Edvard Beneš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Edvard Beneš
Edvard Beneš
Ve funkci:
18. prosince 1935 – 5. října 1938
Předchůdce Tomáš Garrigue Masaryk
Nástupce Emil Hácha
Ve funkci:
2. dubna 1945 – 7. června 1948
Předchůdce Emil Hácha
Nástupce Klement Gottwald

Ve funkci:
21. července 1940 – 2. dubna 1945

Ve funkci:
26. září 1921 – 7. října 1922
Prezident Tomáš Garrigue Masaryk
Předchůdce Jan Černý
Nástupce Antonín Švehla

Ve funkci:
14. listopadu 1918 – 18. prosince 1935
Prezident Tomáš Garrigue Masaryk
Předseda vlády Karel Kramář
Vlastimil Tusar
Jan Černý
Edvard Beneš
Antonín Švehla
František Udržal
Jan Malypetr
Milan Hodža
Předchůdce funkce zřízena
Nástupce Milan Hodža

Narození 28. května 1884

Kožlany
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko

Úmrtí 3. září 1948 (ve věku 64 let)
Sezimovo Ústí
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Politický subjekt Československá strana národně socialistická
Choť Hana Benešová
Vzdělání

Univerzita Karlova,
Sorbonna,
Sciences Po

Podpis Edvard Beneš, podpis
Ocenění Řád Bílého lva, Československý válečný kříž 1914-1918, Řád svatého Sávy, Řád rumunské koruny, Řád čestné legie a Řád italské koruny
Commons Edvard Beneš

Edvard Beneš (28. května 1884 Kožlany[1]3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl druhý československý prezident v letech 19351948, resp. v letech 19351938. V období tzv. Druhé republikyněmecké okupace v letech 1938–1945 žil v exilu. Od roku 1940 až do osvobození Československa působil jako mezinárodně uznaný exilový prezident republiky. Úřadujícím československým prezidentem byl opět v letech 1945–1948. Byl jedním z vůdců prvního československého odboje a hlavním představitelem československého odboje během druhé světové války.

Mládí a studium[editovat | editovat zdroj]

Edvard Beneš se narodil v Kožlanech na Rakovnicku jako Eduard, nejmladší syn (10. dítě) rolníka Matěje Beneše (1843–1910) a jeho manželky Anny Petronily (1840–1909), roz. Benešové. Jedním z jeho sourozenců byl pozdější politik Vojta Beneš. V mládí studoval nejprve na gymnáziu v Praze-Vinohradech (18961904); bydlel tehdy v domě rodiny Oličovy, spřátelené s jeho přítelkyní a pozdější ženou Hanou Benešovou (tehdy Annou Vlčkovou). Po maturitě studoval dále na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlo-Ferdinandovy.

Edvard Beneš s chotí 1921, foto Josef Jindřich Šechtl, autochrom
Edvard Beneš s chotí 1934

Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických nauk (Ecole libre des sciences politiques, dnešní Institut d'études politiques de Paris), v roce 1907 pak v Berlíně. V Paříži se roku 1906 zasnoubil se svou pozdější ženou Hanou a změnil si křestní jméno z Eduarda na Edvard.[2] Francouzská studia Edvard Beneš završil roku 1908 na právnické fakultě v Dijonu doktorskou prací (téma Problém rakouský a otázka česká. Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku), tento diplom mu však pražská univerzita neuznala. V roce 1909 pak v Praze složil rigorózní zkoušky a získal titul doktora filosofie (práce na téma Původ a vývoj moderního politického individualismu). Tři roky vyučoval na obchodní akademii v Praze; současně se pokoušel studovat práva (nejprve na české, pak na německé právnické fakultě), studia však nedokončil (až v roce 1945 Beneš obdržel čestný doktorát práv). Od roku 1912, poté, co se habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Za Rakouska neměly ani česká univerzita ani její Filozofická fakulta svou vlastní budovu. Přednášky i semináře se tedy musely konat na různých místech v Praze, proto Beneš přednášel v Krakovské ulici, v Klementinu či v Kaulichově domě.

Politická činnost[editovat | editovat zdroj]

První československý odboj[editovat | editovat zdroj]

Po začátku první světové války organizoval Beneš vnitřní odboj (Maffie – český výbor odboje proti Rakousko-Uherské monarchii). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem a se Slovákem (tehdejším francouzským leteckým důstojníkem) Milanem Rastislavem Štefánikem.

