John Fitzgerald Kennedy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
John Fitzgerald Kennedy
John F. Kennedy, White House color photo portrait.jpg
Ve funkci:
20. ledna 1961 – 22. listopadu 1963
Předchůdce Dwight D. Eisenhower
Nástupce Lyndon B. Johnson

Senátor Senátu USA
za stát Massachusetts
Ve funkci:
3. ledna 1953 – 22. prosince 1960
Předchůdce Henry Cabot Lodge
Nástupce Benjamin Smith

Ve funkci:
3. ledna 1947 – 3. ledna 1953
Předchůdce James Curley
Nástupce Thomas P. O'Neill

Narození 29. května 1917

Massachusetts Brookline, Massachusetts
USA USA

Úmrtí 22. listopadu 1963 (ve věku 46 let)
Texas Dallas, Texas
Občanství Spojené státy americké
Politický subjekt Demokratická strana
Choť Jacqueline Kennedy Onassis
Rodiče Joseph Kennedy a Rose Kennedyová
Děti Caroline (* 1957)
John Fitzgerald (1960-1999)
Příbuzní Joseph Kennedy (otec)
Robert Kennedy (bratr)
Edward Kennedy (bratr)
Vzdělání

Harvardova Univerzita

Zaměstnání politik, právník
Náboženství římskokatolické
Podpis John Fitzgerald Kennedy, podpis
Ocenění Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq1772872, Purpurové srdce, Medaile americké obranné služby, Medaile americké kampaně, Medaile asijsko-pacifické kampaně, Medaile vítězství druhé světové války, Pulitzerova cena, Pacem in Terris Award, Velkodůstojník Řádu zásluh o Italskou republiku a Prezidentská medaile svobody
Commons John F. Kennedy

John Fitzgerald Kennedy (29. května 191722. listopadu 1963), neformálně označovaný jako Jack Kennedy či JFK, byl 35. prezident USA (19611963).

Je považován za ikonu amerického liberalismu. Jde o jediného prezidenta v historii USA, který se hlásil ke katolické církvi a poslední demokratický kandidát ze severních států, který byl zvolen prezidentem. Dosud je i nejmladším zvoleným prezidentem (nejmladším prezidentem je Theodore Roosevelt, který nastoupil do úřadu ve 42 letech po atentátu na svého předchůdce).

Americká veřejnost jej považuje za jednoho z největších prezidentů, historikové jsou však opatrnější a mluví spíše o mírně nadprůměrném. Během jeho vlády, ukončené kulkou atentátníka, proběhla Invaze v Zátoce sviní, Karibská krize, byla vybudována Berlínská zeď a začaly první střety Války ve Vietnamu. Dále pokračovalo vesmírné soupeření mezi USA a SSSR a ve svém tažení pokračovalo v Evropě i v USA Hnutí za lidská práva.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 29. května 1917 Rose Fitzgerald Kennedyové a jejímu autoritativnímu manželu Josephu Kennedymu. Měl postupem času sedm mladších sourozenců a jednoho staršího bratra. Otec Joe, „velvyslanec“, byl autoritativní, ctižádostivý a nevěrný patriarcha kennedyovského klanu, který dokázal svou přítomností vybičovat své potomky k mimořádnému úsilí, které sledovalo jediný cíl: zavděčit se otci. Vychovával své děti k mimořádné ctižádosti, soutěživosti a snaze za každou cenu vyhrát. Po určitou dobu byl Joeovým bodyguardem chameleonský Frederick Joubert Duquesne. Jackova matka byla zbožná katolička, o jejíž výchově literatura udává, že byla pedantská a neláskyplná. Podle oficiálních životopisů se v domácnosti Kennedyů na Abbotsford Road v Brooklynu v Bostonu k sobě lidé chovali slušně, ale v čistém slova smyslu se nemilovali, existovali vedle sebe, žili spolu a děti mezi sebou soutěžily o přízeň rodičů.

