Východní fronta (druhá světová válka)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Velká vlastenecká válka. O dalších významech pojmu „Velká vlastenecká válka“ pojednává článek Velká vlastenecká válka (rozcestník).
Východní fronta (Velká vlastenecká válka)
Konflikt: Druhá světová válka
1. Sovětský bitevní letoun Šturmovik nad Německem. 2. Německé tanky během bojů u Kurska 3. Zničené budovy během bitvy o Stalingrad 4. Německé Štuky během bombardovacího náletu. 5. Německý generál Wilhelm Keitel podepisuje kapitulaci Německa. 6. Německá komanda smrti během vyhlazovací akce proti Ukrajinským Židům
1. Sovětský bitevní letoun Šturmovik nad Německem. 2. Německé tanky během bojů u Kurska 3. Zničené budovy během bitvy o Stalingrad 4. Německé Štuky během bombardovacího náletu. 5. Německý generál Wilhelm Keitel podepisuje kapitulaci Německa. 6. Německá komanda smrti během vyhlazovací akce proti Ukrajinským Židům
Trvání: 22. června 1941 - 9. května 1945
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Polsko, Bělorusko, Ukrajina, západ Ruska, východ Německa
Casus belli:
Výsledek: Vítězství Rudé armády, konec 2. světové války v evropě
Změny území: SSSR získal východní část německa (Sovětská okupační zóna Německa)
Strany
Osa

Třetí říše Německo[1]
Romania Rumunsko (1941–44)
Hungary 1940 Maďarsko
Italy (1861-1946) Itálie (1941–43)
Finland Finsko(1941–44)


Loutkové státy osy
First Slovak Republic 1939-1945 Slovensko
Croatia Ustasa Chorvatsko
Spojenci

the Soviet Union 1923 Sovětský svaz
Polsko Polsko
Jugoslávie Jugoslávie
Československo Československo (1943–45)
Flag of the Tuvan People's Republic (1933-1939).svg Tuva[2]


Dřívější spojenci osy
Romania Rumunsko (1944–45)

Flag of the Bulgarian Homeland Front.svg Bulharsko (1944–45)
Finland Finsko (1944–45)


Letecká úloha

Flag of Free France 1940-1944.svg Svobodná Francie (1943–45)
United Kingdom Spojené království (1941)
US flag 48 stars.svg USA (1944)

Velitelé
Třetí říše Adolf Hitler

Třetí říše Erich von Manstein
Třetí říše Fedor von Bock
Třetí říše Friedrich Paulus
Třetí říše Wilhelm von Leeb
Romania Ion Antonescu
Italy (1861-1946) Giovanni Messe
Italy (1861-1946) Italo Gariboldi
Finland C. G. E. Mannerheim

the Soviet Union 1923 Stalin

the Soviet Union 1923 Georgij Žukov
the Soviet Union 1923 Alexandr Vasilevskij
the Soviet Union 1923 Ivan Stěpanovič Koněv
the Soviet Union 1923 Vasilij Ivanovič Čujkov
the Soviet Union 1923 Nikolaj Fjodorovič Vatutin

Síla
1941

1943

  • 3 933 000 jednotek

1945

  • 1 960 000 jednotek
1941

1943

  • 6 724 000 jednotek

1945

  • 6 410 000 jednotek
Ztráty
Viz dole Viz dole

Východní fronta druhé světové války vznikla napadením Sovětského svazu nacistickým Německem (operace Barbarossa) a zanikla kapitulací Německa. V letech 1941–1943 byla jedinou frontou v Evropě a až do konce války byla hlavní frontou. I po otevření západní fronty v Normandii v červnu 1944 až do konce války vázala přes 65 % sil nacistického Německa a jeho evropských spojenců.

Východní fronta byla otevřena 22. června 1941, kdy nacistické Německo přepadlo bez vyhlášení války Sovětský svaz. 23. června vyhlásilo válku SSSR Slovensko, o čtyři dny později se na podkladě incidentu zorganizovaném Němci[zdroj?] připojilo Maďarsko. 4. července se k útoku na SSSR přidalo i Rumunsko a v srpnu Itálie. Němci v září oblehli Leningrad a útok poté vyvrcholil bitvou o Moskvu. 6. prosince 1941 však přešla sovětská vojska do protiútoku a německé plány na dobytí klíčových měst a porážky SSSR do konce roku 1941 se neuskutečnily.

Na jaře roku 1942 byly boje obnoveny, německá letní ofenzíva začala 28. června a německá vojska postoupila k Stalingradu, na Kavkaz a obsadila Krym. V září začala bitva u Stalingradu, které se na německé straně účastnilo milión a na straně sovětské půldruhého miliónu vojáků. Skončila 30. ledna 1943 kapitulací obklíčené německé armády polního maršála Friedricha Pauluse. Poté Rudá armáda započala postup na Kursk, Charkov a Rostov na Donu. V březnu zahájily německé jednotky protiofenzívu, při které dobyly Charkov zpět. V tomto období do bojů poprvé zasáhla československá vojska, která byla spojenci Sovětů v boji proti nacistickému Německu. 5. července 1943 zahájila německá armáda operaci Citadela, a začala tak bitva v Kurském oblouku, která vyvrcholila 12. července u Prochorovky největší tankovou bitvou v dějinách lidstva. Protiútokem u Kurska zahájila sovětská vojska operaci Kutuzov, která pokračovala tažením k řece Dněpr, kterou Hitler považoval za nedobytný východní val. V září 1943 však sovětská vojska na několika místech řeku Dněpr překročila a počátkem listopadu osvobodila za spoluúčasti československých vojsk Kyjev.

Útok na německé jednotky v okolí Leningradu v lednu 1944 prolomil blokádu města, která trvala 882 dní. Počátkem roku byly v SSSR zformovány polské vojenské jednotky, které se tak vedle čs. jednotek staly dalším spojencem Sovětského svazu. V den výročí napadení SSSR Německem 22. června zahájila Rudá armáda operaci Bagration. Této velké letní ofenzívy, jejíž součástí byla i lvovsko-sandoměřská operace, se účastnilo na sovětské straně 3 600 000 a na německé straně 1 700 000 vojáků, takže šlo o největší vojenskou operaci druhé světové války. Koncem srpna se uskutečnila jašsko-kišiněvská operace, při níž sovětská vojska pronikla do Moldávie a do Rumunska; to uzavřelo se SSSR mír a jeho vojska se přidala na sovětskou stranu. Do konce roku 1944 obsadila Rudá armáda Bulharsko, které bylo německým spojencem, pomohla osvobodit Jugoslávii a pronikla na území Maďarska a východního Pruska.

12. ledna 1945 zahájili Sověti viselsko-oderskou operaci a den poté konečnou fázi útoku na Východní Prusko. Rudá armáda postupovala v Maďarsku, Polsku a na Slovensku, na jaře pronikla do Rakouska a na Moravu. 16. dubna začala bitva o Berlín, která skončila kapitulací berlínské posádky 2. května 1945. 8. května 1945 podepsali Němci za přítomnosti zástupců SSSR, USA, Velké Británie a Francie oficiální kapitulační akt, ovšem některé jednotky německých vojsk v Čechách a v Rakousku kladly odpor až do druhé dekády měsíce května, kdy zazněly poslední výstřely na východní frontě 2. světové války v Evropě.

