Tato stránka je zamčena pro neregistrované a nové uživatele

Adolf Hitler

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Adolf Hitler
Adolf Hitler
Adolf Hitler

Ve funkci:
2. srpna 1934 – 30. dubna 1945
Předchůdce Paul von Hindenburg (Prezident)
Nástupce Karl Dönitz (Prezident)

Ve funkci:
30. ledna 1933 – 30. dubna 1945
Předchůdce Kurt von Schleicher
Nástupce Joseph Goebbels

Narození 20. duben 1889
Rakousko-Uhersko Braunau am Inn, Rakousko-Uhersko
Úmrtí 30. duben 1945 (56 let) Sebevražda
Třetí říše Berlín, Německo
Národnost Rakouská do roku 1925
Německá od roku 1925
Politický subjekt NSDAP
Choť Eva Braunová
Rodiče Alois Hitler a Klara Hitlerová
Podpis Adolf Hitler, podpis
Vojenská služba
Sloužil Německé císařství Německé císařství
Složka Reichsheer
Doba služby 1914-1918
Hodnost svobodník
Jednotka Bayerische Reserve-Infanterie-Regiment Nr. 16
Zpravodajská služba Reichswehru
Bitvy/války První světová válka
Vyznamenání Železný kříž I. třídy
Železný kříž II. třídy
Commons Adolf Hitler

Adolf Hitler (20. dubna 1889 Braunau am Inn30. dubna 1945 Berlín) byl německý nacistický politik rakouského původu, od roku 1933 do své smrti kancléř a diktátor. Jako takzvaný Vůdce (německy Führer) byl odpovědný za zločiny nacistického režimu, zejména za vyvražďování Židů, Romů a postižených. Agresivní politikou zprvu dosahoval územní zisky a ústupky jiných států, roku 1939 však napadením Polska vyvolal světovou válku, v níž Německo utrpělo drtivou porážku.

Hitler pocházel z rodiny rakouského celního úředníka. Byl nadaný, nedokázal však systematicky pracovat a dodržovat kázeň, a proto nedosáhl maturity. Toužil stát se umělcem, pro nedostatek výtvarného talentu však nebyl přijat na uměleckou školu. Po smrti rodičů se protloukal ve Vídni jako nezaměstnaný bez domova. V té době se utvrdil ve svých nacionalistických, rasistických a antisemitských názorech a začal se zajímat o politiku. Roku 1913 se přesunul do Mnichova a po vypuknutí první světové války se dobrovolně přihlásil do německé armády. Byl v bojích raněn a vyznamenán. V roce 1919 vstoupil do tehdy nepatrné nacistické strany a brzy na sebe strhl její vedení, když dokázal svým charismatickým a populistickým řečnictvím zmnohonásobit členstvo. Vedl nezdařený mnichovský puč 8. a 9. listopadu 1923, po němž byl sice odsouzen do vězení, kde setrval přes rok, využil však soudní proces ke zvýšení své popularity a ve vězení napsal své hlavní programové dílo Mein Kampf (Můj boj). Po vypuknutí velké hospodářské krize koncem dvacátých let se v těžce postiženém Německu začalo dařit extremistům a Hitlerova NSDAP se vypracovala na nejsilnější politickou stranu země, navíc přitom získala i podporu části konzervativních elit a průmyslníků, kteří se obávali rostoucího vlivu komunistů.

Roku 1933 dosáhl Hitler jmenování kancléřem, zprvu ve spojenectví s částí konzervativců, brzy však na sebe nacisté nevybíravými metodami strhli absolutní moc. Hitler se tvrdě vypořádal s opozicí ve vlastní straně i mimo ni, k obětem takzvané noci dlouhých nožů z 29. na 30. června 1934 patřili i velitelé stranické milice SA nebo předchozí kancléř Kurt von Schleicher. Německo začalo zbrojit a Hitler metodou stupňování požadavků a hrozbou agrese dosáhl významných ústupků ze strany západních států. Roku 1938 tak k Německé říši mohl připojit Rakousko a na základě Mnichovské dohody část Československa. Roku 1939 obsadila německá vojska zbytek českých zemí a po dohodě se Sovětským svazem větší část Polska. Napadení Polska však vyvolalo globální válku, v níž bylo Německo zprvu úspěšné. Roku 1940 německá armáda zvítězila nad Francií, následujícího roku přepadla Sovětský svaz a postoupila hluboko do jeho území. Od roku 1943 však začala nabývat vrchu protistrana a Hitler svými amatérskými zásahy do velení armády situaci ještě zhoršoval. Roku 1944 vyvázl z atentátu, který někteří důstojníci zosnovali, protože chtěli předejít drtivé porážce, k níž se pod Hitlerovým neschopným a fanatickým velením schylovalo. Na jaře 1945 Hitler uvízl v obleženém hlavním městě a 30. dubna spáchal ve svém bunkru sebevraždu spolu se svou družkou Evou Braunovou, kterou si těsně předtím vzal za manželku.

