Mnichovská dohoda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dějiny Česka
Coat of arms of the Czech Republic.svg
Raná historie
Český stát ve středověku
Vláda Habsburků
Československo
Česko po roce 1992

Fotografie z průběhu Mnichovských jednání – zleva: Neville Chamberlain za Velkou Británii, Édouard Daladier, zástupce Francie, Adolf Hitler za nacistické Německo a Benito Mussolini za fašistickou Itálii

Mnichovská dohoda (označována také jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát) byla dojednána 29. září 1938 v Mnichově (ve všech jazykových verzích pak byla podepsána po půlnoci, tj. 30. září 1938).[1] Zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – se dohodli, že Československo musí do 10. října postoupit pohraniční území obývané Němci (Sudety) Německu. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni.

Mnichovská dohoda byla završením činnosti Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a vyvrcholením snah Adolfa Hitlera rozbít demokratické Československo, což bylo jedním z jeho postupných cílů k ovládnutí Evropy. Mnichovská dohoda je příkladem politiky ústupků, appeasementu.

Příčiny Mnichovské dohody[editovat | editovat zdroj]

Představy v roce 1931 o uzavřenosti Československa v německém prostoru po anšlusu. V době Mnichovské dohody si územní nároky vůči Československu dělalo nejen Německo (rozšířené o Rakousko) a Maďarsko, ale i Polsko. Jedinou „přátelskou hranicí“ tak byl krátký úsek československo-rumunské hranice na úplném východě Československa.
Budova (dnešní Musik Hochschule), ve které došlo k podpisu Mnichovské dohody

Již v roce 1932 prohlásil Adolf Hitler v Mnichově následující: Českou pánev a Moravu a východní regiony na hranici Německa osídlíme německými sedláky. Čechy vysídlíme na Sibiř nebo do oblasti Volyně… Češi musí opustit střední Evropu. [2] Od roku 1933, kdy se nacisté chopili moci v Německu, bylo Československo ve vážném nebezpečí stran německé expanze, která měla své motivy politické (revizionismus), ideologické (nároky na bývalá území německé říše a expanze na východ), strategické (průmyslový potenciál českých zemí a jejich poloha). Tomuto nebezpečí se Československo snažilo čelit jak budováním silné moderní armády a pohraničních opevnění, tak i posilováním spojeneckých svazků se západními velmocemi (Francie) a nově i Sovětským svazem.

Naproti tomu Francie, hlavní spojenec Československa, neměla zájem o další krvavý konflikt s Německem, pokud by vítězství nebylo předem dostatečně pojištěno spojenectvím s dalšími velmocemi, především Velkou Británii a SSSR. Podstatnou slabinou těchto záměrů bylo, že vláda Velké Británie v té době považovala za hlavní nebezpečí pro Britské impérium Sovětský svaz.

Německé nároky vůči Československu pak byly před světovou veřejností vysvětlovány jako částečná náprava Versailleského systému, který nastavil Německu příliš tvrdé podmínky po první světové válce, a také naplnění přirozeného práva na sebeurčení pro etnické Němce v Československu. Skutečnost, že nacisté sami ve své zemi utlačují národnostní a náboženské menšiny a navíc že neplní sliby (nároky vůči Československu, stejně jako anexe Rakouska byly dříve kategoricky popřeny), byla přitom záměrně přehlížena. Důsledkem toho všeho bylo, že západní velmoci, na jejichž pomoc při obraně proti německé agresi československá vláda nejvíce spoléhala, měly spíše snahu se s nacisty dohodnout, a to i za cenu obětování Československa. Československo bylo připraveno se bránit, protože čekalo útok Hitlera.[zdroj?] (Němečtí generálové v čele s Ludwigem Beckem byli podle některých zdrojů připraveni v případě napadení Československa a vypuknutí války s Anglií a Francií zatknout Adolfa Hitlera[zdroj?]).

Československo a jeho mezinárodní smlouvy[editovat | editovat zdroj]

