Taran

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Taranování, respektive taran je způsob boje spočívající v najetí, respektive úmyslné srážce, jednoho bojového prostředku s jiným. Používalo se na moři, na souši a ve vzduchu.

Taran na moři[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv se taranování používalo leckde, pouze na moři bývalo používáno jako jedna z nejdůležitějších taktik a pouze lodě byly běžně stavěny přímo s ohledem na ně. Byl jim přidáván tzv. kloun, ostrý zobec pod hladinou na přídi, který měl zvýšit účinek nárazu. Později byl ještě vylepšen tak, aby se po nárazu odlomil, aby se zabránilo uvíznutí lodě v boku zasaženého nepřítele.

První podrobné popisy bitev, v nichž bylo úspěšně a masivně používáno, známe již z historie starověkého Řecka. Naposled byl taran jakožto hlavní taktika použit v bitvě u Visu. Úspěch taranu v této bitvě způsobil, že válečné lodě se stavěly s klounem až do počátku první světové války. Na konci 19. století byla dokonce postavena i speciální plavidla pro taranový útok klounem (HMS Polyphemus z roku 1881 a USS Katahdin z roku 1893).

Později již byl taran považován za nouzové a leckdy zoufalé řešení. V tomto ohledu je znám taran britského torpédoborce HMS Glowworm proti německému těžkému křižníku Admiral Hipper během norské kampaně 8. dubna 1940.

Taran na souši[editovat | editovat zdroj]

Taran na souši byl používán jako jedna z nouzových, respektive příležitostných taktik při tankových soubojích na extrémně krátkou vzdálenost. Docházelo k němu zejména za druhé světové války na východní frontě, pokud došlo ke střetnutí v nepřehledném terénu nebo v noci a nepřátelské formace se promíchaly. Jeho smyslem bylo najet na nepřátelský tank a svou vahou ho rozdrtit. Obvykle se používal pouze v případě velkého váhového rozdílu mezi soupeři, nebo pokud měl cíl výrazně nižší siluetu. V moderní válce se prakticky nevyskytuje.

Taran ve vzduchu[editovat | editovat zdroj]

Taran byl používán též ve vzdušných soubojích první a druhé světové války. I zde se jednalo o nouzovou taktiku, navíc nebezpečnou pro pilota. Aby byla použita, předpokládalo se splnění některé z následujících podmínek (spolu s nepříliš velkým porušením podmínek ostatních):

  • boj nad vlastním územím (taran byl výhodný, neboť nepřítel ztratil s letadlem i pilota)
  • beznadějná situace taranujícího pilota a absence efektivnějšího způsobu odchodu (takto zemřel například jeden z nejlepších finských stíhačů Zimní války Tatu Huhanantti, když těžce raněn a s hořícím letounem čelně taranoval jednoho z protivníků)
  • letoun taranujícího pilota byl extrémně „levnější“ než cíl jeho útoku (typické pro východní frontu)
  • nutnost okamžitého zásahu při došlé munici

Za druhé světové války proběhl v USA i ojedinělý pokus vyvinout letadlo, jehož prioritní taktikou měl být útok taranem. Byl to Northrop XP-79. Projekt ale skončil po havárii jediného postaveného prototypu.

V současné době se již taran ve vzdušném boji nepoužívá.

Různé typy vzdušného taranu[editovat | editovat zdroj]

  • prostý čelní střet (nejméně oblíbený pro minimální šance pilota na přežití)
  • srážka křídly
  • nálet zezadu do ocasních ploch nepřítele, které pak rozcupovala vrtule

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]