Po absolvování Choate School ve Wallingfordu ve státě Connecticut nastoupil JFK, stejně jako jeho starší bratr Joe ml., na Harvard, který v roce 1940 absolvoval s vyznamenáním. Jeho disertační práce Proč Anglie spala, se díky jeho otci stala bestsellerem. Původně se jmenovala Setkání v Mnichově, ale na radu otce název změnil. Pojednává o Mnichovské dohodě. V USA se prodalo 55 000 a v Anglii 35 000 výtisků.

V roce 1941 nastoupil – přes svůj chatrný zdravotní stav – do armády v hodnosti podporučíka. Působil v oblasti Šalamounových ostrovů, kde jako poručík (Lieutenant (Junior Grade)) velel torpédovému člunu PT-109. V noci z 1. na 2. srpna 1943 byl PT-109 taranován a potopen v úžině Blackett japonským torpédoborcem Amagiri. Zde utrpěl JFK další vážné zranění zad (první měl již z amerického fotbalu). Několik dní se se svou posádkou skrýval bez jídla na březích ostrůvku, než byli zachráněni. Tuto kritickou událost mu později připomínal kokos s vyrytou zprávou o trosečnících na jeho pracovním stole. Následně obdržel Řád purpurového srdce.

Po válce pracoval krátce jako novinář. Byl přítomen při mírových rozhovorech v Postupimi a na zakládací schůzi OSN v San Francisku).

Během celého dětství a dospívání prošel několika školami a prodělal snad všechny možné dětské nemoci. Lze říci, že s menšími či větším přestávkami v mládí měl zdravotní problémy téměř pořád. Později lékaři zjistili, že trpí Addisonovou nemocí, která mu pomalu likvidovala nadledviny a imunitní systém a nutila ho brát pravidelně injekce. Po válečném zranění měl vleklé problémy se zády, kvůli nimž musel prodělat několik operací.

Dne 12. srpna 1944 tragicky zahynul jeho starší bratr Joe v letecké vojenské akci. Joe Kennedy ml. pilotoval bombardér PB4Y-1 Liberator (BuNo 32271, T-11) přestavěný na létající pumu. Měl splněno 25 ostrých akcí, a tím příležitost odcestovat zpět do USA. Přesto se na poslední let v operaci Afrodita přihlásil jako dobrovolník. Liberator byl naložen výbušninami (celkem 9602,5 kg Torpexu a 272,1 kg TNT) a měl být naveden na rozestavěné postavení německého 150mm děla V-3 u Mimoyecques. Ještě nad Anglií ale Liberator explodoval.[1] JFK tak zaujal místo nejstaršího syna, a tím i břemeno politických ambicí svého otce.

Počátky politické kariéry[editovat | editovat zdroj]

Bratři John, Robert a Edward Kennedyovi

Po druhé světové válce se začal věnovat politice a v roce 1947 se stal kongresmanem. V roce 1953 se stal poprvé senátorem (znovuzvolen 1958) za stát Massachusetts, když vyhrál o 70 000 hlasů nad republikánským senátorem Henry Cabotem Lodgem. Právě Lodge byl v roce 1960 nominován jako kandidát na viceprezidenta v republikánské straně a opět proti Kennedymu prohrál. V roce 1963 ho JFK jmenoval velvyslancem v Jižním Vietnamu. V roce 1956 se JFK pustil do budování svého vlivu a popularity v očích amerického národa. Byl rozhodnut stát se prezidentem. V jeho úsilí ho bezvýhradně podporovala celá rodina a jeho kampaně se i přes svůj odpor k politice účastnila i jeho manželka Jackie, která v tomto období prodělala dvě riziková těhotenství. V tomto období prošlo jejich manželství krizi, během níž jeho žena jednou potratila a po druhém rizikovém těhotenství se jim 27. listopadu 1957 narodila dcera Caroline. Měl tehdy vlastně štěstí, že nezískal v roce 1956 demokratickou nominaci na úřad viceprezidenta USA, o kterou usiloval. Tím by získal nálepku toho, kdo prohrál s Eisenhowerem. K zisku nominace potřeboval 686,5 hlasů, ale získal 654,5 hlasů. Nakonec byl na sjezdu v Chicagu místo něj navržen Estés Kefauer, který vytvořil neúspěšný tandem s Adlaiem Stevensonem. V listopadu 1960 získal těsnou nadpoloviční většinu v prezidentských volbách. Nixona porazil o 119 450 hlasů, když získal 34 227 096 hlasů voličů. Vyhrál ve 23 státech Unie a na hlasy volitelů poměrem 303:219. 20. ledna 1961 se oficiálně stal prezidentem Spojených států. V témže roce (1960) se narodil i jeho další syn John junior.