Československo mělo od roku 1924 podepsanou spojeneckou smlouvu s Francií, která garantovala územní nedotknutelnost republiky především proti případnému útoku ze strany Německa nebo Maďarska. Francie se však už v době vrcholících československo-německých sporů nebyla schopna vojensky postavit Německu. Sovětský svaz byl sice smluvně zavázán bránit Československo, ale jen pokud se do konfliktu zapojí Francie.[3] Zároveň však Československo dělilo od Sovětského svazu Polsko a Rumunsko, tedy státy, které odmítaly tranzit sovětských jednotek přes svá území.[3] Malá dohoda byla zaměřena proti Rakousku a Maďarsku, nikoli proti Německu. S Velkou Británií nemělo Československo žádnou přímou smlouvu, ale Velká Británie byla podle Locarnských dohod povinna pomoci Francii. Úloha odporu proti Německu tedy závisela jen na Francii a na tom, jak se zachová její silnější spojenec, tedy Velká Británie. Britové prosazovali názor, že se má Beneš domluvit s Henleinem a vyjít sudetským Němcům vstříc. Francie byla naopak přesvědčena, že Henleinovým cílem není ve skutečnosti dosažení ústupků pro sudetské Němce, ale zničení Československa. Názory Velké Británie a Francie se tedy zásadně lišily, přesto nakonec společně vyzvali Československou vládu ke vstřícnosti k požadavkům sudetských Němců. Československá vláda se rozhodla ústupky učinit a začala přepracovávat svůj statut národností tak, aby do něj zahrnula reformy, které by mohly být provedeny v rámci ústavy.

Mnichovská krize[editovat | editovat zdroj]

Titulní strana Večerního Českého Slova 22. září 1938

Hitler od roku 1933 pravidelně navrhoval Československu smlouvu o neútočení podle vzoru polsko-německé smlouvy, ale Beneš to opakovaně odmítl. Poté, co Československo uzavřelo 16. května 1935 pakt o vzájemné pomoci se Sovětským svazem, začalo být v německém tisku napadáno jako bolševické centrum ve střední Evropě.[4] Neustávaly ani německé útoky na Československo jako stát, který pošlapává práva svých menšin.[4] Beneš na nenávistné propagandistické útoky německého tisku reagoval tak, že označil otázku národnostních menšin za čistě vnitřní záležitost Československa.[5] Vyjádřil také přesvědčení, že porozumění s Německem lze dosáhnout. Zároveň prohlásil, že Německo může být pro Československo nebezpečím, ale naopak to není možné.[5] Edvard Beneš se snažil zabránit mezinárodní izolaci Československa a přesvědčoval západní mocnosti o tom, že případné ústupky Československa Německu by měly značný dopad na celou západní Evropu. Vzhledem k neuspokojivým vztahům Čechů a Němců přijala československá vláda 18. února 1937 Program národnostní politiky, kterým vyšla vstříc požadavkům sudetských Němců. S tímto dokumentem souhlasily všechny německé politické strany, avšak Sudetoněmecká strana (SdP) ho ihned zpochybnila a zavrhla.

Dne 17. října 1937 došlo v Teplicích k zinscenovanému incidentu poslance SdP K. H. Franka s policií, při němž Frank bezdůvodně napadl a zranil tři policisty, což však bylo henleinovskou propagandou zneužito a vyloženo jako útok proti sudetoněmeckému poslanci (tzv. Teplický incident).[6] Docházelo k neustálému stupňování sudetoněmeckých požadavků vůči vládě Československa, v jejichž pozadí stály zájmy Adolfa Hitlera. 20. února 1938 Hitler prohlásil, že mezi zájem Německa patří ochrana Němců v Rakousku a Československu.

V březnu následoval anšlus Rakouska a Československo se dostalo ještě do většího ohrožení. Anšlus Rakouska zároveň podstatně změnil teritoriální status quo vytvořený Versailleskou smlouvou, přičemž ke změně situace došlo bez souhlasu Společnosti národů.[7] Západní mocnosti protestovaly pouze formálně, přestože byl narušen celý princip evropské bezpečnosti vytvořený po první světové válce.

28. března 1938 navštívil Konrad Henlein Adolfa Hitlera v Berlíně, přičemž Hitler Henleinovi deklaroval, že SdP musí předkládat takové požadavky, které budou pro československou vládu nepřijatelné. 21. dubna Hitler a německé vojenské velení rozpracovali podrobnější zásady plánu na útok proti Československu, který měl krycí název „Fall Grün“.

24. dubna 1938 Henlein na sjezdu SdP předložil Karlovarský program, který vycházel z jeho jednání s Adolfem Hitlerem. Tento dokument obsahoval i takové nároky, které byly z hlediska národnostního, z hlediska principů právního demokratického státu i z hlediska státní suverenity pro Československo nepřijatelné. V květnových a červnových volbách do obecních zastupitelstev získala SdP kolem 90 % hlasů německých voličů. 30. května Hitler vydal podrobné válečné směrnice k útoku na Československo. Dne 30. června 1938 bylo čs. vládou schváleno znění tzv. národnostního statutu, který byl velkým ústupkem vůči sudetským Němcům, avšak i tento dokument byl SdP v duchu „doporučení“ Adolfa Hitlera odmítnut.

