ekonomika se po prudkém propadu byla nucena přeorientovat na spolupráci (a podporu) ze strany chávezovské Venezuely a komunistické Číny.

V roce 2004 se začaly objevovat vážné spekulace o zdraví Fidela Castra, které byly posléze potvrzeny pozváním španělského lékařského týmu na ostrov. Lékaři byli nuceni konstatovat chybnou léčbu po odoperování části tlustého střeva kubánskými lékaři a vměšování pacienta do lékařského rozhodování,[17] Castra však po značném úsilí zachránili.

Raúl Castro v 71 letech zdědil všechny státní i stranické funkce po bratrovi

V roce 2006 byl oslabený a nemocný Fidel Castro nucen abdikovat a prezidentské pravomoci převzal muž číslo 2 a Fidelův bratr Raúl Castro. Fidel Castro si však ponechal funkci 1. tajemníka ÚV KSK.

V roce 2010 publikovala vláda velký návrh ekonomických "úprav", který obsahoval i propouštění 500.000 státních zaměstnanců do března 2011 s cílem umožnit jejich přechod do soukromé sféry.[18] Plán reforem byl formálně schválen v dubnu 2011 pětiletým sjezdem Komunistické strany Kuby, která se schází poprvé po 11 letech[19], přičemž se počítá s propouštěním dalšího půl milionu zaměstnanců. Na tomto sjezdu se Fidel Castro vzdal svých funkcí ve straně a na místo 1. tajemníka strany byl zvolen jeho bratr Raúl, který tak opět drží všechny hlavní funkce – prezidenta, premiéra i předsedy komunistické strany (=1. tajemníka).

Struktura moci v zemi[editovat | editovat zdroj]

Moc v zemi je podle kubánské ústavy koncentrována v rukou Komunistické strany Kuby a Raúla Castra jako 1. tajemníka strany. Jeho bratr a historický vůdce revoluce se 19. dubna 2011 této funkce vzdal.[20] Další politické strany jsou v zemi zakázány. V zemi existuje několik paralelních mocenských struktur:

  • Politbyro ÚV KSK – vedené jeho 1. tajemníkem Raúlem Castrem. KSK má dle ústavy vedoucí roli ve státě.
  • Státní rada – vedená jejím předsedou ("prezidentem") Raúlem Castrem
  • Rada ministrů (vláda) – vedená premiérem, Raúlem Castrem

Mezi významné organizace v zemi patří kromě komunistické strany i uliční tzv. Výbory na obranu revoluce (CDR), které původně fungovaly jako složka ministerstva vnitra a jejichž cílem bylo udávání všeho protirevolučního.

Opozice[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dámy v bílém.
Oscar Elias Biscet

Veškerá politická opozice v zemi je zakázána, osobnosti s odlišným názorem než je oficiální se setkávají s pronásledováním, vězněním i častým fyzickým napadáním organizovaným složkami státní moci. Činnost opozice je tedy zcela ilegální. Její představitelé jsou vězněni v přeplněných věznicích, z nichž mezi nejznámější patří havanská Villa Marista. V poslední době však režim změnil taktiku a namísto dlouholetého věznění probíhají každý měsíc stovky až tisíce krátkodobých zadržení s cílem zastrašit a odradit opoziční hlasy.[21]

Mezi významné osoby demokratické opozice náleží sociálnědemokratický politik Elizardo Sánchez Santacruz, který vede kubánský seznam politických vězňů.

Mezi nejvýznamnější vězně svědomí patří například Óscar Elías Biscet, propuštěný v březnu 2011[22], a řadil se k nim i Orlando Zapata, který v důsledku hladovky zemřel v roce 2010. Dalším disidentem, který proti jednání komunistického režimu protestuje sérií hladovek, je Guillermo Fariñas.

V létě 2012 zahynul za ne zcela objasněných okolností křesťanskodemokratický politik Oswaldo Payá Sardiñas, autor Projektu Varela, obdoby Charty 77. V září téhož roku byl zatčen nezávislý novinář Calixto Martínez, kterému za neúctu k minulé i současné hlavě státu hrozí až tři roky vězení.

Mezi typické způsoby násilí proti nenásilné opozici patří tzv. Akty zastrašení (Actos de repudio), kdy se organizovaný dav spolupracovníků kubánské StB shlukne před bydlištěm disidenta, útočí a poškozuje jeho dům a případně disidenta i fyzicky napadá.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Všepronikající státní kontrola, požadavek servilního umění, cenzura či zákaz cest do zahraničí pro neservilní autory[23] ovlivňuje veškerou uměleckou tvorbu na ostrově. Řada kubánských umělců se proto v minulosti proslavila v exilu, kde již vyrostla celá generace slavných kubánských tvůrců. Ti co zůstali na ostrově měli často závažné problémy s diktaturou na Kubě, když důvodem k zatčení bylo často pouhá kritika poměrů v zemi.[24] Nejedná se však jen o ojedinělé případy – některá kdysi slavná umělecká odvětví byla zcela (přinejmenším oficiálně) zlikvidována. Zmizela tak například dokumentární fotografie, která svým otevřeným pohledem na realitu nemohla nové poměry v zemi přežít. Přitom ještě v počátcích revoluce dala země světu slavná jména jako Korda či Corrales.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Yoani Sánchez – nejznámější spisovatelka současné Kuby

První významnější spisovatelé Kuby se začali objevovat v 19. století, přičemž jejich práce se často týkaly zrušení otroctví. Mezi ně patří Gertrudis Gomez de Avellaneda a Cirilo Villaverde. S blížící se nezávislostí ostrova se tématům svobody začali věnovat osobnosti jako José Martí či Nicolás Guillén.

Mezi známá jména mezinárodně uznávaných autorů tvořících i po revoluci patří Dulce María Loynaz, José Lezama Lima, Alejo Carpentier, Reinaldo Arenas či Guillermo Cabrera Infante.

Mezi nejznámější kubánské spisovatele současnosti patří autoři, kteří byli nuceni ze země emigrovat: Daína Chaviano (USA), Zoé Valdés (Francie), Eliseo Alberto (Mexiko), Pedro Juan Gutiérrez (Kuba), Leonardo Padura (Kuba) a Abilio Estévez (Španělsko).

Che Guevara: Slavný portrét předtím, než byl oříznut a pootočen tak, aby se Che díval trochu výše

Slavnou mladou autorkou je pak stále na Kubě žijící blogerka Yoani Sánchez, jejíž práce je dostupná i v češtině na blogu Generacion Y, udržovaným v zahraničí poté, co byla její stránka na Kubě zablokována. Časopis Time ji zařadil mezi 100 nejvlivnějších osobností světa, ve Španělsku získala hlavní literární cenu Ortega y Gasset a jinde ve světě i další ceny. Na jejich převzetí ovšem neobdržela povolení k výjezdu ze země.[25]

Fotografie[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejznámější kubánské fotografy patří dokumentární fotografové z období revoluce. Nejlepším z nich byl pravděpodobně Raúl Corrales nejslavnějším, však Alberto Korda. Ten se prosadil především slavnou fotografií Ernesta "Che" Guevary, která patří k nejznámějším fotografiím světa.

