Vyhnání Čechů ze Sudet v roce 1938

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Příjezd českých uprchlíků z pohraničí před Wilsonovým nádražím v Praze

Vyhnání Čechů ze Sudet se uskutečnilo v roce 1938 po přijetí Mnichovské dohody, jejímž hlavním bodem bylo odstoupení pohraničí Československé republiky, v hranicích, jež stanovila Německá Říše. Vyhnány byly desetitisíce Čechů, českých a německých Židů a německých antifašistů.

Z různých zdrojů se toto číslo pohybuje někde mezi 150–250 tisíci osobami, přičemž je nutno mít na zřeteli skutečnost, že nucený odchod Čechů do vnitrozemí nebyl jen nárazovou záležitostí v říjnu 1938, ale odehrával se i v pozdějším období.

Situace před 30. zářím 1938[editovat | editovat zdroj]

Sudetoněmecký puč

Nástupem Adolfa Hitlera k moci roku 1933 došlo ve vzájemných vztazích Čechů a Němců v českém pohraničí k postupným změnám. Nacistické Německo začalo podporovat prostřednictvím sudetoněmeckých stran a spolků národnostní a rasovou nesnášenlivost. V této činnosti se vůdčí role ujala Sudetoněmecká strana, kterou založil Konrád Henlein. V druhé polovině třicátých let se neustále stupňovaly nejen požadavky českých Němců vůči československé vládě, ale docházelo i k formám otevřeného nepřátelství vůči Čechům, kteří byli slovně i fyzicky napadáni, kterým bylo odmítáno poskytování služeb a prací ze strany Němců, či znemožňováno své služby a práce Němcům poskytovat. Stále častěji se konaly pochody německých hajlujících výrostků, Čechům a Židům bylo vyhrožováno, byla jim rozbíjena okna, ničen majetek. Mnoho smíšených česko-německých manželství bylo z důvodu německé nenávisti k Čechům rozvráceno.

Tato situace vyvrcholila 12. září 1938, když Adolf Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku nevybíravě zaútočil proti Československu, což podnítilo sudetské Němce k vyvolání puče. Ještě téže noci došlo v pohraničí k útokům henleinovských bojůvek proti čs. policejním stanicím, celnicím a poštám, při nichž bylo zavražděno několik desítek úředníků a vojáků. Na tuto situaci odpověděla čs. vláda posláním vojska do pohraničí k potlačení puče. Dne 29. září však byla uzavřena Mnichovská dohoda mezi Německem, Itálií, Velkou Británií a Francií o odstoupení pohraničí nacistickému Německu. Když československý prezident Edvard Beneš zjistil, že ztrácí spojenecké vojenské záruky Francie a Velké Británie, 30. září Mnichovský diktát přijal.

Situace po 30. září 1938[editovat | editovat zdroj]

Vyplňování dotazníků v kanceláři pro uprchlíky 13. 10. 1938 po transportu do Prahy

Ihned po přijetí Mnichovské dohody nastalo vyhánění Čechů a Židů z pohraničí. K nim se v útěku přidali i němečtí antifašisté, kteří se obávali represí. Vyhánění nebylo prováděno na základě žádného oficiálního dokumentu, ale realizováno bylo masově pod obrovským nátlakem a výhrůžkami zejména německých ordnerů, ale i těch, kteří se slovního i fyzického napadání Čechů a Židů dopouštěli již dříve. Utečenci nakládali svůj majetek na vozy, do automobilů a železničních vagónů a prchali zpět do své zmenšené vlasti. Při útěku docházelo i k událostem, jako byly například krádeže, vyhrožování střelnými zbraněmi, či jiným. Kromě národnostní a rasové nesnášenlivosti českých Němců hrála v mnohých případech útoků na Čechy i touha po kořisti.