Život

Dětství

Narodil se 20. dubna 1889 v městečku Braunau am Inn v Rakousku nedaleko bavorských hranic.[1]

Hitler v dětství

Matka Adolfa Hitlera se jmenovala Klára Hitlerová, za svobodna Pölzlová. Jeho otec Alois Hitler, vlastním jménem Schicklgruber, se narodil jako nemanželské dítě Marie A. Schickelgruberové a Johanna G. Hiedlera. V roce 1876 si ale změnil své příjmení na Hitler, což byla zkomolenina jména Hiedler. Pracoval jako celní inspektor, Klára Pölzlová pracovala původně jako služka Aloisovy první ženy.

Гитлер 1900 г. в центре.jpg

Klára byla třetí ženou Aloise Hitlera a byla jeho vzdálenou sestřenicí. Proto si Hitlerovi rodiče museli vyžádat pro povolení k sňatku církevní dispens. Hitlerův pradědeček z matčiny strany se jmenoval Johann von Nepomuk Hüttler.

Hitler se narodil jako čtvrté dítě ze šesti. Všichni jeho sourozenci zemřeli ještě v dětském věku, až na nejmladší sestru Paulu (18961960), která Hitlera přežila o mnoho let.

Rodina penzionovaného státního úředníka Aloise Hitlera se často stěhovala z místa na místo, než se usadila ve vesnici Leonding nedaleko Lince. Hitler v té době navštěvoval nejméně pět základních škol. V době, kdy navštěvoval školu v benediktýnském klášteře v Lanbachu, zpíval ve sboru a chtěl se stát knězem. Prospěch na základní škole měl vcelku dobrý, ale na střední škole v Linci se značně zhoršil a nakonec střední školu nedokončil. Pouze v dějepise a výtvarné výchově měl výborný prospěch. Veliký vliv na formování prvních Hitlerových nacionalistických názorů měl jeho učitel dějepisu Leopold Pötsch. V té době se upnuly ambice Adolfa Hitlera k výtvarnému umění, ale jeho despotický otec to nechtěl připustit, protože plánoval pro syna kariéru státního úředníka.

Mladý Adolf svého otce opravdu nenáviděl. Jeho otec byl opilec a Adolfa (i jeho matku) občas surově bil a nadával jim. Kvůli němu Hitler měl po zbytek života odpor k alkoholu.[zdroj?] Alois Hitler však zemřel 3. ledna 1903 na srdeční infarkt (nebo mozkovou mrtvici), a to v hospodě nad lahví alkoholu.

Svou matku Adolf Hitler miloval. Rozuměla jeho uměleckým tužbám a plně ho v nich podporovala. Když Hitlerův otec zemřel, nestálo již snu o kariéře umělce nic v cestě. Finančně podporován matkou (Hitler se nikdy nevyučil žádnému řemeslu) se dospívající Hitler bezcílně toulal po Linci a snil. Jak sám později přiznal, bylo to období šťastného nicnedělání. Přestože jeho prospěch na střední škole byl velmi špatný, byl v tu dobu vášnivým čtenářem knih, zvláště o historii a mytologii Německa.

Mládí

V roce 1906, ve svých 17 letech se vydal do Vídně, zřejmě na popud své matky, která také do tohoto města v mládí odešla. Bydlel zde v chlapecké ubytovně a jeho jediným přítelem zde byl jeho spolubydlící August Kubizek, student hudby českého původu. V roce 1907 se poprvé pokusil dostat se na zdejší Akademii výtvarných umění. Byl si téměř jist, že bude přijat, ale když mu přijímací komise oznámila, že je bez talentu, a tudíž nepřijat, tak se nervově zhroutil. Mladému a velmi ambicióznímu uchazeči doporučil rektor Sigmund le Allemand studium architektury, které by se Hitlerovi také zamlouvalo, ovšem chyběla mu potřebná maturita. Občas také sníval o kariéře hudebního skladatele, neboť byl sám velkým obdivovatelem Richarda Wagnera.

Stejný rok, 21. prosince zemřela Hitlerova matka Klára na rakovinu prsu. Hitler byl smrtí své milované matky velmi zdrcen. Po této tragické události se nadobro odstěhoval do Vídně. V roce 1908 se podruhé pokusil dostat se na Akademii, tentokrát ho ale ani nepustili k přijímacím zkouškám. Hitler byl tím natolik zklamán, že opustil i těch několik přátel, které měl, a odstěhoval se z ubytovny. Nějaký čas bydlel v pronajatém bytě, ale příštího roku mu došly peníze a skončil na ulici mezi bezdomovci.

Ve Vídni se živil Hitler pouze příležitostnými pracemi, například maloval reklamní plakáty. Po ulicích prodával obkreslené kýčovité pohlednice. Bydlel v ubytovnách pro chudé nebo spal s bezdomovci na nádražích, na lavičkách a v průjezdech. Takto živořil skoro 5 let. Asi v tuto dobu v něm začal zrát antisemitismus.

V roce 1913 se rozhodl opustit Vídeň, podle jeho slov zkažené město plné marxistů a židů, a přestěhovat se do bavorského Mnichova. Do Vídně už se nechtěl nikdy v životě vrátit. Zároveň svůj odchod argumentoval tím, že se chce vyhnout službě v rakouské armádě a zkusit znovu se dostat na nějakou školu.

