Československé opevnění

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pěchotní srub K-S 14 U cihelny u Prostřední Lipky v roce 1938
Pěchotní srub T-S 56 u Trutnova v říjnu 1938

Československé opevnění (v zahraničí někdy též nazývána jako Benešova linie) je soustava pevností a pevnůstek budovaných Československem v letech 19351938 v pohraničí a na vybraných vnitrozemských příčkách. Opevnění bylo budováno proti nepřátelsky naladěným sousedním státům – Německu, Maďarsku, Rakousku a Polsku. Opevnění se skládalo z objektů lehkého opevnění vz. 36 a vz. 37 (tzv. řopíků), objektů těžkého opevnění a z dělostřeleckých tvrzí. Mezi jednotlivými těžkými objekty se rozkládal překážkový systém. Pro účely výstavby a koordinace výstavby bylo zřízeno ředitelství opevňovacích prací a rada pro opevňování. Po přijetí podmínek Mnichovské dohody byla na odstoupeném území drtivá většina postavených objektů, zbylé úseky pak již většinou nebyly k použití.

Důvody výstavby[editovat | editovat zdroj]

Již od počátku vzniku Československé republiky se uvažovalo jakým způsobem zajistit státní hranice. V počátcích republiky se na hranicích nacházelo vojsko, které řešilo různé výboje skupin, jež nesouhlasily s vytvořením Československa, byli to především Němci a Poláci.[zdroj?] Z důvodu střežení hranic i po stránce celní byla v roce 1919 vytvořena nástupnická finanční stráž.[1] V roce 1936 vznikl také sbor stráž obrany státu.[2]. V roce 1933, kdy se v sousedním Německu stal kancléřem Adolf Hitler, se potřeba ochrany republiky ještě zesílila. Generalita se musela rozhodnout, jakou koncepci obrany státu vybere. V úvahu přicházely dvě varianty obrany republiky. První variantou bylo vybudování motorizované a modernizované armády, která by se přesouvala dle potřeby. Druhou možností bylo zbudovat stálé pevnostní úseky, které by se táhly po celé ohrožené hranici. Tuto variantu podporovalo dostatek stavebních firem, dobrá surovinová základna ale i reliéf západní části republiky, který krom pohraničního pohoří netvořil žádné přírodní překážky. Systém stálého opevnění doporučil i západní spojenec – Francie.

Obranná strategie Československa tedy spočívala v tom, že by poutala svými jednotkami útočící jednotky na linii opevnění, do doby zásahu spojenecké Francie. V případě útoku Německa, které bylo považováno za nejnebezpečnějšího protivníka, by nebyla československá armáda ani za pomoci tzv. vnitrozemských příček schopná organizovaného ústupu na moravsko-slovenské pomezí, kde měla zaujmout pozice a opřít se o Bílé Karpaty a Javorníky[3].

Plánování výstavby[editovat | editovat zdroj]

Na podzim roku 1934 rozhodl náčelník hlavního štábu arm. gen. Ludvík Krejčí provést základní terénní průzkum úseků, kde měla dle předběžně vypracovaných plánů stát budoucí opevnění. Přípravu programu obhlídek měl na starosti pplk. gšt. Josef Fetka. Dále se jich účastnil přednosta 3. oddělení (operačního) hlavního štábu plk. gšt. Bohuslav Fiala a podle potřeby se k nim připojovali další vysocí důstojníci.

20. března 1935 byla zřízena Rada pro opevňování (RO) jako řídící a Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) jako výkonný orgán opevňování Československa. Předsedou RO se stal náčelník hlavního štábu arm. gen. Ludvík Krejčí, jejími stálými poradci pak div. gen. Ing. František Nosál, přednosta IV. odboru (technického) MNO, a brig. gen. František Havel, přednosta IV./1. oddělení (ženijního) MNO. V čele ŘOP stanul I. zástupce náčelníka hlavního štábu tehdejší brig. gen. Karel Husárek. Úkolem RO bylo získávat finanční prostředky, personál a materiál nezbytný k zajištění výstavby opevnění a současně Nejvyšší radě obrany státu (NROS) navrhovat pořadí naléhavosti a způsob opevňování jednotlivých úseků, ŘOP mělo za úkol realizovat vlastní provádění prací přímo v terénu.

