Vysídlení Němců z Československa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Transport vysídlených českých Němců po druhé světové válce
Dějiny Česka
Coat of arms of the Czech Republic.svg
Raná historie
Český stát ve středověku
Vláda Habsburků
Československo
Česká republika

Vysídlení Němců z Československa či Odsun Němců z Československa (německy Abschiebung der Deutschen aus der Tschechoslowakei), též Vyhnání Němců z Československa (německy Vertreibung der Deutschen aus der Tschechoslowakei) byla masová deportace německého obyvatelstva z Československa po skončení Druhé světové války, v letech 19451946.

Vysídlení Němců z Československa představovalo drastické řešení národnostního konfliktu především mezi Čechy a Němcičeských zemích,[1] který akceleroval ve druhé polovině 19. století v souvislosti s úsilím Čechů o politickou emancipaci v rámci Rakouska-Uherska[2] a pokračoval po vytvoření Československa v roce 1918. V novém státě se Němci stali ze součásti vládnoucího národa národnostní menšinou. Vysídleni byli také mnozí Němci ze Slovenska, tzv. Karpatští Němci (Karpatendeutsche). Vysídlení části německého obyvatelstva bylo v poválečné situaci považováno za legální a preventivní řešení otázky menšiny, která mohla být i nadále zdrojem napětí v mezinárodních vztazích.[3]

Již od počátku existence samostatného Československa usilovala německá menšina o vytvoření zvláštního německého území v rámci Československa.[4] Dobovou atmosféru vztahu většiny Čechů a Němců v počátcích republiky vystihují slova jinak umírněného ministerského předsedy Vlastimila Tusara: „Naděje na dohodu mezi Čechy a Němci o ústavě téměř nebyla. Nebylo žádného mostu mezi připravovanými ústavními návrhy a oněmi autonomistickými plány, jimiž v té době vřel každý německý politik a každý německý časopis. Mezi českým a německým snažením byl rozpor nepřekonatelný, Češi chtěli stát sjednotit, Němci co nejvíce oddělit od Čechů.“[5]

Němci v Československu se snažili uplatnit své právo na sebeurčení[6][7] oddělením od Československa ve smyslu idejí všeněmeckého sjednocení. V roce 1938 došlo k eskalaci a v důsledku Mnichovské dohody, uzavřené mezi čtyřmi mocnostmi na nátlak Nacistického Německa a se souhlasem Francie, Spojeného královstvíItálie, k vynucenému odstoupení tzv. Sudet Německé říši (a také rozsáhlých území na Slovensku a Podkarpatské Rusi Maďarsku). Další vyhrocení národnostního konfliktu bylo způsobeno odporem českého obyvatelstva proti německé okupaci v roce 1939 a událostmi až do roku 1945.

Plány na vysídlení[editovat | editovat zdroj]

Vznik myšlenky vysídlení a jeho realizace[editovat | editovat zdroj]

Myšlenka masového transportu obyvatelstva vznikla již po první světové válce; řešení komplikované národnostní skladby a z ní pramenících těžkých konfliktů a nepřekonatelných antagonismů, zejména ve střední a východní Evropě, mělo přinést „zjednodušení národnostního složení“. Jedním z prvních, kdo toto opatření propagoval, byl např. francouzský sociolog Bernard Lavergne. Tato metoda byla použita při řešení vztahů mezi Řeckem a Tureckem na Balkáně a v Malé Asii. Jednalo se však v meziválečné Evropě o výjimečné řešení. Problémy komplikovaného národnostního složení byly spíše řešeny soustavou ochrany národnostních menšin (opatření versailleské konference).[8] Myšlenkou odsunu Němců z Československa se též zabývala britská vláda.[9] Ochrana menšin pod patronátem Společnosti národů v meziválečném období se ukázala neúčinná, naproti tomu způsob, jak problém řešily mocnosti v Mnichově, totiž odtržení sporného území, není přijatelné pro země, kterých se to týká.[10]

Protiněmecké nálady narůstaly v domácím a zahraničním odboji i většině české společnosti postupně v průběhu války a německé okupace českých zemí a vrcholily v květnu 1945, kdy se zdálo, že další česko-německé soužití není možné.[zdroj?]

V domácím odboji se myšlenka totálního odsunu objevila bezprostředně po Heydrichiádě v roce 1942 a tento postoj již nebyl do konce války revidován.[11] K zesílení protiněmeckých nálad bezprostředně před koncem války přispěly nejvíce závěrečné válečné operace na českém území, které vedl německý polní maršál Schörner, a také návrat vězňů z koncentračních táborů spolu s postupným odhalováním nacistických zločinů.[11]

Exilová vláda[editovat | editovat zdroj]

V mezinárodním kontextu žádala o odsun všech Němců z odstoupeného území jako první na podzim 1939 polská exilová vláda v Londýně.[12] Tento požadavek vyslovila při kritice Edvarda Beneše a rozhovorů, které od 3. září 1939 vedl v exilu s představiteli sudetoněmeckých sociálních demokratů, zejména s předsedou Wenzelem Jakschem. Zásadní souhlas s transferem německých minorit ze střední a jihovýchodní Evropy britská vláda vyslovila na základě memoranda 2. července 1942, o čemž byl E. Beneš informován britským ministrem zahraničí A. Edenem 7. července 1942.[13] Následně v říjnu 1942 Benešovi doporučila, aby při budoucí realizaci odsunu nekladl příliš velký důraz na kriteria a posuzování viny či neviny jednotlivých Němců.[14] 13. května 1943 dal souhlas k celkovému odsunu Roosevelt při Benešově návštěvě v USA.[zdroj?] Při této návštěvě obdržel Beneš i souhlas sovětské vlády, a to prostřednictvím sovětského velvyslance v USA Bogomolova.[15] V prosinci 1943 souhlas vyslovilo vedení KSČ.[12] Ovšem již na počátku roku 1945 zaujaly Spojené státy k odsunu německých menšin v Evropě rezervovaný postoj.[15]

Vysídlení Němců bylo schváleno na konferenci v Postupimi, kde byly schváleny deportace Němců z Československa, Maďarska a Polska.[16] Kromě tří výše uvedených zemí byli Němci odsunuti také z Holandska (30 000 osob), Francie (9 300), Itálie (9 300), Belgie (7 600) a Lucemburska (6 000).[16]

Vysídlení Němců začalo ještě před koncem války evakuací sudetských Němců před postupující frontou. K samotnému vyhánění začalo docházet již v průběhu Květnového povstání, kdy také začaly útoky na německé civilisty.[17]

Role Edvarda Beneše[editovat | editovat zdroj]

Edvard Beneš přemýšlel o odsunu po odchodu do exilu a stál v čele týmu (exilové vlády), který jej postupně během války prosadil. Až do roku 1942 neměl jasno v otázce, kolik Němců by mělo být odsunuto. Věděl však[zdroj?], že k takovému kroku budou československá vláda potřebovat alespoň tichý souhlas velmocí. Z počátku považoval deportaci tří a půl milionu lidí za nemožnou.[zdroj?] Během války taktizoval a počet lidí k transferu různě zvyšoval a snižoval[zdroj?]. Z počátku[kdy?] byli spojenci k vysídlení Němců zdrženliví. Edvard Beneš požadoval něco, co bylo pro mnohé tehdejší představitele pochybné.[zdroj?] Benešovi se nakonec v roce 1943 podařilo částečný souhlas získat.