Předehra[editovat | editovat zdroj]

Již v roce 1940 nařídil Adolf Hitler zpracovat plán útoku na Sovětský svaz, který dostal název „Operace Barbarossa.“ Stalin zprávám o chystaném útoku odmítal věřit a dělal vše, aby Adolfa Hitlera, s nímž měl uzavřený pakt o neútočení, nevyprovokoval.[3] Byl si totiž vědom toho, že Sovětský svaz nebyl na válku zcela připraven, a to i přesto, že jeho lidský potenciál, surovinové i průmyslové zdroje byly obrovské. Rudá armáda však byla oslabena Stalinovými čistkami, při nichž na popravištích nebo v gulazích skončilo přes 30 000 důstojníků.[3] Vojenské jednotky nebyly plně přezbrojeny na moderní techniku (dokončení vyzbrojovacího programu bylo plánováno až na rok 1943). To se odrazilo již ve válce proti Finsku, kdy početnější a lépe vyzbrojená Rudá armáda dokázala Finy v Zimní válce porazit až po půlročních bojích a poměrně vysokých ztrátách. Některé novodobé zdroje, například Viktor Suvorov však tvrdí, že ve skutečnosti chtěl Stalin napadnout Německo, a právě předválečné čistky a investice do rozvoje hospodářství namísto zbrojení později napomohly SSSR válku vyhrát.

Útok na Sovětský svaz[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Operace Barbarossa.
Sovětskou NKVD zavraždění lidé v posledních červnových dnech roku 1941 ve Lvově, těsně po vypuknutí německo-sovětské války
Zajatí sovětští vojáci

22. června 1941 zaútočila vojska nacistického Německa a jeho satelitů Finska, Maďarska, Rumunska a Slovenska a za účasti expedičních sborů Itálie, Chorvatska a Španělska. Útočící vojska měla k dispozici přes 3,6 miliónu vojáků, 50 000 děl a minometů, 3600 tanků a samohybných děl a 2700 bojových letounů. I když Stalin o plánovaném útoku věděl, přesto byl opatrný a rozkaz k bojové pohotovosti vydal až několik hodin před německým útokem. Ten však k některým jednotkám vůbec nedorazil, a tak útok sovětská vojska i sovětské politické vedení zaskočil. Teprve 30. června vznikl pod Stalinovým velením Státní výbor obrany a Stalin oslovil občany Sovětského svazu k obraně, přičemž střetnutí označil jako Velkou vlasteneckou válku.[zdroj?] Mezitím se německé armádě podařilo zničit značnou část sovětského vojenského letectva a způsobit sovětské Rudé armádě obrovské ztráty. Nejvyšší sovětský představitel opět veřejně vystoupil 3. července 1941, vyzval občany k semknutí všech národů SSSR kolem ozbrojených sil a zdůraznil, že německá armáda není neporazitelná.

Vzhledem k rychlému postupu německých vojsk byla přijata tato rozhodnutí:

Rychlý postup německých jednotek trval do poloviny července 1941. V tomto období byla obsazena většina nejzápadnější části SSSR. Postupně ale ofenzíva německé armády slábla a byla zastavena před Leningradem, u Smolenska i u Kyjeva. Na konci srpna útočník přeskupil sily a odklonil směr hlavního útoku na jih. Zároveň pronikl k Leningradu, který byl v září obklíčen Němci z jihu a Finy ze severu. Blokáda druhého největšího sovětského města poté trvala 882 dní.[4]

30. září 1941 zahájili Němci „operaci Tajfun“, bitvu o Moskvu. Na přístupech k sovětskému hlavnímu městu bylo svedeno značné množství vyčerpávajících bojů s velkými ztrátami na obou stranách. 15. října byly sovětské obranné linie proraženy a některé vládní úřady byly evakuovány do Kujbyševa. Stalin jmenoval velitelem Západního frontu generála Žukova a rozhodl o přemístění vojsk ze Sibiře k Moskvě. 7. listopadu na Rudém náměstí v Moskvě proběhla tradiční vojenská přehlídka, při níž tentokrát defilovali vojáci frontových útvarů, kteří pochodovali přímo na frontu, vzdálenou již jen 25 km od předměstí Moskvy. 6. prosince přešla Rudá armáda u Moskvy do protiútoku, při kterém postoupila do ledna 1942 o 150–300 km na západ.[5] Počátkem ledna 1942 byl zahájen všeobecný útok Rudé armády ve čtyřech směrech – Leningrad, Moskva, Ukrajina a Krym, který ale navzdory dílčím úspěchům ještě vývoj války zvrátit nedokázal.

Poprava zajatých partyzánů

Sovětský svaz však postupně obnovil chod evakuovaných továren, USA a Velká Británie mu dodávaly zbraně, stroje a materiál. Ačkoliv se v celkovém objemu válečné výroby SSSR jednalo jen o asi 10 %, šlo o dodávky, které Rudá armáda a sovětský průmysl nutně potřebovaly. Lid hnala do boje i do práce kromě samotné německé agrese i touha po pomstě za brutální teror, jehož se okupanti dopouštěli na okupovaných územích. Při vpádu do SSSR byli v některých oblastech němečtí vojáci vítáni jako osvoboditelé před Stalinem a komunisty. Hitler toho nevyužil, neboť si byl jist vítězstvím tak jako tak, a chtěl vítězství jen pro sebe. Zakrátko titíž občané jako svědci nesmírného množství válečných zločinů začali spolupracovat s protiněmeckým odbojem. Protislovanská a protižidovská genocida z části vysvětluje motivaci pozdějších zločinů sovětských vojáků a jejich spojenců na německých civilistech a zajatcích.[3]

V Sovětském svazu se rozhořela partyzánská válka nebývalých rozměrů. Vzhledem k hustotě a stavu dopravní infrastruktury i vzhledem k obrovské rozloze okupovaného území Němci kontrolovali v zázemí za frontou pouze významná města a dopravní uzly. To umožnilo vznik několika set partyzánských skupin, přičemž počet partyzánů v době největšího rozmachu partyzánského hnutí v roce 1943 činil zhruba 250 000 bojovníků.[6] Partyzáni způsobovali nejen velké ztráty při zásobování německé armády a vázali statisíce německých vojáků a policistů, ale pomáhali likvidovat dopravní infrastrukturu v německém týlu, a tak ztěžovat přesuny německých vojsk.[3]

Útok na jih SSSR[editovat | editovat zdroj]

Německá pěchota při Operaci Blau
Operace Blau: Německý postup od 7. května 1942 do 18. listopadu 1942:      do 7. července 1942      do 22. července 1942      do 1. srpna 1942      do 18. listopadu 1942

Síly a rezervy Rudé armády se v zimních a jarních bojích velmi vyčerpaly a Stalinův cíl, kterým bylo vyhnat nepřítele z území SSSR, tak už nebylo možné realizovat. Wehrmacht jako celek se ze svých ztrát vzpamatoval rychleji než Sověti a počátkem roku 1942 znovu přešel do útoku, nyní však na jihu SSSR, kde nejprve zlikvidoval výpad Jihozápadního a Brjanského frontu k Charkovu. 28. června zahájili Němci velkou letní ofenzívu jižním směrem na Voroněž, Stalingrad a Kavkaz, která byla nazvána operace Blau. Německá vojska dobyla 1. července a po několika měsíčním obléhání Sevastopol. Tvrdé boje probíhaly v oblasti Voroněže (padla 7. července) Vorošilovgradu (padl 17. července) odkud byly sovětské jednotky vytlačeny na východ. Ztracený byl celý Donbas, Rostov na Donu (padl 24. července) a německá vojska pronikla rovinatým terénem až 650 km mezi řeky Don a Volha a plánovala dojít až ke Kaspickému moři. Němci pokračovali i v útoku na Kavkaz. Do podzimu 1942 německé tankové armády bez větších obtíží postupovaly kubáňskou rovinou k ropným polím na Kavkaze. Padlo rozhodnutí přetnout Volhu u města Stalingrad. Přerušili by tak prakticky nejkratší sovětské spojení s vojsky na Kavkaze. Vojskům pod velením Friedricha Pauluse, se tak povedlo dostat se ke Stalingradu za 3 měsíce.