Programy opevňování[editovat | editovat zdroj]

Dne 12. prosince 1935 byl schválen první program výstavby opevnění, který počítal s výstavbou dvousledového těžkého opevnění od řeky Odry po Labe na severní hranici republiky. Opevnění mělo ze severu krýt taktický ústup armády, která by postupovala od západu na východ po tzv. ústupových příčkách. Na pomezí Čech a Moravy by přešla do protiútoku.[zdroj?] Tento plán počítal s tím, že Rakousko zůstane neutrální a Polsko přátelské.

Dne 5. června 1936 byl schválen druhý program, který počítal s těžkým opevněním po celém obvodu hranic. Nevýhodou bylo, že veškeré síly by se vložily do opevnění a prostředky na mobilní vojsko by nezbyly.

Třetí program byl schválen 9. listopadu 1937. Ředitel ŘOPu Karel Husárek prosadil plán, který počítal s výstavbou dvousledových lehkých objektů vz. 37 po celé délce hranic a na ústupových příčkách a na nejohroženějších úsecích posílenou linií těžkého opevnění. Celkově tedy mělo být postaveno 1 276 těžkých a 15 463 lehkých objektů. Z důvodu nákladné investice, kterou si předválečné Československo nemohlo dovolit, byl projekt rozpracován na více jak 10 let, t.j. poslední etapa výstavby opevnění měla být dokončena až po roce 1946[4] . Náklady by dosáhly částky 10,9 miliard korun.[5] Do odstoupení pohraničí se stihlo proinvestovat asi jednu pětinu částky.

Počátky výstavby[editovat | editovat zdroj]

Pro vlastní řízení stavby opevnění se od roku 1935 začala zřizovat ženijní skupinová velitelství (ŽSV), která vedla výstavbu opevnění v daném stavebním úseku. Stavební úseky byly rozděleny na podúseky, které byly zadávány jako celek k výstavbě civilním stavebním firmám. První dvě ŽSV (I. ve Starém Městě pod Sněžníkem a II. v Bohumíně) vznikla 18. dubna 1935 přejmenováním dvou opevňovacích skupin, které byly zřízeny 7. srpna 1934 při ZVV Praha a ZVV Brno.

První těžké objekty, které vznikaly v roce 1936, byly stavěny ještě dle francouzského typu a s francouzskými poradci. Dle toho se jim také říká pevnosti „francouzského typu“. Postupem času a s nabývajícími zkušenosti čeští projektanti objekty vylepšovali a zjednodušovali.

Rozdělení opevnění[editovat | editovat zdroj]

Těžké opevnění[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Těžké opevnění.
Pěchotní srub N-S 82 Březinka na Náchodsku

Prvními stavbami opevnění, které v republice vyrostly, byly objekty těžkého opevnění. Tyto bunkry byly plánovány na nejohroženějších úsecích hranic, tj. severní Morava (od Odry po Labe), na předmostí Bratislavy a u Komárna. Po obsazení Rakouska se kvapně projektovaly i na jižní hranici. Celkově bylo projektováno 1 276 těžkých objektů, postaveno jich bylo 226.[6] Těžké opevnění na rozdíl od opevnění lehkého mělo postup nepřítele na delší dobu zastavit a v případě boje se počítalo s jeho samostatným odporem po delší dobu. Mělo být bojeschopné prakticky kdykoliv po svém dokončení, vybavení a vyzbrojení, počítalo se s trvalým osazením stálou osádkou. Proto disponovalo rozsáhlými týlovými prostory a složitým technickým zařízením, které mělo usnadnit dlouhodobý odpor. Systém opevnění umožnil účinnou obranu severních hranic republiky s relativně nízkým počtem vojáků, takže ostatní jednotky mohly být využity v místě předpokládaného hlavního úderu nepřítele.

