Wernher von Braun

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wernher von Braun
Wernher von Braun stojí u svého stolu v Marshall Space Flight Center, Huntsville, Alabama v květnu 1964
Wernher von Braun stojí u svého stolu v Marshall Space Flight Center, Huntsville, Alabama v květnu 1964
Narození 23. března 1912
Wirsitz, Německé císařství (dnes WyrzyskPolsku
Německé císařstvíNěmecké císařství Německé císařství
Úmrtí 16. června 1977
(ve věku 65 let)
Alexandria, Virginie
USAUSA USA
Příčina úmrtí rakovina slinivky
Místo odpočinku Alexandria, Virginie
Národnost německá, americká
Jiná jména Dr. Wernher Magnus Maximilian svobodný pán von Braun
Alma mater Technická univerzita Berlín,
Spolková vysoká technická škola v Curychu
Znám jako raketový konstruktér
Manželka Maria Luise von Quistorp (m. 1947–1977)
Děti Iris (* 19. prosince 1948)
Margrit (* 21. října 1952)
Peter (* 2. června 1960)
Rodiče Magnus von Braun St. (1877–1972)
Emmy von Quistorp (1886–1959)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dr. Wernher Magnus Maximilian svobodný pán von Braun (23. března 1912 Wirsitz, Německé císařství (dnes Wyrzysk v Polsku) – 16. června 1977 Alexandria, Virginie, USA) byl konstruktér německých a později amerických raket. Zkonstruoval kromě jiných raketu V-2, kterou Německo ostřelovalo Londýn[1] či Saturn V, který vynesl první lidi k Měsíci.[2]

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Wernher byl druhým ze tří synů německého barona Magnuse von Braun (který byl od června 1932 do ledna 1933 ministrem výživy a zemědělství Výmarské republiky) a Emmy von Quistorp. Již v mládí byl okouzlen myšlenkou vesmírného cestování, objevováním nových světů. To jej přivedlo k četbě sci-fi. Později se začal o celý problém zajímat i z vědeckého hlediska, a seznámil se tak s prací Hermanna Obertha, který napsal v roce 1923 studii Raketou do vesmíru (Die Rakete zu den Planetenräumen). Vzhledem k von Braunovým znalostem z oblasti matematiky a fyziky nebylo pro něho složité principu raketových nosičů porozumět.

Již jako mladík se díky svému zájmu o vesmír aktivně zapojil do Německé raketové společnosti (Verein für Raumschiffarht, jež byla označována VfR),[3][4] a to někdy v letech 1929 až 1930. Tento krok mu umožnil získávat podporu a finanční prostředky pro budování větší a schopnější rakety. V roce 1930 začal mladý Wernher studovat technický institut v Berlíně a v roce 1932 získal titul bakaláře. V roce 1932 vstoupil do služeb německé armády, kde rozpracoval a navrhl myšlenku balistické rakety, kterou později úspěšně navrhl. I přes to, že byl zaneprázdněn pracemi, 27. července 1934 von Braun získal doktorát v oboru kosmického inženýrství.[3] Jeho doktorandská práce na berlínské univerzitě, kterou vypracoval ve 22 letech, se dočkala z vojenských důvodů přísného utajení.

Ve službách Třetí říše[editovat | editovat zdroj]

Wernher von Braun byl vedoucím představitelem skupiny známé jako „raketový tým“, která stojí za vývojem balistické rakety V-2 vyvinuté pro nacistické Německo. Ve třicátých letech vstoupil do NSDAP a SS.[5] V rámci své spolupráce s německou armádou pracoval von Braun ve vojenském středisku v Kummersdorfu u Berlína, jež však pomalu přestávalo vyhovovat požadovaným nárokům.

Již v roce 1937 vypustili Němci raketu A3, která dolétla do výše 800 až 1000 metrů[6] a dala podnět ke konstrukci rakety A4 známé spíše pod pojmem V-2.

Vzhledem k tomu, že německá generalita byla fascinována vojenským potenciálem, který V-2 nabízela, a investovala do programu vývoje raketových nosičů značné úsilí a peníze, byla v roce 1937 vybudována raketová základna v Peenemünde na pobřeží Baltského moře (toto místo bylo údajně vybráno na doporučení von Braunovy matky). Zde byl prováděn výzkum i montáž..

V-2[editovat | editovat zdroj]

Schéma V2
Související informace naleznete také v článku V-2.