Wehrmacht na město zaútočil 24. srpna 1942. Hned od začátku se rozpoutaly zuřivé pouliční boje. V nich se ztratila německá výhoda v lepší pohyblivosti a kvalitativní převaha velitelských kádrů na nižších úrovních. Sověti se odhodlaně bránili, bojovalo se o každý dům. Situace na frontě si vyžádala zásobování sovětských vojsk ve městě ležícím na západním břehu Volhy výhradně loděmi. Na východním břehu zatím sovětská armáda soustředila silné jednotky dělostřelectva a protiletecké obrany. Zejména jejich kvalitní dělostřelectvo pak pomáhalo početně slabším obráncům města odříznutým na západním břehu odrážet silné německé útoky. Zásobování města přes Volhu bylo možné pouze v noci. I německá 6. armáda, jejímž úkolem bylo obsadit město měla problémy se zásobováním po přetížených komunikacích. Velmi těžké boje boje probíhaly v polovině září o Mamajevovu mohylu a hlavní železniční stanici ve středu města. Sovětská vojska přišla s novou taktikou : Bojovat co nejblíže u Němců, třeba jen na šířku ulice. Taktika se osvědčila : letecká převaha byla Němcům k ničemu, bombardováním by Luftwafe ohrozila i vlastní jednotky. 23. září dobyl Jakov Pavlov s dalšími třemi vojáky Pavlovův dům na jednom z náměstí a bránil ho do 25. listopadu. 14. října podnikla německá vojska silný útok na průmyslovou čtvrť. Urputné boje se rozhořely v komplexu traktorového závodu, závodu rudého října a závodu Barikády. 6. armáda se boji ve městě velmi vyčerpala a byla nucena postupně nasadit prakticky všechny své jednotky. Velitelství skupiny armád B proto přesunulo na zajištění jejích křídel maďarské a rumunské svazky. Zatímco se bojovalo ve městě, sovětské velení posbíralo četné zálohy a připravilo útočnou operaci namířenou na oslabená křídla vojsk stojících před Stalingradem.

Evakuace průmyslu[editovat | editovat zdroj]

Politický komisař velí k útoku, 12. července 1942

V době vrcholící bitvy o Stalingrad se fronta dostala na své nejvýchodnější pozice za celou válku západně od měst Elista a Groznyj. Němci tehdy okupovali podstatnou část evropské části SSSR, na které před válkou žilo 42% jeho obyvatel, produkovala se 1/3 HDP, nacházelo se tam 45% orné půdy. Pokud se vezmou v úvahu i obrovské lidské a materiální ztráty Rudé armády (v té době dosahující alespoň 2 miliony padlých, zajatých a raněných) jakož i velké ztráty na civilním obyvatelstva, které se podílelo na válečném úsilí, země se nacházela ve smrtelném nebezpečí. Navíc byla za těchto otřesných podmínek nucena odrážet nápor většiny pozemních sil vojsk Osy v Evropě. Jedním z předpokladů přežití SSSR ve válce proto byla záchrana průmyslu ze západních časí země. Ta začala již v průběhu léta 1941. Za evakuaci byli zodpovědní Nikolaj Švernik, Alexej Kosygin a Michail Pervuchin. Sovětům výrazně pomohlo, že ve válečném období bylo jejich plánované hospodářství flexibilnější. Přesun obrovských vojensko-průmyslových komplexů i s dělníky na vzdálenost tisíců kilometrů by byl jinak asi jen těžko představitelný.

Evakuace se uskutečňovala především po železnici. Objem dopravy na západ dosáhl přibližně 300 000 železničních vagónů. Do listopadu 1941 se sovětským dělníkům a železničářům podařilo evakuovat 1 523 podniků, spolu s 10 miliony odborníků, dělníky a jejich rodinami. Produkce nově postavených továren se naplno rozběhla až v září 1942, právě včas aby zasáhla v rozhodující fázi bitvy o Stalingrad.

Protiofenzíva u Stalingradu[editovat | editovat zdroj]

Operace Uran, Saturn a Mars: sovětský postup, od 18. listopadu 1942 do března 1943:      do 12. prosince 1942      do 18. února 1943      do března 1943 (jen sovětské zisky)
Německá pěchota a útočné dělo StuG III během postupu ke Stalingradu, září 1942

Zatímco se Hitler a jeho generálové soustředili na boje v Stalingradu, Sověti soustředili silné zálohy na německých oslabených křídlech. Ty bránily méně kvalitní rumunské a maďarské armády. 19. listopadu 1942 začal sovětský protiútok v severní a 20. listopadu následoval útok v jižní části úseku 6. armády. Nečekaným útokem sovětská vojska zničila nebo přinutila ustoupit rumunské divize a 23. listopadu bylo v kotli, který vznikl mezi městy Kalač a Stalingrad, obklíčeno vojsko o síle 22 německých a rumunských divizí (asi 250 - 330 000 mužů)[7]. Německá skupina armád B se ocitla v absolutním zmatku. Vojska skupiny armád A byly nuceny ustoupit z Kavkazu na Tamaňský poloostrov a Krym. Narychlo zformovaná skupina armád Don měla za úkol zacelit velkou trhlinu ve frontě. Její velitel Erich von Manstein se pokusil se 4. tankovou armádou vést protiútok v jižní straně sovětského sevření, který bránily 51. a 5. gardová armáda. Tento útok byl však za těžkých ztrát na obou stranách odražen. Mansteinova vojska byla nucena ustupovat na severozápad k Rostovu. Sověti zatím podnikli soustředěný útok na zbytky 6. armády. 2. února 1943 se vzdaly poslední německé jednotky, které bránily v ruinách traktorového závodu. Do té doby již Sověti zajali 91 000 Němců a Rumunů, spolu s prvním německým maršálem, který se vzdal do rukou Spojenců - Friedrichem Paulusem. Ztráty v důsledku bitvy o Stalingrad však zahrnují kromě ztráty celé 6. armády i těžké ztráty 4. a 2. německé armády, stejně jako velmi těžké ztráty 3. a 4. rumunské 8. italské a 2. maďarské armády. Dohromady tyto ztráty přesahovaly 800 000 padlých, nezvěstných a raněných.