Dokumentární fotografie již na současné Kubě nehraje zásadní roli i s ohledem na politickou citlivost dokumentování chmurné ostrovní existence.

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Logo skupiny Porno para Ricardo na jejich kytaře

Kubánská hudba se vyvinula do celé řady stylů vycházejících z evropské a africké kultury. Mezi hlavní tradiční styly kubánské hudby patří: trova, habanera, danzón, son, kubánský jazz, rumba, timba (kubánská salsa) a obvykle vyťukávaný rytmus označovaný jako clave (klíč).

Mezi nejznámější kubánské zpěváky a hudebníky patří Kubánci v exilu. S 90 miliony prodanými alby je vůbec nejúspěšnější latinskoamerickou zpěvačkou například Gloria Estefan, mezi slavná jména se řadí i zpěvačka salsy Celia Cruz, zpěvák salsy a merengue Willy Chirino a další.

Mezi známé kubánské oficiální zpěváky starší generace nadále žijící na ostrově patří Pablo Milanés, Silvio Rodríguez, Omara Portuondo či známá kapela Buena Vista Social Club, o které byl natočen i film Wima Wenderse.

Problémy s diktaturou a související cenzurou mívají i etablované a státem podporované kapely. Známá popová skupina Moneda Dura tak například po vydání svého alba Alma sin Bolsillos byla svědkem zákazu vysílání písně "Mala leche" ve státních (tj. všech) médiích jakožto nepřípustné kritiky situace na ostrově a přímo diktátora Castra.[24]

K nejznámějším rockovým kapelám současnosti patří punkrocková skupina Porno para Ricardo, jejíž hlavní představitel Gorki Águila byl v minulosti 2 roky vězněn[26] a nedávno opět zatčen za "příliš hlasitou hudbu". Při posledním soudu byl souzen podle nového politického zákona za "nebezpečnost". Teprve po silném mezinárodním tlaku byl osvobozen a potrestán pouze pokutou za veřejné pohoršení.[27]

Film[editovat | editovat zdroj]

Pravděpodobně nejznámějším kubánským filmem současnosti je "Jahody a čokoláda" režiséra Tomáse Gutiérreze Aley

Zahraniční politika[editovat | editovat zdroj]

Kuba je členem OSN, v roce 1962 jí bylo pozastaveno členství v OAS. Byla členem RVHP a tzv. východního bloku až do jeho rozpadu. Současnými hlavními kubánskými spojenci jsou latinskoamerické státy s levicovými vládami: především Venezuela a Bolívie, které jsou členy mezinárodní organizace Bolívarovský svaz pro lid naší Ameriky vzniklé v roce 2004 (zakládající smlouvu podpsali Hugo Chávez a Fidel Castro). Dalším významným partenerem je Čína.

Vztahy s Českou republikou a Československem[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Česko-kubánské vztahy.

Od oficiálního navázání diplomatických styků s Kubou 23. 11. 1920 až do roku 1960 Československo zastupoval na Kubě velvyslanec ČSR ve Washingtonu.

Nový stálý velvyslanec přímo pro Kubu byl vyslán na ostrov až po převzetí moci Fidelem Castrem v roce 1960. Československo tak podporovalo Castrovu Kubu od samého počátku, mj. i dodávkami zbraní, půjčkami, odpouštěním plateb atd. Československo současně zastupovalo Kubu v USA, se kterými Havana neměla diplomatické vztahy.

Vztahy s ČSR zkomplikoval až rok 1968. Fidel Castro poté ve svém projevu z 23.8.1968 rozporuplně a emotivně zareagoval na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a současně silně kritizoval kvalitu československých dodávek na Kubu. Po okupaci Československa se vztahy začaly vracet do starých kolejí a v lednu 1969 již Castro československé dodávky opětovně pochválil. Československo patřilo v době socialismu k největším dodavatelům elektráren na Kubu, z ostrova současně odebíralo cukr a nikl.

Obchodní výměna mezi oběma zeměmi není v 21. století příliš veliká, v porevoluční době se českým podnikům mezi větší obchody podařilo vyjednat stavbu elektrárny Felton v 90. letech (smlouva podepsána v roce 1997). Elektrárna s výkonem 2×250 MW je největší kubánskou elektrárnou. Jejím dodavatelem je Škodaexport, a.s.. Elektrárna byla plně uvedena do provozu v roce 2001. Významné jsou ještě dodávky potravin, hutních produktů a dílů na montáž motocyklů Jawa.

Do České republiky naopak putují kubánské doutníky a rum, pocházející z někdejších předrevolučních palíren firmy Bacardi. Na Kubě se každoročně rekreují tisíce českých občanů. Na oficiální kubánské státní licenci stojí i pražská restaurace „Bodeguita del Medio“, součást řetězce pojmenovaného podle oblíbené Hemingwayovy restaurace v Havaně. V restauraci hrají i státem vysílané hudební skupiny.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Kuba je etnicky velmi rozmanitá, obývají ji španělsky mluvící Kubánci, pocházející především z obyvatel historického Španělska a černošské otroky západní Afriky. Zemi rasově tvoří především běloši (64,1 %), mulati/mesticové (26,6 %) a černoši (9,3 %). V zemi žije značná – až 1 % – čínská menšina obývající v Havaně vlastní čínskou čtvrť. Původní indiánské kmeny byly v průběhu španělské kolonizace vyhubeny a původní populace již na ostrově neexistují, byť někteří obyvatelé se stále hlásí ke své indiánské krvi.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Kuba je tradičně katolickou zemí se značným vlivem afrokubánské Santérie vycházející z kultů západoafrického etnika Yoruba. Po revoluci v roce 1959 Kuba silně omezila náboženský život, přestože papírově nadále uznávala svobodu náboženství. Výsledkem této "svobody" byl odchod 80 % katolických a protestantských kněžích do USA v letech 1959–61. Věřícím byl zakazován vstup do komunistické strany, v roce 1962 se Kuba oficiálně stala ateistickým národem a od roku 1969 byly v zemi zakázány Vánoce. Ty byly obnoveny byly až v roce 1998 po návštěvě papeže Jana Pavla II. Tenze mezi věřícími a státem mírně poklesly po odchodu Fidela Castra od moci. Katolická církev, především kardinál Ortega osobně, hrály v poslední době jistou roli při propouštění politických vězňů do exilu.

