Vysídlení Němců z Československa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dějiny Česka
Coat of arms of the Czech Republic.svg
Raná historie
Český stát ve středověku
Vláda Habsburků
Československo
Česko po roce 1992

Vysídlení Němců z Československa či Odsun Němců z Československa (německy Abschiebung der Deutschen aus der Tschechoslowakei), též Vyhnání Němců z Československa (německy Vertreibung der Deutschen aus der Tschechoslowakei) byla masová deportace německého obyvatelstva z Československa po skončení druhé světové války v letech 19451946.

Vysídlení německého obyvatelstva bylo připravováno již během války. Přední českoslovenští politici využili taktéž poválečné atmosféry naplněné odporem a nenávistí vůči Němcům a potažmo ke všemu německému. Několik dekretů prezidenta Edvarda Beneše tvořilo podklad pro jejich poválečné vysídlení. Sám byl také o nutnosti odsunu německého obyvatelstva přesvědčen. Ústavním dekretem o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské byli Němci zbaveni československého občanství a stali se tak na území Československa cizinci, následně byli vyhnáni a jejich majetek propadl konfiskaci.[pozn. 1][1]

Vysídlení Němců mělo svůj původ nejen v poválečné protiněmecké náladě českého národa, ale i v politickém programu politiků, kteří se na celé akci aktivně podíleli společně s armádou a revolučními gardami.[2] Ještě před Postupimskou konferencí docházelo při “divokém” odsunu na principu kolektivní viny k násilí, krvavým excesům i vraždám civilních Němců, ale i k loupení a okrádání.[2] Jednalo se o promyšlenou politiku československé reprezentace, podle které mělo být ještě před jednáním tří poválečných velmocí vysídleno co největší množství Němců, vzhledem k tomu, že podpora předem odsouhlaseného vystěhování ze strany mocností ochabovala.[3][4][2]

Historie vysídlovací politiky[editovat | editovat zdroj]

Myšlenka masového transportu obyvatelstva vznikla již po první světové válce. Řešení komplikované národnostní skladby a z ní pramenících těžkých konfliktů a nepřekonatelných antagonismů, zejména ve střední a východní Evropě, mělo přinést „zjednodušení národnostního složení“.[5] Jedním z prvních, kdo toto opatření propagoval, byl například francouzský sociolog Bernard Lavergne. Vysídlení bylo použito při řešení vztahů mezi Řeckem a Tureckem na Balkáně a v Malé Asii. V meziválečné Evropě se však jednalo o výjimečné řešení. Komplikované národnostní složení řešila také opatření versailleské konference.[6]

Politici zastupující německou menšinu se snažili o vytvoření „německého Rakouska a „Střední Evropy“. Usilovali o německý hegemonický stát. Tím se také německá centralistická politika dostala do střetu s tradičním českým federalismem. Což se projevilo v posledních dnech monarchie snahou sudetských Němců stát se součástí jednotného německého státu. Česká strana usilovala o samostatný český stát. Tento „konflikt mezi českými a německými politiky nevyřešilo vyjednávání, ale rozhodnutí evropských mocností.“[7][8] Dobovou atmosféru vztahu většiny Čechů a Němců v počátcích republiky vystihují slova jinak umírněného ministerského předsedy Vlastimila Tusara: „Naděje na dohodu mezi Čechy a Němci o ústavě téměř nebyla. Nebylo žádného mostu mezi připravovanými ústavními návrhy a oněmi autonomistickými plány, jimiž v té době vřel každý německý politik a každý německý časopis. Mezi českým a německým snažením byl rozpor nepřekonatelný, Češi chtěli stát sjednotit, Němci co nejvíce oddělit od Čechů.“[9] Mnichovskou dohodou, vynuceným odstoupením Sudet Německé říši, ale také první vídeňskou arbitráží rozsáhlých území na Slovensku, Podkarpatské Rusi a Maďarsku, došlo v roce 1938 k eskalaci celého česko-německého problému. Během protektorátu a válečných událostí se napětí mezi Čechy a Němci prohlubovalo.[10]

Špatné zkušenosti s ochranou menšin v rámci Versailleského systému a s uznáváním národnostních nebo jazykových menšin byly hlavním signifikátorem pro vysídlování menšin během války, ale také řešením „německé otázky.“[5] Menšiny měly prostě zmizet z území. Posedlost čistotou národa (Sauberkeitswahn) se ve střední Evropě objevila jistě i dříve, ale Hitler ji během války značně oživil a doplnil o rasovou nadřazenost národa. Bezpečnost byla, zrovna tak jako u Hitlera, hlavní motivací poválečné československé národnostní politiky a ta byla chápána přes kolektivní příslušnost k národu. Teprve pak přicházely v potaz i politické názory nebo jiné prvky náhledu na populaci. Londýnská exilová vláda a tři první poválečné kabinety přikládaly realizaci odsunu Němců veliký bezpečnostní význam.[11][12] Velmoci souhlasily s vysídlením pod podmínkou, že bude proveden humánním způsobem. Vysídlení části německého obyvatelstva bylo v poválečné situaci považováno za legální a preventivní řešení otázky menšiny, která mohla být i nadále zdrojem napětí v mezinárodních vztazích.[13] Vysídleni byli také mnozí Němci ze Slovenska, (Karpatští Němci německy Karpatendeutsche).

Exilová vláda - od podzimu 1938 do dubna 1945[editovat | editovat zdroj]

příslušníky formací SS.[14] ]]

Ministr Jaromír Nečas představil v Paříži v polovině září 1938 „pátý plán" prezidenta Edvarda Beneše, v němž poprvé navrhl částečné přemístění Němců.[2] V letech 19401941 přemýšlel Beneš dokonce i nad vlastní německou samosprávou v převážně německy osídlených teritoriích. Domácí odboj byl zásadně proti.[2] V mezinárodním kontextu žádala o odsun všech Němců z odstoupeného území jako první na podzim 1939 polská exilová vláda v Londýně.[15] Kritizovala jednání Edvarda Beneše, která v exilu vedl od 3. září 1939 s představiteli sudetoněmeckých sociálních demokratů, zejména s předsedou Wenzelem Jakschem.[2]

Britská vláda souhlasila s transferem německých minorit ze střední a jihovýchodní Evropy na základě memoranda 2. července 1942, o čemž byl E. Beneš informován britským ministrem zahraničí A. Edenem 7. července 1942.[16] Následně ale také v říjnu 1942 Benešovi doporučila, aby při budoucí realizaci odsunu nekladl příliš velký důraz na kriteria a posuzování viny či neviny jednotlivých Němců.[17] Pod tlakem neustálé kritiky odbojářů z vlasti musel Beneš přerušit kontakty s představiteli sudetoněmecké sociální demokracie vedené Jakschem.[2] Asi tak od druhé poloviny roku 1942 se otázka transferu Němců stala pro československé politiky v Londýně prioritou. Proběhla různá jednání a na konci roku 1943 získal Beneš souhlas od Velké Británie, Spojených států a Sovětského svazu k hromadnému transferu německých menšin do poraženého Německa.[2]

V Moskvě představil Beneš v listopadu 1943 svoji myšlenku „započít hned po osvobození republiky s nuceným vysídlením vymezených skupin tak či onak provinilých Němců”.[2] Beneš zde vyslovil také přání, zbavit se přesídlením nejméně dvou milionů Němců, ale dodal, „že čím více jich bude pryč, tím lépe”.[2] V Moskvě se také dohodl na další poválečné spolupráci s exilovým vedením KSČ.[2] 13. května 1943 dal souhlas k celkovému odsunu Roosevelt při Benešově návštěvě v USA.[18] Při ní (v USA) také obdržel Beneš souhlas sovětské vlády, a to prostřednictvím sovětského velvyslance Bogomolova.[19]

Na konci podzimu 1944 předala československá vláda Evropské poradní komisi (European Advisory Commission) a následně představitelům tří velmocí (a také Francii) svá stanoviska. Na území republiky mělo podle vlády zůstat po hlavní vlně odlivu asi osm set tisíc Němců, kteří by měli být občansky integrováni a etnicky asimilováni.[20] O „revolučním vyhnání" nebylo v materiálech ani slova. Naopak náznakem se zde objevila spekulace, „že přibližně půl milionu Němců z československého státního území po válce v důsledku vzniklé situace uprchne a že poté bude následovat (po dobu dvou let) organizovaný odsun dalšího zhruba milionu šesti set tisíc osob.”[21] Britská a americká strana zaujala ve svých odpovědích k memorandu vlády „vyčkávací" pozici. Beneš se zmínil o nadcházejícím pobytu v Moskvě a nastínil možnost provést akci se Sověty.[22][2]

Exilová příprava „domácí revoluce"[editovat | editovat zdroj]

Myšlenka revolučního vyhánění Němců se objevovala u exilové vlády od samého počátku. [23][2]

,,...bude však záležet na Vás doma, aby Němci byli zatlačeni a vytlačeni co nejvíce a co nejdále. S tím se tu počítá, že to hlavní bude doma nakonec a že to bude krvavé, a ne procházka po Václavském náměstí jako roku osmnást. Jde tedy o to, aby se docílilo doma co nejvíce..."

–  Z depeše Prokopa Drtiny Vladimíru Krajinovi z 9. 12. 1940, [24]

V lednu 1942 Beneš exilovému kabinetu navrhl zajistit předmnichovské hranice „a nechat prostě průběh událostem revolučním, jež po pádu Německa s jistotou přijdou".[25] S takovým postupem „domácí revoluce" byla srozuměna i zvláštní „Studijní skupina" londýnského ministerstva národní obrany. V červenci 1943 tato skupina vypracovala čtyři návrhy odsunu:[26][27][2]

  1. Transfer asi dvou milionů Němců bez odškodnění za majetek, ovšem se souhlasem velmocí.
  2. Odstoupení menších částí pohraničního území v kombinaci s vysídlením maximálně devadesáti - přinejmenším však zhruba pětasedmdesáti procent Němců.
  3. Výměna Němců za Čechy žijící v zahraničí a Lužické Srby, s předpokladem následné asimilace zhruba milionu Němců, kteří by v republice zůstali.
  4. Čtvrtá varianta kalkulovala s možností, že se československé armádě podaří ve fázi takzvaně řízené revoluce obsadit co nejrychleji předmnichovské hranice a že se během asi jednoho týdne vysídlí z území historických zemí neméně než dva miliony 846 tisíc Němců (a k tomu ještě 649 tisíc Maďarů ze Slovenska a Podkarpatské Rusi a 78 tisíc Poláků ze Slezska), načež v dalším týdnu postihne stejný osud dalších 381 tisíc Němců (nyní mimo jiné i ze Slovenska a Podkarpatské Rusi), vystěhovaných z vnitrozemí železničními transporty. V návrhu se předpokládalo, že každý vysídlenec by si mohl vzít zavazadla v množství a váze, jež bude moci sám unést, přičemž by se transfer uskutečnil z pohraničních okresů do vzdálenosti asi padesáti kilometrů vzdušnou čarou od hranic pěšky, což mělo představovat šedesát až pětasedmdesát kilometrů pochodu. Z ostatních okresů se měli Němci přepravovat přistavenými vozidly (vlaky). Tato koncepce se v některých ohledech přibližovala obsahu a cílům plánu, na němž pracovala v počátcích odboje nejvýznamnější organizace Obrana národa (ON)..."

– T. Staněk - A. von Arburg, Organizované divoké odsuny? (květen až září 1945) [2] [28]

V březnu 1944 se Studijní skupina ministerstva národní obrany prezentovala s novým návrhem „řízené revoluce", kterou preferoval nejen Beneš, ale také armáda. Svůj nový elaborát představila jako „údobí násilí, teroru a bez oficielní úřední kontroly, a tudíž i zodpovědnosti ze strany vládních činitelů".[2] V materiálu se doslova psalo: „Bude to domácí revoluce proti německému utlačiteli, za niž nemůže býti nikdo činěn zodpovědným."[2] Zároveň poukazovala na skutečnost, že jako první by měla vstoupit do Československa Rudá armáda, jelikož v opačném případě by pak bylo vystěhování starousedlíků z řad Němců téměř nemožné nebo velmi obtížné.[29] I když Beneš navržené pořadí vysidlovacích etap nepřevzal, stále o takzváném „odsunu na černo” uvažoval:[2]

„...Opočenský uvádí, že se před ním Beneš vyjádřil v tom smyslu, že by si přál, „abychom ihned vyhnali všechny gestapáky, ordnery, henleinovce, profesory učitele, tedy celkem asi 600.000 lidí". Ostatní Němci by pak byli vystěhováni během pěti let, přičemž Beneš nevylučoval, že by se to dalo provést v kratší době – do dvou let...”

– T. Staněk - A. von Arburg, Organizované divoké odsuny? (květen až září 1945), [30]

Prokop Drtina adresoval domácím odbojovým skupinám 16. července 1944 prezidentovu představu o vysídlení Němců a vybídl odboj, aby zahájil brutální občanskou revoltu ještě před mezinárodním řešením německé otázky.[31] Na instrukce Drtiny odboj zareagoval:„...rozumíme a bude připraveno vše, aby tímto směrem byly vedeny davové instinkty, nahromaděné k výbuchu pomsty, ostatně zcela přirozeně."[32][2] Při přípravách svého návratu do vlasti Beneš údajně poznamenal, „že by raději přijel až o dva týdny později, až se lid dostatečně vybouří.“[2] [33]

Před osvobozením[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Košický vládní program.

Ústřední vládní orgány i představitelé československé armády se odvolávali na vládní program z dubna 1945. Text programu ale v žádném případě neupravoval přípravu a provedení plošného masového vysídlení Němců.[34] Zástupci politických stran Národní fronty jednali v Moskvě v březnu 1945 o složení nové poválečné vlády a jejím programu a to na podkladě návrhu KSČ. V této době se na státní návštěvě v Moskvě nacházel také prezident Beneš.

V osmé kapitole Košického programu je zmínka, že „strašné zkušenosti, jichž se Češi a Slováci dožili s německou a maďarskou menšinou", povedou v obnovené republice k „hlubokému a trvalému zásahu". Němcům, „kteří zůstali jako antinacisté a antifašisté republice věrni, mělo být jejich československé státní občanství potvrzeno, ostatním (pokud je dříve měli) se mělo odejmout.” Připuštěna byla také možnost opce.[35]

Opustit republiku měli pouze říšští Němci, kteří se přistěhovali po roce 1938 a odsouzení sudetští Němci, pokud by je nepostihl trest smrti. Co se stane s velkou masou bez občanství, pokud nebudou optovat nebo občanství z jiného důvodu nezískají zpět, program neřešil.[36] Retribuce rozváděla devátá kapitola programu, desátá hovořila o národní správě a v jedenácté kapitole se mluvilo o konfiskaci zemědělského majetku a o pozemkové reformě, která měla „postihnout” jen provinilé Němce, „kteří svou činností přispěli k rozbití republiky nebo aktivně podporovali okupanty.” 17. dubna 1945 odvysílal moskevský i londýnský rozhlas provolání Košické vlády:

„...Dejte vyvříti ze svých srdcí živelné nenávisti vůči německým katanům. Vzpomeňte na všechna hrozná muka během šesti let německé okupace a uvědomte si, že nyní přišla chvíle odplaty za krvavé popravy Heydrichovy, Daluegeovy a Frankovy, za smrt popravených a umučených, za utrpení vězněných, za ponížení zotročených, za slzy a žal tolika nešťastných rodin našeho národa. Jděte účtovat s Němci za všechna jejich zvěrstva a neznejte slitování s německými vrahy. Zúčtujte nemilosrdně i se zrádci národa a republiky!..."

