PGM-19 Jupiter

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Start Jupiteru IRBM

Jupiter byla balistická raketa středního doletu vyvinutá pro letectvo Spojených států. Byla to raketa na tekuté palivo (tekutý kyslík a RP-1) s jediným motorem vyvíjejícím tah 667 kN. Raketa Jupiter byla druhou americkou raketou středního doletu po raketě Thor. Na jejím základě byla postavená také nosná raketa Juno II.

Historie vzniku[editovat | editovat zdroj]

Konstrukční tým v roce 1955

V září 1955 Dr. Wernher von Braun informoval tehdejšího ministra obrany, že logickým rozšířením rakety Redstone bude raketa s doletem 2 400 km. V prosinci téhož roku ministerstva armády a námořnictva ohlásila společný projekt na vytvoření rakety středního doletu schopné startovat z pevniny i moře. Kvůli záměru startů z moře byla raketa Jupiter navrhnuta tak, aby se s ní dalo lehce manipulovat na palubě lodě. V listopadu 1956 ale námořnictvo kvůli projektu balistické rakety na tuhé palivo Polaris ze společného projektu vycouvalo. Přesto zde zůstal návrh rakety se zkráceným tělem. Výsledkem bylo, že raketa byla příliš široká, než aby se dala převážet tehdejšími nákladními letadly americké armády.

Na konci listopadu 1956 Ministerstvo obrany převedlo všechny pozemní balistické rakety pod letectvo Spojených států. Pro armádu zůstaly bojové rakety s doletem ne delším než 320 km. Také vývoje balistické rakety Jupiter se ujalo letectvo. Protože letectvo mělo už svou vlastní raketu středního doletu, balistickou raketu Thor, vždy se dívali na raketu Jupiter jako na vyvinutou jinde.

Existuje několik nejasností ohledně jiné armádní rakety s názvem Jupiter-C. Raketa Jupiter-C byla modifikací balistické rakety Redstone. Nádrž rakety Redstone byla prodloužená a na ní byl umístěný malý raketový stupeň na tuhé palivo. Takto upravené rakety Jupiter-C byly použity na testy opakovaného vstupu do atmosféry špicí rakety. K vypuštění družic Explorer 1 a Explorer 3 byla použita raketa Juno I, která byla přímou nástupkyní rakety Jupiter-C. Diagram dole ukazuje rozdíly mezi raketami Redstone, Jupiter-C, Mercury-Redstone a Jupiter.

Nosné rakety Saturn I a Saturn IB byly vyrobeny s použitím jedné nádrže rakety Jupiter obklopené osmi palivovými nádržemi rakety Redstone, aby tak vytvořily silný první raketový stupeň.

Balistická raketa Jupiter byla upravena přidáním dalšího stupně sestaveného z balistických raket Sergeant a vytvořila nosnou raketu pro vynášení kosmických sond a družíc. Tato modifikovaná raketa Jupiter sa nazývala Juno II.

Biologické lety[editovat | editovat zdroj]

Opice Baker

Rakety Jupiter byly použité v sérii suborbitálních biologických testovacích letů. Dne 13. prosince 1958 z Cape Canaveral Air Force Station odstartovala raketa Jupiter AM-13 s námořnictvem vytrénovanou opičkou z rodu kotulů (lat. saimiri) pojmenovanou Gordo na palubě. Padák návratové přídě rakety se však neotevřel a opička "Gordo" let nepřežila. Telemetrická data však ukázala, že opička přežila zrychlení 10 g (100 m/s2) při startu, 8 minut v beztížném stavu a 40 g (390 m/s2) při návratu do atmosféry v rychlosti 4,5 km/s. Špice rakety spadla do moře 2411 km od mysu Canaveral a nebyla vyzdvižena.

Jiný biologický let odstartoval 28. května 1959. Na palubě rakety Jupiter AM-18 byl 3,2 kg makak rhesus "Able" a 310 g jihoamerická opička saimiri "Baker". Opice dosáhly v přídi rakety výšky 579 km a vzdálenost 2 700 km od startovací rampy na Floridě. Vydržely zrychlení 38 g a devět minut strávily v beztížném stavu. Jejich raketa během 16 minutového letu dosáhla maximální rychlost 4,5 km/s. Po přistání na moři byl nos rakety s oběma opicemi vyzdvižen americkou lodí USS Kiowa ATF-72.