V náboženství obyvatel ostrova převládá katolická církev, vedená kardinálem Ortegou (Jaime Lucas Cardinal Ortega y Alamino), která udává, že se k ní hlásí přibližně 60 % věřících na ostrově. Významná je i původně africká Santérie, k jejichž praxi se různou měrou obrací až 80 % obyvatelstva (katolicismus a santérie se tedy částečně překrývají). Různé protestantské církve vyznává přibližně 6% obyvatel. Na ostrově je i funkční židovská obec a v čínském městě v Havaně dominují buddhisté. Mezi slaběji zastoupené patří ruské pravoslaví, pro které otevřel pravoslavný kostel v roce 2008 sám Raúl Castro[28]). Jedná se o pozůstatek sovětského bloku, kdy zde žily desetitisíce Rusů.

Katolickou patronkou Kuby je Panna Maria Milosrdná z Cobre (Vírgen de la Caridad del Cobre) na východě ostrova v pohoří Sierra Maestra. Panna Marie z Cobre je v afrokubánských kultech synkretizována v jednu božskou osobu s bohyní Očún (šp: Ochún, angl: Oshun) Kostel v El Cobre je také nejvýznamnějším kubánským poutním místem. Jak napovídá i název, jedná se o lokalitu poblíž historických měděných dolů založených kdysi Španěly.

Největší města[editovat | editovat zdroj]

Obrázek z havanské čtvrti Vedado poukazuje na stav bez dlouhodobých investic, ve kterém je většina měst v zemi. Neudržované domy v Havaně padají rychlostí přibližně 1-3 domů denně[29]
  • Havana (La Habana) – 2,2 mil. obyvatel (hlavní město)
Velkoryse řešená metropole na břehu Floridského průlivu, s cenným historickým jádrem, památka UNESCO, která byla zrekonstruována za cenu vystěhování většiny původních obyvatel z centra města.[29] Až na výjimky hůře udržovaná (platí pro většinu kubánských měst i vesnic kromě některých výjimek v historických centrech zaměřených na turisty). Převážně existují a jsou stavěny zděné a železobetonové budovy. Přístav, železniční i silniční křižovatka.
Původní hlavní město Kuby.
Centrum dobytkářství, zajímavá spleť uliček historického centra.
Perla Karibiku, nachází se na jižním pobřeží Kuby.
Rušné město bez zásadních historických památek.
V blízkosti se nachází americká vojenská základnazátoce Guantánamo.

Slumy na Kubě[editovat | editovat zdroj]

Slumy na Kubě zvané "Llega y Pon" (Přijeď a usaď se) jsou často ukryté na okrajích měst. Mezi nejznámější patří již 20 let starý slum Casablanca v havanském okrsku Regla, nebo novější jako je El Bachiplán, Blumer Caliente a San Miguel, tedy "vesnice bídy" podobné slumům v Jižní Americe.[30] Slumy vznikají i přesto, že v Havaně je prováděna častá kontrola obyvatel. Ti, kteří nemají ve městě povolení k pobytu jsou odesíláni zpět do chudých provincií s omezenou šancí najít práci.

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Ekonomická krize[editovat | editovat zdroj]

Ekonomika země byla zpomalena centralizovaným řízením státu

Hospodářství země je sužováno vleklou krizí způsobenou centralizovaným řízením ekonomiky i firem zabavených jejich původním vlastníkům a také nadměrnou byrokratizací jak rozhodování tak i celého plánovacího procesu.[31] Země pravidelně propadá do potíží podle aktuálně aplikovaných metod stranického vedení (např. ekonomická krize země z roku 1969–70). Krize se prohloubila v roce 1990 po pádu RVHP a totalitních režimů v Evropě, které Kubu sponzorovaly, kdy vyvolala tzv. Zvláštní období (Período especial).

Životní úroveň[editovat | editovat zdroj]

Kuba je v současnosti druhou nejchudší zemí Latinské Ameriky před posledním Haiti.[32] Průměrný plat na Kubě dle oficiálních statistik dosahoval v roce 2010 přibližně €12,7 (přesně 17.92 CUC[33], tj. 448 CUP). Minimální měsíční plat byl dle dat z roku 2007 stanoven na €10. Nutno však k tomu přičíst úsporu za neplacení nájmu z bydlení (€150), minimální ceny energií, minimální ceny základních potravin, ovoce a zeleniny (v € 0,10) atd.[34]

V indexu lidského rozvoje je ovšem Kuba v rámci Latinské Ameriky hodnocena poměrně vysoko - podle údajů za rok 2013 se nacházela nad Mexikem, ale pod Uruguayí, Argentinou a Chile.

Hlavní výrobky[editovat | editovat zdroj]

Hlavním zdrojem ekonomiky je těžba, zpracování a export niklu[35] a zčásti i kobaltu. V menší míře je těžena nafta. Druhým hlavním zdrojem ekonomiky je cestovní ruch (cca 2 miliony turistů ročně). Třetím zdrojem jsou finanční převody volných měn od Kubánců uprchlých a pracujících v USA. Dřívější hlavní opora ekonomiky, cukrová třtina a výroba cukru je přes masové mobilizace obyvatelstva v době sklizní na ústupu[36] způsobeném špatnou organizací práce v hospodářství ovládaném komunistickou stranou a důstojníky armády. Kuba, donedávna nazývaná „cukřenka světa“, musí občas cukr i dovážet.

Mezi známé produkty patří zpracování tabáku a známých havanských doutníků. Vedle historických a původně soukromých značek je známá i značka Cohiba, vytvořená původně pouze pro Fidela Castra a vrcholné politiky. Známý je i export rumu z továren zabavených především firmě Bacardi v roce 1960.[37] Mramor. Návštěva kubánského hřbitova je nezapomenutelným zážitkem. Hřbitovy jsou spíše malá mramorová městečka. Podle kvality použitého mramoru lze odhadnout movitost zemřelého a jeho rodiny.

Embargo USA[editovat | editovat zdroj]

Vůči zemi pokračuje hospodářské embargo ze strany USA, které je však postupně omezováno a Spojené státy jsou v současnosti první největší vývozce potravin na ostrov a současně 6. největší celkový vývozce.[38] Ze všech dalších zemí světa Kuba dováží i vyváží produkty volně. Embargo je však Kubou silně využíváno propagandisticky a především Fidel Castro mu v minulosti připisoval hlavní roli při problémech kubánské ekonomiky.[31] Vyjadřování Raúla Castra je již mírnější.