Pro úspěch celé revoluční akce, tedy pro rozbití Rakouska-Uherska a dosažení samostatnosti Čechů a Slováků (v té době byl používán termín „československý národ“) byl důležitý fakt, že Masaryk, Beneš a Štefánik měli ze svých dřívějších pobytů nejen v zemích Dohody, ale i v Americe, Rusku a v jiných zemích potřebné znalosti poměrů o celkové politické situaci ve světě.

Dr. Edvard Beneš byl sice ze tří hlavních vůdců československého odboje nejmladší, ale získal mnoho zkušeností za svého předchozího pobytu ve Francii, za několikaměsíčního pobytu v Londýně a také za ročního pobytu v Německu několik let před válkou. I po dočasném návratu domů se věnoval dalšímu soustavnému studiu poměrů v cizině.

Po příchodu do Paříže organizoval Beneš zahraniční protirakouský odboj a reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Maffií. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně a propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných Československých legií ve Francii, RuskuItálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důležitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií.

První Československá republika[editovat | editovat zdroj]

Edvard Beneš s polským prezidentem Wojciechowským v roce 1925

Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě Karla Kramáře. Z Francie domů se však vrátil až v září 1919 po svých úspěšných jednáních na Pařížské mírové konferenci, kde zajistil nové hranice státu vůči Německu, Rakousku a Polsku. Pro pozdější zahájení jednání o smlouvě s Maďarskem pověřil dalším zastupováním Československa Slováka Štefana Osuského, mimořádného a zplnomocněného vyslance ČSR na Pařížské mírové konferenci (viz též Pařížská mírová konference, 1919), vypracováním celé smlouvy o hranicích s Maďarskem. Podepsána byla dne 4. června 1920 v paláci Velký Trianon v zámku Versailles poblíž Paříže (tzv. Trianonská smlouva).

Edvard Beneš také pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a předseda (1935). Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, RumunskoJugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu.

V letech 19211922 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády (viz vláda Edvarda Beneše), poslancem parlamentu byl v letech 19191926 a 19291935. Byl členem a místopředsedou tehdejší České strany národně sociální a významně ovlivňoval její politiku. Po abdikaci T. G. Masaryka a po obtížných parlamentních jednáních byl Beneš zvolen 18. prosince 1935 druhým prezidentem Československé republiky. Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů) a s Francií. Vojenskou pomoc Sovětského svazu v případě konfliktu ovšem smlouva vázala na předchozí pomoc Francie.

Nejpozději od roku 1927 byl Beneš svobodným zednářem[zdroj?]. Podle britského spisovatele Nigela Westa, autora knihy o tzv. projektu Venona, byl Edvard Beneš údajně sovětským informátorem s krycím jménem "19" (zmiňovaným v jedné depeši), které prý patřilo Benešovi.[3] Obdobná tvrzení uvádějí i někteří další autoři, mimo jiné Viktor Suvorov. Identita sovětského zdroje s krycím jménem "19" je ale nejasná. Vojenský historik Eduard Mark[4] a američtí autoři Herbert Romerstein a Eric Breindel došli k závěru, že krycí jméno "19" měl Rooseveltův poradce Harry Hopkins.[5] Podle amerických autorů Johna Earla Haynese a Harvey Klehra mohl mít krycí jméno "19" i někdo z britské delegace na Washingtonské konferenci v květnu 1943.[6]

Po Mnichovu[editovat | editovat zdroj]

Prezident Beneš během návštěvy brněnského četnictva v roce 1938

Po přijetí mnichovského diktátu 5. října 1938 abdikoval a 22. října 1938 odletěl pravidelnou leteckou linkou nejdříve do Velké Británie, později odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu. Po okupaci Československa a vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 přesídlil do Londýna a zaslal protest proti německé okupaci Čech a Moravy vládám hlavních světových mocností. Stal se vůdčím představitelem československého zahraničního odboje i přes spory s některými dalšími exilovými představiteli (např. Štefan Osuský nebo Milan Hodža). Čs. exilová vláda byla Velkou Británií prozatímně uznána v červenci 1940, plného uznání Beneš dosáhl 18. července 1941, kdy SSSR i Velká Británie definitivně uznaly československou exilovou vládu.