V roce 1961 se uprázdnilo křeslo v Senátu USA. Otec Joe P. Kennedy chtěl tuto funkci ponechat pro nejmladšího z bratrů Edwarda Moorea Kennedyho, kterému v té chvíli ještě nebylo 30 let (nar. 22.2.1932), tedy nesplňoval věkovou hranici pro senátora. Proto hlava rodiny přesvědčila massachusettského guvernéra, aby do Senátu dočasně jmenoval rodinného přítele Kennedyů Benjamina Smithe, který se mandátu vzdal ve prospěch Edwarda Kennedyho v roce 1962. Ten byl zvolen v řádných senátních volbách v roce 1964 a znovuzvolen v letech 1970,1976,1982,1988,1994,2000 a 2006. Stal se druhým nejdéle sloužícím senátorem v Kongresu USA po západovirginském senátorovi Robertu Byrdovi.

Prezident USA[editovat | editovat zdroj]

Prezidentské volby USA v 1960

Těsný rozdíl ve volbách s Richardem Nixonem napovídal, že jeho prezidentství bude nesmírně obtížné. Zejména v domácích problémech se plně nemohl opřít ani o Sněmovnu reprezentantů a Senát, přestože v nich demokraté měli většinu. Mnoho z nich totiž bylo ze starého Jihu a v celé řadě otázek neměli daleko k postojům konzervativních republikánů, v oblasti lidských práv jim rozhodně chyběla snaha provést potřebné reformy. Prvními zkouškami prošel již při vytváření vlády a dosazování lidí do administrativy, kde se mu nakonec podařilo prosadit do funkce ministra spravedlnosti svého bratra Roberta ("Bobbyho") Kennedyho, který se na jeho stranu postavil prakticky ve všech krizových situacích v průběhu jeho vlády.

John F. Kennedy společně s generálním tajemníkem ÚV KSS Nikitou S. Chruščovem při setkání ve Vídni v červnu 1961

Po celou dobu svého nedokončeného mandátu měl poměrně vysokou a stabilní důvěru v oblasti zahraniční politiky, důvěra v domácí politice měla výrazně větší výkyvy a nebyla tak velká. Prvním problémem, který je čekal, byla snaha o oživení americké ekonomiky, s jejíž stagnací se projevil i problém poměrně vysoké nezaměstnanosti. Tuto situaci řešila jeho vláda pomocí daňových reforem, jejichž dopad na ekonomiku USA, je hodnocen jako pozitivní. Některé body jeho volebního programu se mu dařilo prosazovat velmi obtížně, těmito body byla především nová koncepce ve školství, zdravotnictví a bydlení.