Měna[editovat | editovat zdroj]

Kuba má dvě oficiální měny[39]:

  • kubánské „národní“ peso (peso cubano nacional, ISO 4217 kód CUP) – Hlavní měna ve které obyvatelstvo dostává výplatu. V obchodech se za CUP dostane pouze velmi omezené zboží – přídělové potraviny a ve velmi omezené míře také technické výrobky kubánské produkce nebo asijské provenience (nejobyčejnější oděvy a obuv, rákosový nábytek apod.). Za CUP je také zelenina a ovoce na tržišti.
  • kubánské konvertibilní peso (peso cubano convertible, ISO 4217 kód CUC postavené na roveň dolaru v kurzu 1:1,08 USD) – obdoba „tuzexových bonů” má na Kubě podstatně širší využití než někdejší "bony" v ČSSR. Směnitelnost CUC platí pouze na Kubě, velká část obchodů využitelných turisty prodává zboží za CUC, které otevírá dveře ke kvalitnějšímu byť předraženému, zboží z dovozu. Řadový Kubánec však nemá oficiální možnost, jak si CUC vydělat, může je však směnit ve směnárně za CUP či zahraniční valuty, kurz 25 CUP : 1 CUC. Největším zdrojem CUC pro Kubánce jsou dary od jejich příbuzných žijících v zahraničí (podle mezinárodních odhadů to je ročně až 1,2 miliardy USD).

Kromě těchto dvou měn je možné používat i euro, které je zavedeno v izolovaných turistických centrech jako Varadero, ostrovy Cayo Largo, aj. Eurem je sice možné platit, ale tím stylem, že u pokladny zákazník zaplatí eurem, následně proběhne přepočet na CUC a nazpět se vrací v CUC. Účelem zavedení eura bylo zkomplikovat závislost na "imperialistickém" dolaru (současně totiž byla zavedena daň 10 % na výměnu dolarů) a zlepšit příjem deviz do chudé státní pokladny (turisté dostávají zpět bankovky CUC, které jsou mezinárodně bezcenné).

Do konce října 2004 se na Kubě používal k platbám v převážné míře americký dolar (USD). Od 8. 11. 2004 však byl stažen z oběhu a nahrazen CUC. Pokud nyní někdo chce v bance vyměnit bankovky USD za CUC, je mu účtována 10% přirážka, interpretovaná jako riziko Kuby za použití embargované měny. Při bezhotovostním styku, nebo při použití bankovní karty, není tento poplatek účtován.

Pro mezinárodní bankovní styk se Kuba rozhodla nepoužívat USD. Od roku 1999 byl vyhlášen záměr zavést euro jako povinné platidlo při obchodních transakcích se zeměmi EU.

Cestovní ruch[editovat | editovat zdroj]

Pro cesty z/do EU včetně ČR platí vízová povinnost.[40] I zde jinak platí dramatický rozdíl mezi extrémně omezenými právy Kubánců a relativně širokými možnostmi cizinců cestujících na Kubu. Tyto rozdíly najdete nejen v existenci "hotelů pro cizince", "autobusů pro cizince", vynucovaného dělení plateb a rozdílných cenách v "národních pesech" a "konvertibilních pesech" (nebo valutách) od cizinců, ale také v lepší přístupnosti některého zboží pro cizince. Komplikace nastávají i při získávání automobilu či jen volném nákupu benzínu, který je pro cizince relativně dostupný v omezených valutových (CUC) benzinových pumpách. Vládou organizované zhoršené postavení místních občanů oproti cizincům ostatně platí i v jiných oblastech každodenního života.

Vlastnictví automobilů na Kubě[editovat | editovat zdroj]

Nákup automobilu na Kubě je podmíněn státním povolením, včetně podání důkazu, kde zájemce vzal na automobil peníze.[41] Automobily na Kubě se odlišují různou barvou poznávacích značek, které pro policii jasně odlišují majitele (státní podnik, soukromník, turista či diplomat).[42][43]

Po ulicích jezdí americké vozy vyrobené v 50.–60. letech a držící pohromadě často s využitím sovětských aj. dílů, sovětské lady a nová vozidla státních firem Peugeot, Volkswagen, Mercedes, Toyota, Škoda Fabia a Škoda Octavia. Tyto značky jsou však pro soukromníky prakticky nedostupné.

Na křižovatkách i ve městech obvykle stojí "vytěžovači" neboli "zefektivňovači dopravy", kteří kontrolují, jestli státní vozy nejsou zneužívány k soukromým účelům a do poloprázdných aut rozmísťují čekající "stopaře". Tato praxe se rozmohla po kolapsu státní veřejné dopravy především po pádu socialistického bloku. Nemají však oprávnění vnucovat "stopaře" do pronajatých vozidel turistů. Dálnice a hlavní silnice jsou v použitelném stavu, byť pohyb dobytka po dálnici je na Kubě častým zjevem a řidič musí být vždy ve střehu.

Cesty Kubánců[editovat | editovat zdroj]

Ostrov Cayo Largo

Na rozdíl od cest cizinců na Kubu platil donedávna pro Kubánce striktní zákaz vycestovat ze země bez zvláštního povolení (Carta Blanca, obdoba výjezdní doložky v ČSSR), které není vydáváno automaticky a navíc stojí mnohanásobek měsíčního platu na ostrově (150 CUC, tj. přibližně 150 USD). Známý je proto fenomén tzv. "balseros"[44], tedy uprchlíků na rybářských loďkách, kteří se často objevují na ostrovech okolních zemí a na pobřeží USA. Zrušení zákazu bylo údajně zvažováno již po nástupu Raúla Castra k moci, v tisku se k tomu příznivě vyslovila i Mariela Castro, dcera Raúla Castra.[45]

V říjnu 2012 kubánská média informovala, že povinnost Kubánců žádat o povolení k výjezdu do ciziny bude zrušena. Opatření vstoupilo v platnost 14. 1. 2013. Lidé s trvalým bydlištěm na Kubě budou moci zůstat v cizině 24 měsíců, pak se budou muset na ostrov vrátit k obnovení dokumentace. Dosud se výjezdní doložky, bez nichž Kubánci nemohli vycestovat od roku 1959, vydávaly jenom na 11 měsíců.[46]

Nový zákon nicméně dále zdůrazňuje potřebu chránit „lidský kapitál“ Kuby, takže vysoce kvalifikovaní profesionálové, např. lékaři, budou i nadále muset překonat více překážek, budou-li chtít vycestovat. Na potíže také zřejmě narazí kritici vlády, neboť prodlužování pasů jim může být odepřeno z „důvodů veřejného zájmu definovaných orgány státní moci“.[47]

Cesty na Kubu[editovat | editovat zdroj]

Zastavení půjček od zemí socialistického bloku na počátku 90. let a prudký propad vlastní ekonomiky donutil Kubu otevřít se více zahraničním turistům. Nejznámějším letoviskem je Varadero. Na seznam UNESCO nejnavštěvovanější město Havana, blízký Trinidad a také nedaleká oblast Viñales v oblasti Pinar del Río. Řada turistických oblastí tvoří zóny zakázané pro běžné obyvatelstvo. Zde nezaměstnaní či nežijící Kubánci do nich měli donedávna zakázán přístup, který byl vládou Raúla Castra uvolněn.[48] Oblasti jsou nadále určeny pouze pro turisty a vrcholné politiky, a proto případná byť povolená návštěva Kubánce může mezi místními bezpečnostními složkami vzbudit nežádoucí zájem. V zemi existuje i řada rekreačních míst pro politiky vládnoucí strany, které jsou Kubáncům i turistům uzavřeny. Část historických center byla v posledních letech opravena.