– Český odboj a Květnové povstání: Sborník dokumentů 1943-1945. Praha, Svoboda 1973, s. 347[37]

Květen 1945[editovat | editovat zdroj]

Pokyny k odsunu byly předány veřejné správě na Moravě (bez závazného mezinárodního souhlasu konfiskací majetku, masové internace, pracovní povinnosti a odsunu také starousedlých Němců) v době, kdy se vláda v Praze ještě nenacházela.[38] Zemský národní výbor pro Velké Brno svolal na 3. května 1945 zasedání a z úst nadporučíka Bedřicha Steinera (po návratu s československými vojenskými jednotkami z východu) zazněla slova o nutné „koncentraci" Němců.[pozn. 2] 7. května 1945 se setkali ministři generál Ludvík Svoboda, Václav Nosek, Bohumil Laušman, Jaroslav Stránský a František Hála, náčelník Hlavního štábu (HŠ) ministerstva národní obrany generál Bohumil Boček a velitel Národní bezpečnosti Bedřich Pokorný se zástupci Národního výboru v Brně. Svoboda s Noskem promluvili také z radničního balkonu k davu na náměstí.[pozn. 3][39] 9. května provolávali Nosek, Stránský, Laušman a Hála z balkonu radnice ke shromáždění znovu a jejich cesta vedla následně do Jihlavy, kde jednali se zástupci revolučního národního výboru o vysídlení zdejších Němců.

Generál Svoboda zaslal do Jihlavy 21. května přislíbený třetí prapor samopalníků čtvrté brigády prvního československého armádního sboru. Následující den se objevil s pokynem dostat všechny Němce za hranice v Jihlavě osobně. 23. května dorazila do města další armádní posila. Ještě ten den byli Němci (pěšky a pak částečně po železnici) vedeni k československo - rakouské hranici.[40] 12. května podal Zdeněk Fierlinger ve vládě návrh, aby vláda v rozhlase vyzvala obyvatelstvo, ale také bezpečnostní složky, k upuštění od násilností a „lynčů" na Němcích, načež Kopecký a Nosek byli zásadně proti.[41]

Projevy prezidenta Edvarda Beneše[editovat | editovat zdroj]

Prezident Edvard Beneš přiletěl z exilu přes SSSR a několik dní pobyl nejprve v Brně. I on promluvil 13. května ke shromážděnému rozvášněnému brněnskému davu na náměstí:[2]

„...Nyní se dáme hned do práce. A budeme dělat pořádek v městě Brně s Němci a všemi ostatními. (Potlesk.) Můj program je — já to netajím — že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás..."

– Citováno podle deníku Čin, (13. 5. 1945)[42]

Jeho proklamovaný názor zazněl v Brně ještě jednou o dva dny později v Kounicových kolejích (od konce dubna 1945 internační tábor pro Němce, zrádce a kolaboranty) a samozřejmě také po příjezdu do Prahy 16. května na Staroměstském náměstí. K tématu německého odsunu se vrátil ve svém proslovu ještě 10. června při vzpomínkové slavnosti v Lidicích.[43] Při projevu v Táboře projevil celkem nekompromisní stanovisko.[2]

Revoluční nálada[editovat | editovat zdroj]

Československo - obec Volary. Němečtí civilisté byli donuceni členy americké armády projít kolem mrtvých těl 30 židovských žen, které měly na svědomí jednotky SS.

Nahromaděné emoce domácího českého obyvatelstva se počaly uvolňovat jednak po ještě živých zkušenostech z okupace či dojmech z nacistických pochodů smrti, represí a hrůz koncentračních táborů, ale právě i po stále přitvrzujících proslovech politiků, které se objevovaly samozřejmě i v tisku. Revoluční náladu umocňovaly i různé letáky (například „Naše desatero" z jara 1945) a výzvy v ilegálních časopisech (například Pěst).[44][45]

„...Rozhodněme se, že musíme republiku odgermanizovat, všude a ve všem. Přemýšlejte, jak to učiníme. Půjde o odgermanizování jmen, krajů, zvyků – půjde o všechno, co se vůbec odgermanizovat dá. Dnes přichází pro to doba. Vzpomínejte, co germanizací se nám za ta staletí od dob husitských stalo. Tož heslem naším bude: Všude a ve všem odgermanizovat republiku..."

– Mladá fronta, (17. 6. 1945), s. 2; Svobodné slovo, (17. 6. 1945), s. 1 n.[2]

Na rozvášněnou náladu vojáků bojujících na frontách a nyní se vracejících domů měly vliv zkušenosti s válečnými hrůzami, ale i rozkazy jejich velitelů. Například velitel první divize generál Oldřich Španiel měl prohlásit, „že zúčastněným tento úkol závidí, a dodal, máte zde velkou možnost a pamatujte, že dobrý Němec je mrtvý Němec. Čím méně jich zůstane, tím méně budeme mít nepřátel. Čím méně jich přejde přes hranice, tím více budeme mít nepřátel”.[46] Generál Julius Fišer pro změnu zase tvrdil, že u ozbrojených jednotek Alex „panovalo bojové nadšení veliké, avšak bojová kázeň chabá.” Problematické jistě bylo i řešení narychlo sestavených ozbrojených skupin, které jednak pocházely z různého sociálního i kulturního prostředí, ale jejich příslušníci byli navíc prodchnuti velkou nenávistí k nepříteli.[47]

Vysídlení[editovat | editovat zdroj]

Sudetskoněmecké oblasti

Vysídlení Němců začalo ještě před koncem války evakuací sudetských Němců před postupující frontou. K samotnému vyhánění začalo docházet již v průběhu Květnového povstání, kdy také začaly útoky na německé civilisty.[2] 2. srpna 1945 obsahovala Závěrečná zpráva z konference Velké trojky v Postupimi ve třináctém článku (mimo odsouhlasení „spořádaného a lidského" vysídlení německého obyvatelstva z Československa, Polska a Maďarska) také žádost, aby „prozatím až do důkladného projednání celé akce ve Spojenecké kontrolní radě pro Německo bylo od dalšího masového vyhošťování upuštěno”.[48]

Divoký odsun a nástup ozbrojených sil[editovat | editovat zdroj]

Československo - vyhnané sudetoněmecké obyvatelstvo 1945

Od druhé poloviny května až do září roku 1945 se v německých dějinách označuje tato fáze „divokým" nebo také „živelným vyhnáním" (wilde Vertreibung/Austreibung), v českých dokumentech narazíme na výrazy „divoký", „živelný" nebo „neorganizovaný odsun". Nucené hromadné opuštění domova znamenalo pro všechny postižené dlouhodobé trauma.[2]

Úkolem vznikající československé armády bylo obsazení pohraničí a zajištění státních hranic. Tvořily ji jednotky ze zahraničí: První československý armádní sbor ze Sovětského svazu (včetně první československé samostatné tankové brigády) od poloviny května 1945 nesoucí název První československá armáda a Československá samostatná obrněná brigáda ze Západu. Doma byly po mobilizaci v pohotovosti strážní, asistenční a další oddíly nově zřízených posádkových velitelství. K nim se připojovaly různé dobrovolnické jednotky, jako třeba existující nebo právě vznikající partyzánské skupiny. Podle vládní vyhlášky z 27. května 1945 k nim přibyly od začátku června 1945 nejmladší odvedené ročníky s vojenským výcvikem a záložní důstojníci v rámci branné pohotovosti státu podle paragrafu 27 branného zákona.[49][50]

Během květnového povstání vzniklo v Praze revoluční vojenské velitelství „Alex" (krycí jméno generála Františka Slunečka) jemuž pak velel generál Zdeněk Novák, náčelníkem štábu byl jmenován podplukovník Raimund Mrázek. Velitelství Alex bylo pověřeno ministerstvem obrany obsadit pohraničí severozápadních, severních a severovýchodních Čech, kde už fungovaly od konce války partyzáni, místní bezpečnostní složky z řad Čechů, ale i němečtí antifašisté, příslušníci Národních střeleckých gard atp. Všechny jednotky jednaly na základě pokynů z posádkového velitelství, místních a okresních národních výborů a potažmo přímo ministerstva národní obrany, ministerstva vnitra a Komise pro vnitřní národní bezpečnost (KVNB) v Praze. Existovaly i jednotky jednající zcela svévolně. Ještě před polovinou května 1945 vypravil První československý armádní sbor speciální motorizované asistenční oddíly do oblasti Chomutova, Liberce a na Svitavsko.[51]

Bavorsko, Hof Moschendorf - většina uprchlíků musela projít jedním z 1 381 utečeneckých táborů (stav v Bavorsku v roce 1946), kde byli přerozdělováni do dalších míst. Už na konci války v květnu 1945 žilo v Bavorsku 734 tisíc utečenců, kteří sem uprchli nebo byli evakuováni před hrůzami války a blížícími se spojeneckými vojsky. Situace v poválečném Německu byla chaotická, mnoho měst bylo zničených a demokratické zřízení ještě nebylo zavedeno. V následujících týdnech a letech se mělo do Bavorska nahrnout celkem 1 924 000 uprchlíků (podle sčítání lidu z roku 1950). Největší skupinu mezi nimi – 1 025 000 uprchlíků - tvořili sudetští Němci.[52]

Ministr národní obrany Svoboda pověřil velitele „Alexu" generála Nováka obsazením a vyčištěním pohraničí a zajištěním klidu a pořádku a to za spolupráce s Rudou armádou, okresními či místními národními výbory. Přítomný podplukovník Mrázek vypověděl, že před odchodem Svoboda pronesl: „Cokoli podnikneš pro zajištění Čech, k tomu ti dávám absolutní plnou moc, za kterou stojím do všech důsledků."[53] Pod „Alexu" spadaly i další oddíly - v prostoru mezi městy Kladno, Unhošť a Beroun pod generálem Juliem Fišerou, skupina podplukovníka Viléma Konvalinky v Mělníku a skupina „Slunečko" („velitelství Sever”) v oblasti Mladé Boleslavi a Turnova, které velel major Karel Cerman. K tomu přibyl operační prostor posádky v Hradci Králové pod velením generála Josefa Janáčka.[54]

Rozkazy revolučním ozbrojeným složkám udělovali vládní činitelé, potažmo ústředními orgány státní správy, většinou přímo.[55] Například plukovník a velitel jihočeských partyzánů Vladimír Hobza vysídlil 22. května 1945 z Vitorazska do Rakouska kolem čtyř až pěti tisíc obyvatel (celkem do 9. června asi 28 500 vysídlenců z jihočeského a jihomoravského pohraničí), což by bez kontroly ústředí v Praze bylo nemožné. Vyhnání obyvatelstva provedené pod velením Hobzy patřilo dokonce k prvním a svým záběrem patřilo k nejvýznamnějším akcím hned po válce.[56][2]

V oblasti Orlických hor a Lanškrouna vysidlovala „divize" „Václavík". V samotném městě zřídila revoluční soudy, které odsouzené německé obyvatelstvo na místě popravovaly.[57] Jednotky „Václavík" prováděly na pokyn generála Josefa Janáčka v Hradci Králové dál „čištění” na území od Liberce po Svitavy, brigáda „Brodecký" pokračovala od Svitav po Broumov, brigáda „Kapitán" (také jinak „Hejtman") zase od Broumova po Nové Město pod Smrkem pod vedením nadporučíka Josefa Mísaře.[58] První písemně zachycený vysidlovací pokyn od ústředních orgánů zněl:[2]

„...Všechny Němce vykažte z území historických hranic. Pro udržení chodu zemědělství a průmyslu (papír, sklo, textilie atd.) ponechte dostatečný počet dělníků a zaměstnanců, kteří se podržují na místě jako cizí dělníci bez občanských práv..."

–  Rozkaz velitelství „Alex" z 15. 5. 1945 [59]

Podřízená velitelství v Lounech pod velením plukovníka Procházky se zaměřila na území kolem Mostu, Duchcova a Ervěnic[60] a podplukovník Konvalinka z velitelství v Mělníku pokračoval[61] 16. května na Mělník, Varnsdorf a Českou Lípu. Od 17. května probíhalo „vykázání" z okresu Trutnov.[62] Z Teplic-Šanova bylo do 23. května vypraveno šest lazaretních vlaků s 2600 německými zajatci a dvanáct vlaků s uprchlíky.[63] 18. května bylo na rozkaz „Alexe" obsazeno území Liberecka, Frýdlantska, Broumovska a Šluknovského výběžku.[64] Lounský úsek měl na starost železnici — z Mostu do Hrobu, Bíliny a Chomutova, případně až ke Karlovým Varům a z Vejprt do Milostína. Na pomoc přispěchala „revoluční formace" praporu „Železo".[2] 18. května byl zřízen první Pohotovostní pluk Národní bezpečnosti (PP 1 NB) a od 12. června už zasahoval ve větších městech severočeského a západočeského pohraničí. 20. května rozkázal „Alex" uzavřít hranice. 15. května 1945 zasedala Vojenská rada při předsednictvu vlády a mimo dalšího programu schválila rámcové rozložení jednotek První československé armády podél hranice ve čtyřech oblastech: 1. Praha, 2. Tábor, 3. Brno a 4. Bratislava. Při nich měla vzniknout vyšší velitelství a útvary (sbory, divize).[65][2]

Pluk Revoluční gardy č. 1 (skupina „Albatros") pod velením plukovníka Emila Borise Boříka byl vypraven 23. května 1945 do prostoru na západ od toku Labe k demarkační linii s Američany na ochranu železniční tratě a objektů v severních a severozápadních Čechách. V podstatě převzal činnost do té doby zde působících partyzánských skupin „Zpravodajské brigády”, praporu „Železo" pod velením poručíka Nohy, roty „Toledo" nadporučíka Káše, předsunutého oddílu „Revolučních gard” z Prahy a jiných. Po vystřídání mu zůstal k ruce partyzánský oddíl „Vpřed" pod velením Šimka a čtyři obrněné vlaky.[66] Oblastní velitelství Kladno a Hradec Králové přešla 25. května po zrušení „Alexe" pod velení 1. československé armády.[67]

Americká armáda žádala, aby Němci byli vysidlováni směrem na západ od 59. poledníku (u Božího Daru), takže další evakuace z Karlovarska musely být směřovány k přechodům Ostrov nad Ohří a Jáchymov.[68][2]

„...V potřebném počtu se měli v zemi ponechat především lidé schopní pracovního využití: ženy ve stáří od třinácti do čtyřiceti roků, zdravé ženy s dětmi ve věku do dvanácti let, pokud se samy nebudou hlásit k vystěhování s hlavou rodiny, a muži ve stáří od čtyřiceti do padesáti roků. Děti ve věkové kategorii od šesti do dvanácti let se měly umístit do zvláštních dětských útulků pod vedením českých školských orgánů se záměrem jejich „převýchovy". Všechny ostatní osoby německé národnosti měly být zkoncentrovány a vždy po padesáti v nákladních železničních vozech, případně i na říčních člunech nebo koňských povozech, dopraveny za hranice ve směru přes Děčín na Drážďany, podle možností až do Pirny (navrátilcům hrozily za překročení hranice sankce). Osobní zavazadla nesměla vážit více než třicet kilogramů na hlavu, z toho nejvýše pět kilogramů mohlo připadat na potraviny (s vyloučením tuku a másla). Před vyvezením Němců bylo třeba projednat s místními veliteli Rudé armády, zda o ně jako o pracovní síly nemají zájem. Pokud jej projevili, bylo třeba zjistit, kam se má (mimo československé území) jejich transport dirigovat. Sporné případy, pokud šlo o určení národnosti, se měly řešit jednotlivě, příslušníci etnicky smíšených rodin se za hranici zatím vypovídat neměli. Rozdíl mezi říšskými a sudetskými Němci se nedělal. Vysídlení tedy podléhali i starousedlíci, pokud nepatřili do skupin definovaných z hlediska aktuálních národohospodářských zájmů nebo zamýšlené „rečechizace"... o antifašistech se ve směrnici nehovořilo...”