3. dubna 1943 byl Beneš přijat Winstonem Churchillem, který s Benešem souhlasil v tom, že transfer obyvatelstva bude nejspíše[zdroj?] nutný. Neměl však na mysli deportaci, spíše umožnění dobrovolného odchodu.[zdroj?] Poté Beneš odcestoval do Spojených států amerických a také Roosevelt transfer akceptoval.[zdroj?] Po návratu informoval Beneš britského ministra zahraničí, že se mu podařilo získat souhlas s deportací tří milionů Němců. V září se Beneš vrátil ke dvěma milionům.[zdroj?]

V té době neměl Beneš souhlas od Sovětského svazu. 11. prosince 1943 byli se Zdeňkem Fierlingerem a Jaromírem Smutným přijati J. V. Stalinem.

Cílem Beneše a exilové vlády bylo mít z Československa stát pouze Čechů a Slováků[zdroj?]. Maďaři z jihu Slovenska mají být také odsunuti jako nebezpečná menšina. Slováci neměli být kladeni na roveň s Němci a Maďary, potrestáni měli být pouze viníci. Beneš si uvědomoval, že není dobré, aby otázka potrestání Slováků byla řešena mezinárodně[zdroj?]. Zároveň si je vědom, že by mohl někdo vnitropoliticky zneužívat, že Češi trestají Slováky. Beneš líčil vysídlení jako bezpečnostní opatření, jako ochranu před spontánní odplatou. Z Edvarda Beneše činit univerzálního strůjce a organizátora deportací a podněcovače násilí nelze.[zdroj?]

Je třeba mít na paměti, že Edvard Beneš byl představitelem exilové vlády. Prosazení deportací byl jednak výsledek práce týmu lidí (exilové vlády), v jehož čele stál. Vysídlení odsouhlasili představitelé SSSR, Velká Británie i USA. Je samozřejmé, že svůj cíl by nikdy nemohl zrealizovat, kdyby neměl podporu velmocí i lidu. Podle Beneše a jeho exilové vlády dávala krutost nacistického režimu, který expandoval z Německa, představitelům mocností i domácímu odboji morální právo k rozbití Německa, k deportacím Němců a spravedlivému zúčtování.[zdroj?]

Odněmčení[editovat | editovat zdroj]

Američtí vojáci přinutili sudetské Němce ve Volarech projít kolem mrtvol židovských žen, které zemřely při pochodu smrti, květen 1945

Kolektivní vina, pocity i tresty podle klíče etnické příslušnosti se v té době na obou stranách války považovaly za něco normálního[zdroj?]. Představitelé obou stran se snaží dosáhnout etnické čistoty.[zdroj?] S nacistickým řáděním sílí nenávist k Němcům a ke všemu německému. Tato nenávist je živena i odbojem a exilovou vládou.[zdroj?] Velmoci souhlasily s odsunem pod podmínkou, že bude proveden humánním způsobem. Během odsunu však byla spáchána řada zločinů. V Česku jsou tyto zločiny považovány za spontánní výbuchy hněvu.[zdroj?] Oponenti tvrzení o spontánních výbuších hněvu poukazují na okolnosti ústeckého masakru, který vypukl nezávisle na čtyřech místech ve městě bezprostředně po výbuchu v Schichtových závodech. Tento masakr páchali vojáci Československé armády, Revoluční gardy a Rudoarmějci, kteří sem podle některých svědectví přijeli den před tím vlakem [zdroj?]. Tvrzení, že za výbuchem stojí například oddělení Z ministerstva vnitra, nikdy nebylo potvrzeno.[zdroj?] Je známo i z jiných měst, že místní Češi místním Němcům spíše pomáhali.[zdroj?] Zločiny měli často na svědomí lidé odjinud. Podle některých svědectví je možné, že některé zločiny byly organizovány s cílem dokázat nevyhnutelnost odsunu[zdroj?]. Tyto zločiny nebyly nikdy potrestány[zdroj?].

Statistika o deportacích[editovat | editovat zdroj]

Podle předválečného sčítání žilo v Československu 3,1 mil. osob, které se přihlásily k německé národnosti. Podle těchto oficiálních čísel se odvíjí i odhad počtu odsunutých Němců po druhé světové válce.[zdroj?] Avšak i této skupiny obyvatelstva se dotkly válečné události.

Do konference vítězných mocností v Postupimi dne 2. srpna 1945 bylo z Československa vyhnáno 450 000 sudetských Němců.[18] Dalších cca 300 tisíc uteklo samo před postupující Rudou armádou na základě Neronova rozkazu, který vydal Adolf Hitler 20. března 1945.[zdroj?] Jednalo se zejména o Němce ze severní Moravy a českého sudetského Slezska. Podle údajů společné komise českých a německých historiků při něm zahynulo 19 až 30 tisíc Němců.[zdroj?] Počet nezvěstných je odhadován na 200 tisíc.[zdroj?]

Počátkem roku 1947 obdržel prezident republiky Edvard Beneš výkaz – pamětní spis od zplnomocněnce pro odsun, ve kterém se psalo, že do 1. listopadu roku 1946 bylo z českých zemí odsunuto celkem 2 170 598 Němců, z toho počtu 1 420 598 osob do americké a 750 000 do sovětské okupační zóny Německa. Pro přepravu těchto lidí bylo použito 1 646 vlaků tvořených dohromady 67 748 vozy a tažených 6 580 lokomotivami.[zdroj?] Dále bylo užito čtyř lazaretních vlaků, 960 automobilů a 12 lodí.[zdroj?]

