Velkopolské povstání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Poznaňsko na mapě Německého císařství (červeně)

Velkopolské povstání bylo povstání Poláků proti německé nadvládě na historicky polském území Velkopolska, které bylo jako tzv. provincie Poznaňsko součástí Německého císařství. Úspěšné povstání mělo velký vliv na pozdější Versailleskou smlouvu, která přiřkla Polákům nejen Velkopolsko, ale téměř veškerá polská území, které Němci získali při jednotlivých dělení Polska v letech 1772 - 1795.

Předcházející události[editovat | editovat zdroj]

V roce 1795 po třetím dělení Polska přestal zcela existovat nezávislý polský stát. Jeho území bylo rozděleno mezi Rusko, Prusko a Rakousko. Se začátkem první světové války začali Poláci opět doufat v obnovení své nezávislosti. Prvním pokusem bylo loutkové Polské království, které vzniklo na území obývaném Poláky, zabraném Rusku. Němci a Rakušané zde vytvořili dva tzv. Generální gouvernementy, německý se sídlem ve Varšavě a rakouský se sídlem v Lubinu. V čele státu nestál král, ale byla zvolena tříčlenná regentská rada. Politickou a vojenskou moc ve státě tak stále drželi okupační síly. Po porážce Německa v první světové válce se Poláci chopili možnosti a regenti vyhlásili 7. října 1918 nezávislost Polska. To stejné ale provedli politici i v rakouském gouvermentu Polska. Nakonec se tak do čela státu musel postavil generál Józef Piłsudski a byla vyhlášena republika. Obě vlády, jak ve Varšavě, tak i Lubinu, následně vyhlásily podřízenost generálovi a sami se rozpustily.

Nově vzniklý stát chtěl obnovit svoje hranice z dob Polsko-litevské unie, ale velká část tohoto území byla stále součástí poraženého Německa, Rakouska nebo ležela v občanskou válkou zmítaném Rusku. Stejný případ bylo území Velkopolska, které se stalo součástí Německa v roce 1772 jako provincie Poznaňsko s hlavním průmyslovým městem Poznaň. Poláci na území provincie tvořili většinu s 60% obyvatelstva.

Velkopolské povstání[editovat | editovat zdroj]

Polští vojáci během povstání na polsko-německé frontě

Přípravy[editovat | editovat zdroj]

Na podzim 1918 se poznanští Poláci začali intenzivně připravovat na povstání proti Němcům. Velkým impulzem pro jejich snahy o odtržení od Německého císařství byla abdikace císaře Viléma II. 9. listopadu 1918 a vyhlášení německé Výmarské republiky. Německo se následně začalo topit v revoluci, a Poláci tak mohli využít oslabení německých pozic a začít ve velkém provádět akce k odtržení Velkopolska od Německa. Vznikla tzv. Vrchní lidová rada (polsky: Naczelna Rada Ludowa), která měla povstání řídit a po převzetí moci zastupovat funkci vlády. Rada ke své činnosti dostala 20. listopadu 1918 posvěcení od vlády ve Varšavě a následně varšavská vláda vypověděla diplomatické vztahy s Německem.

Povstání[editovat | editovat zdroj]

Povstání oficiálně začalo po patriotické řeči známého polského pianisty Ignacy Paderewského v Poznani 27. 12. 1918. Povstalci se okamžitě zmocnili železniční stanice a pošty. Boje se rychle rozhořely po celém Poznaňsku a Poláci slavili první úspěchy při obsazení Szamotuły, Środy Wielkopolské, Pniewy a Opalenice. Do čela tzv. Velkopolské armády se postavil kapitán Stanisław Taczak. Němečtí vojáci, kteří byli demoralizovaní podepsáním německé kapitulace, nemohli účinně zadržet revoluční vlnu, která se přehnala přes celé území. Samotná německá vláda, která měla spoustu práce s potlačením komunistického povstání spartakovců v Berlíně, nemohla místním Němcům nikterak pomoci.

Dne 8. ledna 1919 Rada se vyhlásila jako řídící orgán vojska a policie ve Velkopolsku a den na to převzala oficiálně moc nad administrativou celého regionu. Úřady byly polonizovány a protipolští němečtí úředníci propuštěni. V půlce ledna 1919 se podařilo Polákům obsadit téměř celé Velkopolsko a rada požádala polskou delegaci v Paříži vedenou Romanem Dmowskim, aby vyjednala na mírové konferenci s Němci příměří. V únoru 1919 zasedli Poláci a Němci v Berlíně k jednání, ale ke shodě nedošlo. Němečtí zástupci nebyli ochotni obstoupit Velkopolsko Poláků a ti zase nehodlali vyklidit dobytá území. Boje mezi německou armádou a polskými povstalci tak pokračovaly do půlky února 1919. Skočily až na nátlak dohodových států, kdy nejvíce se zasadila o zastavení bojů Francie, pozdější nejvlivnější polský spojenec.

Pomník polských povstalců v Poznani

Výsledky povstání[editovat | editovat zdroj]

Velkopolská armáda byla oficiálně vyhlášena jako spojenecká armáda dohodových států (stejně jako například Československé legie v Rusku). V následných regionálních volbách, konaných v březnu 1919, ztratili Němci drtivou většinu křesel na radnicích, a tak faktickou moc nad územím. V červnu 1919 bylo díky Versailleské smlouvě oficiálně připojeno Velkopolsko k nově vzniklé Polské republice. Polákům taktéž připadla část Pomořanska, a tak bylo celkově přičleněno k polskému státu území o rozloze 53 800 km². V srpnu 1919 se Vrchní lidová rada sama rozpustila.

Spojenci, a to převážně Francie, se přiklonili na stranu Polska se zcela jasnými ambicemi. Vytvoření silného Polska mělo zajistit ochranu před rozšířením bolševické revoluce dál na západ. Takto vytvořená "bariéra" měla zabránit ruským bolševikům spojení jejich revoluce s komunistickými povstalci v Německu a Maďarsku.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Greater Poland Uprising (1918–1919) na anglické Wikipedii.