– Citace z Organizované divoké odsuny?, Staněk, Arburg, Směrnice pro stěhování Němců, Okresní národní výbor v Mělníku a velitelství „Skupiny Konvalinka", 25. květen 1945 [69]

Řízení „divokého odsunu"[editovat | editovat zdroj]

Berlín - Pankow 1946 (nákladní nádraží) - přesídlení vyhnaného německého obyvatelstva. V letech 1945 a 1949 byl Pankow městskou čtvrtí v sovětském sektoru Berlína a od roku 1949 do roku 1990 městskou částí Východního Berlína.

Prvotní záměr při vysídlení Němců (a Maďarů) použít stále platnou právní legislativu týkající se pobytu cizinců na československém státním území nebyl realizován. „Vyhošťovací" řízení podle ustanovení zákona č. 88/1871 Říšského zákoníku ve znění pozdějších předpisů o správním řízení (vládní nařízení č. 8/1928 Sb.) totiž povolovalo podat odvolání.

A teprve pokud bylo rozhodnutí právoplatné, mohlo dojít k vystěhování (předtím bylo možné cizince určeného k „vyhoštění" zadržet jen ve vazbě). Vysidlovací akce z roku 1945 by musely být individuálně zdůvodněny a postiženým písemnou formou oznámeny. Oproti tomu se vysídlení dělo zpravidla jen prostřednictvím tištěných vyhlášek nebo ústní formou příkazu. Jediné právo, které bylo uplatněno, bylo právo zrovna toho silnějšího, pod nátlakem a v mnohých případech s hrozbou nebo použitím násilí. Dá se říci, že možnost odvolání teoreticky ani prakticky neexistovala.[70][2]

Příprava norem československou vládou[editovat | editovat zdroj]

Berlín 1945 - utečenci bez domova na nádraží.

23. května 1945 prezentoval ministr vnitra Václav Nosek na shromáždění vlády názor, že „čištění republiky se musí státi podle promyšleného plánu. Jinak dojde ke křivdám a chaosu" a hovořil např. o stížnostech Mezinárodního výboru Červeného kříže.[71] Také navrhl pro potřeby armády vytvoření komise a vypracování vysidlovacího plánu. Tento návrh byl ze strany generála Ludvíka Svobody pozitivně přijat.[72]

Vláda se nakonec usnesla na vytvoření komise skládající se z ministrů vnitra, zahraničí a národní obrany. Ta měla také předložit návrh k vytvoření Úřadu pro vystěhování Němců a Maďarů a k následné plánované kolonizaci.[71] Armáda byla tedy přípravou vysídlení pověřena, ale souhlas k provedení neobdržela. Na konci května projednávala vláda návrh „Vládního nařízení o odsunu cizího obyvatelstva a vnitřním osídlení" a „Směrnice pro kolonizaci a odsun obyvatelstva".[72] Ministerstvo vnitra předložilo 1. června novou verzi směrnic, ve kterých reagovalo na podněty z ministerstva zahraničních věcí a národní obrany. Jednalo se hlavně o změny v pořadí území, odkud měli být Němci vystěhováni, ale také o změny ve stanovení pořadí kategorií německého obyvatelstva. 12. června 1945 vyšel v Rudém právu článek:[73][2]

„...že se ministerstvo vnitra otázkou transferu intenzivně zabývá a že o způsobu jeho provedení bylo již v zásadě rozhodnuto. V první řadě měli podle této zprávy republiku opustit všichni Němci, kteří sem přišli jako okupanti a vykořisťovatelé. Po nich měli následovat (za pozornost stojí použitá „třídní" terminologie) finančníci, podnikatelé, velkoobchodníci, velkostatkáři, průmyslníci a podobně. Pak se počítalo s odchodem ostatních lidí. Neprovinilé osoby, jež však ničím republice neprospěly, měly být odtransportovány také, údajně však i s majetkem. Dále se ve sdělení uvádělo, že odsunový plán bude předložen ke schválení Spojencům...”

– Rudé Právo 12. 6. 1945[74]

Německo - první utečenecké tábory v roce 1945, děti před ubikacemi.
Šlesvicko-Holštýnsko - Eckernförde, v takových podmínkách nacházeli první vyhnaní Němci útočiště. Po skončení druhé světové války v roce 1945 patřil tábor Eckernförde do britské okupační zóny. Britská vojenská správa zde zřídila takzvaný DP (Displaced Persons) tábor s číslem 1206. Skládal se ze tří částí a byl pod dohledem týmu UNRRA. V roce 1947 zde bylo evidováno více jak 2500 vysídlenců. Tábory byly v prosinci 1949 zrušeny.

7. června 1945 pracovali zástupci ministerstva vnitra, národní obrany, zahraničních věci, financí, vnitřního obchodu, ochrany práce a sociální péče na třetí verzi. Použili k tomu znění druhého návrhu „Vládního nařízení o odsunu cizího obyvatelstva a vnitřním osídlení". Jednalo se o koncept prezidentského dekretu.[75]

Stanovisko ministerstva národní obrany dodávalo: „Celá akce musí být provedena v krátké lhůtě, k technickému provedení je zapotřebí většího počtu ozbrojených jednotek. Způsob provedení vyžaduje použití vojenských metod."[76] Úřad předsednictva vlády 13. června 1945 požadoval na premiérovi, aby návrh neprodleně projednal a schválil ve vládě, takže následně čtvrtá verze putovala do kabinetu vlády.[77] Harmonogram vysídlení se měl řídit interními administrativní pokyny.[78][2]

15. června 1945 se ve vládě projednávala další navržená koncepce dekretu týkajícího se státního občanství. K podepsání mělo ale dojít až po schůzce v Postupimi.[79][80] Vláda byla také informována o probíhajícím vysidlování Němců a s jeho pokračováním souhlasila a ministra Noska pověřila přípravami nové koncepce, kde by figuroval “Úřad pro osídlení”. Na to reagoval ministr zemědělství Július Ďuriš, který se zasazoval o hlavně o to, aby jeho ministerstvo v zemědělském osidlování hrálo i nadále hlavní roli.[81]

Pátá verze nesla název „dekret o jednotném řízení vnitřního osídlení", kde došlo pro změnu ke sporu o zastoupení Slovenska při realizaci sídelní politiky. Šestá verze návrhu se poprvé zmíňovala o vzniku takzvané “Ústřední komise pro vnitřní osídlení” (ÚKVO). 23. června 1945 redakční komise navrhované znění schválila.[82] 25. června 1945 ministerstvo vnitra rozeslalo ústředí sedmou verzi a po dalších korekturách byla nakonec vládou osmá verze schválena.[83] 17. července 1945 byla i se souhlasem Slovenská národní rada pod číslem 27/1945 Sb. „o jednotném řízení vnitřního osídlení" prezidenten Benešem podepsána.[2]

Vláda a probíhající vysidlovací akce[editovat | editovat zdroj]

Od poloviny června věnovala vláda pozornost usměrňování pokračujících vysidlovacích akcí.[84] 15. června 1945 se kabinet zaobíral transferem Němců. Náměstci předsedy vlády Klement Gottwald a Jan Šrámek, ministři výživy Václav Majer, vnitra Václav Nosek, zdravotnictví Adolf Procházka a průmyslu Bohumil Laušman a přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky Antonín Hasal reagovali na zprávy z pohraničí a na „nepříznivé a nebezpečné následky neorganizovaného a nepromyšleného odsunu". Podnáčelník Hlavního štábu ministerstva národní obrany generál Bohuslav Fiala diskutoval o způsobech vysídlování armádou. Proto ještě ten den vláda schválila „Zatímní směrnice pro vojenské správy, resp. vojenské oddíly, provádějící opatření k zajištění nacistických zločinců a odsunu německého obyvatelstva". Hovořilo se v nich o tom, že Němci nemají být vháněni „bez rozdílu do koncentračních táborů" a že je žádoucí „přidržet" je pokud možno k práci. „Provinilé osoby, příslušníci gestapa, SS, SA a aktivní členové NSDAP (též bývalé Sudetoněmecké strany) měli být neprodleně zajištěni a majetek osob zařazených do odsunu nebo internovaných měl být účelně zabezpečen.” „Respektovat" se měli prokazatelní antifašisté.[85][2]

Co však vládní směrnice nestanovily, bylo vlastní provádění vysidlovacích akcí, například typ nebo (rozsah) území, které měli Němci opustit nebo také pořadí takzvaných „odsunových kategorií”. Zvláštní také bylo, že o zaměstnancích v průmyslu a v zemědělství nebo o národnostně smíšených rodinách se směrnice vůbec nezminíly. Generál Fiala je formou výnosu ministerstva národní obrany tlumočil na místa níže. Civilní orgány touto informací disponovaly mnohem déle než třeba tisk.[86][87] Na doporučení Klementa Gottwalda vypracovalo ministerstvo vnitra tzv. „definitivní" odsunové směrnice.[88][89]

Iniciativní opatření v Praze[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Květnové povstání českého lidu a Pražské povstání.

Zemský národní výbor rozpracoval 12. června v zásadě první pokyny ústředního civilního orgánu československé státní správy k „okamžitému a plošnému vysídlení” německého obyvatelstva. Miroslav Kreysa informoval 14. června 1945 radu Zemského národního výboru v Praze o směrnicích, které sestavil společně s Otakarem Machotkou.[90][91] V Praze němečtí starousedlíci i osoby přistěhované po roce 1938 končili v hromadných internačních a improvizovaných táborech nebo ve zvláštních odděleních soudních věznic (Pankrác, Karlovo náměstí) - v květnu to bylo asi na čtyřiceti místech přinejmenším dvacet až pětadvacet tisíc lidí - nebo byli vysídleni do táborů v okolních oblastech (Terezín, Týnice u Kounic, Nový Bydžov, Lysá nad Labem, Mělnicko, Kladensko aj.) či využíváni při práci na venkově (k 5. červnu prošlo transpotrem asi sedmadvacet tisíc Němců z Prahy). Miroslav Kreysa (mladý komunista) stál v čele osidlovacího referátu Zemského národního výboru v Praze a od konce léta zastával funkci předsedy centrálního Osidlovacího úřadu pro české země.[2]

Kreysa sehrál při realizaci sídelní a „pohraniční" politiky až do roku 1950 jednu z hlavních rolí. Po osvobození se aktivně podílel na odsunech a řešení „německé otázky".[92] Od poloviny května mu byly zasílány situační zprávy z pohraničí a patřil v tomto ohledu k nejinformovanějším aktérům tehdejšího dění.[93] Příkazy pak tlumočil místním orgánům. Tak např. Josef Kotrlý důvěrně hovořil o urychleném vyřešení národní otázky v pohraničí" a poukazoval na údajně negativní stanovisko západních velmocí. Také se netajil tím, že je nutné, „aby místní výbory samy od sebe revolučním činem udělaly pořádek v pohraničí ještě dříve, než budou podepsány mírové smlouvy".[94][95] Kreysa rychle připravil „Opatření k vystěhování Němců". 12. června už ležel na stole k podpisu předsedy a současně bezpečnostního referenta Zemského národního výboru v Praze revoluční text bez jakéhokoliv se odvolání na právní či jiné ústavní normy (k 12. červnu ještě nevstoupily v platnost žádné konfiskační dekrety ani normy ke státnímu občanství).[2]

„...ZNV nařizuje všem ONV, příp. správním komisím, aby ve spolupráci s MNV a správními komisemi bezodkladně přikročily se vší rozhodnou důsledností k vystěhování německého obyvatelstva z území Čech..."

–  T. Staněk, A. von Arburg, Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace" německého obyvatelstva., [96]

17. července 1945 byla z Prahy do pohraničí (Liberce a pak do varnsdorfského, rumburského a šluknovského okresu, ale také do Frýdlantu, Děčína, Teplic-Šanova, Aše a Chebu) vypravena ministerská a zemská komise v čele s předsedou Františkem Lisem a se zástupci ministerstev národní obrany, zemědělství a průmyslu, ale také Sboru národní bezpečnosti.[97] Příkazy měly direktivní podobu. Například předseda František Lis radil vedoucím orgánům tří okresů ležících ve Šluknovském výběžku, aby zabránili ilegálním návratům již vysídlených Němců, „že by měli zpětné překročení hranic potrestat smrtí” a také dokonce „několik takových exekucí exemplárně" provést.[98][2]

Iniciativní opatření v Brně[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Brněnský pochod smrti.

Rovněž brněnský Zemský národní výbor připravoval v červnu a červenci 1945 odsun Němců, což po hromadné akci „vyvedení” Němců z Brna v květnu 1945 bylo i pochopitelné. Spolupracovali především s velitelstvím třetí vojenské oblasti. Vedoucí „evakuační skupiny" major Vilém Pistorius sepsal hned po odvedení Němců a návratu z hranic 2. června dokument „Zásadní směrnice pro řízení a provádění akce k vyčištění Moravy a Slezska od Němců" a ten byl 25. června velitelem třetí vojenské oblasti generálem Zdeňkem Novákem a předsedou brněnského Zemského národního výboru Františkem Loubalem podepsán (předseda ostravské expozitury Moravskoslezského ZNV podepsal 29. června). Předáci Zemského národního výboru v Brně si svolali na 18. a 19. července do „Zemského domu" předsedy moravských okresních národních výborů a okresních správních komisí, kde je ústně seznámili s vysídlením Němců.[99][2] Úvodní prohlášení směrnic uvádělo:[2]

„...Země Moravská a Slezská bude očištěna od Němců. Za všeobecnou a hlavní zásadu platí, že očištění od Němců nutno provésti ve lhůtě co nejkratší totálně a s tvrdou důsledností až do konce."

Podle návrhu z 2. června měli být vysídleni Němci a Maďaři obojího pohlaví a každého věku, a dokonce i Židé, kteří pro své „smýšlení nebo chování nebyli nacisty pronásledováni". V každé obci ovšem měli dočasně zůstat němečtí faráři a také politicky spolehlivé rodiny, jež by pečovaly o opuštěné domácí zvířectvo a střežily příbytky vystěhovaných německých obyvatel...hovořilo se zde o ustavení funkce „vojenského pověřence" pro vedení akce ve větších územních celcích (severní Morava a Slezsko, střední a jižní Morava), text směrnic kladl větší důraz na úzkou spolupráci lokálních armádních, správních a bezpečnostních složek. „Očistná akce" měla být těsně propojena s „kolonizací" Němci vyklizeného prostoru.

– T. Staněk, A. von Arburg, Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace" německého obyvatelstva,[100]

Postupimská závěrečná zpráva[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Postupimská konference.
Meldorf, Šlesvicko-Holštýnsko - příjezd vyhnaného německého obyvatelstva.
Meldorf, Šlesvicko-Holštýnsko - nádraží po příjezdu vyhnaného německého obyvatelstva.

3. srpna 1945 informoval ministr zahraničních věcí Jan Masaryk vládu o výsledku jednání v Postupimi a navrhl vypracovat odsunový plán a odsun zastavit. Zdeněk Fierlinger však oponoval, „že se transfer nemá zastavit, dokud sovětské autority to nežádají". Václav Nosek neměl nic proti, ale doporučil opatrnost. Vláda se nakonec usnesla, „že se v odsunu německého obyvatelstva má pokračovat, pokud to je prakticky bez obtíží proveditelné, že se toto pokračování má popřípadě odůvodnit tím, že bylo již delší dobu připraveno a nelze příslušné opatření zrušit, a hlavně nutno urychlit předložení plánu na vprovedení transferu".