Na území dnešního Česka zaniklo po roce 1945 cca tři tisíce obcí, mezi nimi i okresní města, například Doupov. Některé dnes připomínají pomníčky, jiné se nacházejí v nepřístupných VVP. Zničení hospodářství v oblasti pohraničí se očekávalo, ale chápalo se jako nutná daň za osvobození půdy od Němců.

Počet Němců, kteří museli odejít v důsledku poválečného odsunu, se pohybuje někde kolem 2,6 milionu osob, zbytek připadá na osoby, které byly donuceny uprchnout v důsledku válečných událostí.[zdroj?] Stanovení počtu osob německé národnosti, které byly transferovány z území ČSR, komplikuje též přítomnost národních hostů na konci druhé světové války. Jednalo se o Němce, kteří utekli před postupující Rudou armádou z východních oblastí tehdejšího Německa i z oblastí obsazených Němci (nejednalo se tedy o sudetské Němce).[zdroj?]

Diskuse[editovat | editovat zdroj]

Deportace jsou považovány za akt spravedlivé odplaty za postoj sudetských Němců k předválečnému Československu, za kolaboraci s nacismem, za nepřátelský vztah vůči českému obyvatelstvu před válkou i během ní.[zdroj?]

Kritici však poukazují na to, že takové pojetí je založeno na nepřípustném použití principu kolektivní viny a že jím v žádném případě nelze ospravedlnit brutalitu vůči civilnímu obyvatelstvu. Je však nutné odlišovat souhlas s odsunem a souhlas se způsobem jeho provedení.[zdroj?] Ne každý, kdo schvaluje odsun, schvaluje násilnosti, které jej doprovázely. Zastánci poukazují na úpravy státního občanství v předchozím období, v jejichž rámci se většina českých Němců stala německými občany a místo kolektivní viny uplatňují koncepci „kolektivní odpovědnosti“ jako termínu širšího a nadprávního s významnými morálními přesahy (kolektivní trest by však měl být úměrný průměrné míře provinění).[zdroj?] Karel Schwarzenberg v prezidentské televizní debatě 18. 1. 2013 prohlásil, že to, co jsme v roce 1945 spáchali, by dnes bylo odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv a asi by se tehdejší vláda včetně prezidenta (Edvarda) Beneše ocitla v Haagu.[19]

Průběh vysídlení a jeho následky[editovat | editovat zdroj]

Deportace Němců z Československa byly spolu s deportacemi souvisejícími se změnou hranic Polska (asi 5 milionů Němců) největším poválečným přemístěním obyvatelstva v Evropě. V letech 1945–6 musely Československo opustit víc než 3 miliony lidí, i když údaje o počtu odsunutých sudetských Němců se různí; zůstat mohlo 250 000 Němců s omezenými občanskými právy[zdroj?]:

  • Potravinové a ošatní lístky dostávali ve výši jako za války Židé.[zdroj?]
  • Museli se policejně hlásit.
  • Museli nosit viditelné označení své národnosti, nejčastěji se jednalo o bílou pásku s vyznačeným písmenem N.[20] Říšští Němci a zajatci nosili pásky žluté. Němečtí antifašisté pak pásky bílo-červené nebo rudé.[20]
  • Kromě povolených výjimek nesměli používat veřejné dopravní prostředky, navštěvovat veřejná prostranství, zařízení a sady.[zdroj?]
  • Nesměli opouštět bydliště za určitý vymezený okruh.[zdroj?]
  • Byli povinni dodržovat zákaz vycházení po 20. nebo 21. hodině.[zdroj?]
  • Někde[kde?] nesměli chodit po chodníku.[21]
  • Někde[kde?] museli zdravit připaženým postojem sovětské a československé důstojníky.[zdroj?]
  • Stejně jako Češi měli všeobecnou pracovní povinnost. Avšak v případě[zdroj?], že kterýkoliv Čech projevil zájem o místo, kde pracoval Němec, musel být Němec okamžitě propuštěn, pokud nebyl úředně prohlášen za nepostradatelného.
  • Nakupovat v obchodech mohli jen 1 hodinu před zavírací dobou.[zdroj?]
  • Bez zvláštního povolení nesměli Němci vlastnit rádio, používat telefon nebo telegraf.[zdroj?]
  • Byly zrušeny všechny německé vysoké, střední, základní školy, Němci byli vyloučeni z učebních poměrů.
  • Němci neměli volební právo v období od roku 1946 do roku 1948.

Tisíce Němců byly před deportací uzavřeny v internačních táborech, z nichž některé byly zřízeny v objektech bývalých nacistických koncentračních táborů.[22] [zdroj?] V některých z nich panovaly úděsné podmínky, s internovanými se zacházelo na stejné úrovni, jako v někdejších[kde?] německých koncentračních táborech: dostávali absolutně nedostatečnou stravu, byli vražděni a mučeni,[zdroj?] ženy byly znásilňovány, malé děti umíraly hlady či na nedostatečnou péči.[23][24]

Ze zjištěných 18 816 obětí bylo 5 596 zavražděno, 3 411 spáchalo sebevraždu, 6 615 zemřelo v koncentračních táborech, 1 481 při transportu, 705 bezprostředně po transportu, 629 na útěku a u 379 úmrtí nešlo příčinu zjistit. Přibližně 200 tisíc lidí se pohřešuje.[zdroj?] Z odsunu mohli být vyjmuti hospodářsky nepostradatelné osoby a aktivní účastníci odboje.

Masakry Němců na jaře a v létě 1945[editovat | editovat zdroj]

Veřejné proslovy Beneše z 12. a 16. května, v nichž prohlásil odsun Němců za absolutní nutnost a dozvuky fronty a květnového povstání, znamenaly zintenzivnění napětí mezi českou a německou části obyvatel a došlo k excesům označovaných jako „divoký odsun“, při němž docházelo k popravám či vražedným útokům proti Němcům, kolaborantům (kupř. "vlasovci" řádili v Loděnici u Prahy, zastřelen je jediný důstojník wehrmachtu českého původu Rudolf Singule, který bránil dívku před znásilněním atd.) [zdroj?] Mezi koncem války a přijetím Postupimské dohody (Protokolu) při těchto divokých odsunech uprchlo či bylo vysídleno podle převažujících odhadů 600 000 Němců,[25] mnoho z nich do Rakouska. Na základě Benešova dekretu 108 byl veškerý movitý i nemovitý majetek německých obyvatel[zdroj?] zkonfiskován a podřízen státní správě.[26][27][28]

Aby bylo možno vyhnout se soudům za zločiny, byl v provizorním Národním shromáždění 8. května 1946 schválen zákon o beztrestnosti za činy spáchané v „boji za svobodu“ mezi 30. zářím 1938 a 28. říjnem 1945.[29]