Československé pohraniční opevnění

3. srpna 1938 zahájil britský lord Walter Runciman pražskou misi, jejímž cílem bylo urovnat spory mezi československou vládou a německou menšinou, reprezentovanou SdP. Avšak i tato mise skončila bezvýsledně, protože SdP stále odmítala jakýkoliv kompromis. Počátkem září byl československou vládou schválen Návrh o postupu jednání ohledně úpravy národnostních otázek, který vznikl na základě přímých rozhovorů vyjednavačů SdP, a který vycházel v zásadě vstříc většině požadavků Karlovarského programu. Tento plán přijala jak Runcimanova mise, tak část z umírněnějších předáků SdP, kteří uznávali, že plní většinu Karlovarského programu. Po Henleinových dalších jednáních s Hitlerem ale SdP 7. září vyprovokovala incident v Moravské Ostravě, jehož vedení SdP využilo jako záminku k úplnému a konečnému přerušení jednání s prezidentem a vládou. Dne 12. září 1938 na sjezdu NSDAP v Norimberku Hitler nevybíravě zaútočil proti Československu a proti prezidentu Benešovi, což podnítilo sudetské Němce k vyvolání puče. Nepokoje byly za dva dny Československou armádou i četnictvem potlačeny a vedoucí činitelé SdP uprchli do Německa.

15. září 1938 se sešel Adolf Hitler s britským ministerským předsedou Chamberlainem na Berghofu, kde Hitler žádal připojení českého pohraničního území k Německu. Chamberlain neměl námitek, upozornil jen na potřebu porady s Francií a s Runcimanem a na nutnost překonání „praktických potíží“. 16. září odletěl lord Runciman z Prahy a na zasedání britského zahraničního výboru podpořil Chamberlainovu politiku. 17. září byl Adolfem Hitlerem a Konrádem Henleinem schválen vznik Sudetoněmeckého freikorpsu, který zahájil svou činnost v noci z 19. na 20. září 1938 přepady československých celnic a policejních stanic. Při těchto akcích byli stříleni jak příslušníci ozbrojených složek Stráže obrany státu (SOS) tak i civilní obyvatelstvo, a to převážně zbaběle ze zálohy. Celkem bylo zabito 110 Čechů a dalších 2029 jich bylo zajato a odvlečeno do Německa.

Národnosti na území českých zemí podle sčítání lidu v roce 1910
Národnosti na území českých zemí podle sčítání lidu v roce 1930

19. září vyzvaly vlády Anglie a Francie československou vládu, aby odstoupila pohraniční oblasti s více než 50% německého obyvatelstva (podle posledního rakouského sčítání lidu v roce 1910,[8] zjišťujícího národnost podle tzv. obcovací řeči) Německu. Československá vláda však tento požadavek odmítla.

20. září zaslalo vedení SSSR E. Benešovi telegram, v němž Stalin a další sovětští činitelé potvrzovali, že jsou připraveni Československu pomoci.[9][10]

21. září vyslanci Velké Británie a Francie předložili Československu ultimativní požadavky, na což vláda přistoupila. Toto rozhodnutí však vyvolalo v Československu demonstrace, které požadovaly, aby byl svolán parlament a aby byla ustavena vláda skutečné obrany státu. Téhož dne vystoupil na obranu Československa ve Společnosti národů sovětský ministr zahraničí Maxim Litvinov, který podrobil nátlak na ČSR velké kritice.

22. září se uskutečnila generální stávka, jejímž výsledkem byl pád Hodžovy vlády a nastolení úřednické vlády vedené generálem Janem Syrovým. Ve dnech 22. a 23. září probíhala jednání mezi Hitlerem a Chamberlainem.

23. září vyhlásila československá vláda všeobecnou mobilizaci a o dva dny později odmítla Hitlerovy požadavky.

26. září vyslal Chamberlain svého vyjednavače H. Wilsona k jednání s Hitlerem do Berlína.

28. září Neville Chamberlain upozornil v dopise Hitlera, že „vše podstatné může dostat bez války a bez odkladu.“ Zároveň požádal B. Mussoliniho o prostřednictví v mezinárodním jednání o německých požadavcích. Na Mussoliniho výzvu dal Hitler souhlas ke schůzce představitelů Německa, Itálie, Velké Británie a Francie, která se uskutečnila o den později v Mnichově.