Na třináctý článek tedy vláda nereagovala a o pozastavení transferu vláda ani tisk nijak speciálně neinformovaly.[101][102]

Prezident republiky Edvard Beneš podepsal v přítomnosti ministra vnitra Václava Noska (a filmové kamery) 3. srpna 1945 v půl desáté „Ústavní dekret prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské". Zajímavým faktem je datum tohoto dekretu, který je datována 2. srpnem, tedy stejným dnem jako oznámení Závěrečné zprávy z Postupimské konference.[103] Prodleva v podpisu dekretu byla zřejmě dána tím, že se ještě 2. srpna objevily některé nejasnosti kolem jeho definitivního znění. Odebráním státního občanství československým Němcům a Maďarům - s výjimkou antifašistů (museli sami požádat o jeho ponechání) a dalšími skupinami lidí se již v londýnském exilu příliš nezabývali. Je tedy jasné, že ústavní dekret, který nabyl svou účinnost až 10. srpna 1945, na probíhající a tzv. divoký odsunu Němců neměl žádný vliv. Zrovna tak na něj neměla přímý vliv ani pozdní legalizace odsunů z Postupimi.[104][2]

Armáda realizovala svůj záměr „velkého odsunu" podle „Směrnic pro odsun německého obyvatelstva" z 2. srpna 1945[105], kde se uvádělo, „že z mezinárodně politických důvodů lze transfer provádět zatím (jako dosud) pouze všeobecně v prostoru mezi Labem a Božím Darem, a to zásadně vlakovými soupravami z druhé a třetí vojenské oblasti přes první oblast. Z jejího území bylo ovšem možné organizovat i pěší přesuny.” Z dokumentů je viditelné, že se armáda chtěla i nadále na vyhoštění Němců podílet.[106][107] Teprve 10. srpna 1945 byly vydány směrnice pro Moravu a Slezsko. Předpokládaly odsun v průměru tři až čtyři tisíce osob denně.[108] V sovětském okupačním pásmu se však kupily problémy s umístěním, zásobováním a zdravotním stavem jak utečenců tak i vyhnaných Němců. Čím dál více přicházely i kritické hlasy ze Západu. 8. srpna 1945 tedy reagovalo ministerstva národní obrany zákazem odsunů, ale přípravy měly být nadále v plném proudu.[109][2]

Organizované odsuny alias postupimský transfer[editovat | editovat zdroj]

Meldorf, Šlesvicko-Holštýnsko - příjezd vyhnaného německého obyvatelstva.

Druhá fáze odsunu německého obyvatelstva z Československa je nejčastěji pojmenována výrazem „organizovaný" nebo také „soustavný" či „systematický odsun (transfer, vysídlení)" a datuje se od konce ledna 1946. Transporty s vysídlenými Němci putovaly nejprve do americké okupační zóny a potom do sovětského okupačního pásma v Německu. Konec této fáze měl být ukončen v listopadu roku 1946. Organizované odsuny již probíhaly na pozadí rozhodnutí z přelomu července a srpna 1945 v Postupimi.[2] Na podzim 1945 vznikly po celém území v rámci organizovaného odsunu německého obyvatelstva internační tábory v podobě sběrných a karanténních středisek. Celkový počet činil 107 táborů, včetně 75 v Čechách. V těchto táborech se sestavovaly vysídlovací skupiny pro další transport za hranice. Jeden transport obsáhl asi 1 200 osob. 25. ledna 1946 vyjel první organizovaný vlak s vysídlenci z Budějovic do Bavorska.[110][111]

Němečtí antifašisté[editovat | editovat zdroj]

Němečtí antifašisté byli za druhé světové války přirozeně nacisty z politických důvodů vězněni nebo jinak pronásledováni. Vedle politických vězňů tvořily významnou skupinu odpůrců nacismu také osoby aktivně činné v odbojovém hnutí, a to jak přímo ve Německé říši, v zahraničním exilu, tak i ve spojeneckých vojenských jednotkách. Po osvobození vznikaly antifašistické komise, jejichž úkolem bylo prověřování německých občanů a udělování antifašistických legitimací. Legitimace antifašisty chránila před diskriminačními opatřeními, která se týkala ostatních Němců, a sloužila k získání československého státního občanství.

Dekret prezidenta č. 33 sice upravoval podmínky pro udělení statusu antifašisty, ale nastalo nové prověřování německých žadatelů o státní občanství a dosavadní legitimace ztratily platnost. Procesy prověřování se táhly a množily se útoky a perzekuce na antifašistické čekatele. Proto zakládali němečtí komunisté a sociální demokraté Antifa výbory na obranu svých členů před probíhajícími excesy. Většina německých antifašistů nakonec zvolila cestu dobrovolného vystěhování do okupačních zón v Německu. Opouštěli Československo s bolestí a pocitem křivdy. První „antifa-transporty“ odjížděly v listopadu 1945 do sovětské okupační zóny.[112]

Statistické údaje k vysídlení německého obyvatelstva[editovat | editovat zdroj]

Podle předválečného sčítání žilo v Československu 3,1 mil. osob, které se přihlásily k německé národnosti. Podle těchto oficiálních čísel se odvíjí i odhad počtu odsunutých Němců po druhé světové válce.[113] Avšak i této skupiny obyvatelstva se dotkly válečné události.[114]

Rozsah evakuace v roce 1945[editovat | editovat zdroj]

Linz, Dolní Rakousko - pamětní deska na mostě Nibelungenbrücke na památku vyhnaných sudetských Němců v roce 1945, odhalená 28. září 1985 SdL

Od konce války do podzimu 1945 opustili československé území Němci a jiné osoby, které v té době byly za Němce považovány. Určit jejich počet, je v podstatě dnes téměř nemožné. Není možná ani rekonstrukce dobrovolných odchodů, na kterých se nepodílely státní orgány. Útěky měly vždy velmi osobní charakter a určitě se řídily individuální představou o budoucnosti každého takového jedince. Odchod z domova mohl být ovlivněn strachem z trestu za provinění nebo ze šikanování ze strany českého obyvatelstva, strachem z Rudé armády nebo i z nadcházející nejistoty. Nejsou také dodnes k dispozici průzkumy přesunů válečných zajatců, kteří taktéž byli součástí masového vysidlování. Rámcové údaje poskytují pouze „repatriace" říšskoněmeckých příslušníků včetně obyvatel ze Slezska nebo Volksdeutsche. Nadcházející statistika se opírá o počty, které sestavovaly armádní oddíly pro evidenci transportů a vysidlovacích akcí z jara a léta 1945, tedy o dobovou armádní dokumentaci. Ale i tak nelze považovat čísla za konečná, jedná se tedy o hodnoty přibližné.[2]

Do konce září či začátku října 1945 bylo z českých zemí odsunuto (bez pohybu obyvatelstva z oblasti kontrolované Američany) něco přes 750 000 Němců (do sovětské okupační zóny v Německu asi 80 procent). Nejnižší hranice by mohla činit 700 000 vysídlených, přičemž horní se může pohybovat kolem 820 000 německých obyvatel.[115] Z toho se dá usuzovat, že „téměř každý čtvrtý z celkem asi tří milionů vysídlených starousedlíků (sudetských Němců) opustil svůj původní domov již ve fázi „divokého" odsunu v roce 1945.” Pokud se připočítají i transporty a vysídlení Němci přímo do amerického pásma, které byly směrovány do Rakouska a Německa, lze uvažovat, že území Československa opustilo do konce roku 1945 od 800 000 až do maximálně jednoho milionu Němců.[2]

Další v různých pramenech uváděná čísla[editovat | editovat zdroj]

Jen při odsunech ze severní Moravy a českého sudetského Slezska podle údajů společné komise českých a německých historiků při něm zahynulo 19 až 30 tisíc Němců.[116] Počet Němců, kteří museli odejít v důsledku poválečného odsunu, se pohybuje někde kolem 2,6 milionu osob, zbytek připadá na osoby, které byly donuceny uprchnout v důsledku válečných událostí.[117] Stanovení počtu osob německé národnosti, které byly transferovány z území ČSR, komplikuje též přítomnost národních hostů na konci druhé světové války. Jednalo se o Němce, kteří utekli před postupující Rudou armádou z východních oblastí tehdejšího Německa i z oblastí obsazených Němci (nejednalo se tedy o sudetské Němce).[117]

Poválečná diskriminace, týrání, krvavé excesy a vraždy německého obyvatelstva[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Masakry Němců na jaře a v létě 1945.

I když se kritické hlasy proti "týrání" Němců objevovaly, neměly zřetelný vliv na průběh událostí. V roce 1946 byl přijat Zákon o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, který spáchaná zvěrstva na Němcích amnestoval, ale hlavně po roce 1948 vláda KSČ veškerá vyšetřování zastavila.[118] Hovořit se dá o vážné kritice novinářů, kteří o dění v pohraničí v tisku referovali, a o čtenářských reakcích z míst, kde ke zločinům docházelo.[118]

Týdeníky Obzory a Dnešek[editovat | editovat zdroj]

Lidovecký týdeník Obzory se věnoval na svých stránkách odsunu od září do prosince 1945 a to po reakcích zahraničního tisku. I když zahraničí s odsunem souhlasilo, vadilo mu násilí a špatná morálka:[119]

„...My Američané, jsme šli do války, aby už nikde na světě nebyly ani Buchenwaldy, ani japonské mučírny. Nešli jsme do války proto, aby Češi, třeba ve spravedlivém hněvu, dělali nové Buchenwaldy...“

– Redakční článek. 1945. „Námitky proti odsunu.“ Pp. 52 in Obzory 1945, r. I, č. 4.

Týdeník referoval také o nedůstojném jednání Čechů vůči Němcům, které přímo označil „hyenismem”. Ale i západní tisk poukazoval na „gestapáckou” morálku vládnoucí při odsunech.[119] Šovinistické smýšlení Čechů považovala redakce "za snížení se na úroveň sadistických německých gangsterů, kteří taktéž nerozlišovali mezi vinnými a nevinnými, mezi trestem a pomstou.[120] V časopise byly delší dobu na přetřesu i sběrné tábory. Po té, co situace odsunů se stala tématem i britského parlamentu, časopis psal:

„...Krátce, jsme značně velkou částí soudného veřejného mínění osočováni z krutosti, nelidskosti a zvrácenosti, které vzbuzují nevoli vzdělaného světa a volají k jeho svědomí. Tedy nejvážnějšího obvinění, jaké proti národu Masarykovu může býti vzneseno...“

– Redakční článek. 1945. „Otázka mravní.“ Pp. 177 in Obzory 1945, r. I, č. 12

Téma odsunu Němců rozebírala i nová čtenářská rubrika “Z dopisů redakci”. Na rozhořčené čtenářské reakce proti „gestapismu“ a proviněními na německém obyvatelstvu reagoval komunista z ministerstva informací Václav Kopecký tím, že obvinil redakci z nezákoného vydávání časopisu, z podrývání Národní fronty a „zastávání se Němců a kolaborantů.“[121] Redaktor týdeníku “DnešekMichal Mareš referoval od červnového čísla 1946 ve svých článcích taktéž o odsunu. Poukazoval hlavně na to, „že nebylo v pořádku odsunout všechny Němce. Jednalo se mu zejména o úbytek pracovní síly v průmyslu a v hornické profesi.”[119]

„...Proti Němcům byla namířena celá řada opatření každodenního charakteru. Museli nosit na paži bílé pásky s písmenem N (n jako němec), někdy s hákovým křížem; opatření záměrně připomínala nacisitická protižidovská opatření a týkala se kromě jiného přídělů potravin, které činily stejné množství jako pro Židy za války; často nesměli Němci používat veřejné dopravní prostředky nebo navštěvovat veřejná zařízení (např. kina, divadla...); v noci nesmě-li vycházet, bez zvláštního povolení nesměli používat rádio a telegrafní přístroje; všechny německé školy, včetně vysokých škol byly zavřené; bylo zastaveno vydávání německých novin a německé rozhlasové vysílání a na veřejnosti bylo zakázáno mluvit německy. Opatření se mohla místně lišit, někde např. Němci nesměli používat chodníky nebo byly zakázány německé bohoslužby. Všední den Němce po válce určovala všeobecná pracovní povinnost, kdy byli nasazování především na odstraňování válečných škod, velmi často museli pomáhat v zemědělství. Tvrdé podmínky panovaly v internačních táborech, kde byli Němci soustřeďováni před nástupem do transportu. Takový pobyt mohl trvat několik dnů, ale také mnoho měsíců. Zejména v prvních poválečných týdnech panovaly absolutně nedostačující hygienické a stravovací podmínky. Tím trpěly především malé děti, matky neměly v důsledku podvýživy žádné mateřské mléko, v táborech umíralo velké množství kojenců a malých dětí. Tragickou scénou se znovu stal bývalý nacistický koncentrační tábor v Terezíně, kde po válce zemřely stovky internovaných Němců v důsledku špatných podmínek...”

– Matějka Ondřej, Vysídlení Němců z Československa 2013, VIII. ročník studentské konference [122]

Tábory a vězení[editovat | editovat zdroj]

Po celém území Československa zavedla vláda pro Němce systém lágrů, který sestával z 1 215 internačních táborů, 846 pracovních táborů a 215 speciálních vězeňských zařízení, z nichž některé byly zřízeny v objektech bývalých nacistických koncentračních táborů.[123][2] Před odsunem zde bylo internováno 350 000 Němců za účelem výkonu nucených prací.[124] Např. podle magisterské práce Jiřího Padalíka panovaly ve znojemských pracovních a záchytných táborech úděsné podmínky, s internovanými se zacházelo na stejné úrovni, jako v německých koncentračních táborech: dostávali absolutně nedostatečnou stravu, byli vražděni a mučeni,[125] ženy byly znásilňovány, malé děti umíraly hlady či na nedostatečnou péči.[126] Od května 1945 do roku 1946 se počet obětí v táborech odhaduje mezi 24 000 až 40 000. Podle Německého červeného kříže se z těchto lágrů pohřešuje stále 100 000 lidí. V roce 1950 pracovalo nuceně v lágrech ještě 5 000 Němců a teprve v roce 1955 byli Němci propuštěni.[127]

„...Všichni zaměstnavatelé, jimž byli k jejich žádosti přiděleni na práci Němci, se upozorňují, že je musí platit. Mzdy těchto osob jsou stanoveny tak, že obdrží 80 % mzdy, kterou za stejnou práci by obdržel normální dělník. Z toho obnosu obdrží Němec-zaměstnanec přímo, pokud není umístěn v internačním táboře, jednu třetinu, dvě třetiny jeho platu musí býti poukázány místnímu NV, v jehož obvodu je Němec zaměstnán. MNV je povinen poukázati jednu třetinu platu Němce okresnímu NV. Za pracovní síly, umístěné v internačním táboře, je nutno celých 80 % mzdy platiti správě internačního tábora, v němž je Němec umístěn. Pro osoby, jimž byly poskytnuty výhody z opatření proti Němcům a které se písemným potvrzením prokáží, toto opatření neplatí...”