Rakety V-2 byly vyráběny v podzemní továrně Mittelwerk u Nordhausenu v Durynsku, a to prostřednictví nucených prací vězňů z koncentračního tábora Mittelbau-Dora.[7] Úloha von Brauna v tomto kontroverzním podniku, během něhož byli vězni za nelidských podmínek nuceni vyrábět raketové nosiče, je dodnes otázkou sporů – ač nemusel být aktivně zapojen v plánování a přípravě systému využívání vězeňské práce, je vyloučeno, aby s touto skutečností nebyl blíže obeznámen. V dopise ze dne 15. srpna 1944 adresovaném Albinu Sawatzkimu, jenž měl dohled nad montáží V-2, Wernher von Braun přiznává, že osobně vybíral pracovníky z vězňů v Buchenwaldu.[8]

Von Braunova raketa V-2 byla schopna doletět přibližně 300 kilometrů, nést jednu tunu užitečného zatížení. Raketa měla délku 14 metrů a vážila 12 246 kilogramů. Pohybovala se rychlostí 5632 kilometrů za hodinu, a tak ji bylo nemožné dohnat tehdejšími letadly a sestřelit před dopadem a následnou explozí. Raketa poprvé vzlétla v říjnu roku 1942, ale pro skutečné bombardování cílů v Evropě byla poprvé použita až 7. září 1944. Na evropské cíle bylo odpáleno přes 1000 raket, převážně z okupované Francie.

Po dopadu první rakety na Londýn měl von Braun prý pronést větu: „raketa fungovala perfektně, jen přistála na špatné planetě“,[9] ale o tomto bonmotu panují pochybnosti, protože von Braun jako člen nacistické strany musel vědět, k čemu jeho výzkumy povedou a jak budou využity. Na druhou stranu je pravdou, že byl v roce 1944 zatčen gestapem[10] a obvinění vznesená proti němu byla založena i na jeho údajných projevech nespokojenosti s vojenským zaměřením jeho výzkumů. Jen jeho nenahraditelnost v projektu a přímluva Alberta Speera mu tehdy zřejmě zachránila život.

Ačkoli byla V-2 technicky nejvyspělejší zbraní použitou ve 2. světové válce, ze striktně vojenského hlediska byla neúspěchem – postrádala dostatečně přesné navádění na konkrétní cíle a její výroba i provoz byly velmi nákladné. Vzhledem k častým sabotážím ve výrobním procesu, jež byly v podstatě na denním pořádku, mělo také mnoho raket konstrukční vady, což se projevilo v jejich poruchovosti. Některé odhady dokonce uvádějí, že rakety V-2 zabily méně lidí, než kolik jich zemřelo při jejich výrobě. Zásadním pozitivem těchto raket však byl psychologický efekt, neboť proti nim prakticky neexistovala žádná obrana. Jediným opatřením, jež měli Spojenci k dispozici, bylo ničení výrobních a montážních objektů a komunikací k nim.

Raketa však byla nasazena příliš pozdě a v malém počtu, než aby mohla nějak zásadněji rozhodnout o průběhu 2. světové války ve prospěch nacistického Německa. To ostatně věděl i von Braun, a tak se na začátku roku 1945 začal zaměřovat na plánování využití raket v poválečném světě.

Konec války a přesun do USA[editovat | editovat zdroj]

Von Braun se setkává s prezidentem Johnem Fitzgeraldem Kennedym, 1962
F-1 motor rakety Saturn V

Jelikož byla V-2 zbraní, kterou Spojenci nedisponovali, stala se brzy předmětem jejich zájmů. Na konci války Sověti i Američané zabavili jako válečnou kořist dokumentaci k výrobě rakety, hotové či částečně připravené rakety a pozatýkali i příslušníky raketového týmu. S těmito zajatci nebylo zacházeno jako s válečnými zajatci, ale bylo jim převážně umožněno pracovat dále na programu a na vývoji nových a silnějších raket v naprostém utajení.