Dne 30. září brzo po půlnoci byla dohoda podepsána, československá vláda mnichovský diktát přijala tentýž den. Její preambule zněla: „Německo, Spojené království, Francie a Itálie, vzhledem k dohodě, které již bylo dosaženo ve věci odstoupení území Sudet Německu, ujednali následující podmínky uvedeného odstoupení a opatření z něj vyplývajících, a touto dohodou se zavazují k učinění opatření nezbytných k jejímu naplnění.“ Dále obsahovala celkem osm odstavců a tři dodatky, ve kterých se stanovilo, že vyklizení bude probíhat od 1. do 10. října, a to ve čtyřech předem určených oblastech, vyznačených v připojené mapě. Pátá oblast a definitivní podoba nových hranic měla být určena mezinárodní komisí složenou ze zástupců signatářů dohody a Československa.[11][12]

Podle § 64 Ústavy Československé republiky z roku 1920 mohl uzavřít mezinárodní smlouvu měnící státní území prezident Československé republiky pouze se souhlasem Národního shromáždění. Mnichovská dohoda byla přijata pouze vládou Československé republiky a prezidentem, nikoliv tedy Národním shromážděním, jak bylo podle Ústavy nutné.

Na protest proti podpisu Mnichovské dohody rezignoval např. náčelník francouzské vojenské mise v ČSR generál Louis Faucher nebo První lord admirality Duff Cooper, dohodu silně kritizovala taky Labouristická strana. Císař Vilém poslal z exilu gratulaci do Londýna královně Mary; spolu s ní si myslel, že dohoda odvrátí válku. Byl to jeho první dopis anglickým příbuzným od I. světové války.[13]

Dodatky Mnichovské dohody[editovat | editovat zdroj]

Mnichovská dohoda obsahovala tři dodatky, které se týkaly mezinárodních záruk Československu v nově vzniklých hranicích, řešení problému polské a maďarské menšiny a dalších otázek. Součástí dodatků bylo i německo-anglické prohlášení o vzájemném neútočení a míru, v němž se doslova uvádí: „My, německý Führer a kancléř a britský ministerský předseda, jsme dnes měli další schůzku a shodli jsme se v poznání, že otázka anglo-německých vztahů má prvořadou důležitost pro obě země a Evropu. Považujeme dohodu podepsanou včera v noci a anglo-německou dohodu o námořních silách za symboly přání obou našich národů nikdy již nejít do války jeden proti druhému.“[14]

Dopady na Československo[editovat | editovat zdroj]

Neville Chamberlain oznamuje, že podpisem Mnichovské dohody „přinesl mír“

Československu byl výsledek jednání jen oznámen[15] i přes to, že v Mnichově mělo svého zástupce – velvyslance Mastného, který měl tu smutnou povinnost oznámit výsledek jednání vládě. Po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše byl zvolen novým prezidentem Emil Hácha.

V důsledku této dohody přišlo Československo o svá historická pohraniční území na hranicích s Německem, které náležely zemím Koruny české od středověku (jako náhradu za tato ztracená území poskytla Velká Británie Československu tzv. mnichovský úvěr [16]). Docházelo k pronásledování německých antifašistů a Židů a k vyhánění Čechů, přičemž těm, kteří v pohraničí zůstali, odebrali Němci národnostní a některá občanská práva. Československo dále přišlo o soustavu pohraničních pevností, kterou začalo budovat až v roce 1935. Nutno také podotknout, že v Československu byla v té době všeobecná mobilizace, kterou vyhlásil předseda úřednické vlády gen. Jan Syrový, jenž byl jmenován poté, kdy vláda Milana Hodži podala demisi, po přijetí anglo-francouzské nóty, která jí nařizovala odevzdat Německu pohraniční území, tedy oblasti, kde žije víc než 50 % Němců.

Těsně před půlnocí 30. září odevzdala polská vláda vládě československé ultimátum, ve které požadovala značnou část Těšínska (tzv. Zaolzie), části Oravy, Spiše, Kysuc a Šariš. Československá vláda s ultimátem následující den souhlasila. K dalším územním ztrátám Československa nastalo na začátku listopadu 1938, kdy ve Vídni skončila arbitrážní jednání o československo-maďarské hranici. Ve dnech 5.-10. listopadu muselo Československo odstoupit část jižního a východního Slovenska jakož i téměř polovinu Podkarpatské Rusi Maďarsku. Celkové ztráty pomnichovského Československa tak činily 41 098 km2 a 4 879 000 obyvatel.[17]

Zahraničně-politické dopady[editovat | editovat zdroj]

Československým orgánům bylo ze strany Velké Británie a Francie dáno jasně najevo, že v případě napadení Československa vojsky nacistického Německa nebudou plnit své vojenské závazky a záruky, vyplývající z již dříve uzavřených spojeneckých smluv.[18] Proto Mnichovskou dohodu začali českoslovenští politici a noviny označovat různými výrazy, např. zrada Západu, O nás bez nás, Mnichov, Mnichovská zrada a zrada spojenců. Na protest proti podepsání Mnichovské dohody rezignoval 1. lord admirality Duff Cooper.

Možnosti vojenské obrany[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Diskuse o Mnichovské dohodě.