Opice přežily let v dobré kondici. Na Zemi "Able" zemřel čtyři dny po přistání po užití anestetik během operace, která měla odstranit nefunkční elektrodu. "Baker" zemřela 29. listopadu 1984 v Alabama Space and Rocket Center v Huntsville, stát Alabama.

Gordo, Able a Baker byly jen tři z mnohých opic poslaných do vesmíru.

Vojenské rozmístění[editovat | editovat zdroj]

Jupiter IRBM

V dubnu 1958 Ministerstvo obrany Spojených států pověřilo letectvo Spojených států přípravou rozmístění prvních třech eskader raket Jupiter (45 raket) ve Francii. Vyjednávání mezi Spojenými státy a Francií trvalo do června 1958. Charles de Gaulle, nový francouzský prezident, odmítal rozmístění byť jen jediné rakety Jupiter ve Francii. Toto rozhodnutí přimělo Spojené státy přezkoumat možnosti rozmístění raket v Turecku nebo v Itálii. Americké letectvo ve stejné době rozmisťovalo čtyři eskadry raket Thor (60 raket) v Spojeném království poblíž Nottinghamu.

V dubnu 1959 ministr letectva pověřil letectvo rozmístěním dvou eskader raket Jupiter v Itálii. Od roku 1961 do 1963 bylo na deseti místech v Itálii rozmístěno dohromady 30 raket. Obsluhovali je příslušníci italských vzdušných sil, ale Američané měli pod kontrolou jaderné hlavice. Tyto rakety rozmístěné v Itálii byly pod správou 36ª Aerobrigata Interdizione Strategica (36. strategické letecké eskadry italských vzdušných sil) umístěných na letecké základně Gioia Del Colle. V roce 1962 bulharské špionážní letadlo MiG-17 po přeletu nad jedním z těchto míst havarovalo v nedalekém olivovém háji.

Ve čtyřech případech mezi polovinou října 1961 a srpna 1962 byly rakety Jupiter, rozmístěné v Itálii a vybavené jadernými hlavicemi o síle 1,4 megatun TNT (5,9 PJ) zasaženy bleskem. Tím byly aktivované termální baterie a ve dvou případech byl tritio-deuteriový plyn napumpovaný do hlavice, čímž se tyto staly částečně nabité. Po těchto čtyřech falešných poplaších U.S. Air Force nainstalovala na všechna odpalovací zařízení ochranu proti bleskům.

V říjnu 1959 byla podepsána mezivládní dohoda USA s Tureckem o rozmístění třetí a poslední eskadry v Turecku. Prezident Eisenhower ale rozmístění raket oddaloval v přesvědčení, že tento krok nevyhnutelně vyvolá prudké zostření sovětsko-amerických vztahů. Rakety totiž vzhledem k douhé (několikahodinové) době přípravy ke startu byly prakticky použitelné pouze v případě překvapivého prvního úderu Spojených států.[1]

Až na podzim roku 1961 nový prezident Kennedy rozhodl o instalaci raket v Turecku.[1] V letech 1961 až 1963 bylo 15 raket rozmístěno na 5 místech v blízkosti města Izmir. Tato místa byla pod přímou správou personálu amerického letectva. Rakety byly v operační pohotovosti od března 1962. První letka tří Jupiterů byla převedená pod správu tureckých leteckých sil až koncem října 1962 před začátkem Kubánské krize. Američani však stále kontrolovali jaderné hlavice. Skutečné rozmístění raket Jupiter v Turecku je tajné. Podle nejmenovaného zdroje z období rozmisťování v roku 1961 jedno z pěti míst bylo v horách blízko města Manisa a další v horách blízko města Akhisar. Hlavní základnou pro rozmisťování raket byla letecká základna Cigli.