Velkým problémem byla otázka občanských práv. Segregace černošského obyvatelstva na Jihu se projevila v několika krizích, zejména pak při zákazech přístupu černošských studentů na některé jižanské univerzity (např. v květnu 1960 v Alabamě, v září 1962 v Mississippi nebo v květnu 1963 opět v Alabamě). Několikrát musely zasahovat federální složky a několikrát musel Robert Kennedy z titulu ministra spravedlnosti silně intervenovat, aby situaci uklidnil. Přestože Kennedy podporoval myšlenku rovnosti všech lidí (podpořil například demonstraci za občanská práva u Lincolnova památníků 28. srpna 1963, kde Martin Luther King přednesl svůj nejslavnější projev I have a dream…), podařilo se mu díky slabé pozici v rámci politického rozložení sil prosadit jen minimum nových zákonů o občanských právech.

Vláda Johna F. Kennedyho
Prezident John F. Kennedy 1961–1963
Viceprezident Lyndon B. Johnson 1961–1963
Ministr zahraničí Dean Rusk 1961–1963
Ministr financí C. Douglas Dillon 1961–1963
Ministr obrany Robert McNamara 1961–1963
Ministr spravedlnosti Robert F. Kennedy 1961–1963
Ministr Pošt J. Edward Day 1961–1963
  John A. Gronouski 1963
Ministr vnitra Stewart L. Udall 1961–1963
Ministr zemědělství Orville L. Freeman 1961–1963
Ministr obchodu Luther H. Hodges 1961–1963
Ministr práce Arthur J. Goldberg 1961–1962
  W. Willard Wirtz 1962–1963
Ministr zdravotnictví a
vzdělání
Abraham A. Ribicoff 1961–1962
  Anthony J. Celebrezze 1962–1963

Po celou dobu svého mandátu se snažil tajit nejen své zdravotní problémy, ale i své mimomanželské aktivity k čemuž neváhal využít i svého vlivu na Hooverovu FBI. Zdá se, že jeho žena byla ochotna tento jeho povahový rys tiše tolerovat, alespoň co se veřejné podpory týče. Na své postavení první dámy si nějakou dobu zvykala, ale měla zálibu v umění a kultuře, což ji pomohlo se adaptovat. Brzy v Bílém domě pořádala mnoho večírků za přítomnosti hollywoodských celebrit a dá se říci, že pro svůj moderní styl, byla u veřejnosti (ostatně stejně jako on sám) velmi oblíbená. Stejně tak měla mnoho fanoušků v zahraničí, což se projevovalo při zahraničních cestách s prezidentem, například při cestě do Francie, velkou vřelostí Evropanů k prezidentskému páru. J. F. Kennedy byl oblíben u veřejnosti i u novinářů také díky svému pozitivnímu přístupu k nim, včetně svého pověstného humoru. Jako první začal pořádat tiskové konference prezidenta v přímém přenosu, což mu u občanů přineslo velkou oblibu. Když se ho ptali na jeho pocity z prezidentování v roce 1963, místo velkých slov, která rád používal ve svých projevech, zavtipkoval: „Mám krásný dům, do kanceláře to není daleko, plat je dobrý.“ Tento příklad, stejně jako mnoho dalších, naznačuje, že Kennedy měl cit pro práci s veřejným míněním a uměl ho využívat.

Oficiální portrét v Bílém domě.

Zahraniční politice, ve které se cítil silnější, dominovalo soupeření se Sovětským svazem. Studená válka a celkové rozložení sil dvou velmocí mělo ovšem vliv na to, že i ostatní problémy (politika v Latinské Americe, politika vůči Kubě, otázky Západního Berlína, Laosu, Vietnamu i spolupráce se západoevropskými spojenci) byly do velké míry vždy otázkami soupeření s vlivem Sovětského svazu a komunismu jako takového. JFK byl v zásadě odpůrcem zbrojení, nicméně neústupnost N. S. Chruščova času vedla k nutnosti zvyšovat výdaje na obranu. Velkým neúspěchem jeho zahraniční politiky byl pokus o svržení Castrova režimu za pomoci kubánských emigrantů v dubnu 1961 (tzv. invaze v Zátoce sviní). Kvůli naprosto nedokonalé přípravě a špatnému odhadu politických, vojenských i špionážních složek, akce selhala.