– Nový směr, 22. 3. 1946[128]

Jiné prameny uvádí, že ze zjištěných 18 816 obětí bylo 5 596 zavražděno, 3 411 spáchalo sebevraždu, 1 481 zemřelo při transportu, 705 bezprostředně po transportu, 629 na útěku a u 379 úmrtí nešlo příčinu zjistit. Přibližně 200 tisíc lidí se pohřešuje. Probíhaly “akty krvavé pomsty na německém civilním obyvatelstvu”, při nichž asistovala i Rudá armáda.[129] Podle vzdělávacího portálu “Moderní dějiny” (pro učitele, studenty a žáky) vraždili Češi, „kteří za války kolaborovali a narychlo si potřebovali připsat odbojářské frčky.” V odkrytých masových hrobech leží civilisté, často jen starci, ženy a děti.[129]

Masakry a excesy „divokého odsunu”[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Masakry Němců na jaře a v létě 1945, Brněnský pochod smrti, Postoloprtský masakr, Masakr na Švédských šancích, Ústecký masakr a Masakr u Dobronína.
Památník obětem odsunu Němců na lanškrounském hřbitově.JPG
Lidový soud v Lanškrouně (německy Blutgericht von Lanškroun), 17. - 21. květen 1945[130][131][132]
Brno, Kounicovy koleje, Žabovřesky.JPG
Brněnský pochod smrti (německy Brünner Todesmarsch), 30. – 31. květen 1945
Postoloprty kasernen2.jpg
Postoloprty (deutsch Postelberg) a Žatec (německy Saaz) - Postoloprtský masakr, 31. květen – 15. červen 1945[133][134][132]
Chomutov eg-str.jpg
Chomutov (německy Komotau) - Pochod z Chomutova do Litvínova, koncentrační tábor Sklárna, 9. června 1945[135]
Přerov, nádraží.jpg
Horní Moštěnice (deutsch Ober Moschtienitz, früher Moschtienitz) Masakr na Švédských šancích, v noci z 18. na 19. června 1945
Tafel-Massaker-Aussig1.jpg
Ústecký masakr (německy Massaker von Aussig), 31. července 1945
Stacidomo Domažlice město 4.jpeg
Domažlice (německy Taus) - vyklizení oblasti Horšovský Týn – Domažlice[136][137]
Leština lom.jpg
Leština (okres Šumperk) (německy Lesche) - Leštinský masakr, květen 1945[138]
Budinka novy2.jpg

Chaos a “Stunde Null”[editovat | editovat zdroj]

Německo - Thüringen, poválečná situace srpen 1945 - čekající cestující na nádraží, z větší části na cestě za potravinami.
Válečná destrukce postihla citelně i základní společenskou jednotku – rodinu. Významně stoupl počet z nejrůznějších důvodů nekompletních rodin, kde zastávala nejvýraznější úlohu žena – matka, zatímco muž – otec – buď padl na frontě, byl nezvěstný, ve válečném zajetí, po válečném úrazu s výrazně změněnou pracovní schopností, či již nebyl schopen, případně nechtěl žít nadále v rodinném svazku.[152]
Německo 1948 - žebrající rodina s cedulí Vyhnáni z vlasti i domova. Uprchlíci měli být přidělováni do oblastí málo zasažených válkou. V Bavorsku k takovým patřily Horní Franky, Horní Falc a Dolní Bavorsko, což byly ale současně strukturálně nejslabší oblasti, to znamená, že zde bylo nejméně průmyslu a pracovních příležitostí.[153]
Friedland 1958 - pohled na barákový tábor. Nissenhütte z vlnitého plechu využívali v Německu spojenci pro ubytování vysídleného obyvatelstva. V poválečné době se staly symbolem chudoby.
Tábor Friedland 1953 - Červený kříž se stěnou pohřešovaných. O uprchlíky se zpočátku staral Červený kříž, Charita a dělnická dobročinná organizace Arbeiterwohlfahrt.[154]

Výraz “Stunde Null” je používán na území Rakouska a Německa pro den 8. května 1945. Asi kolem 12 milionů německého obyvatelstva hledalo v období před a po kapitulaci Německa nový domov. První záchytná útočiště nacházeli vyhnanci z Československa nejprve u příbuzných na území aliančních mocností, pokud zde vůbec žili. Ve velké většině však byli v utečeneckých a záchytných nebo průchozích táborech, kam dorazili zcela zubožení. V poválečném chaosu a mnohdy panující desinformaci hledali za hranicemi v prvé řadě ochranu a pomoc. Jejich nová započatá cesta bez domova neměla u valné většiny stejně žádný jiný cíl.[155]

Po skončení válečných útrap křižovaly napříč celým Rakouskem a Německem nekonečné proudy vyhnanců a utečenců s trakaři, vozíky, kárkami či s jinak navršenými povozy se vším, co jim zůstalo. Místní domorodé obyvatelstvo, které nemělo po rozbombardování a válečných taženích samo ani to nejnutnější, se proto dívalo na vyhnané sudetoněmecké obyvatelstvo s nedůvěrou. Často bylo v starousedlických obcích trnem v oku. Někteří jimi opovrhovali nebo se chovali dokonce i nepřátelsky. Obzvláště na vybombardovaném území Německa, kde vládl nedostatek pitné vody, potravin, léků, chybělo ubytování, šactvo, topivo a práce. Velká většina vyhnaných nejen že živořila v utečeneckých táborech a barácích ještě více jak deset let, ale jejich život byl navíc naplněn smutkem a bolestí ze ztráty domova, u mnohých spojený se sociálním padnutím až na samé dno.[155]

Rakousko[editovat | editovat zdroj]

V Rakousku bylo v poválečném období zřízeno více jak 300 utečeneckých táborů (International Refugee Organisation-IRO). Ještě před koncem války se v dubnu 1945 nacházelo na rakouském území přibližně 300 000 Volksdeutsche, z nichž mělo být 150 000 repatriováno do Německa. V období od léta 1945 do konce roku 1947 přibylo dalších 200 000 etnických Němců. Na začátku roku 1948 se počet tzv. Volksdeutschen pohyboval stále kolem 340 000 osob. Teprve po obdržení občanství na konci roku 1950 se číslo osob žijících po táborech mírně snížilo na 266 000.[156] I po odchodu části vyhnaných Němců z rakouského území v roce 1950 zůstávaly stále dvě třetiny “Volksdeutschen” v zemi. Rakouská vláda zveřejnila 1. dubna 1954, že 165 355 z nich nemá stále občanství (opční zákon nabyl platnost až 5. srpna 1954).

Pro mnohé však představovaly tristní táborové podmínky velkou psychickou zátěž. Na území Rakouska se nacházelo v roce 1952 150 privátních a 89 státních utečeneckých táborů.[157] V roce 1958 fungovalo na rakouském území ještě 51 státních táborů (Flüchtlingslager), ve kterých žilo kolem 19 500 vyhnaných Němců. Proto také v tomto roce byl vládou za podpory “Arbeitsgemeinschaft zur Förderung des Wohnungs- und Siedlungsbaues für Heimatvertriebene und Flüchtlinge” přijat šestiletý plán pro rozpuštění táborů (německy Lagerauflösungsprogramm), který se týkal 21 500 osob: 6 000 pod ochranou organizace UNREF, k nimž patřili i „Volksdeutschen” bez občanství, 11 000 utečenců s nově nabytým rakouským občanstvím, 3 500 s německým občanstvím a 1 000 tzv. „Altösterreicher”. V roce 1960 se díky mezinárodním iniciativám podařilo Rakousku vyřešit všechny problémy spojené s otázkou „Flucht und Vertreibung”.[158]

Německo[editovat | editovat zdroj]

Příchod odsunutého obyvatelstva do Německa otevřel v jejich životech další smutnou kapitolu. Zničená města, nouzová obydlí a jiné přístřešky byly přeplněny, všude panoval hlad a pokud něco bujelo, tak to byl všude přítomný černý trh. V popředí vládního zájmu stálo především zlikvidování chudoby a vyrovnání se s minulostí - tisk informoval denně o hrůzách v koncentračních táborech, nalezených masových hrobech a Norimberských procesech. Všude se diskutovalo o zodpovědnosti a vině německého národa. Do této katastrofální atmosféry politické, morální a materiální, přibyly miliony Němců odsunutých nebo na útěku, kterým bylo vyměřeno k životu 2,5 m² na osobu. Ještě deset let po válce žilo 260 000 německého obyvatelstva po barákových táborech (německy Barackenlagern), kteří vytvářeli tu nejnižší sociální skupinu nazývanou také „homo barackiensis“.[159]

Přijem uprchlíků a vysídlených osob do americké okupační zóny probíhal v letech 1945–1946 na základě rozhodnutí Kontrolní rady z 20. listopadu 1945 převážně přes hraniční tranzitní tábory v Bavorsku. Zde také skončili především sudetští Němci. Jednalo se přibližně o 2 250 000 vysídlených sudetských Němců. 50% přijalo Bavorsko, 27% Hesensko a 23% putovalo do spolkové republiky Württemberg-Baden. Jednalo se o pět hraničních přechodů v okolí: Furth im Wald, Hof, Freilassing, Passau a Kiefersfelden. Bavorské hraniční tranzitní tábory se nacházely nedaleko těchto přechodů.[160]

Americká okupační zóna[editovat | editovat zdroj]

Hraniční tranzitní tábory (Grenzdurchgangslager) v Bavorsku

Britská okupační zóna[editovat | editovat zdroj]

Sovětská okupační zóna[editovat | editovat zdroj]

  • Sammellager für Umsiedler - Melk-Pionierkaserne (založen v lednu 1946), Dolní Rakousko, sloužil k přesídlení sudetských Němců do Německa.[161]

Československé státní občanství[editovat | editovat zdroj]

Ústavní dekret prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské pozbyli Němci československé státní občanství.[162] V § 2 odstavci 1 sice byla vložena formulace, že „osobám, spadajícím pod ustanovení § 1 (nepřiznání, respektive odnětí čs. státního občanství), které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství“, ale dokázat věrnost a nevinnu, která byla v zákoně jen vágně formulována, jistě nebylo jednoduché. Němcům v každém případě nestačilo jen „trpět“.[163][2]

Československé státní občanství hrálo hlavní roli pro uchování majetku a v otázce vysídlení. Po přijetí dekretů tak byl uplatněn vůči československým Němcům a Maďarům princip kolektivní viny. Ale i tak to nebyla pro Němce procházka růžovým sadem v případě, že se rozhodli možnosti o navrácení občanství využít. Poválečná doba, ve které byli Němci, v tom mírnějším případě, diskriminovaní, kde se na úřadech používala výhradně čeština a k tomu každá kategorie německého obyvatelstva mohla žádat v předem stanovených lhůtách, jim rozhodně takové jednání neulehčovala. Německé manželky Čechů si mohly o navrácení občanství zažádat v roce 1945. V roce 1947, tedy ke konci řízeného odsunu, si pro změnu mohli zažádat němečtí manželé českých partnerek. V roce 1949, kdy už se republika „zbavila” skoro všech Němců a na území jich zbylo z původního množství 5%, si mohly žádat všechny ostatní skupiny Němců.[164][2]

Ve Slezsku a na Těšínsku žilo asi 110 tisíc tzv. volkslistářů, kteří tvořili přibližně 60 % místního obyvatelstva. Podle národnostních soupisů (Volkslisten) se jednalo o občany s německým občanstvím (Volksliste 1 a 2 plnohodnotní Němci, Volksliste 3 nedisponovali celou paletou práv říšských občanů, Volkliste 4 slezští Němci). Vzhledem k tomu, že se jednalo hlavně o horníky, kteří jednak značné polevili v pracovní morálce, ale hrozilo také, že se budou bouřit celé jejich hornické party, bylo jim skoro všem občanství navráceno nebo uděleno. Čs. Polákům, kteří porušili povinnosti čs. občana (v roce 1938 a 1939) občanství vráceno nebylo.[165][166]

Česko-německé vztahy[editovat | editovat zdroj]

Plakát přeshraniční výstavy 2009, Česko-Rakouské vztahy

3. února 1955 vydal prezident Antonín Zápotocký prohlášení, kterým byl válečný stav mezi Československem a Německem ukončen. Prohlášením z 10. srpna 1955 československá vláda hodlala navazovat diplomatické vztahy s Německou spolkovou republikou. 11. prosince 1973 podepsali v Praze Willy Brandt a Lubomír Štrougal a ministři zahraničí Walter Scheel a Bohuslav Chňoupek Smlouvu o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německa a navázaly opět diplomatické styky.[167] Smlouva mezi Spolkovou republikou Německo a Českou a Slovenskou Federativní Republikou o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1992 se stala základem česko-německých vztahů po "sametové revoluci".

V Česko-Německé deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997 oba státy mimo jiné deklarují, „že německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky a česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány”.[168]

Václav Havel ještě jako disident před 17. listopadem 1989 vyjádřil v dopise německému prezidentovi politování nad odsunem a před zvolením do funkce prezidenta svoji omluvu zopakoval. Omluva a jeho vyjádření vyvolaly na domácí scéně řadu protestů. Jakékoli odškodnění však odmítl. Na základě dekretů prezidenta Edvarda Beneše bylo německé obyvatelstvo zbaveno občanských a majetkových práv v Československu. Zrušení těchto takzvaných Benešových dekretů se sudetští Němci dlouhodobě domáhají. Česká republika o této otázce nehodlá diskutovat a považuje ji za uzavřenou.[169] Sudetští Němci se však nikdy nevzdali svého práva na vlast.[170]

Podrobnější informace naleznete v článku Československé reparace a restituce z Německa.

Přeshraniční dolnorakouská zemská výstava 2009[editovat | editovat zdroj]

od 18. dubna do 1. listopadu 2009 probíhala rozsáhlá přeshraniční výstava s názvem Rakousko. Česko. Rozděleni – odloučeni – spojeni ve třech městech - rakouském Hornu a Raabsu a české Telči. Podnětem k této přeshraniční akci se bylo 20. výročí pádu železné opony a její stěžejní témata osvětlovala vzájemné vztahy mezi Rakouskem a Českou republikou - jedním z nich bylo i téma odsunu.[171]

Přeshraniční hornorakouská zemská výstava 2013[editovat | editovat zdroj]

Pod názvem „Dávné stopy. Nové cesty.” se konala v roce 2013 od 26. dubna do 3. listopadu na několika místech Horního Rakouska a Jižních Čech Zemská výstava věnovaná společné historii regionu Mühlviertel a Jihočeského kraje. Vyšebrodské cisterciácké opatství vystavovalo legendární kříž zvaný Závišův, v Regionálním muzeu a v Synagoze Český Krumlov se expozice týkala společných dějin příhraničních oblastí, v pivovaru Freistadt se nacházela virtuální upoutávka k tématům trhu, silnic a cest od středověku až po proměny hranic. V Bad Leonfeldenu zemská výstava nabízela expozice „silnice-obchod-doprava“ a „lékařství a sociální zaopatření“.[172]

Podrobnější informace naleznete v článku Česko-německé vztahy po druhé světové válce.