V první vlně utečenců byli nejen státní zaměstnanci (finanční stráž, úředníci, pošťáci, policisté), kteří byli od Němců nenáviděni nejvíce a doslova přes noc přišli o práci, ale i dělníci, živnostníci, zemědělci a jiní zaměstnanci. Záleželo na situaci v různých místech a oblastech, na poměru národnostního složení, na aktivitě místních sudetoněmeckých vůdců a skupin. Po převzetí moci Němci a nastolení řádných orgánů se situace zklidnila. V českém pohraničí zůstalo 319 tisíc Čechů, zejména starousedlíků, zemědělců, kteří zde měli svoji půdu, ale i dělníků a ostatních zaměstnanců. Bylo zapotřebí pracovních sil a nebylo možné pokračovat v politice okamžitého vyhánění. To se však jevilo jako dlouhodobý cíl, jež v dobách války nakonec přerostl i ve snahu vysídlit český národ z jeho historického území úplně.

Česká menšina v odtrženém pohraničí[editovat | editovat zdroj]

Německá policie zatýká politicky a rasově "nevhodné" osoby

Po 1. říjnu 1938 se české obyvatelstvo ocitlo v pozici národnostní menšiny, která neměla naprosto žádná národní práva. Byly zrušeny všechny české politické strany a spolky, jejich majetek byl zabaven ve prospěch Říše. V úředním styku byl zakázán český jazyk, česky se nesmělo mluvit ani na veřejnosti a v dopravních prostředcích. Češi nesměli vykonávat zaměstnání v kterékoliv instituci státní správy, dále nesměli vykonávat žádné politické funkce, ani na obecní úrovni. Postupně byly zrušeny všechny české noviny, byl zakázán tisk českých knih, do kin nesměl přijít žádný český film, bylo zrušeno české vysílání v rozhlasu. Omezována a nakonec zakázána byla i česká divadelní ochotnická představení, fotbalová utkání, taneční zábavy, poutě, veřejná procesí i kázání a bohoslužby v češtině.[1] Zavřena byla většina českých veřejných knihoven, české střední školy, omezen byl počet základních škol. Češi byli znevýhodňováni při získávání práce, a po okupaci Čech a Moravy odcházeli do Protektorátu. Postupně byly hospodářským tlakem likvidovány drobné české podniky, docházelo ke konfiskaci českého zemědělského majetku. Do roku 1943 se ocitlo v německých rukou zhruba 75 tisíc hektarů půdy, kterou dříve vlastnili Češi. Kromě toho byli Češi omezováni v nakládání se svým majetkem, nesměli ho dále prodávat do českých rukou apod. Češi, kteří podlehli soustavné šikaně ze strany německých úřadů a formálně se přihlásili k německé národnosti, byli po válce "vysídleni" do Německa (nebo do Rakouska).

Reference[editovat | editovat zdroj]

Vydávání obědů uprchlíkům ve sběrném táboře v Terezíně
  1. Česká menšina v odtrženém pohraničí, Cesta k dekretům a k odsunu Němců II.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BENDA, Jan. Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939 : migrace z okupovaného pohraničí ve druhé republice. Praha : Karolinum, 2013. 544 s. ISBN 978-80-246-2119-7.  
  • BRANDES, Detlef. Sudetští Němci v krizovém roce 1938. Praha : Argo, 2012. 430 s. ISBN 978-80-257-0605-3.  
  • KURAL, Václav; RADVANOVSKÝ, Zdeněk, a kol. „Sudety“ pod hákovým křížem. Ústí nad Labem : Albis international, 2002. 547 s. ISBN 80-86067-66-1.  
  • MORRELL, Sydney. Viděl jsem ukřižování : události v Československu v roce 1938 očima anglického novináře. 3. vyd. Brno : Jota, 2002. 188 s. ISBN 80-7217-182-8.  
  • ZELENÝ, Karel, a kol. Vyhnání Čechů z pohraničí 1938 : vzpomínky. Praha : Ústav mezinárodních vztahů ; Kruh občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, 1996. 237 s. ISBN 80-85864-16-9.  
  • ZIMMERMANN, Volker. Sudetští Němci v nacistickém státě : politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938-1945). Praha : Prostor ; Argo, 2001. 577 s. ISBN 80-7260-055-9, ISBN 80-7203-390-5.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]