Československo dokázalo během 5 dnů shromáždit 1 128 000 vojáků a bylo připraveno se bránit.[19] Německo ale po připojení Rakouska k "Třetí Říši" v březnu 1938 obklopovalo Československo ze severu, západu i jihu. Útok ze všech stran na západní polovinu státu by byl nejspíše zdrcující, což byl také jeden z argumentů, které padly při jednání o dohodě.[20] Armáda by se musela pokusit stáhnout na Moravu, odkud by mohl být veden odpor maximálně po dobu několika týdnů.[21]

Mobilizačního rozkazu neuposlechlo zhruba 126 tisíc mužů, z toho 100 tisíc Němců.[22] Polovina československých Němců tak mobilizačního rozkazu uposlechla.[23] Jednotky, kde Němci sloužili, nebyly většinou dislokovány v kritických oblastech nebo v první linii (obvykle týlové jednotky a zásobování). Překvapivě loajální se ukázali maďarští a rusínští odvedenci.

Přes očekávanou odvahu a bojovou rozhodnost Československé armády nemohla vojska společného státu dlouhodobě odolávat mnohem silnějšímu nepříteli. Nemohla okamžitě počítat s žádnou pomocí od SSSR, naopak musela počítat s tím, že Maďarsko a Polsko využijí jejího oslabení u svých hranic a pokusí se přiživit na německé kořisti. Diskuse o možnosti obrany budou pravděpodobně stále přetrvávat.[24]

Poté, co Československo ztratilo své pohraniční opevnění, které podle Mnichovské dohody muselo vojsko do 10 dnů opustit bez toho, že by pevnosti poškodilo, nebylo pro německou armádu těžké zbytek státu obsadit. K tomu došlo 15. března 1939, kdy byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren) a na Slovensku o den dříve Slovenská republika.

Ekonomika a doprava[editovat | editovat zdroj]

Příjezd německých vojsk do Sudet

Odstoupením pohraničních území Německu, Polsku a Maďarsku byla pozice Československé republiky značně oslabena.[25] Země ztratila podstatnou část svého území, což znamenalo přetrhání dlouholetých vazeb, hlavně v ekonomice a dopravě. Musela být přeorganizována železniční síť, neboť některé do té doby hlavní železniční trati (přes Českou Třebovou, Český Těšín, či Košice) se nyní staly peážními, tedy vedenými přes cizí území. Byly vypracovány projekty nových tratí[26] a stejně byl upraven i projekt první československé dálnice. Páteřní spoje nyní procházely přes Havlíčkův Brod, Vsetín, či Martin. Spojení s Podkarpatskou Rusí, které bylo vybudováno po vzniku republiky, bylo nyní na území Maďarska a bylo jej nutné opět vystavět.

Oblasti, které získalo hlavně Německo, byly průmyslově poměrně dobře rozvinuté[27] a provázané se zbytkem Československé republiky, neboť se jednalo o souvislé území v podstatě již od začátků zprůmyslnění tehdejšího Rakouska. Hospodářská krize zasáhla právě tyto oblasti ale silněji než české vnitrozemí, neboť již na počátku 30. let se Sudety ekonomicky orientovaly na Německo, které bylo poměrně blízko. Ekonomický potenciál těchto oblastí mohla Třetí říše velmi snadno využít. Hůře na tom bylo již Maďarsko, které získalo hlavně území zemědělského charakteru.

Neplatnost Mnichovské dohody[editovat | editovat zdroj]

Odstraňování československých hraničních orientačních sloupů Sudetskými Němci
Sudetští Němci vítají představitele nacistického Německa

Spojené království prohlásilo dohodu za neplatnou 5. srpna 1942 s odůvodněním, že ji samo Německo porušilo už 15. března 1939, a tedy Spojené království již smlouvou též není vázané. 18. září 1990 britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová prohlásila, že její země zklamala Československo svou účastí při podpisu Mnichovské dohody, a dodala, že na to vzpomíná s pocitem studu.[28]

29. září 1942 prohlásil Francouzský národní výbor dohodu za zcela neplatnou (nulitní).[zdroj?] Podle Jana Němečka Francie (exilová vláda) neuznala žádné územní změny, ke kterým v roce 1938 došlo, a zavazovala se podporovat obnovu Československa v předmnichovských hranicích. Toto stanovisko potvrdilo po vzniku francouzské prozatímní vlády i společné prohlášení obou exilových vlád 22. srpna 1944, které prohlásilo mnichovské dohody se všemi jejich následky za „neplatné hned od jejich počátku (nul et non avenu)“.

Za neplatnou od samého počátku dohodu uznala 26. září 1944 i Itálie.

Norimberský soud v 1946 prohlásil Mnichovskou dohodu za neplatnou, s tím, že trpí nedostatkem vůle, protože Německo v době jejího uzavření nemělo v úmyslu ji dodržet.