Pomníky[editovat | editovat zdroj]

Německo[editovat | editovat zdroj]

Krátce po vysídlení a deportacích započali sudečtí Němci v západním Německu s výstavbou pomníků na památku zemřelím příbuzným, přátelům a sousedům, kteří přišli o život násilnou smrtí, vyčerpání, hladem nebo na nemoce během pochodů či ve sběrných a pracovních táborech. Nejstarší doložený památník byl postaven v roce 1947 v Immenhausenu (Hesensko). Poslední evidovaný pochází z roku 2005. Od roku 1950 bylo vystavěno mnoho křížů, náhrobních kamenů, ale i vysoce uměleckých památníků. Na území Německé spolkové republiky se jich nachází kolem 1 400. Po rozpadu DDR vznikly nové pomníky a pamětní místa v Braniborsku, Meklenbursku a Předním Pomořansku, Sasko-Anhaltsku, Durynsku, Slezsku a Lužici.[173]


Rakousko[editovat | editovat zdroj]

Podél severní dolnorakouské hranice vystavěli v období trvání "železné opony" jihomoravští vystěhovaní Němci přes dvě desítky památníků a vzpomínkových míst na své domovské obce. Mezi nejzajímavější patří Kreuzberg u obce Kleinschweinbarth/ Drasenhofen s výhledem na Mikulov a Pavlovské vrchy a pomník v obci Unter Retzbach s výhledem na Znojmo.[174]


Česká republika[editovat | editovat zdroj]

Po pádu komunistického režimu se započalo také v České republice v místech vysídleného německého obyvatelstva se stavbou památníků a instalováním pamětních desek. Zdaleka nejsou ještě všechny evidovány, ale i tak jsou viditelným svědectvím snahy o usmíření na obou stranách.[175]



Památný den - „Gedenktag an Flucht und Vertreibung”[editovat | editovat zdroj]

Spolkový kabinet v Německu odsouhlasil 27. srpna 2014 další památný den. Počínaje rokem 2015 si tak Němci začali každoročně 20. června připomínat památku obětí útěků a odsunu německého obyvatelstva (Flucht und Vertreibung). Památný den „Gedenktag an Flucht und Vertreibung” navazuje na spolkové země Bavorsko, Hesensko a Sasko. V těchto zemích se slaví památný den druhou neděli v září. O zavedení pietního národního dne na německé poválečné vysídlence se dlouhou dobu snažil Svaz vyhnanců (BdV), který zastřešuje organizace vysídlených Němců. V roce 2013 se tento památný den stal i součástí programu vlády kancléřky Merkelové. Němci si v tyto dny mají připomínat vyhnání sudetských Němců z Československa, ale také celkové poválečné utrpení čtrnácti milionů lidí německé národnosti, kteří byli vyhnáni i z dnešního Polska, Slovenska, Rumunska či z Maďarska.[176]


Filmy[editovat | editovat zdroj]