Pomník obětem pochodu smrti z Chomutova do Záluží (Mahlteuern) 9. června 1945 v Německé Nové vsi
  1. Lanškroun, 17.–21. května 1945: „Trestní soud“ vykonaný na německém obyvatelstvu města, kde bylo zabito první den 24 osob, celkově pak měl 100 obětí.
  2. Vysídlení Němců z Brna tzv. „Brněnský pochod smrti“[zdroj?], 30. – 31. května 1945: „vyvedení“ 20 000 až 35 000 brněnských Němců. Dle historicky doložených údajů přišlo do 20. 8. 1945 o život 1 691 osob, z toho 2 kvůli náhodnému výstřelu, ostatní zemřeli na následky nemocí, vyčerpání či přirozenou smrtí.[30] Dále asi 5000 mrtvých: 459 v lágru Pohořelice, asi 250 mrtvých při pochodu na rakouskou hranici a dalších 1 062 mrtvých na přesunu do Vídně. Většina z nich přišla o život v důsledku špatného zásobování a nemocí.
  3. Postoloprty a Žatec, koncentrační tábor v bažantnici, 31. května – 15. června 1945. 800–1000 zavražděných, mezi nimi i děti. Z hromadných hrobů u Postoloprt bylo exhumováno 763 pozůstatků lidských těl (z toho 5 žen a 1 dítě). Ostatky byly poté spáleny. V roce 1947 byly tyto události přezkoumány vyšetřovací komisí československého parlamentu, přičemž na místě se pozvedl všeobecný souhlas obyvatelstva s masakrem (jako zasloužená odplata za surovosti Němců). celkem okolo 2 000 mrtvých, zavražděných 1. ČS divizí pod velením generála Spaniela (Čím méně jich pak zbude, tím méně budeme mít nepřátel).[31][32][33] Dodnes se nepodařilo objektivně prokázat, zda se jednalo pouze o německé obyvatele, nebo i o zavražděné Židy z postoloprtského koncentračního tábora, či oběti z pochodů smrti, které zde probíhaly krátce před ukončením války. Policejní vyšetřování zahájené v roce 2006 přisoudilo vinu za masakr Československé armádě a policii a důstojníkům št. kapitánu Vojtěchu Černému a veliteli postoloprtské policie Bohuslavu Markovi. Podle vyšetřovatele Pavla Karase šlo podle tehdejšího práva o vraždy, které by ale dnes byly klasifikovány jako genocida.[34]
  4. Doupov červen 1945: 24 zavražděných. Pohřbeni na školním hřišti. (V knize Perzekuce 1945 (Praha, 1996) T. Staněk uvádí asi 40 obětí, z toho "je o 22 konkrétní údaj".[35]
  5. Tocov, 5. června 1945: 32 zavražděných.[36]
  6. Podbořany, 7. června 1945: 68 zavražděných.[37] [zdroj?]
  7. Chomutov, 9. června 1945: 12 umučených po předchozím týrání na sportovním hřišti. Byli biti důtkami a železnými tyčemi, byly jim vypichovány oči, holí urážena přirození a jeden muž byl svlečený obalen svitky starých filmů a zapálen. Na odpoledním pochodu smrti zemřelo dalších 70 lidí. Ze zbytku, který byl internován v koncentračním táboře Sklárna, bylo přímo v něm zavražděno dalších 40 lidí. Kromě toho bylo vojáky z tábora odvedeno a na jiném místě popraveno několik desítek lidí. Celkem bylo zavražděno asi 140 Němců. [zdroj?]
  8. Masakr na Švédských šancích (Horní Moštěnice u Přerova, noc z 18. na 19. června 1945): zavražděno 265 lidí, z toho 71 mužů, 120 žen a 74 dětí (včetně kojenců). Nejstaršímu ze zabitých bylo 80 let, nejmladší bylo osmiměsíční dítě. Jen část ze zavražděných byli Karpatští Němci, zbytek pak Maďaři a Slováci.[38] Sedmi lidem se podařilo uprchnout.
  9. Krnov, první "divoký odsun" 22. června 1945. Pěší pochod z lágru Cvilín (Lager Burgberg) přes Vrbno pod Pradědem, Vidly (Gabel), Domašov, Jeseník, Vikantice, Staré Město pod Sněžníkem do Králík. Poté v otevřeném železničním vagóně do Teplic. Poté následoval další pochod až na saské hranice u Geisingu v Krušných horách.[39]
  10. Domažlice: asi 200 zavražděných. [zdroj?]
  11. Ústecký masakr, 31. července 1945. Asi 80-100 zavražděných.[40] Některé Prameny uvádějí zabitých 30–700, jiné dokonce přes 2000 mrtvých.[41]
  12. Loděnice u Berouna v oblasti nedaleko vojenského prostoru SS u Berouna došlo k bití a poté k zastřelení skupiny Němců odváděné do sběrného tábora v květnu 1945. Skupina byla tvořena Němci, ale i osobami ze smíšených manželství a jedním Čechem – Rudolf Bělohoubek /celkem 19 osob ve věku 19 až 65 let/. Pracovníci sběrného tábora skupinu nechtěli převzít, jelikož byla skupina dotlučena a navíc jedna žena chyběla protokolárně. Ta byla zastřelena po cestě vojákem vlasovcem. Většinou ve skupině byli lidé z nedaleké zbrojovky Junkers (vyráběla součástky pro zbraň V2), mnozí byli členové NSDAP, ale jedna osoba byl český listonoš. Během cesty provokovali někteří (kupř. 35letý Willy Remberg, ředitel loděnické továrny) hajlováním,[42] kterého nezanechal ani poté, co mu byla zlomena hajlující paže. Když zaměstnanci tábora odmítli převzít tuto skupinu kvůli patrným problémům s tělesným stavem přivedených osob, byla celá odvedena do lesa a všichni až na jednoho chlapce, kterému se podařilo uprchnout, zastřeleni oddílem vlasovců.
  13. Postřílení Němců v Lomu u Mostu.[43]
  14. Masakr u Dobronína – Případ "Budínka".
  15. Masakry v Tušti a vyhnání Němců z Vitorazska.[44]
  16. Zabití 20 Němců při Leštinském masakru v květnu 1945.