Adolf Hitler (sedící zcela vpravo) jako dobrovolník bavorského 16. záložního pěšího pluku bezprostředně po mobilizaci 3. srpna 1914.

Od první chvíle byl Mnichovem nadšen. Studovat se zde ale ani nepokusil. A ani povolávacímu rozkazu se nevyhnul, ale u komise byl shledán služby neschopným ze zdravotních důvodů. V Mnichově se jeho chudinská anabáze opakovala, dokud v roce 1914 nevypukla první světová válka. Přestože byl v Rakousku uznán neschopným pro službu v armádě, v Mnichově se pln „vlasteneckého“ (německého) nadšení přihlásil jako dobrovolník do 16. pěšího záložního pluku u bavorské armády (Bayerische Reserve-Infanterie-Regiment Nr. 16). V armádě dostal důležitý úkol, stal se z něj polní kurýr – doručoval po zákopech rozkazy.

Bundesarchiv Bild 183-S62600, Adolf Hitler.jpg

V prosinci téhož roku obdržel Železný kříž II. třídy a v srpnu roku 1918 Železný kříž I. třídy, kterého si po zbytek života velice cenil, nosil ho stále u sebe a dával ho na odiv. Velkou vojenskou kariéru ale neudělal, na konci války byl pouhý desátník.

V roce 1916 zasáhl zákop, ve kterém se Hitler nalézal, granát a téměř všichni muži v něm zahynuli. Hitler ale přežil se zraněním lebky. Následujícího roku byl opět poslán na frontu. Sám popisoval období, které trávil ve válce, jako nejkrásnější období svého života. Líbilo se mu hrdě bojovat za velký německý národ. Podle jeho kolegů z vojny prý i odmítal dovolenou.

Na podzim roku 1918 byl odvezen po otravě plynem (v bitvě u belgického města Ypry), po které dočasně oslepl, do lazaretu v Pomořanech. Zde se dozvěděl o revoluci, která 9. listopadu vedla k abdikaci císaře. Po tomto zjištění se prý naprosto zhroutil. Měl pocit, že pád Německa nelze vysvětlit obvyklými metodami. Ještě když býval ve Vídni, seznámil se s myšlenkami německých nacionalistických extremistů, kteří se obraceli k tradiční myšlence o vykořisťovatelích a ničitelích nordického světa – Židech. V té chvíli si prý umínil, že se dostane do politiky a skoncuje s těmito „zrádci národa“.

18. ledna 1919 byla zahájena Pařížská mírová konference ve Versailles. Jejím cílem bylo podepsat mírové smlouvy, jejichž podmínky diktovaly především Velká Británie, USA, Francie, ale i Itálie a Japonsko. Mimo jiné muselo Německo odstoupit přibližně 13 % říšského území, omezit válečnou flotilu, omezit ozbrojené síly na 100 000 mužů a platit velmi vysoké finanční reparace, které činily 33 000 000 000$.

Začátky v politice

„Parteiadler“ – Znak NSDAP s německým orlem držícím svastiku
Hitlerova stranická průkazka DAP s číslem 7, upravená dodatečně, aby se mohl řadit k nejstarším členům. Původně měl číslo 555 – skutečné pořadí se zvyšovalo o 500, aby se zdálo, že strana je početnější.

Od roku 1918 pracoval jako informátor vyšetřovací komise druhého pěšího pluku, za svou píli byl odměněn jmenováním do tiskové a informační kanceláře politického oddělení oblastního velitelství. V první polovině roku 1919 byl Hitler důvěrníkem roty. Důvěrníci měli na starost spolupráci s propagandistickým oddělením socialistické vlády, aby byl zajištěn osvětový materiál pro vojáky. "Hitler své první politické úkoly tedy plnil ve službách revolučnímu režimu v čele s SPD (Sociálnědemokratická strana Německa) a USPD (Nezávislá Sociálnědemokratická strana Německa)."[2] V dubnu 1919 byl Hitler zvolen do rady záložního praporu. Celkově: "A tak Hitler nejen nijak nepřispěl k rozdrcení mnichovské "rudé republiky", nýbrž byl dokonce voleným představitelem praporu po celou dobu jejího trvání.".[3] Na jednom politickém školení Hitler zasáhl do diskuze, v níž se někdo vyslovil pozitivně o Židech. Jeho antisemitský výstup zaujal nadřízené, a tak se stal osvětovým důstojníkem. V této funkci mohl poprvé vyzkoušet své řečnické schopnosti. V září 1919 dostal rozkaz, aby prošetřil činnost malé levicové Německé dělnické strany (Deutsche Arbeiterpartei, DAP). V té době neměla strana, kterou založil Anton Drexler, více než 50 členů. Hitler se večer 12. září při proslovu jednoho řečníka, který navrhl odpojení Bavorska od Německa, vymrštil a pronesl tak ohnivý proslov, že okamžitě zaujal všechny, a tak mu Drexler na odchodu nabídl členství ve straně. Hitler do ní vstoupil a rychle změnil její klubový charakter. Začal organizovat shromáždění, na nichž vystupoval jako řečník a sám v ulicích rozdával letáky.