Po ostrově lze cestovat do většiny oblastí autem, na motorce i na kole, možnosti přespání jsou omezené na oficiální hotely a soukromé ubytovací zařízení.

Autobusy a nájem automobilů[editovat | editovat zdroj]

Organizovaní turisté jsou přepravováni převážně klimatizovanými autobusy Yutong, pro Kubánce nedostupným. Orientace v hromadných dopravních prostředcích je na dodávky z Číny, tak jako celé hospodářství. Individuální turisté si mohou pronajmout osobní automobily, většinou Škoda Fabia, Toyota Yaris, Peugeot 206 případně další značky. Ceny pronájmu automobilů jsou vyšší než je ve světě zvykem. Jako taxi lze zajistit běžné automobily i koňské drožky a malé motorové tříkolky, tzv. Kokotaxi.

Cena benzínu a nafty je obvykle o něco dražší než cena světová (k 13.10. 2008 je to 1,50 CUC(29 Kč)/litr olovnatého benzínu 94 oktanu). Bezolovnatý benzín na ostrově neexistuje.

Ubytování[editovat | editovat zdroj]

Ubytovávání je omezeno přísnou kontrolou obyvatel (přísné tresty za soukromé ubytování cizince, pokud dotyčný nemá příslušnou licenci, s cenou 15-30 CUC za pokoj). Ubytování cizího hosta tak může být pro hostitele relativně riskantním projektem. Na venkově jsou především ovoce a zelenina velmi levné, v případě masa a rybích výrobků již je dostupnost problematičtější.

Zákaz ubytování Kubánců v hotelích pro cizince již několik let neplatí (Varadero atp.). Je to povoleno kubánskou ústavou. Omezení bylo novou vládou Raúla Castra zrušeno[48], ubytování je však de facto znemožněno výškou cen, a proto Kubánci převážně využívají odborářských rekreačních objektů na stejných státních plážích. Kubánský turista s vyššími příjmy má možnost se ubytovat v jakémkoliv hotelu. Po zemi existuje řada ubytoven různého původu (pionýrské, školní,odborářské atp.), z nichž některé byly přeměněny na standardní ubytování pro turisty, další slouží nadále Kubáncům. To samozřejmě podporuje rozšiřování vnitřní turistiky.

Lidé jsou veselí a přívětiví. Problém při vytváření běžných mezilidských vztahů při návštěvě ostrova samozřejmě komplikuje značný vliv propagandy na řadu Kubánců, kteří jsou se společenským řádem spokojeni. Problémem je dramatický rozdíl v příjmech mezi Kubánci (5-15 € za měsíc) a cizinci. To je však kompenzováno tím, že Kubánci nemusí platit nájem za byt, mnoho věcí domácí potřeby dostávají zdarma od státu, energie jsou neskonale levné. Nikomu nehrozí hlad a bída. Nikdo nemusí žebrat a nikde nevidíte bezdomovce.

Lidé bydlí zdarma ve státních domech (zabavených původním majitelům) a především v domech vybudovaných za socialismu. Základní potraviny pro obyvatelstvo jsou na příděl ve formě lístků a v omezeném množství. Tyto dostávají od státu za nízké částky. Ostatní lze nakoupit na tržištích a v obchodech. Na Kubě převládají zděné nebo panelové domy a domky. Na vesnicích je značná část domů dřevěných, jelikož průměrné teploty jsou okolo 20 stupňů Celsia. Znalost angličtiny v turisticky atraktivních oblastech je přijatelná, mimo ně je třeba mluvit španělsky. Mladí Kubánci nad 15 let běžně ovládají angličtinu a učí se také německy a francouzsky.

Bezpečnost[editovat | editovat zdroj]

Bezpečnost na celém ostrově, nejen v turistických destinacích, je nejlepší z celého Amerického kontinentu. Existují drobné krádeže za bílého dne. Nápravná zařízení převážně jsou prázdná, jen v některých jsou umístěni disidenti a další protistátní živly. Naopak věznice na základně Guantánamo jsou plné nepřátel USA a dalších teroristů.[49]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Letecká doprava[editovat | editovat zdroj]

Do země létá přes 100 leteckých společností, zejména charterového charakteru. V roce 1944 byla v Havaně založena mezinárodní letecká asociace IATA. Hlavní pravidelná spojení: Air France, Iberia, Cubana, Martin Air, Mexicana, Condor, Air Europe. Hlavní mezinárodní letiště: Havana, Varadero, Holguín, Santiago de Cuba

Silniční[editovat | editovat zdroj]

Jako autobusy v Havaně sloužily donedávna především tzv. "velbloudi" (camellos)[50], tedy hrbaté plechové návěsy k nákladním automobilům TIR přizpůsobené k přepravě osob. Camellos v době ekonomické krize zachraňovaly veřejnou dopravu v zemi a v současné době byly v Havaně nahrazeny levnými čínskými autobusy. V provinciích jsou však stále k vidění. Svůj lidový název obdrželi podle svého nepravidelného vzhledu.

Železnice[editovat | editovat zdroj]

Kuba je poslední zemí ve střední Americe a Karibiku s existujícím pravidelným železničním spojením (další linka existuje i v Mexiku u Barranca del Cobre, je však určena primárně turistům). Dráha ani vlaky nejsou v dobrém stavu a trpí značnou poruchovostí a velkými zpožděními.

Zdravotnictví[editovat | editovat zdroj]

Nemocnice Sv. Filipa v Havaně 1900 byla významným zdravotně vzdělávacím centrem vybudovaným mnichy z řádu San Juan de Dios v polovině 19. století

Vzdělání a základní zdravotní péče je pro místní občany v podstatě zdarma, byť nedostupný materiál či léky musí pacienti shánět sami a úplatky patří v nemocnicích k běžné praxi.Nejsou však v takové výši, jako v jiných státech, nejen Latinské Ameriky.[51] Základní zdravotní péče je celoplošně zabezpečena, úroveň však neodpovídá standardům známým v České republice, jelikož Kuba patří do oblasti Latinské Ameriky. Zdravotnické služby jsou charakterizovány "úplatky, používáním primitivních nástrojů, pochybnými praktikami, špatnou výživou, nedostatkem léků a špínou", jak tvrdí pomlouvači[51] Nedostatek lékařů je z části zapříčiněn velmi velkou externí praxí kubánských lékařů po celé Latinské Americe, kde vyučují na tamních univerzitách a v nemocnicích. Celá Jižní Amerika má velký nedostatek lékařů.