Všechny rakety Jupiter byly odstraněny až v dubnu 1963, na základě tajné části dohody se Sovětským svazem o odstranění sovětských raket z Kuby. Oficiálně bylo odvezení raket po roce služby zdůvodněno jejich zastaralostí. Skutečný důvod stažení raket přiznali Američané až koncem 80. let 20. století.[2]

Specifikace[editovat | editovat zdroj]

Ilustrace ukazuje rozdíly mezi raketami Redstone, Jupiter-C, Mercury-Redstone
a Jupiter
  • Délka: 18,3 m
  • Průměr: 2,67 m
  • Hmotnost po natankování: 49 353 kg
  • Prázdná hmotnost: 6 221 kg
  • Hmotnost tekutého kyslíku: 31 189 kg
  • Hmotnost RP-1: 13 796 kg
  • Tah: 150,000 lbf (667 kN)
  • Motor: Rocketdyne LR70-NA (Model S-3D)
  • Specifický impuls:2430 kN·s/kg (247,5 sekund)
  • Čas hoření: 157,8 s
  • Spotřeba paliva: 284,7 kg/s
  • Dolet: 2 410 km
  • Čs letu: 1016,9 sekund
  • Rychlost po dohoření: 14 458 km/h - Mach 13,04
  • Rychlost při návratu: 17 131 km/h - Mach 15,45
  • Zrychlení: 13,69 g (134 m/s2)
  • Největší zrychlení: 44,0 g (431 m/s2)
  • Nejvyšší výška: 628 km
  • Přesnost dopadu: 1 500 m
  • Bojová hlavice: 1,45 Mt termonukleární W-49 - 750 kg
  • Výbuch: přiblíženi a dopad
  • Řízení: inerciální

Seznam startů raket Jupiter[editovat | editovat zdroj]

Všechny testy se uskutečnily z Cape Canaveral Air Force Station na Floridě. Následující seznam není kompletní, vystihuje pouze důležité lety.

Sériové číslo Mise Datum startu Poznámky
AM-1A AM-1A 1. březen 1957 Testovací start 1. Test rakety. Selhání. Apogeum 23 km
AM-1B AM-1B 26. duben 1957 Testovací start 2. Test rakety. Selhání. Apogeum 29 km
AM-1 AM-1 31. květen 1957 Testovací start 3. Test rakety. Úspěch. Apogeum 805 km
AM-2 AM-2 28. srpen 1957 Testovací start 4. Test rakety. Úspěch. Apogeum 805 km
AM-3 AM-3 23. říjen 1957 Testovací start 5. Test rakety. Úspěch. Apogeum 805 km
AM-3A AM-3A 27. listopad 1957 Testovací start 6. Test rakety. Selhání. Apogeum 32 km
AM-4 AM-4 16. prosinec 1957 Testovací start 7. Test rakety. Selhání. Apogeum 101 km
AM-5 AM-5 18. květen 1958 Testovací start 8. Test vstupu do atmosféry. Úspěch. Apogeum 555 km
AM-6B AM-6B 17. červenec 1958 Testovací start 9. Test vstupu do atmosféry. Úspěch. Apogeum 555 km
AM-7 AM-7 27. srpen 1958 Testovací start 10. Test rakety. Úspěch. Apogeum 555 km
AM-9 AM-9 10. říjen 1958 Testovací start 11. Test rakety. Selhání. Apogeum 0 km
AM-13 Bio 1 13. prosinec 1958 start 13. Biologický testovací let. opice "Gordo". Selhání padáku. Apogeum 555 km
CM-21 CM-21 22. leden 1959 Testovací start 14. Taktický testovací let. Úspěch. Apogeum 555 km
CM-22 CM-22 27. leden 1959 Testovací start 15. Test rakety. Úspěch. Apogeum 555 km
CM-22A CM-22A 4. duben 1959 Testovací start 17. Test rakety. Úspěch. Apogeum 555 km

Celkově bylo 46 testovacích startů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Jupiter (raketa) na slovenské Wikipedii a PGM-19 Jupiter na anglické Wikipedii.

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b KENNEDY, Robert F.. Třináct dní. 1. vyd. Praha – Litomyšl : Paseka, 1999. [dále jen Kennedy]. ISBN 80-7185-219-8. Doslov Vít Smetana: Vrcholná krize z perspektivy konce krizového století, s. 136.  
  2. Kennedy, S. 148

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]