V letech 1968–1969 ji konference OSN o správnosti mezinárodních smluv prohlásila za neplatnou.

V roce 1973 byla Mnichovská dohoda ve vzájemných vztazích mezi Německou spolkovou republikou a Československou socialistickou republikou prohlášena pražskou smlouvou za nicotnou a nulitní.[29]

Čeští uprchlíci z pohraničí

K odsunu vedla také právní kontinuita Mnichovské dohody a obavy z její platnosti či neúplné neplatnosti v některých právních systémech. Dohoda se může vykládat jinak z českého (resp. československého) či britského nebo německého pohledu. Především česká strana soudí, že dohoda je od samého začátku, tedy "ab initio", neplatná, německá strana uvádí, že Edvard Beneš neopouštěl Československo jako prezident, ale jako soukromá osoba a jistá mezinárodní právní platnost československé vlády existovala, jelikož ve válečném stavu se Československo či později Česko-Slovensko nemohlo nalézat dřív než po vypuknutí války. Společnost národů se měla právním stavem okupací okleštěné ČSR a následným vznikem Protektorátu zabývat v září 1939, ale k tomuto jednání již vzhledem k událostem (útok na Polsko) nedošlo.

  • Velká Británie

Úporné snahy československé exilové vlády o „oduznání“ Mnichovské dohody úzce souvisela s vytvořením konstrukce, že ČSR je v podstatě ve válečném stavu s Německem již od září 1938, tedy celý rok před vlastním vypuknutím druhé světové války útokem na Polsko. Úplné zrušení dohody nebylo ve Velké Británii možné z důvodu neexistence retroaktivity v angloamerickém právu. Mnichovská dohoda je tedy ve VB stále ve stavu „platnosti“, ale je zneplatněna postojem vlády. Její „zneplatnění“ se opírá především o stanovisko ve výroku (viz precedens) premiéra W. Churchilla ze dne 30. září 1940, kdy v rozhlase vyjádřil svůj úsudek: „Mnichovská dohoda je mrtvá, neboť byla zničena muži bez skrupulí, kteří kontrolují osud Německa“[30] 11. listopadu 1940 dokonce britské ministerstvo zahraničí potvrdilo, že sice není vázáno smlouvou z Mnichova, ale co se týká čsl. hranic, nechce hledat jiné řešení než to, které bylo na mnichovské konferenci nalezeno, k porušení této dohody a k jejímu zneplatnění došlo samovolně Německem dnem zničení či okupací okleštěné ČSR tedy 15. března 1939, ale výsledek dohody akceptuje. V podstatě Vel. Británie změnila svůj postoj k dohodě až na pozadí událostí a atentátu na říšského protektora.

  • Francie

Podpis „odvolala“ 29. září 1942 a to podpisem gen. Charlese de Gaullea. Toto odvolání je také podepsáno zahraničním komisařem Maurice Dejeanem a formuluje neplatnost od "samého počátku" tedy formulace je stejná jakou požadovala čsl. strana. Později došlo také ke vzniku československofrancouzské deklarace a to 22. srpna 1944. Zde je opět formulace o neplatnosti od samého počátku, nuls et non-avenus. Francouzské stanovisko vyvolalo protesty Polska, které po Mnichovu okupovalo Těšínsko.

  • Itálie

Opět stanovisko k dohodě, které zní "nuls et non-avenus" od samotného počátku. Italské stanovisko bylo nejvstřícnějším krokem "zrušení" mnichovské dohody a obsahovalo snad i prvky jakési omluvy za tento postoj (porušení svobody a celistvosti stáru atd.). Italský kabinet ho vydal pod nátlakem spojenců. Tedy dne 26. září 1944 se vláda Itálie usnesla na stanovisku, které formuloval tehdejší kabinet takto: „Italská vláda slavnostně prohlašuje, že pokládá od počátku za neplatné dohodu mnichovskou z 29. září 1938 a tzv. arbitrážní rozhodnutí Ciano-Ribbentrop, formulované ve Vídni dne 2. listopadu 1938, jakož i všechny ostatní akty, jež jakožto důsledek těchto dohod a rozhodnutí směřovaly ke škodě nezávislosti a celistvosti Republiky československé... před dějinami a před světem atd.“ Italský kabinet, ale nekomentoval případ samostatnosti Slovenska a nijak se nezmiňoval o vzniku německého satelitu - Slovenského státu a jeho právním vztahu k Itálii, jelikož během slovenského dobrodružství byla podepsána řada smluv mezi Itálií a Slovenským státem a vedena různá koaliční jednání atd.