Jako vedoucí představitel zahraničního odboje se Beneš účastnil diskuzí o budoucím osudu sudetských Němců v ČSR. Sám nejprve navrhoval pouze menší úpravy hranic a částečný transfer německého obyvatelstva.[zdroj?] Tyto jeho návrhy byly odmítnuty vojenským odbojem v protektorátu, pod jehož vlivem se diskuze o budoucím odsunu Němců radikalizovaly.[zdroj?] Benešova vláda postupně prosadila u spojeneckých velmocí odsun naprosté většiny sudetských Němců, což mocnosti potvrdily na postupimské konferenci. V Londýně došlo i ke sporu s vedoucím představitelem sudetoněmeckého sociálně-demokratického exilu Wenzelem Jakschem, jehož předmětem byl možný odsun Němců z ČSR, Jakschův názor na platnost mnichovské dohody a rukování sudetských Němců v Británii do československé zahraniční armády.

V prvních třech letech války byly snahy jak ze strany polské exilové vlády, tak ze strany Británie o poválečné federativní uspořádání Československa a Polska, které Beneš jen s malou snahou podporoval. Myšlenka federace Polska a Československa však přestala být realistická pro negativní postoj polské exilové vlády k SSSR (a vice versa), částečně také kvůli vzrůstajícím sporům mezi představiteli Polska a Československa.

Edvard Beneš se v exilu snažil budoucí ČSR pojistit spojeneckými smlouvami s hlavními spojeneckými mocnostmi. Kromě smlouvy s Británií a Francií šlo zejména o novou smlouvu se SSSR uzavřenou v prosinci 1943. Tato smlouva se stala předmětem silné kritiky, zda neposouvala ČSR příliš do sovětské sféry vlivu. Během pobytu v Moskvě Beneš také začal jednat s představiteli exilové Komunistické strany Československa o poválečné podobě Československa (viz též článek Heliodor Píka).

Léta 1945 až 1948[editovat | editovat zdroj]

Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky; v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu a 16. května přijel do Prahy. 28. října 1945 byl potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen prezidentem Československa dne 19. června 1946.

Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval a po němž jsou v zásadě nepřesně nazývány jako „Benešovy dekrety“. Poválečné dekrety, kterými se upravovala konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, ztráta čs. občanství a jiných práv občanů německé a maďarské národnosti včetně jejich vysídlení a také znárodnění většiny československého průmyslu, bank a pojišťoven bez náhrady, jsou dodnes kontroverzní. Organizace vyhnanců v Německu a Rakousku, především Sudetendeutsche Landsmannschaft, se zatím marně snaží o zrušení „Benešových dekretů“ týkajících se občanů Československa německé a maďarské národnosti.

Po obnovení Československa vznikla nová politická situace. Existovaly sice nadále různé politické strany, byly však sdružené v Národní frontě. V parlamentních volbách 1946 dosáhly Komunistická strana Československa a s části Komunistická strana Slovenska velkého úspěchu. (Na Slovensku vyhrála volby Demokratická strana). Připadlo na ně 114 poslaneckých mandátů z celkového počtu 300 míst v Národním shromáždění, tedy 38 %. V důsledku toho byl předseda KSČ Klement Gottwald jmenován a zvolen novým předsedou československé vlády. To vše, spolu se vzrůstajícím vlivem Sovětského svazu v zemi, ztížilo prezidentu Benešovi jakékoliv manévrování pro záchranu demokracie a udržení nezávislosti československého státu.