Dalším problémem bylo jednání se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem. Na schůzce ve Vídni v červnu 1961, byl zklamán jeho neústupným a mnohdy otevřeně nepřátelským postojem, zejména pak v otázce všeobecného odzbrojování a v otázce Německa a Západního Berlína. To se projevilo při první velké krizi, v červenci a srpnu 1961, kdy došlo k postavení tzv. berlínské zdi. Kennedy dal ovšem již při televizním projevu 25. července 1961 Moskvě striktně najevo že svobodu Západního Berlína, je připraven bránit i vojensky. Druhou a ještě závažnější, byla tzv. karibská krize. V květnu a červnu 1962 se Sověti rozhodli umístit na Kubě rakety, které by jim umožňovaly útok na východní pobřeží USA. Poté co zpravodajské služby zjistily budování základen, rozmísťování těchto raket a současně jejich dopravu sovětskými loděmi na Kubu, stál Kennedy před otázkou, jak tuto krizi vyřešit. Přestože tlak zejména ze strany armádních kruhů na přímý zásah, bombardování, invazi či jiný vojenský způsob konfliktu byl poměrně silný, rozhodl se Kennedy nakonec tváří v tvář hrozbě nukleární války, zahájit námořní blokádu Kuby a vyzvat Sověty veřejně, aby ustoupili.[2] V televizním projevu 22. října 1962, který sledovalo 100 miliónů lidí, varoval Chruščova, před uvrhnutím světa do války a řekl, že Spojené státy nemohou takovéto ohrožení své bezpečnosti tolerovat. Usvědčil Sověty ze lživého tvrzení, že na Kubu jsou dopravovány pouze obranné prostředky. Sověti evidentně s takovou reakcí nepočítali a byli zaskočeni, 28. října po diplomatických jednáních své rakety z Kuby stáhli výměnou za veřejnou záruku USA, že neprovedou invazi na Kubu a za skryté ujednání, v rámci něhož USA stáhly jaderné střely ze základen v Turecku

J.F.Kennedy spolu s viceprezidentem Lyndonem Johnsonem a francouzským politikem André Malrauxem společně pod obrazem Mona Lisy v Národní galerii ve Washingtonu DC - 8. ledna 1963

Po této Karibské krizi došlo ke snaze obou stran k jednání o určité formě odzbrojení, on sám byl v tomto směru velmi aktivní a v květnu 1963 pronesl slavný tzv. mírový projev, kde požadoval mír pro muže a ženy celého světa, mír nejen pro tuto dobu, ale i jednou provždy a to z vůle všech, který by nebyl být nikomu vnucován zbraněmi. Během léta 1963 po mnoha jednáních pak Sovětský svaz vyslovil souhlas s první smlouvou o zákazu zkoušek jaderných zbraní mezi oběma velmocemi. Součástí americko-sovětského souboje byl také souboj v dobývání vesmíru. Po sovětských úspěších byl nucen reagovat a v květnu 1961 představil ve zvláštním poselství v Kongresu, ve své době smělý a neuvěřitelný plán, do konce desetiletí poslat lidskou posádku na Měsíc a zajistit její bezpečný návrat. Tím de-facto odstartoval program Apollo, který byl završen 20. července 1969 první krokem člověka na Měsíci (Neil Armstrong při letu Apolla 11).

Na podzim roku 1963 začal pracovat na přípravě souboje o své druhé volební období. Přes některé neúspěchy cítil, že má velkou šanci uspět i v dalších volbách. V listopadu 1963 jeho další plány tragicky přerušil atentát při jeho cestě Dallasem.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Pro veřejnost se jednalo o mladého a charizmatického člověka, jehož reprezentativní vzhled a šarm působil na velké procento žen. Byl okouzlující, inteligentní a žádaný. V soukromém životě byl především nemocný člověk, nepolepšitelný sukničkář, ohleduplný manžel a oddaný syn.