  • SSSR

Ministr zahraničí SSSR (Molotov) 9. června 1942 potvrdil obnovu Československa v předmnichovských hranicích a pomoc v případném jednání s Polskem (opětovný spor o Těšínsko).

  • USA

Řešení "mnichova" a německé otázky v ČSR dochází v USA až v letech 1942–1943, kdy vstupuje USA do 2. svět. války. Dne 12.5. 1943 Roosevelt prohlásil, že po válce musí být počet Němců v Československu co nejvíce snížen. Dále se v květnu 1943 před Council on Foreign Relations v Chicagu vyjádřil prezident E. Beneš o nepopularitě transferů obyvatel, ale o její nutnosti v Československu, což povede k zachování míru.[31]

  • Německo

Nejsložitější situace panovala ohledně Dohody mezi Československem a Německem, jelikož právní důsledky bylo potřeba řešit, navíc se dvěma státy. A to se SRN a poté se sovětským satelitem NDR. Problémy Mnichovské dohody v německém okruhu se měly vyřešit už při kapitulaci Německa, ale nakonec se situace zkomplikovala. Některé problémy:

  • stanovení počátku válečného stavu, čsl. strana požaduje rok 1938, německá až září 1939: vypuknutí války
  • NDR v roce 1950 a 1967 prohlásila neplatnost dohody od samého počátku
  • SRN stanovila 11. prosince 1973 nulitu mnichovské dohody a v mnoha bodech zastávala odlišný její výklad, problematický zde byl také březen 1939 jako krok nutný pro stabilizaci hospodářství, jelikož české země po ztrátě 25 procent území nebyly životaschopné atd.
  • v roce 1997 mělo dojít k vyjasnění problematiky a vznikla Česko-německá deklarace.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zdeněk Kárník: Malé dějiny Československa 1867–1939, Dokořán, Praha 2008, str. 372.
  2. PhDr. Milan Sládek, Němci v Čechách, Pragma 2002, ISBN 80-7205-901-7, str. 69
  3. a b PhDr. Milan Sládek, Němci v Čechách, Pragma 2002, ISBN 80-7205-901-7, str 84
  4. a b PhDr. Milan Sládek, Němci v Čechách, Pragma 2002, ISBN 80-7205-901-7, str 72
  5. a b PhDr. Milan Sládek, Němci v Čechách, Pragma 2002, ISBN 80-7205-901-7, str 73
  6. Ecce Homo – Karl Hermann Frank
  7. PhDr. Milan Sládek, Němci v Čechách, Pragma 2002, ISBN 80-7205-901-7, str 79
  8. Územní ztráty ČSR v roce 1938
  9. Zeman dostane dokument s podpisem Stalina. Odhaluje velké tajemství
  10. Ruská rozvědka: Sověti chtěli jít v roce 1938 Československu na pomoc
  11. http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/mnichovska-dohoda-29-9-1938/
  12. http://jirikkucera.files.wordpress.com/2011/03/mc3bcnchner-abkommen1.pdf
  13. "Ubohý Vilém se děsil představy další války mezi našemi dvěma zeměmi," James Pope-Hennessy, Queen Mary, Londýn 1959, s. 289
  14. http://www.fronta.cz/dokument/mnichovska-dohoda
  15. Peter Neville:Hitler a appeasement, kapitola Mnichov, strana 142
  16. Stanislav Motl, Kam zmizel zlatý poklad republiky, Rybka Publisher, 2003, ISBN 80-86182-69-X, str. 40
  17. František Čapka: Dějiny zemí koruny české v datech, ISBN 80-7277-000-4, str. 683
  18. Peter Neville:Hitler a appeasement, kapitola Mnichov, strana 126
  19. Článek o předválečné mobilizaci na stránkách armada.vojenstvi.cz
  20. Peter Neville:Hitler a appeasement, kapitola Mnichov, strana 137
  21. kolektiv autorů. Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha : Libri, 2002. S. 270.  
  22. kolektiv autorů. Vojenské dějiny Československa. Praha : Naše vojsko, 1987. S. 512.  
  23. Článek o možnostech obrany Československa v září 1938
  24. Jan Tesař Mnichovský komplex : jeho příčiny a důsledky. Praha : Prostor, 2000. 255 s. ISBN 80-7260-035-4
  25. Peter Neville:Hitler a appeasement, kapitola Mnichov, strana 149
  26. Článek na zeleznicne.info (slovensky)
  27. Peter Neville:Hitler a appeasement, kapitola Mnichov, strana 144