Odsun ze Žatecka, odpovědnost, motivy[editovat | editovat zdroj]

Odpovědnost za excesy nesou pravděpodobně tehdejší funkcionáři ministerstva obrany a vrchního velení československé armády, zejména příslušní velitelé tzv. obranného zpravodajství (OBZ), kteří zajišťovali tzv. vyčišťovací akce v severočeském pohraničí zvláště v oblasti Postoloprt a Žatce za účelem dislokace velitelského stanoviště 1. divize 1. čs. armádního sboru. Spoluzodpovědnost za zacházení s německým obyvatelstvem nesou i příslušní funkcionáři tehdejšího ministerstva vnitra a národních výborů, kteří zodpovídali za zřizování a provoz internačních, sběrných a pracovních táborů, do kterých byly soustřeďovány osoby německého původu, určené k odsunu. Motivem krutého odsunu zde může být i fakt, že koncem války právě tímto územím prošel jeden z pochodů smrti Žatec-Postoloprty. Také zde sídlila řada institucí nacistického režimu: hitlerjugend, SS atd.

Na základě politické dohody signatářů Košického vládního programu z 5. dubna 1945 ovládli komunisté zčásti ministerstvo národní obrany a vytvořili si vliv u ministerstva vnitra (náměstkem zde byl Klement Gottwald), jejichž prostřednictvím mohli uskutečňovat soustřeďování a odsun německého obyvatelstva z území ČSR se zřetelem na vlastní zájmy a cíle. Tyto zájmy a cíle vycházely z politické strategie SSSR, zaměřené na poválečné uspořádání Evropy, k odsunu maďarského obyvatelstva ze Slovenska již nedošlo. Postupnou neprostupnost západní hranice měla posílit doktrína pěstované vzájemné nenávisti Čechů a Němců, která navazovala na nenávist vůči Němcům z událostí v Mnichově v r. 1938 a poté po záboru okleštěné ČSR v roce 1939.

Dílčí realizační hypotézy:

  1. Již v době formování československé jednotky v Buzuluku na Ukrajině v roce 1942 uplatňovalo moskevské vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem svůj vliv při výběru a přípravě velitelského sboru, a to v úzké spolupráci se stranickým vedením, armádními a bezpečnostními orgány SSSR a mnohdy nahrazovali schopné velitele – viz generál Jan Kratochvíl. Do důstojnických funkcí byli jmenováni komunisté, kteří následně absolvovali sovětské kurzy pro politickou a zpravodajskou činnost v armádě. Tito absolventi byli v roce 1945 zařazeni do funkcí v OBZ československé armády.
  2. Na území osvobozeném Rudou armádou byly zřizovány revoluční národní výbory jako územní orgány revoluční moci, jejichž členové byli většinou z řad komunistů. Bezpečnostní komise národních výborů byly základem budoucího bezpečnostního aparátu, řízeného ministerstvem vnitra. Tyto komise úzce spolupracovaly s orgány OBZ a podílely se na soustřeďování německého obyvatelstva v internačních, sběrných a pracovních táborech.
  3. V období od ukončení válečných operací,nikoli válečného stavu, na území ČSR dne 9. května 1945 resp. 11. května 1945 (válečný stav s Německem kupř. Velká Británie ukončila až v roce 1951) docházelo až do konce září 1945 k tzv. divokým odsunům německého obyvatelstva. Mnohé byly výsledkem zneužívání pravomoci orgánů v působnosti ministerstva národní obrany, velení československé armády a ministerstva vnitra, nebo zahrnovalo určité jednotlivce či skupiny s touhou po revoluci, očištění své kolaborace atd. Mnohdy se však jednalo o reakci válečných veteránů z obou stran fronty ze strany německé (vlasovci) ze strany východní (partyzáni, čsl. sbor). Mnohde se uvádí účast jednotlivců z 1. čsl. armádního sboru, kteří měli zkušenosti z osvobozování částí Ruska (operace Dněpr), Ukrajiny (bitva o Kyjev) či Polska a Slovenska, kde viděli panování nacismu: hromadné hroby, zmasakrované civilní obyvatelstvo, vypálené vesnice atd. Tyto akty v nich vyvolávaly touhu po odplatě. Mezi těmito vojáky byli často i Volyňští Češi, kteří byli svědky zvěrstev Stalinova režimu na Ukrajině ve 30. letech, mnozí z nich měli zkušenosti ze Stalinova gulagu a poté zažili brutalitu nacistů při obsazení a barbarském ústupu ve stylu "spálená země" z Ukrajiny.[45] Vznikaly sběrné tábory pro německé obyvatelstvo (včetně dětí) v zařízeních táborového typu a nevyhovujících materiálních, režimových a zdravotních podmínkách s tragickými následky. Tyto praktiky mohly také ovlivnit československé vězeňství po roce 1948, kdy komunistická propaganda společenské msty přešla od nacionalistického nepřátelství vůči národnosti k třídní nenávisti a načerpala do svých řad mnoho schopných konfidentů gestapa a říšské moci.

Potrestání zločinců[editovat | editovat zdroj]

  1. Karol Pazúr, hlavní iniciátor masakru na Švédských šancích, odsouzen nejprve na 7 let a 6 měsíců (1947), po odvolání trest změněn na 20 let (1949), propuštěn po cca 3 letech na amnestii
  2. Bedřich Smetana, spoluiniciátor masakru na Švédských šancích, odsouzen do vězení, ale nenastoupil trest a patrně uprchl ze země
  3. Václav Hrneček zástupce velitele koncentračního tábora (1945–1946) v Českých Budějovicích byl americkým soudem odsouzen k 8 letům vězení na základě zjištění, že tábor v Českých Budějovicích byl veden zločinným způsobem.[46]

Právní otázka[editovat | editovat zdroj]

Transfer obyvatelstva[editovat | editovat zdroj]

Československé plány na transfer německé a maďarské menšiny z ČSR souvisely s projednáváním předlohy dekretu o československém státním občanství v roce 1944. Formulovány byly ve dvou dokumentech: v aide-mémoire čs. vlády ze dne 24. srpna 1944 a memorandu čs. vlády ze dne 23. listopadu 1944. V nich se ze strany čs. exilové vlády objevil požadavek vůči Spojencům na přijetí bývalých československých státních občanů, kteří budou občanství zbaveni. Těmito občany bylo míněno 1 600 000 příslušníků německé menšiny (čs. vláda se zároveň zavázala ponechat si maximálně 800 000 Němců).[13]

Reparace a majetek přesídlených Němců a odškodnění totálně nasazených osob[editovat | editovat zdroj]

Vyhnáním či odsunem byla způsobena majetková ztráta sudetoněmecké menšiny, která byla později vyčíslena na 100 miliard DM. Tento odhad vypracoval rakouský profesor dr. Felix Ermacora v r. 1991 a nazval ho "Dobrozdání k otevřeným sudetoněmeckým otázkám". Prof. JUDr. Václav Pavlíček a JUDr. Radovan Suchánek v pojednání "O některých otázkách majetkoprávních nároků v českoněmeckých vztazích" uvádějí, že odsunutí Němci /v textu uváděni jako přesídlenci/ získali od německé vlády do roku 1980 ve formě různé pomoci a náhrad přes 120 miliard marek, tj. asi 1,8 bilionu korun.