Na dalším shromáždění DAP 29. července 1919 Hitler vysvětlil, že řešení pro Německo nepřijde z parlamentu, ale z revoluce. V tom, že Německo může být obnoveno pouze radikálními změnami, ho podporovala i bavorská zemská politika.

V roce 1920 si vzal na starost stranickou propagandu a 24. února 1920 ve Festsaalu slavného Hofbräuhausu pronesl ve svém proslovu „neměnných“ 25 bodů programu DAP, ve kterém formuloval poprvé veřejně antisemitská opatření, vytvoření Velkého Německa, silnou centrální vládu, odmítnutí Versailleské smlouvy, zestátnění velkých kartelů a trest smrti pro lichváře.

V témže roce, 7. srpna, bylo na salzburském zasedání oficiálně přijato jako znak NSDAP prastaré kultovní znamení, symbol hákového kříže.[4]

V roce 1921 se pokusilo vedení strany Hitlera zbavit zveřejněním pamfletu, ve kterém se mluvilo o Hitlerově touze po moci a o tom, že je Žid. Jenomže to už byl Hitler pro stranu, která se v té době již jmenovala NSDAP, příliš cenným, a tak tento „palácový převrat“ skončil nezdarem. Hitler požadoval vedení strany pouze pro sebe. Strana si uvědomila, že bez Hitlera jí hrozí zánik, a tak bylo vedení strany rozpuštěno a Hitler se stal jediným šéfem strany na základě tzv. vůdcovského principu.

Pokus o puč

Hitler napravo od Ludendorffa (uprostřed) s účastníky Pivního puče (1924)

Na podzim 1923 se Hitler cítil natolik silný, že chtěl stále více podnikat nějaké kroky k prosazení svých cílů. Velice ovlivněn Mussoliniho pochodem na Řím se odhodlal převzít moc v Bavorsku. Došlo k tzv. „pivnímu puči“.

V roce 1923 došlo ke sporům mezi vládou v Berlíně a bavorskou vládou, která usilovala o faktickou samostatnost s pravicovou diktaturou. Při těchto sporech byla Berlínem NSDAP zakázána, ale Bavorsko tuto skutečnost odmítlo přijmout. V listopadu tohoto roku se kolem Hitlera shromáždila skupina mužů, mezi nimi Hermann Göring, Rudolf Hess, Ernst Röhm, Alfred Rosenberg a Max von Scheubner-Richter, kteří se rozhodli provést ozbrojený puč. Hitler se pokusil převzít moc (v noci z 8. na 9. listopadu).

Večer 8. listopadu roku 1923 nechal jednotkami SA a Jungssturmu obklíčit Měšťanský pivovar v Mnichově, ve kterém se konala veřejná schůze separatisticky orientovaných politiků. Dále podle plánu měly být obsazeny městské kasárny, ale to se nepovedlo. Následný nacistický pochod Mnichovem narazil na kordon bavorské policie. Poté, co zahájila do „revolucionářů“ střelbu, byl jejich pokus o převrat zmařen.

Po tomto kroku byl odsouzen za velezradu k pěti letům ve vězení v Landsbergu, již 20. prosince 1924 byl však podmínečně propuštěn. Ve vězení nadiktoval svoji knihu Mein Kampf (Můj boj) Rudolfu Hessovi, který se dal s Hitlerem dobrovolně zavřít. V této knize Hitler popsal své cíle, projevil se zde jeho vyhraněný antisemitismus, rasismus a ukázal zde svoji představu o vůdčí roli nordické rasy.

Cesta k moci

Nacisté v černých košilích v roce 1927. Zleva: Heinrich Himmler, Rudolf Hess, Gregor Strasser, Adolf Hitler, Franz von Salomon
Sjezd NSDAP v prosinci 1930, Hitler uprostřed

NSDAP byla v tuto dobu ve značném rozkladu, ale díky Hitlerovým řečnickým schopnostem, silnému antisemitismu a hospodářské krizi (vzniklé roku 1929) strana nakonec velmi posílila a stala se postupně jednou z nejsilnějších stran v Německu. Ve volbách v roce 1930 získali nacisté okolo 17 % hlasů, což byl pro ně zatím nejlepší volební výsledek (v předcházejících volbách se nedostali ani na 5 %).

V roce 1932 skončilo Hindenburgovo úřední období a Adolf Hitler se rozhodl kandidovat na prezidenta.

Zároveň byl Hitler i nadále bohatě podporován německými průmyslovými a obchodními magnáty. To mu umožňovalo spolu s Goebelsem uskutečnit bombastickou volební kampaň, během které vyvinul samotný Hitler obrovské úsilí (jako první politik používal k přepravě po Německu letadlo a stihl tak promluvit i na čtyřech shromážděních během jednoho dne). Přesto se mu nepodařilo zvítězit. V prvním kole získal 30,1 % hlasů, zatímco Hindenburg 49,6 %. Ostatní dva kandidáti zůstali s velkým odstupem vzadu. Protože ani jeden kandidát nezískal nadpoloviční většinu, rozhodovalo se ve druhém kole. Ve druhém kole získal 36 % hlasů a Hindenburg přes 53 %, což ukazuje, že si větší část národa Hitlera jako prezidenta nepřála.