Sovětský svaz také utrpěl v bitvě těžké ztráty a Rudá armáda po těžkých bojích nebyla schopna splnit Stalinovy​​ rozkazy a pokračovat v protiútoku a zastavila se na východní Ukrajině. Její zásobovací trasy byly roztaženy na velkém území a její čelní jednotky oslabené těžkými boji. Německý protiútok u Charkova, vedený velkým tankovým uskupením II. tankového sboru SS následně zatlačil ve druhé polovině února Sověty zpět. Protiofenzívě, které vzdoroval i 1. československý samostatný polní prapor, který svedl s Němci bitvu u Sokolova. 15. března německá armáda dobyla město Charkov zpět. Na jaře bojové operace přerušilo období bláta. V dubnu až květnu probíhalo ve varšavském ghettu povstání, které nacisté postupně zlikvidovali.

Bitva u Kurska[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Bitva v Kurském oblouku
Bitva u Kurska — obě strany disponovaly téměř 3000 tanky
Boje během operace Kutuzov

Fronta se na několik měsíců stabilizovala a obě strany sbíraly síly k rozhodující bitvě. Mezi Orlem a Bělgorodem vznikl výběžek fronty zasahující asi 80 km do německých pozici. Tam se německé velení rozhodlo zasadit svůj hlavní úder letní ofenzívy roku 1943. Posbíralo nejlepší jednotky a techniku, které Wehrmachtu na východní frontě zůstaly. Při tom dával Hitler důraz na posily novými tanky Panther a stíhači tanků Fedinand. Štáb vrchního velení Sovětského svazu však měl o těchto přípravách podrobné informace. Sovětští generálové začali zvažovat všechny eventuality a pak Stalinovi doporučili, aby jim dovolil připravit v Kurském oblouku pro německé divize obrovskou past. Ta spočívala v silné rozvrstvené obraně a také obrovským zálohám, které měly následně po odražení německé ofenzívy přejít do protiútoku. Hitler spolu se svými generály velmi podcenil tyto sovětské kroky a rozhodl o začátku útoku. 5. července 1943 zaútočilo na sovětskou obranu několik set tisíc nejlepších vojáků Třetí říše, kdy německá armáda zahájila operaci Citadela, která vešla do dějin jako bitva u Kurska a vyvrcholila v ohromné ​​tankové bitvě u Prochorovky, největší tankové bitvě v dějinách. Sovětská armáda vybudovala v kurském výběžku mohutná obranná postavení, o která se německý útok roztříštil. Byl to definitivní krach německé bleskové války, který předurčoval konec nacistické převahy na východě.

Po ní přešla Rudá armáda do protiútoku, nazvaném Operace Kutuzov – v prostoru Orlu, Bělgorodu a Charkova vyrovnala frontu a definitivně převzala strategickou iniciativu do svých rukou. V září překročila sovětská vojska v bitvě o Dněpr na několika místech širokou řeku Dněpr, již Němci považovali za svůj „východní val“. 2. října Operace Suvorov osvobodila Smolenskou oblast a Rudá armáda postupovala k Vitebsku, Orše a Mogilevu. 6. listopadu bylo dobyto ukrajinské hlavní město Kyjev. Této bitvy se účastnila i 1. československá samostatná brigáda.

Boje na Dněpru[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Bitva o Dněpr
Východní fronta, srpen 1943 až prosinec 1944:      do 1. prosince 1943      do 30. dubna 1944      do 19. srpna 1944      do 31. prosince 1944

Letní ofenzíva Rudé armády, skok na Dněpr, dobytí Kyjeva a Ukrajiny byly znakem toho, že bojeschopnost a ofenzivní činnost sovětských vojsk se podstatně zlepšila. Dopomohla k tomu úprava komisařských pravomocí i kvalitativní a morální zlom, který nastal v Sovětské armádě. Do popředí se dostali noví schopní důstojníci, jejich schopnosti daleko převyšovaly důstojnický sbor z let 1941 a 1942. Při osvobozovacích bojích na Ukrajině se vyznamenali i československé jednotky pod vedením generála Svobody. Koncem roku 1943 byla v Íránu uspořádána Teheránská konference, na které se spojenci dohadovali v dalším společném postupu proti nacismu.

Strategická ofenzíva z Běloruska do Prahy[editovat | editovat zdroj]

Do roku 1944 vstupovala Rudá armáda se značnou sebedůvěrou a silou. Už se nejednalo o armádu, zmítanou neschopností vedení, nedostatkem vybavení, ale o vojsko, které vyspělo po stránce morální, taktické i technické. Sovětský svaz vyráběl velký počet vojenské techniky, jejíž kvalita neustále stoupala, a přijímal významné spojenecké dodávky od Velké Británie a USA.[8] Vojáci, kteří přežili rok 1943, se stali zkušenými veterány, kteří nebyli o nic horší než jejich protivníci. Nejvíce zkušeností nabyli frontoví nižší důstojníci, kteří dokázali svým vojákům efektivně velet. Pravomoci politruků, kteří neblaze zasahovali do vedení bojů v prvním roce války, byly značně okleštěné. Mobilní a dobře vybavená armáda začala roku 1944 rozsáhlé tažení, které skončilo v roce následujícím až v hlavním městě Německa.

Linie východní fronty se počátkem ledna 1944 táhla od Leningradu k Ilmeňskému jezeru přes Velikije Luki, Vitebsk, Žlobin, Žitomir, až k Vinnycji, odtud po Dněpr do Perejaslavli přes Kirovograd a Krivoj Rog k dolnímu Dněpru.

Boje na jihu[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Bitva u Kamence Podolského

V březnu 1944 zasáhl sovětský protiútok německou armádní skupinu Jih při reorganizaci jejího levého křídla. Boje začaly u Jas. Mezi 1. a 4. tankovou armádou vznikla velká mezera, kterou do německého týla proudily sovětské jednotky. Brzy se jim podařilo obklíčit 1. tankovou armádu. Bitva se stala známá jako Bitva u Kamence Podolského. Po zásahu II. tankového sboru 7. dubna se Němcům v průběhu devíti dnů podařilo vyprostit své jednotky z obklíčení a stáhnout je více na západ. Na černomořském pobřeží byli Němci 13. března nuceni ustoupit z Chersonu. 10. dubna byla osvobozena Oděsa a německá vojska tak byly izolována na Krymu. Černomořské námořnictvo v součinnosti s Rudou armádou pak začalo útok i tam. Po ztrátě Sevastopolu 12. května se zbytky německých oddílů z Krymu stáhly[9].

Operace Bagration[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Operace Bagration

Po nezbytném odpočinku, doplnění ztrát a opravě techniky pokračovala sovětská vojska na jaře 1944 v osvobozování území SSSR. Sovětské vrchní velení rozhodlo, že hlavním cílem bude Bělorusko. Operace Bagration, na kterou si Stavka shromáždila 19 armád, začala přesně tři roky po německém vpádu do země 22. června 1944 a zahájila tak jednu z největších bitev 2. světové války. Na 320 km dlouhé frontě se odehrál druhý Stalingrad. Sověti zaskočili nepřipravenou Skupinu armád Střed, při čemž obklíčili a zneškodnili asi 260 000 - 380 000 německých vojáků a dalších 100 000 zajali. 26. června byl osvobozen Vitebsk, 3. července Minsk a deset dní dobyt Vilnius. Rudá armáda pronikla na severu na území Polska a k hranicím východního Pruska, na jihu k hranicím Slovenska, Maďarska a Rumunska. 20. srpna začala Jasko-kišiněvská operace, jež rozbila německá a rumunská vojska v Moldávii a Rumunsku. Během deseti dnů bylo Rumunsko poraženo, jeho fašistická vláda svržena a nově dosazená vláda se přidala na stranu Sovětů. Sovětská vojska měla otevřené dveře do Bulharska, Jugoslávie a do Maďarska.