Značné investice do vzdělání a množství lékařů z 80. let nebyly vyrovnávány obdobnými investicemi do nemocnic a jejich vybavení a podpora lékařů známá z dob RVHP již zkrachovala s ukončením podpory Kuby zeměmi východního bloku. Obyvatelé si tak musí dokupovat i řadu lékařského materiálu na vlastní náklady, přičemž vybavení nemocnic pro místní obyvatele je známo svou zanedbaností.[51] atp. Na ostrově nejsou nedostupné základní hygienické potřeby. Pro běžné Kubánce jsou zubní pasty, mýdla, vložky, tampóny aj. zcela běžné. Situace je prý horší verzí někdejších československých tzv. front na toaletní papír. Toho však bylo dostatek.[52]

Země má jednu z nejnižších dětských úmrtností na světě. To je však dáno velmi aktivní potratovou politikou, kdy jakkoli potenciálně problematický plod podléhá interrupci. Nezachraňují se nedorostlé a poškozené plody za každou cenu.[53]

Zdravotnickému systému prý často nedůvěřují i vlastní špičky údajné diktatury, které se nechávají operovat v zahraničí[54], i život samotného Fidela Castra musel být zachráněn španělskými lékaři. President Havel byl také zachráněn např. rakouskými lékaři. Naopak těm, kteří upadli v nemilost státu se prý nedostává ani elementární lékařské péče. I proto patří základní léky mezi materiál, který některé nadace systematicky distribuují disidentům na Kubě.Jako například notebooky.[55]

Vývoz a útěky lékařů[editovat | editovat zdroj]

Obecně je lékařů na Kubě nedostatek, nicméně režim je využívá k politickým i finančním cílům a „vyváží“ je do vybraných zemí (Guatemala, Bolivie, Venezuela, …), kde pomáhají léčit v různých oblastech.(zdroj kubánská lékařka) Kuba lékaře poskytuje za úplatu tak, jak je to běžnou zvyklostí civilizovaném světě. Celkem je v zahraničí více než 37.000 kubánských lékařů[56], pro které je práce v cizině vítanou možností výdělku, jako všude na světě. Jedná se přitom o více než polovinu všech lékařů na Kubě, kteří vystudovali na špičkových univerzitách v Havaně a v Santigo de Cuba.

Samozřejmě, že tito lékaři chybí ve vlastních kubánských nemocnicích, přičemž existují ústavy, ze kterých odešla téměř polovina lékařů do zahraničí.[57] Vývoz také vyvolává konflikty s lékařskými organizacemi v těchto zemích,[57] kde se odmítají řídit místně platnými, ale zastaralými normami.

Skutečností jsou i útěky těchto vyslaných lékařů prostřednictvím třetích zemí do zahraničí, především s podporou USA, kam v letech 2006–2010 odešlo již více než 1574 kubánských lékařů.[58] Jejich rodiny jsou na Kubě za emigraci trestány, včetně propouštění rodinných příslušníků ze zaměstnání, aby rodiny donutili zaplatit náklady na vzdělání svých příslušníků v emigraci. Standardně jsou prý zabavovány nemovitosti emigrantů atp.[59] Dle deníků USA jsou lékaři snažící o nezávislé aktivity vězněni.[60]

Rozdílné služby pro cizince a politiky[editovat | editovat zdroj]

V zemi existují výběrové nemocnice pro politiky a cizince (např. klinika Cira García)[61], do kterých má běžné obyvatelstvo zakázán přístup[61] a která slouží i tzv. zdravotním turistům ze zahraničí, tak jako všude na světě.[62] Kuba se tuto zdravotní turistiku pro cizí občany snaží vehementně podporovat a to i pro občany USA, kteří v domovině nemají možnost léčby.[62] V zemi, kde navíc panuje široký nedostatek i základních léků, stále existují valutové lékárny, kde se za ceny pro naprostou většinu obyvatelstva nepřístupné prodávají léky, které na běžném trhu není možno získat. Kritici tohoto dělení na „bohaté“ a „chudé“ pacienty jsou zatýkáni a vězněni. Na Kubě jsou uvězňováni či souzeni i lékaři, mapující znečištění životního prostředí a jeho dopad na zdraví atp.[63][64]

Zdravotní pojištění[editovat | editovat zdroj]

Od 1. 5. 2010 jsou zahraniční návštěvníci povinni uzavřít před vstupem do země zdravotní pojištění na celou dobu pobytu, aby mohla být zajištěna rychlá a odborná péče. Kubánské lékárny na malých městech mnohdy připomínají naše kiosky s novinami a cigaretami. Bezuzdný boom s lékárnami, jak to známe z ČR, tady nehrozí.

Cholera[editovat | editovat zdroj]

V roce 2012 se na Kubě poprvé po několika desetiletích objevila cholera. První případy se vyskytly ve východokubánské provincii Granma, což režim v červenci téhož roku přiznal. Již 28. srpna však nákazu označil za vymýcenou, ačkoli zprávy nezávislých novinářů, mj. Calixta Martíneze, prokazovaly opak. Počátkem roku 2013, kdy se objevilo více případů také v Havaně, vláda přiznala, že nemoc se vrátila zpět. Úřady potvrdily 51 případů, spekuluje se až o stovkách nakažených a nejméně jednom mrtvém.[65]

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Havanská univerzita byla založena v roce 1728

Obyvatelstvo je ve své většině zcela gramotné, podobně jako např. na Bahamách (98%), tj. umí číst, psát a počítat, na rozdíl od značné části zemí Latinské Ameriky. Alfabetizace však byla úspěšná již před nástupem masové školící kampaně Fidela Castra a za Batisty dosahovala téměř 80%.

Úroveň dalšího vzdělání je však nízká, školy trpí horší vybaveností a výuka je zcela ovládána propagandou vládnoucí strany. Studentům je znemožněn přístup k odborné literatuře i beletrii i k jiným světovým názorům, jsou nuceni do členství v ideologicky organizovaných mládežnických organizací a jejich další uplatnění je politicky podmiňováno. Ve školách je povinná výuka marx-leninismu.

Komunikace[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Internet na Kubě.

Internet na Kubě je cenzurován, vybrané nezávislé webové stránky především s kubánskými tématy na ostrově nelze otevřít. E-maily jsou často kontrolovány. Běžnému obyvatelstvu není internet poskytován.[66] Rychlost připojení při 256 kb/s patří k nejhorším na světě.[67]

Přístup k internetu je organizován a striktně kontrolován. Mají ho k dispozici především prominenti režimu: politici, vedoucí pracovníci a jejich rodiny či státem protežovaní umělci či sportovci, kteří si již navykli využívat Facebook i jiné moderní sítě.