Po neúspěšných pokusech ve vedení vlády kancléři Brüningem, von Papenem a Schleicherem[zdroj?] se Hindenburg pod tlakem těchto okolností rozhodl jmenovat říšským kancléřem Adolfa Hitlera. Dne 30. ledna 1933 ho říšský prezident Hindenburg jmenoval říšským kancléřem.

První roky vlády

Přehlídka jednotek SA, Norimberk, listopad 1935
Hitler v okně reichskanzlei přijímá ovace během inaugurace do úřadu kancléře, 30. ledna 1933
Adolf Hitler při slavnostním zahájení výstavby dálnice dne 7. dubna 1938 u Salzburgu. V pozadí vlevo za ním stojí generální inspektor pro silniční stavitelství Dr. Fritz Todt.

Poté, co se Hitler dostal k moci, začal uskutečňovat svoji politiku a pokoušel se zlikvidovat své odpůrce. Požár Říšského sněmu z 27. února mu poskytl příležitost začít s útokem na komunisty.

O Hitlerově ekonomické politice se nedá vůbec hovořit, neboť on sám ekonomickým problémům nerozuměl a ani o ně nejevil sebemenší zájem.[zdroj?]

Stát se nemůže ztotožňovat s žádnou konkrétní ekonomickou koncepcí či ekonomickým vývojem… Stát je rasový organismus a ne hospodářská organizace… Ještě nikdy se nestalo, aby stát byl založen mírovými ekonomickými prostředky… (Mein Kampf)

Díky tajnému rozšiřování zbrojní výroby, budování silnic a nových továren se mu však podařilo výrazně snížit nezaměstnanost, inflaci a zvýšit životní úroveň průměrné německé domácnosti.[zdroj?] Stále silnější směřování německé ekonomiky na zbrojní výrobu však nevyhnutelně vedlo k vypuknutí války. Neboť i když se ministr hospodářství Hjalmar Schacht snažil zvyšováním emise bankovek a vydáváním státních obligací získávat pro Hitlera více peněz, nedostatek devizových a zlatých rezerv by musel nakonec vést ke zhroucení německé ekonomiky.

V zahraniční politice se Hitler rozhodl vystoupit ze Společnosti národů (12. listopadu), tento krok přinesl Hitlerově politice mnoho výhod, a jelikož na to ostatní státy prakticky nereagovaly, byly nevýhody takřka nulové.

Adolf Hitler při podepisování Mnichovské dohody dne 29. září 1938. Vzadu v pozadí stojí říšský maršál Hermann Göring, který diskutuje s italským vůdcem Benitem Mussolinim. Vedle Hitlera stojí v uniformě SS jeho pobočník Julius Schaub a muž vpravo v obleku opřený o stůl je říšský ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop.

V roce 1934 se Hitler rozhodl zbavit těch členů SA a NSDAP, kteří stále ještě věřili v socialistickou revoluci a svým násilím začali znervózňovat voliče i konzervativní obchodní kruhy, které tajně podporovaly Hitlera. Zároveň byly SA velkou překážkou na cestě sbližování Hitlera a tradičně konzervativního Reichswehru (říšské armády). Hitler si uvědomoval, že bez podpory armády a jejích důstojníků se mu nemůže podařit skutečně se dostat k moci. Zavraždění mnoha politických odpůrců, konkurentů ve vlastní straně a především Röhma vešlo do dějin jako Noc dlouhých nožů.

1. srpna 1934 se Hitlerovi podařilo prosadit spojení úřadu říšského prezidenta a říšského kancléře, den nato zemřel prezident Hindenburg. Tímto se Hitler stal prakticky neomezeným vládcem Německa. 17. listopadu t. r. měl Hitler projev v Říšském sněmu, kde se odvolal na životní práva národů a přihlásil se k mírové smlouvě. Dva měsíce po těchto volbách byly zahraniční vlády informovány o budování německé Luftwaffe a 16. března 1935 byla znovu zavedena všeobecná branná povinnost.

Později uzavřel spojenectví s fašistickou Itálií, která byla po napadení Habeše izolována. Proto Hitler musel dávat pozor, aby se kvůli Itálii nedostal do rozporů s Velkou Británií. Dne 7. března 1936 Německo vypovědělo Locarnskou smlouvu a obsadilo demilitarizované území v Porýní.

Roku 1936 a 1937 došlo k vypracování plánů, které vedly k tomu, že 12. března 1938 si Hitler vynutil souhlas rakouského kancléře k anšlusu Rakouska a německá vojska okupovala Rakousko.

29. září došlo k Mnichovské konferenci, na které se s Velkou Británií, Francií a Itálií dohodl na anexi pohraničního území nezávislého Československa. (Tato konference de facto ukázala, v jaké politické krizi se Evropa ocitla, a nastínila skutečný zájem Adolfa Hitlera ohledně zahraniční politiky, přičemž hlavním kritikem Mnichovské dohody byl toho času opoziční Winston Churchill.)

