Versailleská smlouva

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Podpis Versaillské smlouvy v Zrcadlové síni

Versailleská mírová smlouva je jedna z pařížských mírových smluv uzavřených roku 1919 jako výsledek šestiměsíčního jednání na Pařížské mírové konferenci, která oficiálně ukončila první světovou válku mezi Centrálními mocnostmiStáty Dohody. Jednání na Versailleské smlouvě byla pokračováním příměří, které bylo uzavřeno v Compiègnském lese. Smlouva požadovala, aby Německo přijalo plnou odpovědnost za vypuknutí první světové války a aby zaplatilo značné válečné reparace Státům Dohody (Německo muselo splácet 132 miliard marek). Dále Německo ztratilo část svého území a všechny své kolonieAfriceOceánii. Německá armáda byla omezena na 100 000 mužů. Smlouva dále definovala poválečné hranice evropských států. Smlouva byla podepsána 28. června 1919 a ratifikována Společností národů 10. ledna 1920. V Německu smlouva způsobila šok, který následně přispěl ke kolapsu Výmarské republiky a v důsledku k převzetí moci Adolfem Hitlerem. Text smlouvy je dodnes jako zákon č. 217/1921 Sb. součástí právního řádu České republiky.

Podmínky smlouvy[editovat | editovat zdroj]

Smlouva ustanovila vznik Společnosti národů, hlavní cíl amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Společnost národů měla sloužit jako arbitrážní soudce mezi národy a předejít tak vzniku válek.

Územní ztráty Německa v důsledku Versailleské smlouvy (vyznačeny černou barvou)

Podmínky smlouvy zahrnovaly ztrátu německých kolonií a ztrátu německého území:

Článek 156 smlouvy převedl německé koncese v čínské provincii Šan-tung na Japonsko, než aby navrátil suverenitu Číně. Znechucení Číňanů nad tímto ustanovením vedlo k demonstracím a ke Hnutí 4. května (anglicky May Fourth Movement). To nakonec vedlo k tomu, že Čína nepodepsala Versailleskou smlouvu. Místo toho deklarovala konec války s Německem až v září 1919 a podepsala separátní smlouvu s Německem v roce 1921.

Vojenské podmínky Versailleské smlouvy byly tvrdé a ze strany Francie byly motivovány nejenom strachem, ale také touhou po odplatě (tzv. revanšismus). Během francouzsko-pruské války byla Francie poražena a ztráta Alsaska-Lotrinska velmi přispěla k této touze po odplatě. Navíc obrovský počet mrtvých a značné ekonomické škody způsobené první světovou válkou způsobily strach z budoucí německé agrese a tím tedy touhu po ještě větší odplatě, což určovalo značnou část jednání s Německem.

Německá armáda (německy Heer) byla omezena na 100 000 mužů. Nesměla mít brannou povinnost, žádné tanky, žádné těžké dělostřelectvo a žádný generální štáb (Großer Generalstab). Německé loďstvo (Deutsche Marine) bylo omezeno na 15 000 mužů a mohlo mít pouze šest bitevních lodí (s výtlakem méně než 10 000 tun), šest křižníků a dvanáct torpédoborců. Ponorky nebyly povoleny, stejně tak jako letectvo (Luftwaffe). Dále bylo výslovně řečeno, že vojáci (mužstvo) nesmí sloužit po dobu kratší než 12 let a důstojníci po dobu kratší než 25 let, a tedy aby pouze omezené množství mužů mohlo procházet vojenským výcvikem.

Článek 231 smlouvy (klausule o válečné vině) připisuje Německu a pouze Německu zodpovědnost za „ztráty a utrpení“ Států Dohody v průběhu války. Tento článek pak poskytl základ pro válečné reparace, jejichž celková suma byla určena komisí zastupující Státy Dohody. V lednu 1921 byly reparace vyčísleny na 269 miliard marek, což většina ekonomů považovala za přehnané. Později toho roku byla částka zredukována na 132 miliard marek, což stále většině německých vyjednavačů přišlo jako astronomická suma. Ekonomické problémy způsobené placením reparací spolu s odporem Německa je platit jsou uváděny jako jedna z příčin konce Výmarské republiky, a tedy následně k převzetí moci Adolfem Hitlerem a vypuknutí druhé světové války.

Spojené státy americké nikdy nepodepsaly Versailleskou smlouvu. Volby roku 1918 vyhrála Republikánská strana a tím získala převahu v americkém senátě. Následně dvakrát zablokovala ratifikaci smlouvy (podruhé 19. března 1920), částečně z důvodů upřednostňování izolacionismu (spojenému s neuznáváním Společnosti národů), částečně kvůli vysokým reparacím. Spojené státy americké se také nikdy nepřipojily ke Společnosti národů. Později roku 1921 podepsaly zvláštní smlouvu (tzv. Berlínskou smlouvu) s Německem, která sice potvrdila placení reparací a další ustanovení Versailleské smlouvy, ale vynechala všechny pasáže pojednávající o Společnosti národů.