Majetek odsunutých Němců a fašisty vystavěné provozy a továrny se nakonec podařilo zahrnout do reparací v rámci Pařížské reparační dohody a dát mu statut "zabavený nepřátelský majetek". Vzhledem k tomu, že ČSR, především české země, byly válkou z hospodářského hlediska jedním z nejvíce postiženým regionem Evropy, zůstalo přesto po válce stále mnoho ekonomických otázek vůči Německu nezodpovězených. Německo během války zkonfiskovalo čsl. zlaté fondy, vyčerpalo čsl. zbrojní průmysl, strojírenství a textilní průmysl. Vyčerpalo obrovské množství nerostných surovin bez jakékoliv náhrady: obrovské zásoby hnědého uhlí padly na výrobu benzínu pro wehrmacht, nadprodukce cementu a betonu, došlo téměř k likvidaci a total. vyčerpání zemědělství, chemického a kožedělného průmyslu, potravinářství, likvidace infrastruktury (železnice, mosty) během válečných operací atd.

  • celkové škody ČSR byly stanoveny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů, pro srovnání válečné investice USA do protiněmecké koalice během 2. svět. války (celkem zásobovalo USA přes 40 válčících zemí) činily 46 miliard amer. dolarů, 30 miliard směřovalo do Velké Británie a cca 10 miliard do SSSR. ČSR získalo jako reparaci 14,5 miliard dolarů a dalších 76,8 milionů v surovinách a ve zboží. Další otázky zůstaly k řešení až na sjednocení Německa, což byl požadavek SRN.

Jelikož nastala intelektuální újma při nemožnosti vyššího vzdělávání jedné generace a totální nasazení těchto osob jako levné pracovní síly do průmyslu Německa, došlo k založení nadace na reparace a odškodnění těchto osob v 90. letech 20. století.[47]

Česko-německá deklarace a oficiální česká pozice[editovat | editovat zdroj]

Jednim z prvních oficiálních představitelů na české straně, který vyjádřil politování nad deportacemi sudetských Němců, byl v lednu 1990 prezident Václav Havel. Po vlně kritiky, která se za to na jeho hlavu ze všech stran snesla, však Havel svůj postoj přehodnotil a v následujících projevech (např. v r. 1995 v Bonnu) se již vrátil k tradičnímu českému stanovisku, tj. že deportace byly spravedlivou odplatou za kolaboraci sudetských Němců s nacismem. Určitou míru politování vyjádřil Havel (a spolu s ním další čeští politici) pouze nad excesy při divokém odsunu. Vyváženější postoje k odsunu zaujímá Petr Pithart, který se touto problematikou zabýval už před rokem 1989.[zdroj?]

Obavy z ekonomické a politické moci Německa a hrozba stálého napětí s ním vedly některé české politiky (především Josefa Zielence z ODS) k tomu, že vyjednali s německou stranou Česko-německou deklaraci, která měla obsahovat závazek německé strany, že do budoucna nepodpoří majetkové požadavky sudetských Němců. Deklarace je často kritizována za příliš obecné formulace, ke zlepšení vztahů mezi oběma zeměmi však pravděpodobně přece jen přispěla.[zdroj?]

Česká republika vyjádřila v Česko-německé deklaraci[48] lítost, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd (v německé verzi Unrecht – bezpráví) nevinným lidem, a Česká republika lituje nepotrestání excesů, které při vysídlování proběhly.

I další polistopadová česká politická reprezentace si je vědoma, že většina českých občanů je proti revizi odsunu, a proto ve svých projevech důrazněji (Miloš Zeman) nebo umírněněji (Václav Klaus) toto většinové stanovisko svých voličů adresuje zahraničním i domácím odpůrcům odsunu.[zdroj?]