  28. Proslov M. Thatcherové na společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění, 18. září 1990.
  29. článek I smlouvy o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německa [1]
  30. http://www.1-prapor-sos.wz.cz/clanky/mnichovska_dohoda_pravo.html
  31. http://natura.baf.cz/natura/1997/11/9711-3.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BRANDES, Detlef. Sudetští Němci v krizovém roce 1938. Praha : Argo, 2012. 430 s. ISBN 978-80-257-0605-3.  
  • ČELOVSKÝ, Bořivoj. Mnichovská dohoda 1938. Šenov u Ostravy : Tilia, 1999. 470 s. ISBN 80-86101-19-3.  
  • DUFFACK, J. J. Psywar 1938 : první psychologická válka moderní doby : sudetská válka : Hitler proti Československu, 20. květen - 30. září 1938. Praha : Naše vojsko, 2010. 307 s. ISBN 978-80-206-1113-0.  
  • FILÍPEK, Jan. Mnichov 1938 : Hra o Československo. Praha : Dr. Eduard Grégr, 2001. 172 s. ISBN 80-902023-9-X.  
  • HAMÁK, Bedřich; VONDROVSKÝ, Ivo. Mobilizovaná československá armáda 1938 : 30. září 1938. Dvůr Králové nad Labem : Fortprint, 2010. 207 s. ISBN 978-80-86011-43-1.  
  • HAZDRA, Zdeněk; VLČEK, Lukáš, a kol. Mnichov 1938 a česká společnost : sborník z mezinárodního sympozia k 70. výročí mnichovské dohody. Praha : Ústav pro studium totalitních režimů, 2008. 116 s. ISBN 978-80-87211-06-9.  
  • HERANOVÁ, Martina. Diplomatická jednání před Mnichovskou konferencí 1938. Historický obzor. 2006, roč. 17, čís. 3/4, s. 87-93. ISSN 1210-6097.  
  • HONZÍK, Miroslav; MAHLER, Oldřich; BROFT, Miroslav. Zněl zrady zvon. Praha : Naše vojsko, 1988. 147 s.  
  • KUKLÍK, Jan. The Validity of the Munich Agreement and the Process of its Repudiation during the Second World War as Seen from a Czechoslovak Perspective. Prague Papers on the History of International Relations. 1998, roč. 2, čís. 2, s. 343-364. Dostupné online. ISBN 80-85899-49-3. 
  • KUKLÍK, Jan; NĚMEČEK, Jan; ŠEBEK, Jaroslav. Dlouhé stíny Mnichova : Mnichovská dohoda očima signatářů a její dopady na Československo. Praha : Auditorium, 2011. 390 s. ISBN 978-80-87284-18-6.  
  • KURAL, Václav; RADVANOVSKÝ, Zdeněk, a kol. "Sudety" pod hákovým křížem. Ústí nad Labem : Albis international, 2002. 547 s. ISBN 80-86067-66-1.  
  • KVAČEK, Robert; HEYDUK, Miloš. Československý rok 1938. Česká Kamenice ; Praha : Polák Jaroslav - POLART ; BVD, 2011. 197 s. ISBN 978-80-87286-11-1.  
  • LUKEŠ, František. Podivný mír. Praha : Svoboda, 1969. 369 s.  
  • LVOVÁ, Míla. Mnichov a Edvard Beneš. Praha : Svoboda, 1968. 285 s.  
  • MORRELL, Sydney. Viděl jsem ukřižování : události v Československu v roce 1938 očima anglického novináře. 3. vyd. Brno : Jota, 2002. 188 s. ISBN 80-7217-182-8.  
  • NĚMEČEK, Jan, a kol. Cesta k dekretům a odsunu Němců : datová příručka. Praha : Littera Bohemica ; Baronet, 2002. 152 s. ISBN 80-7214-519-3.  
  • NĚMEČEK, Jan, a kol. Mnichovská dohoda : cesta k destrukci demokracie v Evropě = Munich agreement : the way to destruction of democracy in Europe. Praha : Karolinum, 2004. 387 s. ISBN 80-246-0923-1.  
  • ŠRÁMEK, Pavel. Ve stínu Mnichova : z historie československé armády 1932-1939. Praha : Mladá fronta, 2008. 147 s. ISBN 978-80-204-1848-7.  
  • TESAŘ, Jan. Mnichovský komplex : jeho příčiny a důsledky. Praha : Prostor, 2000. 255 s. ISBN 80-7260-035-4.  
  • VYŠNÝ, Paul. The Runciman mission to Czechoslovakia, 1938 : prelude to Munich. Houndmills, Basingstoke : Palgrave Macmillan, 2003. 376 s. ISBN 0-333-73136-0. (anglicky) 
  • ZELENÝ, Karel, a kol. Vyhnání Čechů z pohraničí 1938 : vzpomínky. Praha : Ústav mezinárodních vztahů ; Kruh občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, 1996. 237 s. ISBN 80-85864-16-9.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]