Roku 1938 došlo k vážné krizi ve vedení Wehrmachtu. Polní maršál von Blomberg požádal Hitlera, aby se směl oženit se ženou z lidu. Hitler svolil a byl dokonce za svědka. Později se ale zjistilo, že tato žena pracovala jako pornoherečka a navíc si občas přivydělávala prostitucí. Takové manželství bylo pro ministra války nepřípustné. Navíc byl generál von Fritsche za pomoci falešných důkazů sehnaných gestapem, zejména výpovědi už několikrát trestaného vyděrače, křivě obviněn z homosexuality, v té době v Německu trestné. Ačkoliv pozdější vyšetřování neodhalilo, že by se von Fritsch dopustil činu, z něhož byl obviňován, Hitler byl touto zradou údajně zklamán a oba muže propustil. Von Fritsch byl propuštěn 4. února 1938 a Hitler se sám stal vrchním velitelem ozbrojených sil. Přímo ovládal nejen politiku státu, ale i celou vojenskou mašinérii.

Druhá světová válka

Obálka amerických novin z 3. května 1945 oslavující Hitlerovu smrt
Adolf Hitler ve Finsku dne 4. června, 1942. Zleva: německý kancléř a vůdce Adolf Hitler, finský maršál Mannerheim a zcela vpravo v klobouku je finský prezident Risto Ryti.
A. Hitler na poštovní známce Německa, zde s přetiskem Kurland (Kuronsko) – území nacházející se v současném Lotyšsku, obsazené za 2. sv. války Němci.

Koncem března 1939 dal Hitler prostřednictvím Ribbentropa rozšířit návrh k úpravě sporných německo-polských otázek. Záminkou pro zvyšování tlaku na Polsko byly požadavky týkající se svobodného města Gdaňsk a požadavek na koridor s exteritoriálními právy pro železnici a silnici spojující východní Prusko s Německem. Hitler předpokládal, že se mu podaří zastrašováním Polska dosáhnout dalších územních zisků bez boje. Po předcházejících zkušenostech s neschopností Daladiera a Chamberlaina postavit se mu na odpor předpokládal kolaps Polska a nezájem západních spojenců. Polské vedení v čele s plukovníkem Beckem ovšem bylo neústupné, a tak Hitler poprvé použil vojenskou sílu. Pro ospravedlnění vpádu do Polska byl v předvečer války zinscenován incident u vysílače v Gliwicích.

Dne 23. srpna podepsal se stalinským Sovětským svazem německo-sovětský pakt o neútočení a hospodářské spolupráci z 23. srpna. Rozhodující pasáž zněla: V případě, že jedna ze stran uzavírajících smlouvu by se měla stát předmětem válečných jednání ze strany třetí moci, nebude druhá ze stran uzavírajících smlouvu podporovat tuto třetí moc. Dne 28. září podepsali sovětský ministr zahraničních věcí Vjačeslav Michajlovič Molotov a nacistický ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop společné německo-sovětské prohlášení a tajný dodatečný protokol, kde bylo rozdělení sfér zájmů dojednané mezi oběma totalitními státy (zmiňování této historické skutečnosti bylo později v SSSR trestným činem).

Hitlerovo vojenské řízení válečných operací bylo méně úspěšné než jeho politická aktivita a některé jeho chyby se ve válce projevily zásadním způsobem.

Dne 20. července 1944 jen těsně unikl atentátu (viz Atentát na Hitlera z 20. července 1944). Dne 20. dubna 1945 měl 56. narozeniny a o deset dní později, 30. dubna 1945, spáchal sebevraždu rozkousnutím ampulky kyanidu při současném stisknutí spouště pistole (Walther PPK) ve svém bunkru v Berlíně. Těsně před smrtí měl zakřičet: „Bez nacionálního socialismu nemůže Německo existovat!“ Jeho novomanželka Eva Braunová spáchala sebevraždu před ním kyanidovou kapslí.[5] Jejich těla byla potom vynesena do jednoho z kráterů před bunkrem, polita benzínem a spálena. Německé armádě na konci války docházelo palivo, a tak musel dát jeden z Hitlerových generálů rozkaz ke vzetí paliva z aut na parkovištích, aby mohla být těla Adolfa a Evy Hitlerových spálena. V noci ze 7. na 8. května 1945 dobyly Berlín jednotky sovětské armády a 7. května 1945 byla podepsána kapitulace Německa, která vešla v platnost druhého dne ve 23:01.[6]

Dlouhá léta se vedly spory, zda Hitler skutečně spáchal sebevraždu, či zda se mu přece jen nepodařilo z obklíčeného Berlína uprchnout. Dnešní moderní poznatky naznačují, že Hitler skutečně v Berlíně zemřel a že byly jeho ostatky částečně spáleny. Část jeho lebeční kosti je do dnešních dnů v archivech v Moskvě. Poslední výzkumy této lebeční kosti však odhalily (dle vyjádření doktora Bellatoniho, který ji zkoumal), že patřila ženě mezi 20 a 40 lety.[7]

Politické názory

Jeho politické názory byly ovlivněny starší německou literaturou a filozofií (Herder, Arndt) a tzv. sociálním darwinismem, který se pokoušel o aplikaci Darwinových poznatků o přirozeném vývoji druhů postupnou eliminací nejslabších i na národnostní otázku. Hitler opovrhoval liberálním uspořádáním státu a zdůrazňoval moc. Byl typický demagog a populista, který ve svých projevech sliboval všem vrstvám společnosti cokoliv, jen aby získal jejich hlasy. Byl sice vůdcem nacionálně-socialistické strany, ale k socialismu, jak je tradičně chápán a jak ho vymezili radikální myslitelé 19. století, se nikdy nehlásil.