Ještě před obsazením raketového komplexu Spojenci, navrhl von Braun, že se vzdá Američanům do zajetí i s přední pětistovkou vědců,[11] společně s plány a testovacími prototypy. Nevybral si Američany náhodou, ale čistě prakticky, neboť byli kromě SSSR jedinými, kdo měli dostatek kapitálu na raketový výzkum. Rozhodl se tedy v ukradeném vlaku převézt svůj tým přes válkou poničené Německo do amerického zajetí. Současně se zajetím von Brauna a jeho týmu byl Američany obsazen a prozkoumán podzemní výrobní závod Mittelwerk v Durynsku, kde se rakety vyráběly. Bylo odtud do Ameriky odvezeno na 100 raket V-2 včetně dokumentace ještě před tím, než bylo Durynsko po skončení války předáno Sovětům. Těm se však též podařilo zajmout část vědců z týmu von Brauna.

20. června 1945 byl schválen přesun von Brauna do Ameriky. Přesunut byl jako část vojenské operace s názvem Project Paperclip. Spolu s ním byl transportován i jeho raketový tým z území poraženého Německa na americkou základnu Fort Bliss v Texasu. 14 let po Druhé světové válce von Braun pracoval pro Armádu Spojených států na výrobě balistických raket, které byly zpočátku testovány v Novém Mexiku. Zde bylo vypuštěno téměř 70 raket V-2. V roce 1950 se von Braunův tým přesunul do Redstone Arsenal nedaleko Huntsville v Alabamě, kde pracoval na vývoji armádní balistické střely středního dosahu, později známé jako PGM-11 Redstone. V roce 1956 byla pod von Braunovým vedením založena agentura ABMA (Army Ballistic Missile Agency), kde pokračovaly práce na raketách Redstone. Na základě střely Redstone byla postavena raketa Jupiter-C, jejíž další modifikací vznikla raketa Juno I, která vynesla první americký satelit Explorer I. Tento úspěch von Braunova týmu vrátil USA sebedůvěru a podnítil další kosmický výzkum. Na úspěch Juno I navázal von Braun vývojem Juno II, která byla postavena na základě rakety PGM-19 Jupiter.

V roce 1960 přešel jeho raketový výzkumný tým z Army Ballistic Missile Agency pod správu nově vzniklé civilní agentury NASA, pro kterou později sestrojil raketu Saturn V, která například mimo jiné pomohla Američanům dobýt Měsíc (viz Program Apollo). Německý vědec se stal ve Spojených státech v 50. letech dvacátého století jedním z prominentů. Roku 1955 mu bylo uděleno americké státní občanství. V roce 1970 byl požádán agenturou NASA, aby se přestěhoval do Washingtonu, kde měl řídit práce na stavbách raket, ale na postu náměstka ředitele NASA působil jen dva roky.[4] Poté se rozhodl odejít pracovat do Fairchild Industries of Germantown v Marylandu, kde jako viceprezident firmy pracoval v letech 1972 až 1976.

Wernher von Braun zemřel v Alexandrii ve Virginii 16. června 1977 ve věku 65 let.[4] Byl pohřben na místním Ivy Hillside Cemetery.

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Se svou sestřenicí Marií von Quistorp, s níž se oženil 1. března 1947, měl tři děti – Iris (* 19. prosince 1948), Margrit (* 21. října 1952) a Petera (* 2. června 1960).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ScienceWorld: V1 a V2: Hitlerova tajná zbraň [online]. [cit. 2007-08-22]. Dostupné online.  
  2. Space Race: Saturn V: Americas's Moon rocket [online]. [cit. 2007-08-22]. Dostupné online.  
  3. a b History NASA: Wernher von Braun (1912-1977) [online]. [cit. 2007-08-22]. Dostupné online.  
  4. a b c PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha : Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-74-4. Kapitola Životopisy hlavních účastníků, s. 425.  
  5. Wernher von Braun – An opportunist? [online]. [cit. 2007-08-22]. Dostupné online.  
  6. Encyclopedia Astronautica: Von Braun [online]. [cit. 2007-08-22]. Dostupné online.  
  7. The Mittelwerk/Mittelbau/Camp Dora [online]. [cit. 2007-08-22]. Dostupné online.  
  8. Space.com: Remembering Wernher von Braun's German Rocket Team [online]. [cit. 2007-08-22]. Dostupné online.  
  9. About.com, Inventors: The V-2 Rocket [online]. [cit. 2007-08-22]. Dostupné online.  
  10. Die Entwicklung der V 2 [online]. [cit. 2007-08-22]. Dostupné online.  
  11. McDougall, Walter A. …The Heavens and the Earth: A Political History of the Space Age. Basic Books: New York, 1985. (p 44) ISBN 0-465-02887-X

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]