U objektů těžkého opevnění, souhrnně označovaných názvem „srub“, je možné rozdělit jednotlivé typy do skupin z více hledisek. Například dle výzbroje a účelu jsou to sruby pěchotní, dělostřelecké, vchodové, minometné apod. Podle stavebního řešení a počtu střeleckých místností se objekty dělí na jednostranné a oboustranné (pravé, levé a výjimečně pro čelní palbu). Sruby patřící do sestavy tvrze jsou tvrzové, ostatní jsou samostatné (izolované). Objekty těžkého opevnění se stavěly v šesti stupních odolnosti, lišily se tloušťkami stěn a stropů. První dva stupně označované arabskými číslicemi 1 a 2 (odtud název „arab“, nebo též objekt malého typu) měly slabší stěny a některá konstrukční zjednodušení. Další stupně se označovaly římskými číslicemi I až IV (odtud označení „říman“, nebo objekt velkého typu).

Dělostřelecké tvrze[editovat | editovat zdroj]

Objekt N-D-S 73 "Jeřáb" tvrze Dobrošov.
Související informace naleznete také v článku Dělostřelecká tvrz.

Dělostřelecké tvrze jsou těžké objekty, které tvořily uzavřenou soustavu tvrze. Její součástí byly tvrzové pěchotní sruby (základní součást těžkého opevnění), které navazovaly na linii izolovaných pěchotních srubů, vchodový objekt, který umožňoval vstup do podzemí spojující všechny objekty tvrze. Dalšími objekty mohl být dělostřelecký srub, minometný srub, dělostřelecká otočná věž a dělostřelecká pozorovatelna, které měly již samostatné úkoly v rámci tvrze.

V průběhu stavby opevnění se počítalo celkově se 17 tvrzemi.[7] Tvrze jsou uvedeny postupně od nejvýchodnější po nejzápadnější; všechny tvrze se nacházely na severní hranici státu:

  • Orel - stavba odložena
  • Smolkov - stavba dokončena, vojenský sklad, nepřístupná
  • Šibenice - stavba rozestavěna, nepřístupná
  • Gudrich - stavba nezahájena
  • Milotický vrch - stavba zrušena a nahrazena dvěma izolovanými dělostřeleckými sruby (do roku 1938 nepostaveny)
  • Orlík - stavba nezahájena
  • Kronfelzov - stavba zrušena a nahrazena jedním izolovaným dělostřeleckým srubem (do roku 1938 nepostaven)
  • Hůrka - stavba dokončena, přístupná veřejnosti (správný název podle dobového pojmenování Horka)
  • Bouda - stavba dokončena, přístupná veřejnosti
  • Adam - stavba téměř dokončena, vojenský sklad, nepřístupná
  • Bartošovice - stavba zrušena a nahrazena pevností Hanička
  • Hanička - stavba dokončena, přístupná veřejnosti
  • Skutina - stavba rozestavěna, přístupná veřejnosti
  • Dobrošov - stavba rozestavěna, přístupná veřejnosti
  • Jírová hora - stavba nezahájena
  • Poustka - stavba nezahájena
  • Stachelberg - stavba rozestavěna, přístupná veřejnosti

V souvislosti se zrušením dělostřelecké tvrze Kronfelzov a následně i Milotický vrch, měl vzniknout nový unikátní objekt – izolovaný dělostřelecký srub, který by vlastnil prvky dělostřeleckého srubu (tj. kasematy) a vchodového objektu (tj. vjezdová vrata a překladiště). Srub měl mít až tři patra, ve kterých by se nacházela především skladiště na munici. Do přijetí mnichovských podmínek nebyl srub realizován.