„Kdokoliv, kdo je připraven učinit z národní otázky otázku svou vlastní do té míry, že nezná žádný vyšší ideál než blaho svého národa; kdokoliv, kdo porozuměl naší skvělé národní hymně „Deutschland über Alles“ v tom smyslu, že nic na světě nezastíní v jeho očích Německo, jeho lid a zemi – ten je socialistou.“(Hitlerův projev z 28. 7. 1922)

Röhmovy snahy o socialistickou revoluci rázně ukončil masakrem ve vedení NSDAP a SA za Noci dlouhých nožů v roce 1934. Jednou z prvních věcí, kterou nacisté udělali, když se dostali k moci, bylo zrušení odborů. Zároveň po léta přijímal velikou finanční podporu velkoprůmyslníků, bankéřů a junkerů a sliboval ochranu jejich majetku.

V jeho myšlení převládají dva zásadní prvky, silný antisemitismus a nacionalismus. Primitivní antisemitismus mu pomáhal vytvářet obraz veřejného nepřítele a vyvrcholil holokaustem, zatímco extatický nacionalismus přitahoval pravicově smýšlející část německé společnosti odchované „pruským myšlením“ a vyvrcholil druhou světovou válkou.

Dle Jiřího Hájka Hitler: " ... sociální složku svého učení (vytvoření zdravých sociálních poměrů) převzal tak, jak stojí a leží od zakladatele křesťansko-sociálního hnutí dr. Karla Luegera, přičemž však Luegera "zdokonalil" tím, že z jeho koncepce sociální otázky důsledně vymýtil všechny křesťanské motivace. Ty nahradil nacionalisticko-antisemitským programem další jím uznávané autority, George von Schönerera, zakladatele 'Všeněmeckého hnutí' a hnutí 'Pryč od Říma'."[8]

Program národních socialistů z roku 1920 byl i hodně socialistický a obsahoval zrušení bezpracných příjmů, konfiskaci válečných zisků, znárodnění monopolů, rozdělení zisků z monopolů, rozsáhlou podporu ve stáří, znárodnění obchodních domů, konfiskaci půdy pro veřejné účely bez náhrady, zrušení úroků za pozemkové půjčky, podporu nadaných dětí chudých rodičů, povinné cvičení a sport apod. Od tradičních forem socialismu odlišoval národní socialismus vypjatý nacionalismus, i když ne nenávist k některým národům, kterou projevoval třeba i Karl Marx. Dle Hitlerova Mein Kampfu: "V rudé vidíme socialismus našeho hnutí, v bílé myšlenku nacionalismu a ve svastice poslání boje za vítězství árijského člověka."[9]

Hitler chtěl však zničit marxismus a tvrdil, že mezi marxismem a socialismem existují rozdíly. Roku 1923 prohlásil Hitler v interview s Georgem Sylvesterem Viereckem, že: "Komunismus není socialismus. Marxismus není socialismus. ... Socialismus je antický Aryan, germánská instituce. Naši germánští předci drželi jistou půdu dohromady. Oni kultivovali ideu veřejného blaha. ... Socialismus na rozdíl od marxismu nezavrhuje soukromé vlastnictví. Na rozdíl od marxismu nezahrnuje popření osobnosti a na rozdíl od marxismu je patriotický."[10] Marxismus však nepožaduje zrušení soukromého vlastnictví spotřebních statků, ale zrušení soukromého vlastnictví výrobních statků. Roku 1934 Hitler připustil, že: "Národní socialismus převzal od každého z obou táborů samotnou myšlenku, která ho charakterizuje – národní odhodlání z buržoazní tradice a vitální, tvůrčí socialismus z marxistického učení."[11]

Po uchopení moci zůstala část hospodářství v soukromých rukou, ale pod státní kontrolou v podobě čtyřletých plánů. Byla zavedena sociální opatření a podporován socialistický a rovnostářský národní étos s výjimkou těch, kteří byli neárijské krve. Samotný Hitler razil heslo: Rovnost všech rasových Němců. Legální rozdíl mezi dělníkem a úředním stavem byl zrušen a docházelo ke glorifikaci dělníka.[12] V Německu došlo k: "... politice plné zaměstnanosti od roku 1933 a k hospodářské politice centrálního řízení hospodářského procesu po roce 1936.". Přičemž rozdíl například oproti Sovětskému svazu byl: "Centrálně administrativní řízení hospodářského procesu může sice být spojeno s kolektivním vlastnictvím, jak je tomu v Rusku od roku 1928, toto spojení však není nutné. V Německu ... převládalo dále soukromé vlastnictví výrobních prostředků, zemědělské a průmyslové podniky nadále patřily převážně soukromým osobám a společnostem. Soukromí vlastníci ale mohli s výrobními prostředky nakládat jen v omezeném rozsahu." V Německu "se hospodářské mocenské organizace, soukromé i veřejnoprávní, navzájem prolnuly. ... Německý a ruský hospodářský řád z roku 1942 by potom byl řádem, v němž dominovaly monopoly ve všech výrobních odvětvích."[13]