Svou budoucí manželku Jacqueline Bouvierovou poznal v květnu 1951 na večeři u manželů Bartlettových. Oba na sebe navzájem zapůsobili, ale rozešli se bez dalšího významnějšího zájmu. V té době se také intimněji seznámil s Audrey Hepburnovou a o něco později s Marilyn Monroe. S Jackie se zasnoubil až 23. června 1953 a 12. září se v kostele Panny Marie v New Portu vzali. Jackie byla zajímavá žena. Vysoce inteligentní, okouzlující, vtipná a reprezentativně působící. Na veřejnosti projevovala své emoce minimálně, byla dokonalá herečka a dokázala se stejně jako její manžel až nadlidsky ovládat. V rodinném prostředí však byla schopna vyvolat hysterické scény, zejména pokud šlo o bránění soukromí jejích dětí. Když se rodina nastěhovala do Bílého domu, Jackie celé zařízení s velkým vkusem přestavěla a vedla prezidentskou domácnost s velkou zodpovědností.

Rodina Johna Fitzgeralda Kennedyho

Na podzim roku 1954 prodělal složitou operaci páteře, která ho téměř stála život. Jeho manželka ho v té době velmi podporovala a starala se o něj v době jeho dlouhé rekonvalescence. Během tohoto období napsal i svou první opravdovou knihu Profily odvahy, se kterou mu Jackie velmi pomohla a která byla oceněna Pulitzerovou cenou.

Dodnes patří mezi nejpopulárnější z amerických prezidentů, tuto jeho stálou popularitu způsobilo několik faktorů, mezi nimiž je na předním místě jeho schopnost pracovat s médii, jeho zásluha o znovu získané americké sebevědomí (odvaha v Karibské krizi, zahájení projektu Apollo) a také skutečnost, že byl zastřelen, čímž se stal obětí.

Atentát[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho.
Hrob JFK na Arlingtonském národním hřbitově ve Virginii
Kennedy s doutníkem a výtiskem New York Times během odpočinku
JFK s manželkou pár vteřin před smrtí

Atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho byl spáchán v pátek 22. listopadu 1963texaském městě Dallas ve 12.30 místního času. John F. Kennedy byl smrtelně raněn střelou z pušky Carcano M91/38, když v rámci kampaně pro prezidentské volby 1964 projížděl ulicemi Dallasu v otevřeném voze doprovázený manželkou Jacqueline, texaským guvernérem Johnem Connallym a jeho manželkou Nellie. Vážně zraněn byl rovněž guvernér Connaly, atentát však přežil.

Vyšetřování Warrenovy komise (1963–1964), Zvláštního výboru pro vyšetření atentátu Sněmovny reprezentantů (zkr. HSCA) (19761979) a různých vládních agentur došla k závěru, že atentát byl spáchán Lee Harvey Oswaldem, bývalým příslušníkem Námořní pěchoty Spojených států.[3] Sněmovní komise navíc konstatovala, že vražda byla výsledkem „rozsáhlého spiknutí“.[4] Povaha tohoto spiknutí ovšem nebyla vyjasněna a existuje pouze řada podezření.[5] V pozadí atentátu mohl stát například kubánský režim Fidela Castra, Sovětský svaz, kubánské komunity na území USA,[6] mafie[7] a další. Podezření se nevyhnulo ani složkám americké vlády jako FBI,[7] CIA[7][8] a dokonce viceprezidentovi Lyndonu B. Johnsonovi,[9] který ve shodě s ústavou po Kennedyho smrti převzal úřad hlavy státu. Pravděpodobný střelec Lee Harvey Oswald se k ničemu nepřiznal a byl zavražděn dva dny po zadržení.[10]

Atentát na mimořádně populárního prezidenta vyvolal celosvětový ohlas. Státní pohřeb se konal Arlingtonském národním hřbitově 25. listopadu 1963 a účastnilo se jej 220 zástupců zemí z celého světa, Sovětský svaz nevyjímaje. Jako málokterá jiná politická událost se zavraždění Kennedyho silně zapsalo do paměti veřejnosti Spojených států, takže většina pamětníků dodnes ví, co dělali ve chvíli, kdy se zprávu o atentátu dozvěděli.