Benešova nerozhodnost v únoru roku 1948 usnadnila komunistům úplné převzetí moci v zemi. V té době byl už Beneš ovšem velmi vážně nemocen. Dlouhodobě trpěl Ménierovou nemocí a častými migrénami. Již v roce 1943 jej v Londýně postihlo mozkové krvácení. Když ho v roce 1945 v Praze navštívil předseda národních socialistů Petr Zenkl, byl Benešovým tělesným i duševním stavem zděšen. V červenci 1947 jej postihl záchvat mrtvice a od té doby musel být pod stálým lékařským dohledem. Počátkem roku 1948 musel chodit o holi, trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy, místy i ztrátou řeči a občas i výrazně slinil a musel odplivávat. Jeho postižení se stále výrazněji zhoršovalo.[7][8] Jediní, kdo se za Beneše v tzv. únorové krizi roku 1948 otevřeně postavili, byli studenti, kteří byli následně surově zbiti na Nerudově ulici.[9] Za politické krize, způsobené neschopností demokratických stran, mu ministři demokratických stran netakticky nabídli svoji demisi. Hlavním důvodem jejich demise bylo náhlé obsazení všech vedoucích míst ve Sboru národní bezpečnosti (SNB) komunisty. Beneš jejich demisi po komunistickém nátlaku 25. února 1948 přijal a pověřil předsedu KSČ Klementa Gottwalda opětovným sestavením vlády, která pak vznikla již zcela pod komunistickým vedením.

V květnu 1948 se prezident Beneš ještě pokusil komunistům vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu, kterou bylo zlikvidováno demokratické státní zřízení.[10] Měsíc poté, 7. června 1948, abdikoval Beneš na úřad prezidenta, jeho nástupcem se pak stal Klement Gottwald. Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí. Zde v parku své vily je spolu se svou manželkou Hanou pochován.

Ferdinand Peroutka později o Benešovi v souvislosti s únorovými událostmi roku 1948 napsal: „Tento muž potřeboval klid, aby zápolil se svou nemocí. Místo toho se ocitl uprostřed tragédie.“

V dubnu 2004 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR opakovaně přes předchozí veto Senátu zákon 292/2004 Sb. tvořený větou „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“ Prezident České republiky Václav Klaus tento zákon nevetoval, ale také nepodepsal, což vyvolalo jisté spory, má-li na takové jednání dle ústavy právo.

Polemika[editovat | editovat zdroj]

Úloha Edvarda Beneše v československých dějinách je nazírána některými publicisty negativně, přičemž je mu přičítán významný podíl na zločinech proti lidskosti[11][12], eventuálně je obviňován z velezrady v souvislosti s Mnichovskou dohodou.[13][14]

Citáty[editovat | editovat zdroj]

  • Stalin: „Já vím, že vy, Čechoslováci, nám Rusům nedůvěřujete. Ani vy, dr. Beneši, nám nedůvěřujete!“
    Beneš: „Ano!“
    Stalin: „A však já vás ujišťuji, že dodržíme smlouvu, kterou jsme s vámi uzavřeli – že Československo bude svobodná a nezávislá země a že my se nebudeme vměšovat do vašich vnitřních záležitostí. Jak to budete dělat, takové to budete mít.“
    (Stalinův přípitek na večeři na Benešovu počest, když se na jaře 1945 vracel z londýnského exilu přes Moskvu do Československa [1])
  • Beneš: „Dlouho jsem věřil, že alespoň Gottwald mi nelže, ale nyní vidím, že lžou všichni bez výjimky, kdo je komunista, je lhář – je to společný rys všech komunistů, a zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem doposledka odmítal věřit, že mne i Stalin chladnokrevně a cynicky obelhával, jak v r. 1935, tak i později, a že jeho ujišťování mně i Masaryka bylo úmyslným a cílevědomým podvodem.“
    (z rozhovoru s paní Posse-Brázdovou v Sezimově Ústí 19. srpna 1948; Táborský, str. 271)
  • Beneš:„Největší zrádce je Fierlinger, rozdupat ho jako hada. Ten musí viset na nejbližším stromě! Pamatujte si, že Fierlinger je svině"
    (Na adresu svého bývalého přítele Fierlingera, kvůli jeho kolaboraci s komunisty a SSSR. Z rozhovoru s Václavem Černým v Sezimově Ústí, v březnu 1948)[15][16][17]
  • Beneš:„Lháři, podvodníci, ničemové"
    (O ruských a československých komunistech. Z rozhovoru s Václavem Černým v Sezimově Ústí, v březnu 1948 )[8][16]

Památníky[editovat | editovat zdroj]

Edvardu Benešovi bylo věnováno několik památníků:

  • – památník s reliéfem Benešova obličeje před ZŠ na Okružní ulici.
  • – tzv. Benešův palouček, se nachází na státních hranicích s Německem na místě, kde Beneš utíkal v roce 1915.
  • Brno – socha před Právnickou fakultou Masarykovy univerzity.
  • Praha – socha před Černínským palácem.
  • Český Krumlov – bysta na nádvoří hotelu Růže společně s bustou T.G. Masaryka.
  • Sezimovo Ústí – památník s bystou Edvarda Beneše (na hrobce EB a HB), přístupná také zrekonstruovaná Benešova vila.
  • Kožlany – socha v parku a škola, kterou navštěvoval.
  • Mladá Boleslav – Socha Edvarda Beneše a T.G. Masaryka na konci Masarykovy třídy uprostřed parku.
  • Znojmo – památník s bystou Edvarda Beneše a Tomáše Garrigue Masaryka.
  • Žatec – Busta E. Beneše před autobusovým nádražím postavená z vděčnosti Volyňských Čechů

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Le problème autrichien et la question tchèque – 1908
  • Otázka národnostní – Praha 1909
  • Stručný nástin vývoje moderního socialismu – Praha 1910–11
  • Stranictví. Sociologická studie – Praha 1912
  • Mravní soustavy v soudobé francouzské filosofii – Praha 1913
  • Le socialisme autrichien et la guerre – Paříž 1915
  • Détruisez l'Autriche-Hongrie – Paříž 1916
  • Vers la paix future – Genève 1916
  • La Boemia contro l'Austria-Ungeria – Locarno 1917
  • Bohemia's Case for Independence – Washington 1917
  • K budoucímu míru – Praha 1919
  • Válka a kultura – Praha 1922
  • Zahraniční politika a demokracie – Praha 1923
  • Smysl československé revoluce – Praha 1923
  • Nesnáze demokracie (s T.G. Masarykem) – Praha 1924
  • Locarno a svaz národů – Praha 1925
  • Problém malých národů po světové válce v T. G. Masaryk: Problém malých národů v evropské krisi – Praha 1926
  • Světová válka a naše revoluce. Vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa. I–III – Praha 1927–1928, 1994
  • Demokratická armáda, pacifismus a zahraniční politika – Praha 1931
  • La France et la nouvelle Europe – 1931
  • Boj o mír a bezpečnost státu – Praha 1934
  • Politická činnost a filosofie T. G. Masaryka – Praha 1935
  • Masarykova cesta a odkaz – Praha 1937
  • Democracy Today and Tomorrow – New York 1939, Londýn 1939, 1940
    Demokracie dnes a zítra – Londýn 1942, Praha 1946, 1948, 1999
  • Tři roky druhé světové války. Projevy a dokumenty z r. 1938–1942 – Londýn 1942
  • Naše slovanská politika – Londýn 1943
    Úvahy o slovanství. Hlavní problémy slovanské politiky – (Vydal týdeník"Londýn 1944, Praha 1947, 1948
  • Šest let exilu a druhé světové války, Řeči, projevy a dokumenty z r. 1938–45 – (Vydal týdeník "Čechoslovák" v Londýně) Londýn 1945, Praha 1946, 1947
  • Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství – Praha 1947, 1948
  • Mnichovské dny – Londýn, 1948, 1955, 1958, Praha 1968