Postup do střední, jižní a severní Evropy[editovat | editovat zdroj]

Němečtí zajatci u Oděssy
Pouliční boje v Budapešti

Počátkem roku 1944 probíhala Žytomyrsko-berdyčevská operace, které se účastnili i vojáci 1. československé samostatné brigády. Ti se s úspěchem účastnili i navazující Korsuň-ševčenkovské operace. 14. ledna 1944 byla zahájena Leningradsko-novgorodská operace, při níž byla prolomena blokáda Leningradu a Němci byli zahnáni na jihozápad. 9. května byla osvobozena Sevastopol-

Lvovsko-sandoměřská operace, východokarpatská, pobaltská, Jasko-kišinevská, debrecínská a Petsamo-kirkenesská operace, přenesli bojové operace z území Sovětského svazu do Polska, Rumunska, bývalé Jugoslávie, Finska, Československa a severního Norska. Po úderu sovětských vojsk k Vipurskému zálivu, Finsko 5. září uzavřelo v mírovou smlouvu. Zahraničně politická situace se rychle změnila. Rumunsko přešlo 24. srpna a na stranu spojenců a podílelo se na osvobozování střední Evropy, Turecko přerušilo všechny diplomatické styky s Třetí říší. 1. září byla obsazena Bukurešť. Bulharsko, které bylo do té doby vůči Sovětskému svazu neutrální nadále nehodlalo přiklonit na žádnou stranu. Sověti mu pro to 5. září vyhlásili válku. Už o tři dny se však bulharské jednotky připojili k Rudé armádě. Sovětská vojska, která útočila z Jihu se 1. října dostala přes Rumunsko až k Temešváru a Brašovu. Po tvrdých bojích u Debrecína a Segedína se i maďarští vůdcové rozhodli přejít na stranu Spojenců. Maršál Miklós Horthy byl 16. října nucen na nátlak nacistů odstoupit a tak pokračovala po boku Němců v boji část maďarských nacistů. Do prosince se fronta na jihu dostal až k Budapešti, kde se rozpoutala série ozbrojených srážek po tom, co se Sovětům podařilo město obklíčit. Tyto boje měly také přispět k odlákání části německých sil z Polska.

Na podzim 1944, v období kdy se po 650 km zastavil postup Rudé armády v Polsku, začala 8. září Karpatsko-dukelská operace. jejímž cílem měla být podpora Slovenského národního povstání a rychlé obsazení Slovenska. Slovenské národní povstání vyvolané předčasnou aktivitou partyzánských skupin na středním Slovensku začalo ve večerních hodinách 29. srpna 1944 a v německém týlu se udrželo v těžkých podmínkách do 27. až 28. října, kdy se Němcům podařilo obsadit povstalecké centrum, kterým bylo město Banská Bystrica. Hlavní silou povstání byla povstalecká 1. československá armáda. Kromě nepříliš efektivně řízené činnosti partyzánských skupin poskytl Sovětský svaz povstalcům značnou pomoc. Stalin však nedovolil svým vojskům pomoci Polákům, kteří se zapojili do Varšavského povstání. Varšava byla osvobozena až 17. ledna 1945.

Při průniku do jižní Evropy, která byla pro SSSR pouze vedlejším bojištěm Sovětům výrazně pomohlo místní obyvatelstvo. Po Rumunsku, které přešlo na stranu spojenců koncem srpna Sověti vyhlásili válku Bulharsku. To do té doby zůstávalo jako jediný ze východoevropský spojenec nacistického Německa vůči SSSR v pasivitě. V zemi následně propukl převrat. Bulharsko tedy podobně jako Rumunsko přešlo na stranu spojenců a podílelo se na bojích proti nacistům v okolních zemích. V Jugoslávii se na osvobozování země ve velké míře podíleli domácí partyzáni, kteří aktivně spolupracovali s rudou armádou - 3. ukrajinským frontem a také jugoslávskou národně osvobozeneckou armádou. 20. října 1944 se sovětským vojskům ve spolupráci s jugoslávského partyzány pod vedením J. Tita podařilo osvobodit Bělehrad. Do začátku zimy se partyzánům podařilo získat kontrolu nad celou východní částí země - Srbskem, Makedioníí, Černou Horou a také většiny dalmatského pobřeží. Wehrmacht a vojska Ustašovců samostatného Chorvatského státu vytvořili opevněnou linii v oblasti Srem, která se udržela až do začátku roku 1945. Na jaře 1945 partyzáni dovršili osvobozování zbytku země.

Berlínský směr a poslední boje v Evropě[editovat | editovat zdroj]

Hlavní články: Bitva o Berlín a Pražská ofenzíva
Němečtí uprchlíci z východního Pruska, únor 1945
Wilhelm Keitel podepisující nšmeckou kapitulaci
Sovětští vojáci v Berlíně slaví, 2. května 1945

12. ledna začala Viselsko-oderská operace, při níž během 14 dnů rudá armáda postoupila o 700 km až k Odře, kterou 24. ledna 1945 překročila a boje při Východopruské operaci, jejichž konečná fáze začala 13. ledna, posunuly frontu do Německa a bezprostředně ohrozily Berlín. Mezitím byla intenzivními útoky poutána skupina armád Sever, která se pokoušela bránit na baltském pobřeží. 25. dubna byl dobyt Královce, který padl po tvrdých bojích., čímž rudá armáda vstoupila na vlastní území Velkoněmecké říše. Na podzim probíhala ofenzíva v Pobaltí, kde byla odříznuta německá skupina armád Sever, ze které se některým mužům podařilo uniknout.

Zatím se 4. až 11. února 1945 konala Jaltská konference spojenců na Krymu. V únoru pokračovaly útoky sovětských vojsk v Maďarsku a na Slovensku, v březnu se přenesly boje do Rakouska a v dubnu v rámci Bratislavsko-brněnské operace a Ostravské operace na Moravu.

Začátkem dubna 1945 začal útok na Berlín. Situace však nebyla tak jednoduchá. Němci celý úsek sovětského postupu opevnili a byli ho ochotni rozhodně bránit. Nasadili i jednotky Volkssturmu. Navíc na vlastním území začali obzvlášť intenzivně aplikovat taktiku spálené země. Žukovův 1. běloruský front i kvůli zbytku skupiny armád Visla tvrdošíjně bránící nejkratší směr na Berlín na Seelowských výšinách proto postupoval s obtížemi. Rychleji zatím postupoval Koněvův 1. ukrajinský front, který tak dostal možnost zaútočit na město také. 19. dubna Sověti prorazili přes německou linii na Seelowských výšinách a v den Hitlerových 56. narozenin začali ostřelovat Berlín. O deset dní později, v období, kdy zuřily pouliční boje jen několik stovek metrů od Říšského kancléřství spáchal Hitler 30. dubna 1945 sebevraždu. Krvavé boje pokračovaly ještě dva dny. V ruinách hlavního města Třetí říše a na přístupech k němu padlo asi 90 až 150 000 sovětských vojáků.

5. května v Praze začalo povstání. Stalin proto rychle vyslal armádu pod vedením maršála Koněva na zajištění Prahy před početnými německými vojsky ustupujícími na západ. 3. května se jednotky 2. běloruského frontu spojili se spojeneckými silami Montgomeryho 21. armádní skupiny u Výmaru.