Lehké opevnění[editovat | editovat zdroj]

Lehký objekt vzor 36 na jižní Moravě
Lehký objekt vzor 37 severně od Králíků
Související informace naleznete také v článcích Lehké opevnění (Československo), Lehké opevnění vzor 36 a Lehké opevnění vzor 37.

Prvním vzorem lehkého opevnění byl vz. 36, který byl okopírovaným vzorem bunkru z francouzské Maginotovy linie. Tento typ měl uzavírat některé silnice a celkově netvořil žádnou nepřestupnou linii. Značné nevýhody (např. absence filtračního zařízení, nestřežený týl apod.) tohoto bunkru přinutily české projektanty k vytvoření nového vzoru, ryze českého, který dostal označení vz. 37.

Tento typ již měl tvořit linii opevnění podobně jako těžké opevnění. Postupem času vzniklo několik specifických variant, které se přizpůsobovaly terénu, a následně i typů, které se musely vložit do netypického prostředí (např. pod most, zakomponované do budov apod.), tyto typy jsou nazvané atypické. Z plánovaných 15 463[5] objektů lehkého opevnění se podařilo stavebně dokončit necelých 10 000.[6]

Překážky[editovat | editovat zdroj]

Tzv. prasečí ocásek a železobetonový práh protínající silnici z Mladkova do Lichkova
Související informace naleznete také v článku Překážkový systém československého opevnění.

Překážky proti útočné vozbě a pěchotě byly velmi důležitou součástí pevnostní linie. Jednalo se o překážky těžké a lehké. Těžké byly proti útočné vozbě, lehké sloužily proti pěchotě. Překážky měly zadržet nepřítele nejen při útoku z hlavního směru, ale i při možném napadení objektu z týlu. Měly spojit linii opevnění po celé délce souvislým pásem oboustranně postřelovaným automatickými zbraněmi, přehradit strategicky důležité komunikace a další možné vstupy na československé území.

Osud opevnění[editovat | editovat zdroj]

Dnešní stav tvrzového pěchotního srubu N-D-S 72 Můstek tvrze Dobrošov, který byl podroben za okupace ničivým zkouškám

Opevnění se nepodařilo dokončit včas ani na celých česko-německých hranicích, anšlus pak tuto hranici rozšířil o další dlouhý úsek, který byl opevněním chráněn jen málo[8] (do bezprostředního ohrožení republiky a zahájení mnichovských jednání zde vznikl pouze nedokončený pás lehkého opevnění a šest pěchotních srubů). Po podepsání Mnichovské dohody a odstoupení pohraničí připadla většina území s opevněním Německu, zbylé úseky pak již většinou nebyly k použití.

Nacisté se po obsazení Sudet a poté i zbytku republiky okamžitě zaměřili na opuštěné opevnění, které se pro ně stalo místem pro získávání zkušeností a také kvalitního materiálu pro zbrojní průmysl Třetí říše. Německo zabíralo vše od map a plánů přes zbraně, střílny, ostatní pancéřové prvky (zvony a kopule), osvětlovací zařízení, překážky až po výtahy. Některé komponenty, jako například pancéřové prvky, šly odstranit až v rámci plánovité likvidace opevnění, kterou měl na starosti nejprve štáb pro demolici pevností, následně štáb Geib. Němci zabraný pevnostní materiál do konce roku 1940 byl odhadnut na více než 50 milionů říšských marek.[9]

Další výhodou bylo to, že na Kralicku Němci cvičili svoji speciální výsadkovou jednotku Granit.[10] Ta se zde připravovala na útok na belgickou pevnost Eben-Emael. Její cvičení probíhalo na tvrzi Adam v prosinci roku 1939.

U obce Košetice u Bruntálu 7. října 1938 provedla 7. výsadková divize s vojsky Luftwaffe výsadek, který nesl kódové označení Operace Bruntál. Šlo o cvičný výsadek parašutistů za linii lehkého opevnění. Výsledek celé akce ukázal, že poznatky, které měla německá armáda, byly chybné - přistávací místa špatně vytipována a neobjeveny některé překážky a palebné vějíře obranných zbraní.