Nevyhovující kompromis mezi vítězi[editovat | editovat zdroj]

Mírová konference. Vlevo čelem k objektivu sedí československá delegace vedená Karlem Kramářem a Edvardem Benešem

„Velká Trojka“ sestávala z premiéra Francie Georgese Clemenceaua, premiéra Velké Británie Davida Lloyda Georgea a prezidenta Spojených států amerických Woodrowa Wilsona. Italský premiér Vittorio Orlando byl přítomen jako poradce z Itálie a hrabě Makino byl vyslán Japonskem. Během jednání bylo obtížné dosáhnout shody. Výsledkem tedy byl kompromis, který neuspokojil nikoho.

Francie měla během války velké ztráty na životech (okolo 1,24 milionů vojáků a 40 000 civilistů). Velká část války byla bojována na francouzském území, a Francie tedy byla v ruinách. Proto francouzský premiér Georges Clemenceau chtěl po Německu válečné reparace na obnovu válkou zničené země. Celkem 750 000 domů a 23 000 továren bylo zničeno a bylo tedy potřeba značné množství peněz na rekonstrukci Francie. Clemenceau se také chtěl pojistit proti dalšímu možnému útoku Německa a požadoval demilitarizaci Porýní (německy Rheinland, okolí řeky Rýn). Navíc požadoval, aby vojska Dohody kontrolovala moře, a tedy aby Francie mohla kontrolovat zámořský obchod Německa. Dále chtěl značné omezení německé armády. Jako součást válečných reparací požadoval kontrolu nad mnoha německými továrnami.

Francie chtěla nejenom vážně zdecimovat Německo, ale také chtěla zachovat své velké impérium a své kolonie. Zatímco Spojené státy americké prosazovaly v Evropě právo národů na sebeurčení, Francie a Velká Británie si chtěly zachovat svá impéria. Ve výsledku chtěl Clemenceau (a stejně tak mnoho Francouzů) takové podmínky, které zlomí Německo vojensky, politicky a ekonomicky. Clemenceau byl nejradikálnější z Velké trojky, což mu vyneslo přezdívku Tygr.

Požadavky Velké Británie byly o něco menší než požadavky Francie, neboť Velká Británie nebyla napadena a neválčilo se na jejím území. Na druhou stranu mnoho britských vojáků zemřelo během bojů ve Francii, a tak se Britové chtěli pomstít Německu stejně tak jako Francouzi. Britský premiér David Lloyd George také požadoval vysoké válečné reparace, ale menší než Francie. Obával se, že pokud francouzské podmínky budou splněny, Francie se stane nesmírně mocnou ve střední Evropě, což by vedlo k nerovnováze sil. David Lloyd George se také obával návrhu Woodrowa Wilsona na právo národů na sebeurčení, neboť, spolu s Francií, si chtěli zachovat svá impéria. Stejně jako Francie, David Lloyd George také podporoval námořní blokádu Německa a možnost uzavírat tajné smlouvy. Nakonec možnost uzavírat tajné smlouvy nebyla povolena a omezení množství výzbroje bylo uvaleno na všechny státy. Předpokládalo se, že to nepřímo omezí schopnost loďstva vytvářet námořní blokády.

Americký prezident Woodrow Wilson měl velice rozdílný pohled v otázce, jak potrestat Německo. Už před koncem války vypracoval čtrnáct bodů, které nebyly tak tvrdé jako požadavky Francie a Velké Británie. Aby se podobná válka nemohla již opakovat, Woodrow Wilson chtěl vytvořit Společnost národů. Základní myšlenka byla, že pokud slabší národ je napaden, ostatní by mu zajistili ochranu před útočníkem. Dále Wilson prosazoval právo národů na sebeurčení (alespoň mimo území Spojených států). To se nelíbilo Francii a Velké Británii, neboť to ohrožovalo existenci jejich impérií. Wilson pochopitelně neměl zájem na tom, aby se zvětšovala velikost Francie, Británie či Itálie. Na druhou stranu, požadavek práva národů na sebeurčení byl vítanou podporou pro národy toužící po samostatnosti. Ve výsledku to přispělo k pádu Rakouska-UherskaOsmanské říše spolu s vyhlášením samostatnosti nových států ve střední a východní Evropě, jako např. ČeskoslovenskoPolsko.

Velká trojka od začátku chtěla potrestat Německo. Francie chtěla odplatu. Velká Británie chtěla relativně ekonomicky silné Německo jako protiváhu francouzské dominanci v Evropě. Spojené státy americké chtěly rozbít stará impéria. Výsledkem byla smlouva vycházející z francouzských požadavků, s minimálním ohledem k ostatním účastníkům.

Následky[editovat | editovat zdroj]

Německo nebylo ani zničeno, ani usmířeno. Versailleská smlouva ochromila německou ekonomiku ve dvacátých letech (okolo roku 1920) a nechala ji zranitelnou během zničující Velké hospodářské krize ve třicátých letech. Ve výsledku to umožnilo nástup nacismu a následné převzetí moci Adolfem Hitlerem.

Francie si prosadila smlouvu ponižující Německo, ale nedokázala na její plnění dohlížet. Například v roce 1936, když Hitler vojensky obsadil demilitarizované Porýní, se Francie nezmohla ani na diplomatický odpor. Výsledkem této nečinnosti byla druhá světová válka.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DEJMEK, Jindřich, a kol. Zrod nové Evropy : Versailles, St.-Germain, Trianon a dotváření poválečného mírového systému. Praha : Historický ústav AV ČR, 2011. 518 s. ISBN 978-80-7286-188-0.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Treaty of Versailles ve Wikimedia Commons

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]