Internet mívají omezeně k dispozici i zaměstnanci státem zřizovaných organizací a škol. Zde bývá zpřístupněn hlavně e-mail, samotný přístup na internet je velmi nekvalitní, omezovaný a proto málo používaný. Objemy dat potřebné k využívání např. Facebooku a jiných sítí zatím znemožňují jejich pravidelné využití v zemi s tak nekvalitním připojením. Rozšiřuje se proto i ilegální používání internetu.

Mezi disidenty na Kubě je známá skupina blogerů (např. slavná Yoani Sánchez), kteří pomocí internetu obcházejí informační monopol státu. Jejich blogy jsou však obvykle blokovány státem a nejdou na Kubě otevřít. Vystavování článků na internet probíhá často přes zahraničí (odvoz článku na USB klíči do ciziny, spravování facebookových profilů známými v cizině), pružněji je využíváno tweetování přes mobil.

Donedávna platil i zákaz nákupu počítačů a mobilů soukromými osobami, ten byl však novou vládou Raúla Castra zrušen. Cena běžného počítače však dosahuje ročního platu na ostrově a proto nelze počítat s dramatickými rozšířením PC v zemi. Mobilní telefony jsou dnes již rozšířené i mezi běžnými obyvateli Kuby.

Pro turisty bývá internet k dispozici v hotelech, kde je většinou nutno si zakoupit internetovou kartu (cca 10CUC/hodinu internetu, 1 CUC je přibližně 1 USD).

Mobilní síť GSM (Cubacel/368 01F) byla v květnu 2011 bez větších problémů dostupná mj. v krajích La Habana, Mayabeque, Matanzas, Cienfuegos, Sancti Spíritus a Villa Clara. Ceny hovorů pro místní obyvatelstvo jsou však nadále vysoké. Pro návštěvníky ostrova stojí (2011) jedna SMS do ČR cca 15 Kč, minuta odchozího hovoru pak cca 60 Kč (roamingová zóna 3).