Na jaře 2007 se k vysídlení Němců z Československa vyjádřil ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg (nestraník za Stranu zelených), když tento akt označil za „vyhnání“.[49] Za tento krok byl kritizován KSČM v dubnu 2007, která jeho výrok označila za urážku českých a mezinárodních antifašistů.[zdroj?]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Houžvička (2005), str. 315.
  2. Houžvička (2005), str. 5.
  3. Ján Štefanica: Odsuny a výmeny skupín obyvateľstva európskych štátov v prvej polovici 20. storočia, Historia et theoria iuris, Roč. 2, č. 4 (2010), s. 78-93 Dostupné online.
  4. Houžvička (2005), str. 71.
  5. Houžvička (2005), str. 123.
  6. http://konrad.ben.sweb.cz/sn.htm
  7. Sudety – odsun nebo vyhnání
  8. Jan Křen: Odsun Němců ve světle nových pramenů. In: Češi, Němci, odsun. Diskuse nezávislých historiků. Praha. Academia. 1990. ISBN 80-200-0276-6, str. 14–15
  9. http://www.lidovky.cz/odsuny-nemcu-naplanovali-britove-dl3-/ln_zahranici.asp?c=A081031_114142_ln_zahranici_nev
  10. KUKLÍK ML., Jan. Rok 1944 a přípravy prozatímního státního zřízení ČSR v Londýně na osvobození Československa. In ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica. Válečný rok 1944: Příspěvky účastníků mezinárodní konference konané ve dnech 19.-20. října 1999 v Praze. Praha : Ministerstvo obrany ČR - AVIS, 2001. ISBN 80-7278-077-8. S. 66.
  11. a b Milan Hübl: „Češi, Slováci a jejich sousedé“, str. 78–9, Naše vojsko, Praha 1990, 1.vydání, ISBN 80-206-0279-8 (shrnutí studie Václav Kurala: „Deutsche Besetzung und Tschechische Reaktion 1939–1945. Ein Beitrag zur Vorgeschichte der Aussiedlung.“ Součást sborníku Jan Křen, Václav Kural, Detlef Brandes: „Integration oder Ausgrenzung. Deutsche und Tschechen 1890–1945“, Bremen 1985)
  12. a b Milan Hübl: „Češi, Slováci a jejich sousedé“, str.79, Naše vojsko, Praha 1990, 1.vydání, ISBN 80-206-0279-8 (shrnutí studie Detlefa Brandese: „Das Problem der deutschen Minderheiten in der Politik der Allierten in den Jahren 1940–1945. Das tschechische Beispiel“. Součást sborníku Jan Křen, Václav Kural, Detlef Brandes: „Integration oder Ausgrenzung. Deutsche und Tschechen 1890–1945“, Bremen 1985)
  13. a b KUKLÍK ML., Jan. Rok 1944 a přípravy prozatímníhostátního zřízení ČSR v Londýně na osvobození Československa. In ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica. Válečný rok 1944: Příspěvky účastníků mezinárodní konference konané ve dnech 19.-20. října 1999 v Praze. Praha : Ministerstvo obrany ČR - AVIS, 2001. ISBN 80-7278-077-8. S. 66.
  14. "… da die Zahl der Vertriebenen dadurch zu gering ausfallen könnte." Detlef Brandes: „Das Problem der deutschen Minderheiten in der Politik der Allierten in den Jahren 1940–1945. Das tschechische Beispiel“, str. 150. Součást sborníku Jan Křen, Václav Kural, Detlef Brandes: „Integration oder Ausgrenzung. Deutsche und Tschechen 1890–1945“, Bremen 1985
  15. a b KUKLÍK ML., Jan. Rok 1944 a přípravy prozatímníhostátního zřízení ČSR v Londýně na osvobození Československa. In ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica. Válečný rok 1944: Příspěvky účastníků mezinárodní konference konané ve dnech 19.-20. října 1999 v Praze. Praha : Ministerstvo obrany ČR - AVIS, 2001. ISBN 80-7278-077-8. S. 67.
  16. a b PhDr. Milan Sládek, Němci v Čechách, Pragma 2002, ISBN 80-7205-901-7, str 146
  17. http://samanovodoupe.blogspot.cz/2010/05/prazske-povstani-nemeckyma-ocima.html
  18. KOSSERT, Andreas. Chladná vlast : historie odsunutých Němců po roce 1945. Brno : Host, 2011. 473 s. ISBN 978-80-7294-414-9. S. 37.  
  19. http://zpravy.ihned.cz/politika/c1-59143680-prvni-televizni-duel-zeman-se-pokousel-utocit-schwarzenbergovi-se-darilo-odolavat
  20. a b KOLEKTIV AUTORŮ. Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848 – 1948. Pardubice : Gallery s.r.o. pro Ministerstvo kultury ČR, 2002. 304 s. ISBN 80-86010-55-4. Kapitola Realizace odsunu, s. 205.  
  21. Jiří Karel, Roman Icha, Leona Pelská, Herbert Schneider Exodus tradiční německé majority z Rýmařovska v letech 1945-6. Střední Morava. Vlastivědná revue. 2001, roč. 13, čís. 2, s. 42-64. ISSN - 7889 1211 - 7889.  
  22. Lidové noviny 24. 2. 2012 str. 7 V českých táborech zahynulo po válce 6 až 8 tisíc Němců
  23. Např. čeští lékaři doc. Karel Raška a prof. František Patočka, kteří přijeli potlačit epidemii Tyfu do Terezína, byli poměry v táboře a brutálním zacházením s vězněnými natolik otřeseni, že sepsali obsáhlé svědectví o tom, co viděli a co se dověděli, a odeslali ho spolu s rozhořčeným protestem (v němž výslovně označili věznici za „koncentrační tábor po německém způsobu“) na Úřad předsednictva vlády.; viz Tomáš Staněk: „Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování“, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 157–159; Nešlo vůbec o ojedinělý případ, Staněk krom tohoto dokládá i celou řadu dalších, např. tábor v Hranicích na Moravě, kdy byli vězni vražděni a okrádáni a ženy masově znásilňovány, viz tamtéž, str. 279–281
  24. další zdroje: viz například Reakce Přemysla Pittra na obvinění ze strany ředitelství národní bezpečnosti; dostupné: http://praguecoldwar.cz/reakce_premysla_pittra.htm (navštíveno 5. 12. 2008)
  25. Houžvička (2005), str. 314.
  26. Bundesministerium für Vertriebene, Flüchtlinge und Kriegsgeschädigte (Hrsg.): Dokumentation der Vertreibung der Deutschen aus Ost-Mitteleuropa: Die Vertreibung der deutschen Bevölkerung aus der Tschechoslowakei. 2 svazky, Bonn 1957, ISBN 3-89350-560-1
  27. Spolkové ministerstvo vzdělání, vědy a kultury (Bundesministerium für Bildung, Wissenschaft und Kultur), odd. Präs. 9 Medienservice: Sudetendeutsche und Tschechen, Austria, Reg. Nr. 89905
  28. Cornelia Znoy:Die Vertreibung der Sudetendeutschen nach Österreich 1945/46, Diplomarbeit zur Erlangung des Magistergrades der Philosophie, Geisteswissenschaftliche Fakultät der Universität Wien, 1995
  29. Jörg K. Hoensch: Geschichte der Tschechoslowakischen Republik 1918–1978, Kohlhammer, Stuttgart ²1978, ISBN 3-17-004884-8, S. 116
  30. ŽAMPACH, Vojtěch. Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1.6.–7.7.1945: Muzejní a vlastivědná společnost, 1996
  31. http://www.heimatkreis-saaz.de/Postelberg_2002/body_postelberg_2002.html
  32. Hans-Ulrich Stoldt: Mord im Fasanengarten, v: Der Spiegel, Hamburk, č. 36, 31. srpna 2009, str. 66 f.
  33. Benz, a.a.O., str. 116 f.: Austreibung aus Saaz
  34. http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=638627
  35. Wilhelm Turnwald:Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen. 1951, str. 217 f.
  36. Wilhelm Turnwald:Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen. 1951, str. 472 f.
  37. http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/staly-se-neodpustitelne-veci-aneb-masakr-sudetskych-nemcu-na-podboransku--838922
  38. Marie Špalková: Horní Moštěnice – kapitoly z dějin obce. Horní Moštěnice, 2006. ISBN 80-86247-03-1
  39. Erlebnisbericht Todesmarsch von Teplitz nach Geising, v: Benz, a.a.O., str. 111 f.
  40. http://www.usti-nad-labem.cz/dejiny/1945-95/ul-8-9.htm
  41. Wilhelm Turnwald:Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen. 1951, str. 119 f.
  42. viz "Paměť národa" na http://www.pametnaroda.cz/story/patak-karel-1931-484
  43. [1]
  44. Agrární venkov [online]. 21. ledna 2013, [cit. 2013-07-10]. Dostupné online.  
  45. http://www.as-tym-tachov.banda.cz/clanek/29321/1-ceskoslovensky-armadni-sbor-nejlepsi-ceskoslovenska-armada/
  46. Alfred M. de Zayas, Nemesis at Potsdam, Routledge & Kegan Paul, London 1977 ISBN 0-7100-8468-4 pp. 124ff.
  47. http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/majetkove-pozadavky-presidlenych-nemcu.html
  48. http://www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/historie_a_osobnosti_ceske_diplomacie/druha_svetova_valka_a_jeji_dusledky/dokumenty/cesko_nemecka_deklarace_o_vzajemnych.html
  49. http://zpravy.idnes.cz/schwarzenberg-vysidleni-nemcu-bylo-vyhnani-fzu-/zahranicni.aspx?c=A070331_180032_zahranicni_mr