Habermannův mlýn a 7 dní hříchů jsou snímky s tematikou divokého odsunu Němců z českého pohraničí v květnu 1945. K oběma napsal podle vlastní knihy scénář Josef Urban.
Dokumentární film od režisérů Henryho Köhlera, Sebastiana Dehnhardta a Christiana Freye k dějinám poválečného odsunu německého obyvatelstva z východní Evropy. Odsun je zdokumentován na příkladech měst - Königsberg, Lodz, Breslau, Praha a Brno (Brněnský pochod smrti).[177]
Dokument o vraždách německých civilistů po druhé světové válce. Scénář a režie David Vondráček.[178]
Dokument navazující na “Zabíjení po Česku”. Scénář a režie David Vondráček.[179]
Dokumentární film Josefa Urbana a Dana Krzywoně připomíná události z jara roku 1945 v obci Leštině a okolních obcích.[180]
Dokumentární film vydavatelství Kopp odvysílaný v pořadu televize ZDF - History vycházející z dokumentu Zabíjení po Česku.[181]
  • Fremde Heimat - Das Schicksal der Vetriebenen nach 1945, 1. a 2. díl
Dokumentární film, režie Henning Burk a Erika Fehse.[182]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Článek vychází převážně z Časopisu Soudobé dějiny, který byl registrován Ministerstvem kultury ČR dne 16. 4. 1993 pod číslem MK 6475 vydávaný Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, SOUDOBÉ DĚJINY XIII / 3-4. Autoři studie Adrian von Arburg a Tomáš Staněk, Organizované divoké odsuny? Adrian von Arburg Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945), (3. část: Snaha vlády a civilních úřadů o řízení „divokého odsunu“) na s. 321. Pro zdůraznění ověřitelnosti jsou uváděny i prameny, z kterých při tvorbě studie čerpali, popřípadě jejich poznámky. Doplňující literaturu tvoří: kronika Mečislava Boráka Budoucnost ztraceného dědictví - Dokumentace, identifikace a restituce kulturních statků obětí druhé světové války na s. 507, recenze Davida Kovaříka Smutná historie pohraničního regionu v problematickém zpracování na s. 499, diskuze Jiřího Peška a Oldřicha Tůmy – Právní normy let 1938–1948 týkající se Němců v Československu a ostatní Evropě na s. 431. V časopise Soudobé dějiny, roč. 10, č. 3 (2003), s. 253–292 bylo čerpáno ze zdroje Nucené přesídlení v komplexním pojetí poválečné sídelní politiky v českých zemích od A. von Arburg, zejména s. 264–270.
  2. Bedřich Steiner, příslušník 1. československého armádního sboru bojoval na východní frontě a v prvních dvou poválečných měsících působil v Hlavním štábu MNO. Tento muž byl pak od léta 1945 do konce roku 1948 pověřen výkonem vlivné funkce osidlovacího a pohraničního referenta LN KSČ. (Srv. zprávu v listu Čin, (9. 5. 1945), s. 2. Steiner v ní byl titulován jako „kapitán".)
  3. Několik dní předtím mluvil generál Svoboda také na improvizovaném shromáždění v Třebíči, kde mj. sdělil, že Československo „bude zbaveno věrolomného německého obyvatelstva v pohraničí, které bude vysídleno do Německa" (viz paměti Svobodovy dcery: KLUSÁKOVÁ-SVOBODOVÁ, Zoe: O tom, co bylo. Praha, Mladá fronta 2004, s. 86).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky|Časopis Soudobé dějiny, ročník XIII. (2006), číslo III.- IV./2006
  2. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap aq ar as at au av ARBURG, Adrian von; STANĚK, Tomáš. Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění "evakuace" německého obyvatelstva (květen až září 1945).Soudobé dějiny. 2006, roč. 13, čís. 3-4, s. 321-376. ISSN 1210-7050.
  3. Sborník ze studentské konference Vyhnání, vysídlení, odsun?, 2013
  4. Moderní dějiny, vzdělávací portál pro učitele, studenty a žáky [1]Československo v letech 1945–1948
  5. a b ŠTILLEROVÁ Mgr, Jana: Téma ztraceného domova ve vybraných dílech českých a německých autorů, závěrečná práce, 2002
  6. KŘEN, Jan: Odsun Němců ve světle nových pramenů. In: Češi, Němci, odsun. Diskuse nezávislých historiků. Praha. Academia. 1990. ISBN 80-200-0276-6, str. 14–15
  7. SLÁDEK, Milan.: Němci v Čechách, kniha o německé menšině v Českých zemích a Československu v letech 1848-1946, 2002, ISBN:80-7205-901-7, EAN: 9788072059010, s. 13.
  8. HAHNOVÁ, Eva.: Sudetoněmecký problém. Obtížné loučení s minulostí, Prago Media 1996, s. 167.
  9. HOUŽVIČKA, Václav: Návraty sudetské otázky, Praha - Nakladatelství Karolinum. Pp 543, s. 123.
  10. HOUŽVIČKA, Václav: Návraty sudetské otázky, Praha - Nakladatelství Karolinum. Pp 543, s. 315.
  11. ARBURG von Adrian: Zwischen Vertreibung und Integration Tschechische Deutschenpolitik 1947 – 1953, Phil. diss. Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze 2004, 2 sv., 750 s.
  12. STANĚK, Tomáš: Odsun Němců z Československa, 1945–1947, Academia 1991, s. 536
  13. ŠTEFANICA, Jan: Odsuny a v ̋výmeny skupín obyvatelstva europských štatov v prvej polovici 20. storočia. In: HISTORIA ET THEORIA IURIS, roč. 2, 2010, č. 4, s. 78-93.
  14. STANĚK Tomáš: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945–1950: Nástin vybraných problémů. Opava, Slezské zemské muzeum v Opavě 2011, 212 s. ISBN 978-80-86224-89-3
  15. HÜBEL, Milan: Češi, Slováci a jejich sousedé, s.79, Naše vojsko, Praha 1990, 1. vydání, ISBN 80-206-0279-8 (shrnutí studie Detlefa Brandese: Das Problem der deutschen Minderheiten in der Politik der Allierten in den Jahren 1940–1945. Das tschechische Beispiel. Součást sborníku Jan Křen, Václav Kural, Detlef Brandes: Integration oder Ausgrenzung. Deutsche und Tschechen 1890–1945, Bremen 1985)
  16. KUKLÍK ML., Jan. Rok 1944 a přípravy prozatímníhostátního zřízení ČSR v Londýně na osvobození Československa. In ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica. Válečný rok 1944: Příspěvky účastníků mezinárodní konference konané ve dnech 19.-20. října 1999 v Praze. Praha : Ministerstvo obrany ČR - AVIS, 2001. ISBN 80-7278-077-8. S. 66.
  17. Citace:"...da die Zahl der Vertriebenen dadurch zu gering ausfallen könnte." Detlef Brandes:Das Problem der deutschen Minderheiten in der Politik der Allierten in den Jahren 1940–1945. Das tschechische Beispiel, str. 150. Součást sborníku Jan Křen, Václav Kural, Detlef Brandes: „Integration oder Ausgrenzung. Deutsche und Tschechen 1890–1945, Bremen 1985
  18. NÁLEVKA, Vladimír: Světová politika ve 20. století, Nakladatelství Aleš Skřivan, Praha 2000
  19. KUKLÍK ML., Jan. Rok 1944 a přípravy prozatímníhostátního zřízení ČSR v Londýně na osvobození Československa. In ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica. Válečný rok 1944: Příspěvky účastníků mezinárodní konference konané ve dnech 19.-20. října 1999 v Praze. Praha : Ministerstvo obrany ČR - AVIS, 2001. ISBN 80-7278-077-8. S. 67.
  20. K různým asimilačním koncepcím ve vztahu k Němcům, kteří zůstali po provedení „transferu" v českých zemích, a k pokusům o jejich realizaci viz například ARBURG, Adrian von: Zwischen Vertreibung und Integration: Tschechische Deutschenpolitik 1947–1953 (disertace na Fakultě sociálních věd UK v Praze, připravuje se jako samostatná publikace (113. svazek) ediční řady „Veröffentlichungen des Collegium Carolinum" v Mnichově).
  21. BRANDES, D.: Der Weg zur Vertreibung, s. 330 n.
  22. BRANDES, D.: Der Weg zur Vertreibung, s. 335-339; VONDROVÁ, J. (ed.): Češi a sudetoněmecká otázka, dok. 148, s. 303-309.
  23. HAUNER, Milan: Benešův rukopis Německo a Československo,In: Soudobé dějiny, s. 461
  24. VONDROVÁ, J. (ed.): Češi a sudetoněmecká otázka, dok. č. 42, s. 80, depeše Prokopa Drtiny Vladimíru Krajinovi z 9. 12. 1940.
  25. VONDROVÁ, J. (ed.): Češi a sudetoněmecká otázka, dok. č. 80, s. 142-146, citace ze s. 144.
  26. VÚA-VHA, f. Štáb pro vybudování branné moci (ŠVBM), karton (k.) 3, čj. 93/taj. 3. odd. 1943, folio 42-81, tajný elaborát Přesídlování menšin – studie základních možností, adresovaný prezidentu Benešovi, Londýn 30. 7. 1943 (včetně pěti příloh). Viz rovněž MAJEWSKI, Piotr M.: Edvard Beneš i kwestia niemiecka w Czechach. Warszawa, Wydawnictwo DiG 2001, s. 275-277; BRANDES, D.: Der Weg zur Vertreibung, s. 221-223.
  27. LICHNOVSKÝ, Milan: Otázky upevňování lidově demokratické moci v západním pohraničí v letech 1945–1946 a úloha čs. armády. In: Historie a vojenství, roč. 9, č. 2 (1960), s. 011-047, zde S. 626
  28. Jeden z vedoucích představitelů domácího odboje na Moravě Josef Grňa informoval po válce v tisku o tom, že se rezistence velmi brzy rozhodla otázku německého obyvatelstva „revolučně rozřešiti". Obrana národa „měla nejen generální plán, podle něhož měli Němci během 24 hodin nejkratší cestou opustiti hranice republiky, nýbrž měla vypracovány a připraveny i všechny potřebné podrobnosti. Byly stanoveny přechody hranic pro jednotlivé okresy a byl připraven i nezbytný personál pro provedení prohlídky zavazadel odcházejících Němců. (...) Byly však také připraveny plány pro zajištění a převzetí majetku, včetně potřebných legislativních osnov, tak aby požadavek odsunu Němců mohl býti okamžitě do všech důsledků uskutečněn." GRŇA, Josef: Nerozumíme si. In: Dnešek, roč. 1, č. 24, (5. 9. 1946), s. 369; autor článku polemizoval s novinářem Michalem Marešem.
  29. VÚA-VHA, f. ŠVBM, k. 3, čj. 390/taj.3.odd. 1944, folio 237-310 (s přílohami), zde 239, rukou psaná studie majora Šusty „Transfer menšin v revolučním údobí" z března 1944; viz též MAJEWSKI, P. M: Edvard Beneš i kwestia niemiecka w Czechach, s. 293; BRANDES, D.: Der Weg zur Vertreibung, s. 222 n. In: Tomáš Staněk – Adrian von Arburg, Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945), 3. část: Snaha vlády a civilních úřadů o řízení „divokého odsunu.
  30. ČECHUROVÁ, Jana – KUKLÍK, Jan – ČECHURA, Jaroslav – NĚMEČEK, Jan (ed.): Válečné deníky Jana Opočenského. Praha, Karolinum 2001, s. 342 n., záznam z 3. 4. 1944; BRANDES, D.: Der Weg zur Vertreibung, s. 319.
  31. Text Drtinova vzkazu z 16. 7. 1944 viz PREČAN, Vilém (ed.): Slovenské národně povstanie: Dokumenty. Bratislava, Vydavatelstvo politickej literatúry 1965, dok. č. 99, s. 242 n.; dále viz ŠOLC, Jiří (ed.): Edvard Beneš: Vzkazy do vlasti. Směrnice a pokyny československému domácímu odboji za druhé světové války. Praha, Historický ústav AV ČR 1996, dok. č. 83, s. 180-189; VONDROVA, J. (ed.): Češi a sudetoněmecká otázka, pozn. č. 2 k dok. č. 140 na s. 286; srv. též BRANDES, D.: Der Weg zur Vertreibung, s. 321.32 VONDROVA, J. (ed.): Češi a sudetoněmecká otázka, dok. č. 140, s. 285 n., citát ze s. 286, zpráva z domova odeslaná docentem V. Tůmou 1. 9. 1944.
  32. VONDROVA, J. (ed.): Češi a sudetoněmecká otázka, dok. č. 140, s. 285 n., citát ze s. 286, zpráva z domova odeslaná docentem V. Tůmou 1. 9. 1944.
  33. HRABOVEC, E.: Vertreibung und Abschub, s. 65 (oba citáty jsou převzaty z němčiny). Autorka datuje Kopeckého výrok k 27. 8. 1945, toho dne se však žádná (řádná) schůze vlády nekonala. Svůj záměr vrátit se domů až za několik týdnů po skončení války sdělil Beneš již 1. 7. 1943 v důvěrném rozhovoru s londýnskými reprezentanty KSČ (NA, f. 100/24 (Klement Gottwald), sv. 172, arch. j. 1523, folio 22 n., nedatovaná zpráva o rozmluvě s Benešem). K úvahám exilu o možném výbuchu násilností po skončení války srv též KAPLAN, K.: Pravda o Československu, s. 136-138 (autor datuje výše zmíněné vyjádření Kopeckého ve vládě k 27. 8. 1946, tedy o rok později než Hrabovcová – s. 228, pozn. č. 28). Když se na zasedání vlády 20. 5. 1947 debatovalo o „poválečných excesech", prohlásil ministr vnitra Václav Nosek, že v květnu a červnu 1945 lid prostě vzal „spravedlnost do svých rukou", a dodal, že i prezident Beneš „počítal již v Londýně s tím, že se tak stane". Proto mu prý jednou řekl, „že se vrátí do vlasti až po 3 měsících, až si lid vyřídí účty s kolaboranty a Němci". (NA, f. 100/24, sv. 144, arch. j. 1494, protokol ze zasedání vlády 20. 5. 1947.)
  34. Podobné obecné, ne zcela určité, náznakové a k něčemu konkrétnímu definitivně nezavazující formulace ve vztahu k poválečnému osudu Němců obnoveném státě, jaké obsahovaly příslušné partie vládního programu z dubna 1945, lze v různých obměnách (pochopitelně s přihlédnutím k tak či onak rozdílně kladeným akcentům) vystopovat rovněž v programových dokumentech sociálních demokratů (ČSSD), národních socialistů (ČSNS), komunistů nebo odborových organizací. Totéž je možno v podstatě říci o projevech československých politiků z druhé poloviny roku 1944 a prvního čtvrtletí roku následujícího, jež byly zčásti určeny i pro veřejnost. Objevovaly se v nich zmínky o potřebě definitivně vyřešit „německý problém", potrestat válečné zločince, provinilé osoby, zrádce a kolaboranty, „očistit" veřejný život, zbavit se většiny Němců (okupantů i domácích přisluhovačů Henleina, Franka a Hitlera) apod. Srv. k tomu např. KLIMEŠ, M. ad. (ed.): Cesta ke Květnu, sv. 1, s. 333, 335, 338 (ilegálně šířený programový dokument KSČ z ledna 1945), s. 341 (podkladové materiály SNS pro jednání v Moskvě), s. 344 (Gottwaldova depeše Noskovi a návrh prohlášení se společným stanoviskem Národní fronty), s. 364 (Akční program sociálně-demokratické skupiny v Londýně), s. 374-376 (programový dokument domácích ilegálních odborů).
  35. Opční akce v tomto smyslu, jež se měla tykat značného počtu osob, se však po válce neuskutečnila. Jen dvěma skupinám příslušníků národnostně smíšených manželství bylo postupně až do roku 1949 umožněno podávat žádosti o znovuzískání československého státního občanství. (Touto otázkou se na více místech blíže zabývá disertace A. von Arburg Zwischen Vertreibung und Integration.) Dokladem toho, že přinejmenším ještě v první polovině dubna pětačtyřicátého roku vláda uvažovala o uplatnění opčního práva, může být dokument schválený jejím předsednictvem 12. 4. 1945. Nesl název „Prozatímní výstavba ministerstva vnitra a plán práce po dobu pobytu na Slovensku" a uvažovalo se v něm mj. o zřízení zvláštního oddělení resortu „pro optaci ve smyslu vládního programu, odst. VIII". V tomto materiálu byla ostatně zmíněna jen ta chystaná opatření, jež se přímo odvíjela od zásad formulovaných ve vládním programu (internace a „důkladná očista" mezi provinilými Němci, zřízení pracovních táborů, okamžité vysídlení lidí, kteří se přistěhovali na státní území po roce 1938). Viz Archiv Národního muzea (ANM), Praha, f. Zdeněk Fierlinger, k. 61.
  36. Originály protokolů z březnového jednání o vládním programu viz NA, f. 1 (Archiv dr. Huberta Ripky), sign. 1-117-1. Schválený text vládního programu viz např. Program prvé domácí vlády republiky, vlády Národní fronty Čechů a Slováků: Sbírka dokumentů. Praha, Ministerstvo informací 1945.36 KLIMHŠ, M. ad. (ed.): Cesta ke Květnu, sv. I, dok. č.. 130, s. 380-390, citace ze s. 384 n.
  37. Český odboj a Květnové povstání: Sborník dokumentů 1943-1945. Praha, Svoboda 1973, s. 347 n.; KLIMEŠ, M. ad. (ed.): Cesta ke Květnu, s. 614 n.; SOUKUP, Jaroslav (ed.): Cestou Května: Dokumenty k počátkům naší národní a demokratické revoluce. Duben 1945 – květen 1946. Praha, Svoboda 1975, s. 60-63; HRABOVEC, E.: Vertreibung und Abschub, s. 65. Provolání vlády vzniklo na základě návrhu ministerstva informací pod vedením V. Kopeckého. Původní text viz NA, f. Ministerstvo vnitra – Noskův archiv (MV-N), k. 234.
  38. Hrabcová, E.: Vertreibung und Abschub, s. 65 a 68.
  39. Národní obroda, (10. 5. 1945), s. 1 n.
  40. SCHALLNER, Dieter: Divoký odsun Němců z bývalého soudního okresu Jihlava: Materiálová studie. In: Res historica, roč. 1 (1992), s. 31 14, citace ze s. 35; TÝŽ: Konec soužití: Vysídlení Němců z jihlavského jazykového ostrůvku. (Diplomová práce na Filozofické fakultě UK.) Praha 1993, s. 33-52.
  41. ANM, f. Zdeněk Fierlinger, inv. č. 1250, k. 44; také NA, f. 100/24, arch. j. 1494, sv. 137, protokol z jednání vlády 12.5.1945 v hotelu Alcron (NA, f. MV-N, k. 238, inv. č. 151, chronologie událostí a hlášení v Praze v prvních dvou dnech po skončení války.) Věc byla 22. května uložena ad acta. (Tamtéž, f. Ministerstvo vnitra - nová registratura (MV-NR), k. 12037, sign. 2516, záznam pro domo sua z 12. 5. 1945.)
  42. Citováno podle deníku Čin, (13. 5. 1945), s. 1 n. K Benešovu vystoupení v Brně tamtéž,(12. 5. 1945), s. 1; Národní obroda, (13. 5. 1945), s. 1; Rovnost, (12. 5. 1945), s. 1; tamtéž,(13. 5. 1945), s. 1.
  43. Svobodné slovo, (12. 6. 1945), s. 1; E. B. národu: Z projevů presidenta republiky dr. Edvarda Beneše v letech 1945–1946. Praha, Zemská rada osvětová 1946, s. 59-61.
  44. V době od června 1945 do července 1947 bylo jen v Čechách otevřeno celkem 124 hromadných hrobů a exhumováno 4636 obětí nacistické zvůle (viz ANDĚL„Josef– BAUTZ. Rudolf FILIP, Ota – KNOBLOCH, Edward (ed.): Hromadné hroby v Čechách: Svědectví a dokumenty, sv. 3. Praha, Ministerstvo informací 1947). Přibližně stejný počet (kolem 4500 exhumovaných těl) uvádí také materiál pražského Zemského národního výboru. Oběti pochodu hladu a smrti" (NA, f. MV-NR /Válečné hroby/ k. 5251. dokumentace k. čj. 6763-11/3-47-III/b).
  45. Viz český odboj a Květnové povstání, s 203, 214 a 178
  46. AMV-P, f. 300 (Zemský odbor bezpečnosti), k. 27, inv. j. 3 (dále cit. ve tvaru 300-27-3, folio 68), stenografický zápis výpovědí osob předvolaných před vyšetřovací komisi bezpečnostního výboru Ústavodárného národního shromáždění (UNS) v Žatci 31. 7. 1945, výpověď nadporučíka J. Čubky. Srv. rovněž kratší verzi protokolu v AMV-Ka, f. A 2/1, k. 57/1765, folio 29. Generál Španiel později při výslechu 13. 8. 1947 uvedl, že koncem května 1945 před důstojníky pouze řekl, že se za války „v Americe říkalo, že dobrý Němec je jen ten, který je mrtev". (Tamtéž, výslechový protokol s generálem O. Španielem z 13. 8. 1947; viz též článek ve Svobodném slovu z 29. 5. 1945 s titulkem „Nejhodnější Němec je mrtvý Němec".)
  47. Výtah ze závěrečné zprávy generála J. Fišery o činnosti velitelství „Alex" v Kladně, cit. podle BIMAN, S. — CÍLEK R.: Poslední mrtví, s. 79.
  48. Postupimskou konferencí se zabývají jiné články a problematika je uvedena například In: MEISSNER, Boris – VEITER, Theodor (ed.): Das Potsdamer Abkommen und die Deutschlandfrage: Berliner Deklaration und Sonderfragen, sv. 2. Wien, Braumüller 1987; TIMMERMANN, Heiner (ed.): Potsdam 1945: Konzept, Taktik, Irrtum? Berlin, Duncker & Humblot 1997; CHURÁŇ, Milan: Postupim a Československo: Mýtus a skutečnost. Praha, Libri 2001.
  49. Stav branné pohotovosti státu trval až do 31. prosince 1945. Podle § 57, odst. 2 a 3 zákona č. 131/1936 Sb. o obraně státu byl vyhlášen vládní vyhláškou č. 183/1938 Sb. a ukončen vládní vyhláškou č. 162/1945 Sb.
