Juno II

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání


Juno II
Juno II rocket.jpg
Juno II při misi Explorer VII
Země původu USA
Rodina raket Jupiter
Výrobce Army Ballistic Missile Agency
Rozměry
Výška 24 metrů
Průměr 2,67 metru
Hmotnost 55 110 kg
Nosnost
na LEO 41-50 kg
Historie startů
Status Vyřazena
Kosmodrom Cape Canaveral
Celkem startů 10
Úspěšné starty 4
Selhání 5
Částečná selhání 1
První start 6. prosinec 1958
Poslední start 24. květen 1961


První stupeň – Jupiter
Motor S-3
Tah 667 kN
Specifický impuls 2430 N.s/kg (248 sekund)
Doba zážehu 182 sekund
Palivo LOX/RP-1
Druhý stupeň – Sergeant
Motor 11xSergeant
Tah 73 kN
Specifický impuls 2100 N.s/kg (214 sekund)
Doba zážehu 6 sekund
Palivo tuhé pohonné látky
Třetí stupeň – Sergeant
Motor 3xSergeant
Tah 20 kN
Specifický impuls 2100 N.s/kg (214 sekund)
Doba zážehu 6 sekund
Palivo tuhé pohonné látky
Čtvrtý stupeň – Sergeant
Motor 1xSergeant
Tah 7 kN
Specifický impuls 2100 N.s/kg (214 sekund)
Doba zážehu 6 sekund
Palivo tuhé pohonné látky


Juno II byla americká nosná raketa, odvozená z rakety balistické střely Jupiter IRBM. Byla používaná od konce roku 1958 do května 1961. Základní první stupeň byl převzat z Jupiteru a konfigurace horních stupňů byla identická s raketou Juno I. První stupeň o délce 18,28 metrů a průměru 2,67 metru byl vybaven jedním motorem S-3D na RP-1 a kapalný kyslík. Druhý stupeň byl tvořen jedenácti raketovými motory na tuhé pohonné látky, odvozenými od MGM-29 Sergeant. Třetí stupeň byl poskládán ze tří Sergeantů a čtvrtý stupeň měl jediný motor. Při letu, pořadové číslo AM19B, startovala raketa pouze se třemi stupni, což poskytlo dalších 9 kilogramů nosnosti, avšak na nižší orbitu.

Raketa byla vyvinuta týmem vědců z Redstone Arsenal pod vedením Wernhera von Brauna. Cílem projektu bylo zvýšení nosnosti raket. Při vývoji Juno II bylo použito stejného postupu, jako u Juno I, tedy přestavěním stávajícího vojenského vybavení pro potřeby kosmických letů. Tímto postupem bylo ušetřeno mnoho finančních prostředků a značná byla i úspora času. Ačkoli raketa dosáhla jistých úspěchů, stále se opakovaly podobné závady jako u předchozích raket Vanguard a Juno I a raketa tak dosáhla pouze 40% úspěšnosti. 28. ledna 1959 se konal National Aeronautics and Space Council na kterém se raketa Juno II dočkala, stejně jako Vanguard, Thor-Able a Juno I (Jupiter-C), kritiky za neuspokojivé výsledky, uspěchanou konstrukci a nedostatek potenciálu pro budoucí rozvoj.

Seznam startů[editovat | editovat zdroj]

Sériové číslo Datum Odpalovací stanoviště Náklad Výsledek
AM11 6. prosinec 1958 Cape Canaveral LC5 Pioneer 3 částečné selhání
AM14 3. březen 1959 Cape Canaveral LC5 Pioneer 4 úspěch
AM16 16. červenec 1959 Cape Canaveral LC5 Explorer 6 (S-1) selhání
AM19B 14. srpen 1959 Cape Canaveral LC26B Beacon 2 selhání
AM19A 13. říjen 1959 Cape Canaveral LC5 Explorer 7 úspěch
AM19C 23. březen 1960 Cape Canaveral LC26B Explorer 8 (S-46) selhání
AM19D 3. listopad 1960 Cape Canaveral LC26B Explorer 8 úspěch
AM19F 25. únor 1961 Cape Canaveral LC26B Explorer 10 (S-45) selhání
AM19E 27. duben 1961 Cape Canaveral LC26B Explorer 11 úspěch
AM19G 24. květen 1961 Cape Canaveral LC26B Explorer 12 (S-45A) selhání

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Juno II na anglické Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]