7. května 1945 podepsali Němci za přítomnosti představitelů západních Spojenců bezpodmínečnou kapitulaci v Remeši. Jejich vojska na východě pokračovala v bojích a ústupu na západ, aby se mohla vzdát Britům nebo Američanům. Sověti kvůli nepřítomnosti svých představitelů na aktu kapitulace i faktu, že jejich nepřítel navzdory kapitulaci nesložil zbraně, požadovali její zopakování. Událo se tak 8. května 1945 na předměstí Berlína Karlshorst. Za sovětskou stranu podepsal kapitulaci Georgij Žukov, ale přítomen byl i Andrej Vyšinskij. Za Němce podepsali kapitulaci Hans-Georg von Friedeburg, Hans-Jürgen Stumpff a Wilhelm Keitel, za Brity Arthur William Tedder, za Američany Carl Spaatz a za Francouze Jean de Lattre de Tassigny. Klid zbraní měl začít platit po 23. hodině středoevropského času, kvůli posunu času byl však v té době v Moskvě již 9. květen. Druhá světová válka v Evropě se tak oficiálně končila. Množství německých jednotek se však nadále pokoušelo probít na západ. Proto se například v Česku bojovalo ještě 11. května.

24. června 1945 se na Rudém náměstí v Moskvě konala slavnostní přehlídka vítězných vojsk Rudé armády.

Sovětští spojenci[editovat | editovat zdroj]

Rumunsko[editovat | editovat zdroj]

Rumunsko se původně jako spojenec nacistického Německa připojilo k tažení proti SSSR. Vůdcem Rumunska během války byl ministerský předseda, generál Ion Antonescu, který byl v podstatě hlavou vojenské diktatury. Rumunská vojska se zúčastnila bojů na Ukrajině, Krymu a u Stalingradu, kde utrpěls velmi těžké ztráty. V tomto období Rumunsko začalo hledat způsob jak jednat se Stalinem o míru. Mladý král Michal nakonec Antonesca zatkl a nařídil 23. srpna 1944, poté, co sovětské jednotky pronikly na území země, kapitulaci všech sil, které stály proti Sovětům. Stalin si tak zajistil politický vliv v zemi po válce. Rumuni se navíc zavázali poskytnout Sovětům vojenskou pomoc. Namísto žádaných 12 divizí však nasadili prakticky všechny své síly - asi 20 divizí. Nejprve se podíleli na vyhnání Němců ze svého území, později asistovali při dobyjení Maďarska a Československa. Rumunsko mělo na konci války 2. největší armádu na východní frontě. A jeho vojenské síly do počtu mužů představovali 4. největší spojeneckou armádu v Evropě[10].

Polsko[editovat | editovat zdroj]

Polští povstalci ve Varšavě během povstání.

Polsko se na začátku války ocitlo v táboře sovětských nepřátel a sovětské orgány na územích, které Stalin získal na začátku války uskutečnily mnoho válečných zločinů. Později, po začátku německo-sovětské války, byl z polských válečných zajatců zformován již v srpnu 1941 sbor o síle 96 000 mužů. Ale kvůli konfliktům mezi sovětským velením a polskou exilovou vládou v Londýně, která je formálně řídila, došlo v srpnu 1942 k odsunu asi 74 000 mužů a množství civilistů pod velením gen. Anderse přes Írán na Blízký východ, kde podporovali britské síly a později se zapojily i do bojů v jižní a západní Evropě. Vztahy obou zemí se výrazně narušily i po tom, co během války Němci zveřejnili informace o katyňském masakru polských zajatců. V SSSR však nadále zůstalo množství komunistů a ti organizovali nejprve 1. polskou pěchotu divizi. Jednotka byla nasazena v říjnu 1943 u bojů v Mogiljevsé oblasti v Bělorusku. V průběhu roku polské vojsko v SSSR narostlo natolik, že zformovalo 1. polskou polní armádu s 5 divizemi o síle asi 107 000 mužů. Velel jí gen. Zygmunt Berling. V pozdější fázi bojů sovětská a polská vojska vstoupila na polské území. Sověti zde organizovali komunistickou vládu, tzv. Lublinský výbor. V březnu polské vojsko na východní frontě dosáhlo početný stav přes 400 000 mužů v 14 divizích. Velitelem polských vojsk byl maršál Michał Rola-Żymierski[11]. Polská vojska se kromě osvobozování svého území podílela i v bitvě o Berlín.

Československo[editovat | editovat zdroj]

Českoslovenští vojáci při přechodu sátní hranice.

Na podzim 1941 došlo k dohodě mezi sovětskou vládou a československou exilovou vládou v Londýně o výstavbě jednotky na sovětském území. Nová československá jednotka se začala vytvářet ve městě Buzuluk na Uralu. Problémem bylo propouštění osob, které se nacházely v sovětských zajateckých táborech, ze kterých nebyla více než polovina reálné propuštěna, komplikací byl i špatný fyzický stav mnoha propuštěných, což se podepsalo pod pomalé tempo budování nové jednotky [12]. 1. československý polní prapor vznikl v Buzuluku 12. února 1942 a po 4 měsících dosáhl plného početního stavu. Začátkem roku 1943 byl nasazen na frontě při ústupu sovětských vojsk z oblasti Charkova v tzv. bitvě u Sokolova. Československá jednotka byla postupně od května 1943 rozšiřována a dosáhla síly brigády (květen 1944) a později armádního sboru (prosinec 1944)ref>Plevza, V. a kolektív: Dejiny Slovenského národného povstania 1944 – 5. zväzok. Nakladateľstvo Pravda, Bratislava, 1985, s. 74 - 76</ref>.

Začátkem roku 1944 bylo z řad československých letců v RAF vybrano 21 dobrovolníků, kteří odešli do SSSR, kde vytvořily základ stíhacího pluku. Jednotka byla nasazena během slovenského národního povstání a později podporovala sovětské síly během bojů v Polsku. Letecké síly československa nakonec zformovaly smíšenou leteckou divizi. Ze slovenských zajatců byla v průběhu roku 1944 vybudována 2. paradesantní brigáda. Ta se zapojila nejprve do bojů Karpatsko-dukelské operace a později byla přesunuta na podporu SNP. Zbytek sil sboru podporoval sovětské snahy při postupu Karpaty a v bojích na Slovensku. Zúčastnil se i bojů o Liptovský Mikuláš. Část sil byla nasazena při bojích v Polsku. Sbor později pronikl přes Slezsko do Československa a zúčastnil se osvobozování země. Celkově měl sbor 18 087 vojáků, spolu s tylovými jednotkami jeho početný stav dosahoval 31 725 lidí. V období bojů na československém území dosáhl početní stav kolem 60 000 mužů.

Boje na Dálném východě[editovat | editovat zdroj]

Sovětské ozbrojené síly se v souladu s dohodami s Američany a Brity od jara 1945 připravovaly na boj proti císařskému Japonsku. Tyto boje, které začaly 9. srpna 1945 však netrvaly ani 1 týden. Japonská Kwantungská (mandžuská) armáda, o síle přibližně milionu mužů, se vzdala 15. srpna. Sovětské útoky urychlily kolaps Japonska a zajistily Sovětskému svazu zisk Kuril a jižní části ostrova Sachalin ztracené po rusko-japonské válce. Spojeným státům japonská vojska vzdorovala ještě dva týdny a kapitulovala až po použití atomových bomb nad vlastním územím 2. září 1945.