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Článek o Haně Benešové na iDnes.cz
  3. Nigel West, Venona, the Greatest Secret of the Cold War, London: Harper Collins, 1999.
  4. Eduard Mark: "Venona's Source 19 and the Trident Conference of May 1943: Diplomacy or Espionage?" Intelligence and National Security. London, Summer 1998, str. 1–31.
  5. Romerstein, Herbert a Breindel, Eric: "The Venona Secrets: Exposing Soviet Espionage and America's Traitors", Regnery Publishing 2000, str. 214.
  6. Haynes, John Earl a Klehr, Harvey: "Venona: Decoding Soviet Espionage in America", Yale University Press 1999, str. 202–206.
  7. Epocha Speciál, léto-podzim 2007, vydáno 6.6.2007, s.94
  8. a b BUDÍNSKÝ, Libor. Deset prezidentů. Praha : Knižní klub, 2003. 285 s. ISBN 80-242-0966-7. S. 60.  
  9. Zdroj:Beseda s Ing.Josefem Lesákem a Dr.Zdeňkem Koňákem, únor 1998, strojní fakulta ČVUT v Praze, Masarykova akademie práce, strojní společnost na ČVUT v Praze
  10. Ústava 9. května
  11. DĚDINOVÁ, Sidonia. Edward Beneš - likvidátor: dokumentární román. Praha : Annonce, 2003. 303 s.  
  12. http://nassmer.blogspot.cz/2013/10/lajkni-si-zemana-schval-genocidu.html
  13. http://www.velezrada-1938.cz/
  14. http://deliandiver.org/2009/02/mnichovska-zrada-nebo-prazsky-krach-cast-3.html
  15. http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2004021011
  16. a b http://www.ceskatelevize.cz/ct24/blogy/216541-unor-edvarda-benese/?mobileRedirect=off
  17. BUDÍNSKÝ, Libor. Deset prezidentů. Praha : Knižní klub, 2003. 285 s. ISBN 80-242-0966-7. S. 61.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938–1939 : svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2004. 315 s. ISBN 80-7185-626-6.  
  • KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha : Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.  
  • LVOVÁ, Míla. Mnichov a Edvard Beneš. Praha : Svoboda, 1968. 285 s.  
  • Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., A–M / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha : Libri, 1998. 467 s. ISBN 80-85983-44-3. S. 36–38.  
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 44–45.  
  • J. Werstadt: Edvard Beneš als Politiker – 1924
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 76–78.  
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 4. sešit : Bene–Bez. Praha : Libri, 2006. 376–477 s. ISBN 80-7277-299-6. S. 381–386.  
  • Dr.Edvard Beneš:Šest let exilu a druhé světové války – Řeči, projevy a dokumenty, 319 s., vydal týdeník "Čechoslovák" v Londýně 1945
  • Beneš filosof a státník (sb.) – 1934
  • J. Papoušek: Edvard Beneš, Třicet let práce a boje pro národ a stát – 1934
  • L. Eisenmann: Un grand Européen Edvard Beneš – Paris 1934
  • E. Chalupný: Edvard Beneš jako sociolog (SR) – 1934
  • I. A. Bláha: Sociologické a filosofické základy Benešovy politické teorie (SR) – 1934
  • Emanuel Rádl: Edvard Beneš (KřR) – 1934
  • B. Jakovenko: Edvard Beneš als Denker – 1935
  • P. N. Miljukov: Masaryk a Beneš – 1936
  • C. MacKenzie: Dr. Beneš – 1947
  • E. B. Hitchcock: Zasvětil jsem život míru. Životopis Edvarda Beneše – 1948
  • Jan Patočka: Humanismus Edvarda Beneše (Kritický měsíčník) – 1948
  • L. Feierabend: Beneš mezi Washingtonem a Moskvou – Washington, 1966
  • Ferdinand Peroutka: Byl Edvard Beneš vinen? – 50./60. léta, Praha 1993
  • E. Táborský: President Edvard Beneš, in Between East and West 1938–1948 – Stanford, 1981, česky: 1993
  • Prokop Drtina: Československo můj osud – 1991
  • F. Havlíček: Edvard Beneš, Člověk, sociolog, politik – 1991
  • A. Klimek: Zrození státníka – 1992
  • Eduard Táborský: President Beneš mezi Západem a Východem – Praha 1993
  • J. Hanzal: Edvard Beneš – 1994
  • Vladimír Krajina: Vysoká hra – 1994
  • Edvard Beneš československý a evropský politik – 1994
  • Ivan Pfaff: Tragédie plná omylů (časopis Reportér) – 1994
  • J. Pecháček: Masaryk, Beneš, Hrad. Masarykovy dopisy Benešovi – 1996
  • Zbyněk Zeman, Antonín Klimek: The Life of Edvard Benes 1884–1948: Czechoslovakia in Peace and War, Oxford University Press / Clarendon Press, Oxford, 1997, ISBN 0-19-820583-X
    české vydání: Zbyněk Zeman: Edvard Beneš – politický životopis, Mladá fronta, 2000, druhé vydání 2009, ISBN 978-80-204-2062-6
    Richard Crampton: recenze v angličtině na ce-review.org
  • Karel Čapek: O Benešovi – Společnost EB / Eva, Praha 2000 [2]
  • TEJCHMAN, Miroslav. Dr. Edvard Beneš and the Romanian Opposition during the Second World War. Prague Papers on the History of International Relations. 1999, roč. 3, s. 287-297. Dostupné online. ISBN 80-85899-73-6. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]