Odkazy

Reference

  1. HEIDEN, Kondrad. Adolf Hitler – cesta k moci. Překlad Petr Honzík. Praha : [s.n.], 2002. 414 s. ISBN 80-968671-9-9. S. 36.  
  2. KERSHAW, Ian. Hitler : 1836-1945. [1], Hybris. 1.. vyd. Praha : Argo, 2004.   s. 130
  3. ikershaw, s. 131
  4. BEDÜRFTIG, Friedemann. Třetí říše a druhá světová válka: lexikon německého nacionálního socialismu 1933-1945. 1. vyd. Praha : Prostor, 2004. 666 s. ISBN 80-7260-109-1. S. 153.  
  5. LAMBERTOVÁ, Angela. Ztracený život Evy Braunové. Překlad Bronislava Prokešová. 1. vyd. Praha : Práh, 2006. 540 s. ISBN 80-7252-146-2. S. 466.  
  6. Kronika druhé světové války. Překlad Jan Gebhart. 1. vyd. Praha : Fortuna Print, 2000. 520 s. ISBN 80-86144-61-5. S. 432.  
  7. KYNČL, Jakub. Lebka dosud připisovaná Hitlerovi patří ženě. Novinky.cz [online]. 2009-09-29 [cit. 2011-04-16]. Dostupné online.  
  8. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. 2. vyd. Liberec : Dialog, 2000.   s. 35
  9. MURAVCHIK, Joshua. Nebe na zemi: vzestup a pád socialismu. 1.. vyd. Praha : BB art, 2003.   s. 143–144
  10. http://www.guardian.co.uk/theguardian/2007/sep/17/greatinterviews1
  11. Muravchik, s. 153
  12. Muravchik, s. 154
  13. EUCKEN, Walter. Zásady hospodářského řádu. 1. vyd. Praha : Liberální institut, 2004.   s. 111, 117 a 154

Literatura

  • Bullock, Allan: Hitler a Stalin, Kma s.r.o., Praha: 2005. ISBN 80-7309-264-6
  • Clark, George T.: Tady Hitler
  • Eberle, Henrik: Akta Hitler
  • Fest, Joachim: Hitler a konec třetí říše
  • Fest, Joachim; Hoffmann H.: HITLER: Tváře diktátora, Ottovo nakladatelství, Praha: 2005. ISBN 80-7360-324-1
  • Fuchs, Thomas: Hitler ve faktech
  • Gellately, Robe: Kdo podporoval Hitlera
  • Heiden, Konrad: Adolf Hitler-cesta k moci
  • Jetzinger, Franz: Hitler's Youth
  • Junge, Traudl: Až do posledního dechu
  • Kersaudy, Francois: Hitler, Brána, Praha: 2012. ISBN 978-80-7243-583-8
  • Kershaw, Ian: Hitler 1889–1936:hybris
  • Kershaw, Ian: Hitler 1936–1945:nemesis
  • Klemperer, Klemens von: Atentát na Hitlera
  • KLIMEK, Antonín. 30. 1. 1933: Nástup Hitlera k moci: Začátek konce Československa. Praha : Havran, 2003. 197 s. ISBN 80-86515-28-1.  
  • Knopp, Guido: Hitler
  • Lehmann, Armin: V Hitlerově bunkru
  • Lewis, David: Muž, který stvořil Hitlera
  • Loringhovn, B.: S Hitlerem v bunkru
  • Mullerová, Luis: Druhá kniha očima dneška
  • Overy, Richard: Diktátoři-Hitlerovo Německo
  • Picker, Henry: Hitlerovy rozhovory u kulatého stolu
  • Plaim, Anna: Vzpomínky Hitlerovy pokojské
  • Paur, Martin: Adolf Hitler očima americké tajné služby
  • Roberts, Andrew: Hitler a Churchill
  • Roder, Thomas: Muži za Hitlerem. Votobia, Olomouc: 2000. ISBN 80-7198-421-3
  • Sayer, Ian: Hitler a ženy
  • Shirer, William L: Vzestup a pád Třetí říše
  • Schaake, Erich: Hitlerovy ženy
  • Schmidt, Paul: Paměti Hitlerova tlumočníka
  • Schramm, Percy: Hitler člověk a vojevůdce
  • Schröder, Christa: Dvanáct let po Hitlerově boku (svědectví Hitlerovy sekretářky)
  • Schwarzmahller: Hitlerovy peníze
  • Strawson, John: Hitler jako vojevůdce, Jota, Brno:2004. ISBN 80-7217-270-0
  • Zitelmann, Rain: Osudová cesta Adolfa Hitlera k moci

Související články

Externí odkazy