Bilance a ztráty[editovat | editovat zdroj]

Druhoválečné vojenské ztráty v Evropě podle bojiště a roku

Do bojů se zapojily miliony jednotek vojsk osy a SSSR po nerozlehlejším území ve vojenské historii. Sovětský svaz byl jedinou velmocí, která bojovala celou válku pouze na jedné frontě. Bylo to zdaleka jedno z nejsmrtelnějších samostatných bojišť druhé světové války s více než 10 miliony padlých na sovětské straně (z toho 3,6 milionu zemřelo v německém zajetí[13]); na jeho bojištích jen mezi lety 1941 a 1943 ztratila Rudá armáda 570 střeleckých divizí. Sovětský svaz odhadl celkové ztráty zpočátku na 20, později 27 milionů obyvatel, z toho nejméně 11,7 milionu na frontě. Téměř milión sovětských vojáků byl během války odsouzen za zločiny vůči vlastní zemi: 376 300[14] bylo polními soudy označeno za dezertéry, panikáře nebo zbabělce a bylo popraveno, 422 700[14] jiní se z nejrůznějších (často stejných) příčin dostali do trestních jednotek (přeřazení obvykle znamenalo jistou smrt nebo těžké zranění). Vojenské ztráty osy byly více než 5 milionů (z toho 800 000 zemřelo v sovětském zajetí).[15] Další údaj ze ztrát Osy uvádí, že většina z 2 000 000 osob německého vojenskoho personálu uvedených v seznamu chybí nebo jsou po skončení války nezvěstní. Rüdiger Overmans uvádí, že se zdá zcela věrohodné, i když to není prokazatelné, že polovina z těchto mužů byla zabita v akci a druhá polovina zemřela v sovětském držení v dlouholetém pobytu v sovětských zajateckých táborech na Sibiři.[16] Tito zajatci se směli do Německa vrátit až po Stalinově smrti.

Odhadované civilní ztráty jsou v rozmezí od asi 14 do 17 000 000. Více než 11,4 milionu sovětských civilistů v rámci hranic před rokem 1939 bylo zabito a dalších cca 3,5 milionu civilistů bylo zabito v připojených územích.[17] Nacisté také zlikvidovali jeden až dva miliony sovětských Židů (včetně připojených území) jako součást Holocaustu[18] 5 milionů sovětských občanů bylo nacisty popraveno za podporu nebo účast v partyzánském hnutí. Mnoho civilistů zahynulo v okupovaných oblastech i v týlu v důsledku hladu, zimy, či během bojů. Rozvrat, který přinesla válka hlavně na okupovaném území SSSR byl nepopsatelný a obtížně kvantifikovatelný. Každý z 1 418 dní bojů na východní frontě představoval ztrátu asi 14 000 lidských životů obyvatel Sovětského svazu.

Po válce došlo také k potrestání skutečných kolaborantů, ale také k pronásledování celých národů, které podle Stalina dobrovolně kolaborovaly s Němci. Byly to například Krymští Tataři, Ingušové či Čečenci, z nichž některé na sklonku války přesídlili na Sibiř.

Velké byly i materiální ztráty: 100 sovětských měst bylo srovnáno se zemí nebo silně poškozeno, mezi nimi i Leningrad- 2. největší město v zemi nebo Kyjev, Charkov, Minsk - největší města na Ukrajině a v Bělorusku. Stejně bylo postiženo asi 70 000 vesnic. Bez přístřeší zůstalo téměř 25 milionů lidí. Bylo zničeno 65 000 kilometrů železničních kolejí, 32 000 továren nebo průmyslových podniků, 98 000 kolchozů, 1876 sovchozů a 2890 strojních a traktorových stanic. Materiální škody byly odhadnuty na 2 600 miliard sovětských rublů.[19] Země se z válečných škod vzpamatovávala dlouhé desítky let. Životní úroveň v SSSR dosáhla předválečnou úroveň až počátkem 60. let.

V průběhu války zahynulo 841 000 rumunských občanů. Většina z nich zahynula během bojů proti Sovětskému svazu a později v zajetí. Rumunsko v druhé polovině srpna 1944 připojilo k SSSR a bojovalo proti nacistům. V tomto období rumunské ozbrojené síly ztratily od 160 000 osob, včetně 111 000 mrtvých nebo těžce raněných[10].

Podle oficiálních poválečných polských statistik z roku 1947 v Polsku zahynulo v důsledku války 6 028 000 jeho obyvatel (z původních 27 007 000 etnických Poláků a Židů). Toto číslo zahrnuje oběti holocaustu i stalinských represi, nezahrnuje však ztráty etnických Ukrajinců a Bělorusů, kteří žili na polském území. Polské vojsko bojující na východní frontě proti Němcům během bojů ztratilo 30 500 mužů[11]. Celkově Polsko ztratilo okolo 16% předválečného obyvatelstva. Sovětský svaz anektoval polské území, které obsadil v roce 1939. Polské hranice se však po porážce Německa mohly posunout na západ.

Československé jednotky operující na východní frontě ztratili 4 011 mrtvých, 14 202 osob bylo hospitalizováno. Přes válku zahynulo asi 365 000 obyvatel Československa. Asi 7 422 občanů Československa bylo zajištěno sovětskými orgány a násilně odvlečeno na sovětské území, kde byly většinou odsouzeni k nuceným prácím. Sovětský svaz také anektoval předtím československou Podkarpatskou Rus. Podobně jako v Polsku došlo k násilnému odsunu německého obyvatelstva.

Partyzánská válka[editovat | editovat zdroj]

Běloruští partyzáni v roce 1943

Partyzánská válka na okupovaných územích Sovětského svazu začala již v průběhu roku 1941. Zpočátku ale nebyla nijak organizována a vznikala doslova živelně. Za rychle postupující frontou zůstaly tisíce ozbrojených sovětských vojáků, mnoha jiným se podařilo uniknout ze zajateckých táborů a skrývali se v lesnatých oblastech močálech či podzemí míst jako byla Oděsa nebo Kerč. Třetí říše, která měla ambici vykořenit bolševismus, si svým bezohledným chováním brzy vytvořila spoustu nepřátel i mezi antikomunisty.

První oddíly jejichž úkoly bylo vést diverzní činnost v týlu nepřítele byly zvláštní vycvičení příslušníci NKVD. Kdyby Stalin a další kompetentní více dbali i o podobné složky vojsk, které draze cvičili od konce občanské války, pro případ nečekané agrese a napadení země, mohly by mít k dispozici tisíce partyzánských organizátorů rozptýlených po celém obsazeném území. Spolu s nimi předem připravené mrtvé schránky, ale i tajné sklady s municí, zbraněmi a výbušninami, tak potřebné pro vedení partyzánské války. To vše mohlo fungovat nebýt zbytečných stalinových čistek, při kterých zlikvidovali většinu takto vycvičených osob, kterých se zřejmě sám Stalin začal obávat. V období napadení SSSR bylo v zemi pouze mizivé množství takto vycvičených organizátorů partyzánské války.