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Československý film "Rukojmí v Bella Vista" z roku 1979 byl natočen na Kubě. Film volně navazuje na stejně pojmenovaný díl ze seriálu 30 případů majora Zemana z roku 1970. Ten byl natočen v hotelu nad oblastí Viñales v provincii Pinar del Río.
  • Ernest Hemingway strávil na ostrově téměř 20 let a z ostrova pochází i téma jeho nobelovského románu Stařec a moře. Žil ve vile Finca Vigía nedaleko Havany.
  • Kubánci nesmí soukromě prodávat státem kontrolované produkty. Rybáři nesmí soukromě prodávat vlastnoručně ulovené ryby a mořské plody. Podobný zákaz platí také pro hovězí z vlastní krávy, ale nikoliv pro vepřové či drůbež.
  • Na Kubě se nadále montují české motocykly Jawa.
  • V Havaně během druhé svět. války (r.1941) zemřel český podnikatel Jindřich Waldes, prchající z protektorátu před nacismem.
  • Od roku 1969 byly v zemi zakázány Vánoce, obnoveny byly až v roce 1998 po návštěvě papeže Jana Pavla II.
  • Kubánský mramor byl dovážen do ČSSR: v českých budovách ze 70.–80. let (nádražích, centrálách KSČ atp.) najdete často obložení z růžového či žlutavého kubánského mramoru.
  • V květnu 2006 byl kubánský prezident označen americkým časopisem Forbes jako 7. nejbohatší hlava státu na zeměkouli, zhruba na úrovni britské královny.[68][69] Fidel Castro toto veřejně v přímém televizním přenosu odmítl a mimo jiné deklaroval, že nevlastní ani jeden dolar. Pokud mu někdo toto vlastnictví dokáže, tak se zavázal k tomu, že se okamžitě vzdá všech svých státnických funkcí.[70]
  • Na jednom náměstí v Havaně je pamětní pomník vyhlazení českých Lidic, který Kubánci instalovali k prvnímu výročí tohoto barbarského aktu, podobně jako v řadě jiných zemí světa.
  • Hlavní město Havana bývá označována jako „Paříž Karibiku“.
  • Státní zaměstnanci na Kubě (cca 7 miliónů lidí) neplatí daně ze mzdy.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/stredni_amerika/kuba/index.html
  2. http://www.state.gov/r/pa/ei/bgn/2886.htm Ministerstvo zahraničí USA: Základní údaje o Kubě
  3. http://www2.fiu.edu/~fcf/desdecuba5499.html Floridská mezinárodní univerzita: Tyranny, especially when it reaches the monstrous limits of totalitarianism as in Cuba
  4. Prof. EDWARD GONZALES, University of California: The legacies of fidelismo and totalitarianism, 2004
  5. http://www.zemepis.com/ostrovy.php
  6. http://www.marota-outdoor.cz/index.php?text=39-kuba-perla-karibiku-karek-wolf
  7. http://www2.fiu.edu/~fcf/enviromental.crisis.html Krize životního prostředí na Kubě
  8. Miguel A. Faria Jr.."Who is Raúl Castro? (Part I)", NewsMax.com, 15 August 2001. Ověřeno k 2006-08-05. 
  9. http://comandantehubermatos.blogspot.com/2010/04/carta-renuncia-del-comandante-huber.html Huber Matos: Text dopisu Fidelu Castrovi
  10. http://www.elnuevoherald.com/2010/09/05/796160/escambray.html Proticastrovské povstání v Escambray
  11. a b http://cubanexilequarter.blogspot.com/2009/10/huber-matos-price-of-speaking-truth-to.html Huber Matos: Cena pravdy
  12. Nálevka, str. 67–70.
  13. Gott, str. 317–318.
  14. http://www.latinamericanstudies.org/mariel-exodus.htm Exoduz z přístavu Mariel: Fotografie z peruánského velvyslanectví
  15. http://cuban-exile.com/doc_026-050/doc0033.html Exodus z přístavu Mariek
  16. Nálevka, str. 73–74.
  17. http://www.bbc.co.uk/news/world-latin-america-12005971 Wikileaks: Castro málem zemřel
  18. http://www.diariodecuba.com/cuba/1526-raul-castro-confia-en-que-los-trabajadores-respalden-la-actualizacion-economica Propouštění na Kubě
  19. http://www.bbc.co.uk/news/world-latin-america-11894593 Debata o ekonomické reformě na Kubě
  20. http://networkedblogs.com/gQ1DX Fidel Castro se vzdal funkce 1. tajemníka strany
  21. http://www.clovekvtisni.cz/cs/lidska-prava/zeme/kuba
  22. http://www.foreignpolicy.com/articles/2010/12/09/planet_gulag?page=0,4 Óscar Elías Biscet
  23. http://www.diariodecuba.com/derechos-humanos/2555-yoani-sanchez-recibe-en-la-habana-el-premio-principe-claus Zákaz převzetí ceny v zahraničí pro Yoani Sánchez
  24. a b http://worldblog.msnbc.msn.com/_news/2007/10/05/4376664 Cuban band battles censorship cuban band battles censorship
  25. http://www.diariodecuba.com/derechos-humanos/2555-yoani-sanchez-recibe-en-la-habana-el-premio-principe-claus Cena nizozemského prince pro Yoani Sánchez
  26. http://www.youtube.com/watch?v=0sXb1Qsl0Tk&feature=related Cuba Rebelion - nezávislá hudba Kuby
  27. http://www.pornopararicardo.org Porno para Ricardo
  28. http://news.bbc.co.uk/2/hi/7679319.stm BBC: slavnostní otevření pravoslavného kostela
  29. a b Vicente Botín: Los funerales de Castro, str.56
  30. Vicente Botín: Los funerales de Castro, str.59
  31. a b http://www.spiegel.de/international/world/0,1518,536842,00.html Spiegel: Kubánská ekonomická krize
  32. http://www.lanuevacuba.com/archivo/bert-corzo-1eng.htm Komparativní studie kubánské ekonomiky s daty MMF
  33. http://www.one.cu/aec2010/esp/20080618_tabla_cuadro.htm Oficiální data Národní statistické kanceláře Republiky Kuba publikovaná v roce 2011
  34. Vicente Botín: Los funerales de Castro, 2009, str. 33, skuteč. 2013
  35. http://havanajournal.com/business/entry/nickel-metal-mining-industry-in-cuba/ Těžba niklu na Kubě
  36. http://www.nationsencyclopedia.com/economies/Americas/Cuba.html Pokles výroby cukru na Kubě
  37. http://www.nydailynews.com/latino/2008/08/26/2008-08-26_book_tells_story_of_bacardi_rum_and_cuba.html New York Times – Příběh rumu Bacardi a Kuby
  38. http://www.reuters.com/article/idUSN2724344120100727 Vývoz potravin z USA na Kubu
  39. http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/stredni_amerika/kuba/index.html Dvě měny na Kubě
  40. http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/stredni_amerika/kuba/cestovani/visa.html Vízová povinnost na Kubu
  41. http://abcnews.go.com/International/wirestory?id=9799801&page=3 Kubánské SPZ třídí řidiče
  42. http://plaque.free.fr/ca/c.html Kubánské SPZ
  43. http://abcnews.go.com/International/wirestory?id=9799801&page=1 Kubánské SPZ třídí řidiče
  44. http://balseros.miami.edu/ Fenomén Balseros
  45. http://www.lavanguardia.es/lv24h/20080510/53462379933.html Rozhovor s Marielou Castro v La Vanguardia
  46. Kuba uvolňuje šrouby, lidé budou moci vyjet z ostrova bez povolení, iDNES.cz, 16. 10. 2012
  47. Cuba to end exit permits for foreign travel, BBC News, 16. 10. 2012
  48. a b Vicente Botín: Raúl Castro, la pulga que cabalgó al tigre
  49. http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/stredni_amerika/kuba/cestovani/other.html Bezpečnost na Kubě
  50. http://variedadplus.blogspot.com/2008/04/camellos-cubanos-desaparecen.html Nákladní přeprava lidí na Kubě
  51. a b c https://archive.is/20120529014945/www.elnuevoherald.com/2010/12/29/860558_p2/dramatica-situacion-de-hospitales.html Dramatická situace v kubánských nemocnicích, Wikileaks
  52. http://zahranicni.ihned.cz/c1-39686380-pravda-je-na-kube-nejtezsi-zlocin Kapitalistická pravda je na Kubě nejtěžší zločin a socialismus se musí bránit proti destrukci vyšší lidské společnosti.
  53. http://ipsnews.net/news.asp?idnews=33458 Potratová politika na Kubě
  54. http://secretoscuba.cultureforum.net/t20962-altos-cargos-del-regimen-desconfian-del-sistema-cubano-de-salud-segun-wikileaks#210427 Wikileaks: Špičky režimu nevěří kubánskému zdravotnictví
  55. http://www.clovekvtisni.cz/index2.php?id=187 Člověk v tísni – podpora kubánské opozice
  56. http://online.wsj.com/article_email/SB10001424052970203731004576045640711118766-lMyQjAxMTAxMDEwNjExNDYyWj.html Vývoz a útěky kubánských lékařů
  57. a b http://www.latinamericanstudies.org/cuba/doctors-guatemala.htm Cuban doctors bring relief, but controversy mars work – Latin american Studies.org
  58. http://networkedblogs.com/d5MlZ Počet kubánských lékařů uprchlých do USA
  59. http://online.wsj.com/article_email/SB10001424052970203731004576045640711118766-lMyQjAxMTAxMDEwNjExNDYyWj.html Propouštění rodinných příslušníků po emigraci člena rodiny
  60. http://www.miamiherald.com/2009/07/14/1140767/independent-medical-doctor-arrested.html Zatčení Dr. Ferrera
  61. a b http://www.cirag.cu/ingles/clinica.htm Klinika Cira García is a part of a subsystem of attention to foreign patients
  62. a b http://www.servimedcuba.com/en/medicalinstitution.php?id=2 Cuba Health Tourism
  63. http://www.miamiherald.com/2009/07/14/1140767/independent-medical-doctor-arrested.html Iniciátor Nezávislého lékařského centra zatčen
  64. http://www.amnesty.org/en/library/info/AMR25/003/2010/en Amnesty International: Dr. Ferrer vyhlášen politickým vězněm. Přesto je Kuba vyhlášena celosvětově organizací OSN za nejčistší zemi světa.
  65. V Havaně zuří cholera, Kubánci se prý nakazili na baseballovém utkání, jak tvrdí sdělovací prostředky USA. Které ví vše., iDNES.cz, 15. 1. 2013
  66. http://www.denik.cz/svet_plus/svet_plus_kuba_internet20080228.html Internet na Kubě
  67. http://www.zive.cz/clanky/kuba-surfuje-rychlosti-256-kbs-vazte-si-sveho-isp/sc-3-a-155582/default.aspx Srovnání internetů ve světě
  68. Fortunes Of Kings, Queens And Dictators na forbes.com (Castrův profil)
  69. Fidel Castro net worth rises, according to 'Forbes' (USA Today, květen 2006)
  70. Castro denies huge fortune claim (BBC, květen 2006)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KAŠPAR, Oldřich. Dějiny Karibské oblasti. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-557-9.  
  • OPATRNÝ, Josef. Kuba. Praha : Libri, 2002. ISBN 80-7277-089-6.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]