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Odsun : die Vertreibung der Sudetendeutschen : Begleitband zur Ausstellung. München : Sudetendeutsches Archiv, 1995. 548 s. ISBN 3-930626-08-X. (německy) 
  • ARBURG, Adrian von. "Komplex odsunu". Úvodní poznámky k tématu. Soudobé dějiny. 2005, roč. 12, čís. 3-4, s. 425-431. ISSN 1210-7050.  
  • ARBURG, Adrian von; STANĚK, Tomáš. Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění evakuace" německého obyvatelstva (květen až září 1945). (1. část: Předpoklady a vývoj do konce května 1945). Soudobé dějiny. 2005, roč. 12, čís. 3-4, s. 465-533. ISSN 1210-7050.  
  • ARBURG, Adrian von; STANĚK, Tomáš. Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění "evakuace" německého obyvatelstva (květen až září 1945). (2. část: Československá armáda vytváří "hotové skutečnosti", vláda je před cizinou legitimizuje). Soudobé dějiny. 2006, roč. 13, čís. 1-2, s. 13-49. ISSN 1210-7050.  
  • ARBURG, Adrian von; STANĚK, Tomáš. Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění "evakuace" německého obyvatelstva (květen až září 1945). 3. část: Snaha vlády a civilních úřadů o řízení "divokého odsunu". Soudobé dějiny. 2006, roč. 13, čís. 3-4, s. 321-376. ISSN 1210-7050.  
  • ARBURG, Adrian von; STANĚK, Tomáš. Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951 : dokumenty z českých archivů. Díl I., Češi a Němci do roku 1945 : úvod k edici. Středokluky : SUSA, 2010. 373 s. ISBN 978-80-86057-66-8.  
  • ARBURG, Adrian von; STANĚK, Tomáš. Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951 : dokumenty z českých archivů. Díl II., svazek 1, Duben – srpen/září 1945: "Divoký odsun" a počátky osídlování. Středokluky : SUSA, 2011. 957 s. ISBN 978-80-86057-71-2.  
  • ARBURG, Adrian von; STANĚK, Tomáš. Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951 : dokumenty z českých archivů. Díl II., svazek 3, Akty hromadného násilí v roce 1945 a jejich vyšetřování. Středokluky : SUSA, 2010. 329 s. ISBN 978-80-86057-68-2.  
  • BRANDES, Detlef. Cesta k vyhnání 1938-1945 : plány a rozhodnutí o "transferu" Němců z Československa a z Polska. Praha : Prostor, 2002. 499 s. ISBN 80-7260-070-2.  
  • BRANDES, Detlef; IVANIČKOVÁ, Edita; PEŠEK, Jiří, a kol. Vynútený rozchod : vyhnanie a vysídlenie z Československa 1938-1947 v porovnaní s Poľskom, Maďarskom a Juhosláviou. Bratislava : Veda, 1999. 259 s. ISBN 80-224-0586-8. (slovensky) 
  • BRÜGEL, Johann Wolfgang. Češi a Němci 1939-1946. Praha : Academia, 2008. 415 s. ISBN 978-80-200-1637-9.  
  • ČAPKA, František; SLEZÁK, Lubomír; VACULÍK, Jaroslav. Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno : Cerm, 2005. 359 s. ISBN 80-7204-419-2.  
  • DVOŘÁK, Tomáš; KOVAŘÍK, David; ARBURG, Adrian von, a kol. Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945. Brno : Matice moravská, 2010. 576 s. ISBN 978-80-86488-70-7.  
  • GLOTZ, Peter. Vyhnání : České země jako poučný případ. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2006. 222 s. ISBN 80-7185-705-X.  
  • HOUŽVIČKA, Václav. Návraty sudetské otázky. Praha : Karolinum, 2005. 546 s. ISBN 80-246-1007-8.  
  • MLYNÁRIK, Ján. Causa Danubius. [s.l.] : Danubius, 2000. 796 s. ISBN 80-901768-4-4.  
  • PEROUTKOVÁ, Michaela. Vyhnání : jeho obraz v české a německé literatuře a ve vzpomínkách. Praha : Libri, 2008. 204 s. ISBN 978-80-7277-345-9.  
  • PUK, Miroslav. Odsun Němců z Prahy po druhé světové válce. Historický obzor. 2001, roč. 12, čís. 11/12, s. 270-278. ISSN 1210-6097.  
  • STANĚK, Tomáš. Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha : Academia ; Naše vojsko, 1991. 536 s. ISBN 80-200-0328-2.  
  • STANĚK, Tomáš. Předpoklady, průběh a důsledky vysídlení Němců z Československa : (1918-1948) : studijní materiál. Ostrava : Amosium servis, 1992. 111 s. ISBN 80-85498-04-9.  
  • STANĚK, Tomáš. Perzekuce 1945 : perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu - srpnu 1945. Praha : Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1996. 231 s. ISBN 80-85241-99-4.  
  • STANĚK, Tomáš. Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. Praha : Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, 2005. 366 s. ISBN 80-7285-062-8.  
  • ŠTEFANICA, Ján. Odsuny a výmeny skupín obyvateľstva európskych štátov v prvej polovici 20. storočia. Bratislava : Historia et theoria iuris, Roč. 2, č. 4 (2010), Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta, 2010. 78-93 s.   Dostupné online.
  • ŠTEFANICA, Ján. Problematika právneho postavenia národnostných menšín v európskom priestore po ukončení II. svetovej vojny a riešenie tejto otázky. Bratislava : Historické právne systémy a integrácia Európy, Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta, 2011. 155-161 s.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

důsledky vysídlení
apologie vysídlení
kritika vysídlení
mírná kritika vysídlení