Jakékoliv už byly okolnosti a možnosti vést partyzánskou válku, mnohé oblasti země byly pro vedení takové formy boje velmi vhodné. Šlo zejména o lesnaté a močálové oblasti na bělorusko-ukrajinském a ruském pohraničí. Právě v těchto oblastech se nacházelo mnoho rozptýlených vojáků Rudé armády, kteří z vlastní iniciativy dlouhdobě škodili německému tylu. Skutečná pomoc partyzánům však začala až v květnu 1942, kdy byl při Stavky hlavního velení, takzvaný Hlavní štáb partyzánského hnutí (HŠPH) v čele s Ponomarenkem. Tato podpora se začala projevovat až v roce 1943. Partyzáni na některých územích mimo dosah německých vojsk vytvářeli samostatné partyzánské oblasti, ve kterých dokonce vybírali daně. Partyzáni vedli dlouhodobě útoky a sabotáže železnic, vázaly tak na sebe 22 divizí vojsk Osy, které mohly být použity na frontě. Pomohli také jednotkám Rudé armády při ofenzivní části bitvy v Kurském oblouku, při osvobozování pravobřežní Ukrajiny a Běloruska. Část partyzánských skupin ustupovala za německou linií až do Polska a na Slovensko, kde se zúčastnila Slovenského národního povstání.[20]

Mezi největší partyzánské jednotky v Sovětském svazu patřily oddíly pod vedením A. Saburova a S. A. Kovpaka. Přesné odhady výsledků sabotážních akcí sovětských partyzánů nebudou nikdy k dispozici. Cifry uváděné sovětskými zprávami mohly být často záměrné přehnané. Ale ani samotní Němci nevyvraceli skutečnost, že partyzánské hnutí, které se rozhořelo v Sovětském svazu pro jejich poddimenzované zásobování představovalo nemalý problém.

Přechod ke studené válce[editovat | editovat zdroj]

Po skončení bojů a porážce Japonska se začaly vztahy bývalých Spojenců rychle zhoršovat. Způsobovala to zejména Stalinova agresivní a arogantní politika vedoucí k rozpínání totalitních diktatur sovětského typu. Velká část obyvatelstva Sovětského svazu však viděla prizmatem svých zkušeností z bojů na východní frontě poválečné zhoršení vztahů se západními zeměmi a tím i ohrožení bezpečnosti své vlasti jako opětovné nebezpečí války. Proto v Sovětském svazu veřejnost, kterou navíc ovlivňovala i propaganda, nikdy zásadně neprotestovala proti velkým výdajům na obranu a z toho vyplývajícímu zbrojení.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Němečtí spojenci poskytli značný počet vojáků a materiálu. Sloužilo zde několik zahraničních jednotek zejména Španělská modrá divize a Legion francouzských dobrovolníků proti bolševismu.
  2. Toomas Alatalu. Tuva. A State Reawakens. Soviet Studies, Vol. 44, No. 5 (1992), pp. 881–895.
  3. a b c d MERRIDALE, Catherine. Ivanova válka. 1. vyd. Praha : Beta-Dobrovský, 2007. 359 s. ISBN 978-80-7306-288-0.  
  4. http://www.saint-petersburg.com/history/siege.asp
  5. http://www.serpukhov.su/dima/war/eng/ekontr.htm
  6. WINCHESTER, Charles. Východní fronta : Hitlerova válka v Rusku 1941–1945. 1. vyd. Brno : Computer Press, 2005. 159 s. ISBN 80-251-0802-3.  
  7. http://www.vectorsite.net/twsnow_08.html
  8. http://www.feldgrau.com/econo.html
  9. Otakar Dorazil - Světové dejiny v kostce Nakladatelství Jeva, 1995 ISBN 80-85797-26-7
  10. a b Axelrod, A. (ed.), Encyclopedia of World War II. Facts On File, Inc., New York, 2007, s. 695
  11. a b Zabecki, D. T. Poland, Army. in Tucker, S. C., World War II. A Student Encyclopedia. Abc-Clio, Inc., Santa Barbara, 2005, s. 1022-1023
  12. Fidler, J., Sokolovo 1943 . Malý encyklopedický slovník. Naše Vojsko, Praha, 2003, s. 12
  13. Richard Overy, The Dictators
  14. a b Erickson, J., Erickson L., Hitler versus Stalin The Eastern Front in Photographs ISBN 1-84222-242-2. London, Carlton Books 2001, s. 7
  15. German losses according to: Rüdiger Overmans, Deutsche militärische Verluste im Zweiten Weltkrieg. Oldenbourg 2000. ISBN 3-486-56531-1, pp. 265, 272
  16. Rüdiger Overmans. Deutsche militärische Verluste im Zweiten Weltkrieg. Oldenbourg 2000. ISBN 3-486-56531-1 p. 289
  17. Krivosheev, G. I. Soviet Casualties and Combat Losses. Greenhill 1997 ISBN 1-85367-280-7
  18. Martin Gilbert. Atlas of the Holocaust 1988 ISBN 0-688-12364-3
  19. Plevza, V. a kolektív: Dejiny Slovenského národného povstania 1944 - 5. zväzok. Bratislava, Nakladateľstvo Pravda 1985, s. 110
  20. Orlov, A. S., Georgiev, V. A., Georgieva, N. G., Sivochina, T. A., Istoria Rossii ISBN 5-9278-0006-8, Prospekt, Moskva, 2000, s. 439

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • WINCHESTER, Charles. Východní fronta : Hitlerova válka v Rusku 1941–1945. 1. vyd. Brno : Computer Press, 2005. 159 s. ISBN 80-251-0802-3.  
  • MERRIDALE, Catherine. Ivanova válka. 1. vyd. Praha : Beta-Dobrovský, 2007. 359 s. ISBN 978-80-7306-288-0.  
  • LUCAS, James. Válka na východní frontě : 1941–1945. 1. vyd. Plzeň : Mustang, 1997. 338 s. ISBN 80-7191-258-1.  
  • CARELL, Paul. Operace Barbarossa. 1. vyd. Plzeň : Mustang, 1996. 516 s. ISBN 80-7191-049-X.  
  • Druhá světová válka : stručné dějiny. Redakce Pavel Andrejevič Žilin, Jevgenij Michajlovič Žukov. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1985. 506 s.  
  • ISRAELJAN, Viktor Leonovič. Dějiny 2. světové války 1939–1945. [s.l.] : [s.n.], 1978–1984.  
  • RAUSS, Erhard; VON GREIFFENBERG, Hans; ERFURTH, Waldemar. Válka jako peklo : němečtí generálové vypovídají o východní frontě. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 1998. 258 s. ISBN 80-206-0550-9.  
  • LIDDELL HART, Basil Henry. Dějiny druhé světové války. 1. vyd. Brno : Jota, 2000. 776 s. ISBN 80-7217-117-8.  
  • BULLOCK, Alan. Hitler a Stalin : paralelní životopisy. 1. vyd. Plzeň : Mustang, 1995. 1029 s. ISBN 80-85831-51-1.  
  • JORDAN, David; WIEST, Andrew. Atlas druhé světové války : fakta o bojových střetnutích na všech frontách. 1. vyd. Praha : Ottovo nakladatelství, 2006. 256 s. ISBN 80-7360-273-3.  
  • BARBIER, M. K.. Kursk : největší tanková bitva světových dějin. Praha : Ottovo nakladatelství, 2004. 176 s. ISBN 80-7360-124-9.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]