Československé opevnění bylo ke konci války nasazeno v přímých bojích. Ustupující německá vojska se opevnila v pěchotním srubu nedokončené tvrze Orel. Vytržené střílny byly nahrazeny nekvalitní náhradou z betonu, otvory pro zvony byly buď zabetonovány nebo z nich byla vytvořena kulometná hnízda.[11] Boje o opevnění započaly 17. dubna 1945 a trvaly do 26. dubna.[12]

Po válce byla většina opevnění v žalostném stavu. Armáda rozhodla o využití některých vybraných objektů na severní hranici státu, šlo především o tvrze. Na jižní hranici byla situace opačná. Zde se stalo sousedem Rakousko. Proto byla vzata v úvahu myšlenka využít současné opevnění a následně započala jeho revitalizace.[13] Po dokončení úprav a vyzbrojení byly objekty zakonzervovány. V roce 1999 byly zrušeny roty osádek těžkého opevnění a opevnění vyklizeno a opuštěno.

Dodnes se stavby zachovaly v různém stavu: většina chátrá, některé však byly restaurovány a proměnily se v muzea (např. dělostřelecké tvrze Bouda, Hanička, Stachelberg či pěchotní srub N-S 82 Březinka), jiné jsou užívány armádou ČR a vstup do nich je zakázaný (např. Adam).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BENEŠ, Jaroslav. Finanční stráž československá 1918 – 1938. 1. vyd. Dvůr Králové nad Labem : ing. ŠKODA – FORTprint, 2005. 184 s. ISBN 80-86011-29-1. S. 9.  
  2. BENEŠ, Jaroslav. Stráž obrany státu 1936–1939. 1. vyd. Dvůr Králové nad Labem : ing. ŠKODA – FORTprint, 2007. 370 s. ISBN 978-80-86011-34-9. S. 18.  
  3. Jan Tesař Mnichovský komplex Prostor 2000
  4. TESAŘ, Jan. Mnichovský komplex. 1. vyd. Praha : Prostor, 2000. 256 s. ISBN 80-7260-035-4. S. 38.  
  5. a b STEHLÍK, Eduard. Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 2. vyd. Praha : Libri, 2002. 555 s. ISBN 80-7277-096-9. S. 272.  
  6. a b STEHLÍK, Eduard. Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 2. vyd. Praha : Libri, 2002. 555 s. ISBN 80-7277-096-9. S. 414.  
  7. STEHLÍK, Eduard. Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 2. vyd. Praha : Libri, 2002. 555 s. ISBN 80-7277-096-9. S. 340.  
  8. Jan Tesař, Mnichovský komplex čili Příspěvek k etologii Čechů, 1989 (tento esej, určený původně jen přátelům, byl později přetisknut v knize Mnichovský komplex: Jeho příčiny a důsledky, Prostor 2000, ISBN 80-7260-035-4)
  9. RÁBOŇ, Martin; GREGAR, Oldřich; KACHLÍK, Bohuslav, a kol. Val na obranu republiky. 1. vyd. Brno : Nakladatelství a vydavatelství Spolek přátel československého opevnění Brno, 2005. 530 s. ISBN 80-86463-21-4. S. 288.  
  10. RÁBOŇ, Martin; GREGAR, Oldřich; KACHLÍK, Bohuslav, a kol. Val na obranu republiky. 1. vyd. Brno : Nakladatelství a vydavatelství Spolek přátel československého opevnění Brno, 2005. 530 s. ISBN 80-86463-21-4. S. 287.  
  11. (česky) Areál opevnění Darkovičky
  12. (česky) CIHELNA 2005 (DOC)
  13. KOLEKTIV AUTORŮ. Utajené pevnosti. 1. vyd. Brno : Nakladatelství a vydavatelství Spolek přátel československého opevnění Brno, 2003. 164 s. ISBN 80-86463-12-5. S. 115.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]