Citáty[editovat | editovat zdroj]

Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co můžeš ty udělat pro svou zem.
— inaugurační projev JFK, Washington D.C., 20. leden 1961
Společným úsilím naší planetu zachráníme nebo společným úsilím zahyneme v plamenech jejího ohně, ale zachránit jí můžeme a zachránit jí musíme. Tím si zasloužíme věčný dík lidstva a jako nositelé pochodně míru, věčné požehnání Boha.
— projev JFK po příletu do Bonnu (SRN), 23. červen 1963
Všichni svobodní lidé, všude kde žijí, jsou občany Berlína. A proto i já, jako svobodný člověk jsem hrdý, že můžu říct: Ich bin ein Berliner. Jsem také Berlíňan.
— při návštěvě Berlína, červenec 1963
Rozhodli jsme se letět na Měsíc. Chceme v tomto desetiletí letět na Měsíc a dokázat ještě víc. Ne proto, že je to snadné, ale proto, že je to obtížné.
— projev při spuštění vesmírného programu Apollo
Lidstvo musí učinit přítrž válce, jinak válka učiní přítrž lidstvu.
Válečné zbraně musí být zrušeny dříve, než zruší nás.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Joe Kennedy Jnr's Last Mission na blythburgh.net
  2. Televizní proslov prezidenta Kennedyho: blokáda sovětských lodí [online]. [cit. 2008-10-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Listina o povýšení L. H. Oswalda do hodnosti svobodníka (Private first class) [online]. United States Marine Corps, 9. 3. 1959, [cit. 2009-07-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Závěrečná zpráva HSCA [online]. Zvláštní komise Sněmovny reprezentantů pro vyšetření atentátu, 1979, [cit. 2008-09-10]. S. 3–4. Dostupné online. (anglicky) 
  5. GREIG, Charlotte. Největší tajemná spiknutí – Jak to bylo doopravdy. Praha : Víkend, 2008. ISBN 978-80-86891-95-8. Kapitola 5, s. 156.  
  6. CHACE, James. "Betrayals and Obsession" [online]. New York Times, 25. října 1987, [cit. 2008-09-10]. Dostupné online.  
  7. a b c BROWN, Madeleine D.. Texas in the Morning: The Love Story of Madeleine Brown and President Lyndon Baines Johnson. Baltimore : Conservatory Press, 1997. ISBN 0941401065.  
  8. HEIDEKING, Jürgen. Američtí prezidenti: 42 portrétů od George Washingtona po George W. Bushe. Praha : Prostor, 2008. ISBN 978-80-7260-194-3. S. 422-423.  
  9. MCCLELLAN, Barr. Blood, Money & Power: How L.B.J. Killed J.F.K.. [s.l.] : Hannover House, 2003. ISBN 0963784625.  
  10. MILLER, Bryce. Oswald Takes Reason For Killing To Grave With Him [online]. Las Vegas Daily Optic, 25. listopadu 1963, [cit. 2008-11-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  1. Christopher Andersen: Jack a Jackie Kennedyovi – americké manželství, Nakladatelství PRÁH pro Knižní klub, Praha 1997.
  2. Robert Dallek: Nedokončený život. John F. Kennedy. 1917–1963. Argo, Praha 2006.
  3. Profiles in Courage

Knižní publikace, které napsal JFK[editovat | editovat zdroj]

Stěžejní literatura o JFK[editovat | editovat zdroj]

Kennedyho inaugurace (6:01 min)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]