  50. STANĚK, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945–1947. Praha, Academia 1991,
  51. HRABOVEC, E.: Vertreibung und Abschub, s. 85 n.; LEGAR, Ivan: Oddíl zvláštního určení. Praha, Naše vojsko 1987, s. 102; STANĚK, Tomáš: Perzekuce 1945: Perzekuce státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu–srpnu 1945. Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku 1996, s. 20 n.
  52. Citace z ČESKO-BAVORSKÝ DĚJEPIS, Příjezd do Bavorska
  53. BIMAN, S. — CÍLEK, R.: Poslední mrtví, s. 43. Svoboda se ujal svého úřadu v Praze 13. 5. 1945 a hned vydal první rozkazy (1/(1A-VHA, f. Revoluční gardy (RG), sign. 3/A/1/1, k. 1 (B).)
  54. VÚA-VHA, f. 1. vojenská oblast (VO 1), k. 1, čj. 01404, zpráva o postupu velitelství „Alex" při obsazování Sudet z 21.5.1945; BIMAN, S. — CÍLEK, R.: Poslední mrtví, s. 43.
  55. Celkem věrohodně působí dva telegramy, jež nalezl jeden německý amatérský badatel ve Státním okresním archivu Jindřichův Hradec a ve volném překladu do němčiny v plném znění otiskl v publikaci: HANSLOVSKY, Richard: Dörfer an der südböhmischen Sprachgrenze: Zum Beispiel Wenkerschlag. Ulm, Eigenverlag 2001, s. 260. První telegram byl 27. května 1945 odeslán na ministerstvo národní obrany a obsahuje oznámení o připravenosti „partizánů (!) k vyčištění Sudet" podepsané jejich velitelem plukovníkem Hobzou. Ten se v něm odvolává na přijatý rozkaz Okresního a Místního národního výboru v Jindřichově Hradci k vyčištění" jindřichohradeckého pohraničí ve třech etapách, přičemž počítal s vysídlením první třetiny přítomných Němců již následujícího dne. Odpověď z Prahy na sebe nenechala dlouho čekat. Nikdo jiný než náčelník Hlavního štábu ministerstva národní obrany generál Bohumil Boček telegrafoval Hobzovi již příštího dne souhlas svého resortu s navrženými kroky. Boček si od Hobzy jen vyžádal, aby postupoval v souladu s národními výbory a ponechal na místě potřebný počet německých pracovních sil. Vysidlovací akce Hobzových „partizánů" poté v okrese Jindřichův Hradec 28. května skutečně začaly.
  56. VÚA-VHA, f. Ministerstvo národní obrany, hlavní štáb (MNO, HŠ), 1. oddělení, čj. 915 důvěrné, k. 21 (B), hlášení 3. vojenské oblasti (VO 3) z 21.8.1945; HAVLÍK, B.: Perzekuce a odsun Němců na jihozápadní Moravě v letech 1945–1946. In: Vlastivědný sborník Vysočiny: Oddělení věd společenských, č. 12. Jihlava, Muzeum Vysočiny 2000, s. 145-170. K aktivitám Hobzových jednotek na Vitorazsku viz MLYNÁRIK, Ján: Tragédie Vitorazska 1945–1953: Poprava v Tušti. Třeboň, Carpio 2005, s. 148-183 (na s. 175-179 o osobě plukovníka Hobzy); TÝŽ: Fortgesetzte Vertreibung: Vorgänge im tschechischen Grenzgebiet 1945–1953. München, Herbig 2003, s. 128-166.
  57. Vůči chování příslušníků partyzánské „divize" „Václavík" (jedné její brigádě velel poručík Josef Hýbl-Brodecký a druhé nadporučík Josef Mísař, posádky měly např. v Těchoníně, Lanškrouně, Karlově a Jablonném v Orlických horách) byly od počátku výhrady. Součásti této formace operovaly v širokém prostoru východních a severovýchodních Čech včetně částí bývalých soudních okresů Zábřeh na Moravě, Šumperk a Moravská Třebová. Kromě „vyhošťování" Němců prováděli tito partyzáni „čistky" a iniciovali revoluční soudy, jež měly za následek větší počet obětí. Poválečné nadsazování údajných zásluh „divize" může sloužit jako určitá ilustrace tehdejších poměrů. Podle hlášení důstojníka operační skupiny velitelství 3. divize z 25. 5. 1945 byl J. Ptáčník podezřelou osobou, nepodřizoval se rozkazům, jeho oddíly plenily a dopouštěly se dalších „nepřístojností". Síla „partyzánských vojsk" „Václavík" byla odhadována – bez rozptýlených skupin – na zhruba 2300 mužů, k dispozici měly i improvizovaný obrněný vlak „Jiskra svobody". Politický komisař J. Bořík později uváděl, že jednotky „divize" měly kolem 5000 mužů, v boji že ztratily 26 příslušníků a „pobily" prý několik stovek nepřátel. Zabavený majetek v hodnotě několika milionů korun byl údajně odevzdán národním výborům na „zlatý" poklad". (VÚA-VHA, f. VO 1, k. 1, korespondence velitelství 3. divize s velitelstvím 1. čs. armády, čj. 0352/45 z 25. 5. 1945, a písemnost velitelství 1. čs. armády z 29. 5. 1945, č.j. 0507/taj. 45; Úřední list Republiky československé, roč. 1, č. 52, 19. 7. 1945; k „divizi" „Václavík" podrobněji viz TROJAN, E.: Tak přísahali, s. 259-287; SKŘIVÁNEK, Milan: K tzv. lidovému soudu v Lanškrouně v květnu 1945 a jeho dozvuku počátkem padesátých let. In: Pomezí Čech a Moravy: Sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy, sv. 2. Litomyšl, Státní okresní archiv Svitavy 1998, s. 133-154.
  58. VÚA-VHA, sign. 308-8-4 (B)
  59. VÚA-VHA, sign. 308-8-4 (B), k. 1, rozkaz velitelství „Alex" z 15. 5. 1945, č.j. 45/45 a dodatek z téhož dne. Podle rozkazu „Alexu" z 18. 5. 1945, č.j. 95/45 pro velitele hradecké a kladenské oblasti mělo být při obsazování pohraničí použito v první řadě „pravidelného vojska", partyzánské oddíly se měly výhradně soustředit na „čištění území" (BIMAN, S. – CÍLEK, R.: Poslední mrtví, s. 45; HRABOVEC, E.: Vertreibung und Abschub, s. 86).
  60. Pod velením plukovníka Vladimíra Procházky a s operačním územím ohraničeným demarkační čarou, městy Bad Schandau a Děčín-Podmokly a tokem Labe.
  61. Pod velením podplukovníka Viléma Konvalinky, s operačním územím zahrnujícím východní část Lounska až po Hrádek nad Nisou a dále se rozprostírajícím na jih ve směru na Německé Jablonné, Mimoň, Kuří Vody a Mladou Boleslav. Vymezení operačních území obou velitelství viz VÚA-VIA, f. RG, k. 200, příloha č.1.
  62. SCHIEDER, T. (ed.): Dokumentation der Vertreibung aus Ost-Mitteleuropa, sv. IV/2, s. 264.
  63. RADVANOVSKÝ, Z.: Konec česko-německého soužití, s. 65. Okresní správní komise v Teplicích-Šanově vydala již 16. 5. směrnice, podle nichž měli do 28.5. všichni říšští Němci opustit československé státní území (tamtéž, s. 63). Zřejmě podle ústních informací vedoucího evakuačního oddělení Národního výboru pro Teplice-Šanov a okolí předaných 30. 5. 1945 tajemníkovi ministra Noska Gríšovi Spurnému pobývalo na Teplicku po skončení války na 40 tisíc říšských Němců, z toho ve městě asi polovina. Do 29. 5. byly „vypovězeny" po železnici zhruba 4000 a pěšky kolem 8000 osob, v nemocnicích jich zůstávaly ještě asi 2000 a na transport čekalo přibližně 2000 dalších. (NA, f. MV-N, k. 254, rukopisná poznámka G. Spurného.)
  64. VÚA-VHA, f. VO 1, k. 1, čj. 95/1945, pokyn velitelství „Alex" pro velitelství Hradec Králové.
  65. STANĚK, T.: Poválečné „excesy"..., s. 61.
  66. Srv. VÚA-VHA, f. RG, k. 132, přípravný rozkaz k odchodu pluku RG č. 1 do pohraničního území z 22. 5. 1945, operační rozkaz č. 2 pluku RG č. 1 z 23. 5. 1945 a pokyny zástupce velitele pluku podřízeným jednotkám z téhož dne; k. 133, pokyn velitelství „Alex" veliteli 10. strážního praporu plukovníku Boříkovi z 22. 5. 1945, čj. 197/45 a sdělení veliteli oblasti Kladno z téhož dne, rozkaz č. 1 velitele pluku RG č. 1 z 23. 5. 1945, zpráva velitele pluku RG č. 1 z 24. 5. 1945, čj. 271-45/vel., hlášení zpravodajského důstojníka pluku poručíka J. Blahníka z 30. 5. 1945 aj. Viz též BIMAN, S.– CÍLEK, R.: Poslední mrtví, s. 43 n.; STANĚK, T.: Perzekuce 1945, s. 20 n.
  67. VÚA-VHA, f. Styční důstojníci, operační rozkaz č. 128 1. čs. armády. Obě velitelství obdržela tímto rozkazem rovněž úkol zajistit hranice ČSR a „očistit od živlů nepřátelských" oblasti označené pro jednotlivé divize pohraničními úseky.
  68. Tamtéž, f. RG, k. 200.
  69. NA, f. Zemský úřad Praha — Referáty dopravní, průmyslový, pro pozemkovou reformu, pro vnitřní osídlení a správu nepřátelského majetku (ZO-R), k. 877.
  70. MIKULE, Vladimír: Dekrety prezidenta republiky o postavení Němců a jejich dnešní právní význam. In: JECH, K. (ed.): Němci a Maďaři v dekretech prezidenta republiky, s. 76-96, zde s. 8891. Autor poukazuje mj. na fakt, že ve Sbírce nálezů Nejvyššího správního soudu z této doby se žádný nález tykající se „vyhoštění" a odsunu nevyskytuje.
  71. a b Publikováno v Soudobých dějinách, roč. 12, č. 3-4 (2005), s. 465-533; roč. 13, č. 1-2 (2006), s. 13-49.
  72. a b Protokol ze zasedání vlády 29.5.1945
  73. NA, f. MV-NR, k. 296, sign. A 1321, „Směrnice pro vnitřní kolonizaci a odsun obyvatelstva", 2. verze z 1.6.1945. Přednosta legislativního oddělení ministerstva vnitra Josef Hoffmann doporučoval 1. června Václavu Noskovi, aby se od konce května nezměněný návrh vládního nařízení předložil ještě téhož dne k projednání v kabinetu. Současně mu poskytl nově zpracované směrnice, jež měla projednat Nejvyšší rada pro odsun a osídlení (tedy orgán, s jehož zřízením se tehdy počítalo). (Tamtéž, „Informace pro pana ministra" z 1.6.1945.) Text návrhu vládního nařízení byl téhož dne dán k dispozici nejdůležitějším ústředním úřadům a Kanceláři prezidenta republiky, „jenž o věci projevil zájem v rozhovoru s panem ministrem vnitra" (Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Praha (AKPR), f. Kancelář prezidenta republiky (KPR), inv. č. 2495, sign. D 2902/45, přípis prezidiálního šéfa Holdífka z 1.6.1945 adresovaný z ministerstva vnitra prezidentské kanceláři.
  74. RP 12.6.1945; srv. též BIMAN, Stanislav – CÍLEK, Roman: Poslední mrtví, první živí. Ústí n/L., Severočeské nakladatelství 1989, s. 100; HRABOVEC, Emilia: Vertreibung und Abschub: Deutsche in Mähren 1945-1947. (Wiener Osteuropa-Studien, sv. 2) Frankfurt/M., Peter Lang 1995, s. 108.
  75. Citace z ARBURG, Adrian von – STANĚK, Tomáš, spoluautoři: David Kovařík, Matěj Spurný, Tomáš Staněk, Pavel Maršálek, Češi a Němci do roku 1945. Středokluky 2010. Díl I. z řady: ARBURG, Adrian von – STANĚK, Tomáš (ed.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: Na společném zasedání vlády a členů Slovenské národní rady 2. června informoval Nosek o tom, že „dekret" o transferu a vnitřním osídlení je již stejně jako návrh s ním souvisejících směrnic připraven (NA, f. Úřad předsednictva vlády (ÚPV) – schůze vlády (nezpracovaný materiál), k. 2, protokol ze společného zasedání vlády a SNR 2.6.1945). Vláda se 7. června z Noskova podnětu usnesla na tom, aby se celá odsunová, osidlovací a „státoobčanská" agenda projednala souhrnně v následujícím týdnu, protože se momentálně ještě na některých věcech pracovalo (tamtéž, f. 100/24, arch. j. 1494, sv. 137, protokol ze zasedání vlády 7.6.1945); srv. též 2. a 3. verzi návrhu normy a poznámku J. Hoffmanna o výsledcích jednání ze 7. a 8.6.1945 (tamtéž, f. MV-NR, k. 296, sign. A 1321). Zúčastněné strany se shodovaly v tom, že osidlování má být organizováno centrálně. Ministerstvo zemědělství ovšem již před koncem května předložilo dva návrhy dekretů o konfiskaci „německé" půdy a o zemědělském osídlení (šlo vlastně o dekrety prezidenta republiky č. 12 a 28/1945 Sb., schválené později v upravené podobě). Ministerstvo vnitřního obchodu pracovalo na vlastním návrhu osídlení „v oboru vnitřního obchodu" a ministerstvo ochrany práce a sociální péče se zase zabývalo osnovou normy o repatriaci a usazení repatriantů v rámci osidlovacího procesu. Na výše zmíněném zasedání Hoffmann Noskovým jménem požadoval, aby se osnova konfiskačního dekretu (pozdější norma č. 12/1945 Sb.), jež byla v konečné fázi projednávání, zatím nepředkládala k podpisu prezidentu republiky. Odůvodňoval to tím, že jde o dokument po obsahové stránce úzce souvisící s diskutovanou osnovou dekretu o odsunu a osídlení a že by v opačném případě mohlo dojít k určitému roztříštění předmětné agendy. (AKPR, f. KPR, inv. č. 2495, sign. D 2902/45, záznam KPR z 8.6.1945.)
  76. NA, f. MV-NR, k. 296, sign. A 1321, nedatovaný text „Připomínek MNO k návrhu MV na vydání vládního nařízení o jednotném řízení vnitřní kolonizace".
  77. „Informace pro pana předsedu vlády" z 13.6.1945, k čj. 1189/45 (též f. MV-NR, k. 296, sign. A 1321)
  78. MV-NR, k. 296, sign. A 1321, 4. verze „Osnovy dekretu prezidenta republiky o odsunu cizího obyvatelstva a vnitřním osídlení" (včetně důvodové zprávy). Dokument je uložen také v AKPR, f. KPR, inv. C. 2495, sign. D 2902/45 a byl publikován v edici: JECH, Karel (ed.): Němci a Madáři v dekretech prezidenta republiky: Studie a dokumenty 1940–1945 / Die Deutschen und Magyaren in den Dekreten des Präsidenten der Republik: Studien und Dokumente 1940–1945. Praha – Brno, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR – Dopiněk 2003, dok. č. 6.1, s. 297-301.
  79. NA, f. 100/24, arch. j. 1494, sv. 137, protokol ze zasedání vlády 15.6.1945. Srv. k tomu v pořadí 4. návrh osnovy dekretu o státním občanství ze 14.6.1945 (tamtéž, f. MV-NR, k. 279, sign. A 1143).
  80. AKPR, f. KPR, inv. č. 2551, sign. Z-1725/47. Informace o časovém posunu Benešova podpisu vyplývá ze znění rukopisné poznámky KPR z července 1945 na konci Táborského elaborátu. O tomto postupu byl zpraven i ministr vnitra. Alternativní verze Táborského elaborátu je přetištěna v edici: JECH, K. (ed.): Němci a Maďaři v dekretech prezidenta republiky, dok. č. 8.8, s. 342 n.
  81. NA, f. 100/24, arch. j. 1494, sv. 137, protokol ze zasedání vlády 15.6.1945. Skutečnost, že se vláda (resp. ministerstvo vnitra) vědomě rozhodla vystěhovat německé obyvatelstvo za hranice bez normy právně fixující tento akt, dokládá poznámka vedoucího národnostního oddělení ministerstva vnitra z 22.6.1945: „Podle posledních pokynů (rukou vepsáno „19.6.1945" — TS, AA) má se legislativní úprava týkati jen jednotného řízení vnitřního osídlení, nikoli odsunu." (NA, f. MV-NR, k. 296, sign. A 1321, poznámka J. Hoffmanna na okraj posouzení dvou výnosů k vysídlení Němců, jež vydal pražský ZNV 12.6.1945; blíže k tomu v dalším výkladu.)
  82. 6. verze navrhovaného dekretu o jednotném řízení vnitřního osídlení z 23. 6. 1945 a prezenční listina meziministerské porady konané na ministerstvu vnitra 23.6.1945.
  83. AKPR, f. KPR, inv. č. 2495, sign. 2902/45, 7. verze osnovy dekretu o jednotném řízení vnitřního osídlení z 25.6.1945 (též NA, f. MV-NR, k. 296, sign. A 1321); NA, f. 100/24, arch. j. 1494, sv. 137, protokol ze zasedání vlády 26.6.1945.
  84. VÚA-VHA, f. VO 1, k. 48, čj. 221/taj.1.odd., interní záznam velitelství VO 1 o Spurného telefonátu (chybně datováno 15.5.1945). Velitel 1. sboru se pak osobně vydal do Žatce a nařídil, aby se shromáždění Němci vydali na pochod k hranicím. Koncentrace tak velkého počtu lidí byla v první řadě způsobena tím, že Rudá armáda údajné „utečence" při prvním pokusu převést je přes hranici vrátila zase zpět. Soustřeďování Němců ve městě bylo zahájeno 3. června. K pěšímu pochodu žateckých Němců k hranicím přes Kadaň v druhé polovině června 1945 viz např. svědecká výpověď v publikaci: SCHIEDER, Theodor (ed.): Dokumentation der Vertreibung der Deutschen aus Ost-Mitteleuropa, díl 4: Die Vertreibung der deutschen Bevölkerung aus der Tschechoslowakei, sv. 2. Bonn, Bundesministerium für Vertriebene, Flüchtlinge und Kriegsgeschädigte 1957, s. 415 n. K situaci v Žatci a okolí v této době viz STANĚK, Tomáš: Poválečné „excesy" v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. (Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, sv. 41.) Praha, ÚSD AV CR 2005, s. 114 n.
  85. NA, f. 100/24, arch. j. 1494, sv. 137, protokol ze zasedání vlády 15.6.1945.
  86. VÚA-VHA, f. VO 1, k. 48, výnos HŠ MNO, 1. oddělení na VO 1 z 15.6.1945. V hlavním štábu koordinovala odsunovou akci zvláštní skupina vedená plukovníkem Františkem Dastichem. Srv. k tomu výnos ministerstva vnitra z 10.7.1945 (NA, f. Úřad předsednictva vlády – tajné (ÚPV-T), k. 308, sign. 127/2) a výnos ZNV v Praze z 23.7.1945 (Státní okresní archiv Louny, f. ONV Podbořany, k. 127).
  87. Lidová demokracie, (17.6.1945). Ve zprávě se zcela otevřeně hovořilo o tom, že československá armáda nyní „provádí odsun cizího obyvatelstva z pohraničí".
  88. MV-NR, k. 296, sign. A 1321, „Směrnice o odsunu cizího obyvatelstva" z 26.6.1945. Text (bez data) byl publikován v edici: JECH, K. (ed.): Němci a Maďaři v dekretech prezidenta republiky, pozn. č. 2 k dok. č. 6.1, s. 301 n. Editor považuje směrnice v tomto znění „s velkou pravděpodobností" za elaborát ministerské komise ustavené rozhodnutím vlády z 23. května, čemuž by mohla nasvědčovat i okolnost, že dokument byl objeven v osobním fondu tehdejšího ministra zemědělství Julia Ďuriše.
  89. ARBURG, Adrian von – STANĚK, Tomáš, spoluautoři: David Kovařík, Matěj Spurný, Tomáš Staněk, Pavel Maršálek, Češi a Němci do roku 1945. Středokluky 2010. Díl I. z řady: ARBURG, Adrian von – STANĚK, Tomáš (ed.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951
  90. NA, f. ZNV-13 k. 217, protokol ze zasedání rady ZNV 14.6.1945.
  91. MV-NR, k. 7443, sign. B-300, čj. 11/1945.
  92. Kreysa již 5.6.1945 vedl jednání ZNV v Praze o vysidlovacích a osidlovacích operacích za účasti zástupců ministerstev vnitra a vnitřního obchodu, odborů a hospodářských svazů (NA, f. MV--NR, k. 296, sign. A 1321, úřední záznam ministerstva vnitra z 6.6.1945). Na zasedání rady ZNV 7. června pak podal o činnosti své komise první obšírnou zprávu, v níž mj. exponoval problémy přikazování Němců na práce, jejich „evakuace" a spolupráce s československou armádou (tamtéž, f. Zemský národní výbor Praha (ZNV-P), k. 217, protokol ze zasedání rady ZNV 7.6.1945). K tehdejší situaci v Praze a středočeském regionu srv. např. STANĚK, T.: Poválečné „excesy" v českých zemích a jejich vyšetřování, s. 196 n.
  93. Obsáhlý materiál uložený v Národním archivu, f. Zemský úřad Praha — Referáty dopravní, průmyslový, pro pozemkovou reformu, pro vnitřní osídlení a správu nepřátelského majetku (1945–1949) (ZÚ-R), k. 877- 886.
  94. SOkA Jablonec n/N., f. ONV Jablonec n. N., k. 23, přípis Úřadu Národní bezpečnosti (ÚNB) Jablonec n/N. na ministerstvo vnitra z 11.6.1945, čj. 7 pres.
  95. Při jednání bezpečnostních funkcionářů okresních správních komisí (OSK) z Liberce, Jablonce nad Nisou, Frýdlantu a Německého Jablonného (Jablonného v Podještědí) 19.6.1945 v Liberci, jehož se zúčastnili i zástupci armády, se předsedající bezpečnostní referent liberecké OSK May vyjádřil v podstatě analogicky jako Kotrlý. Podle jeho slov měly okresní orgány převzít veškerou odpovědnost na sebe s tím, že je nyní „nutno udržet Němce v atmosféře strachu". (SOkA Jablonec n/N., f. ONV Jablonec n. N., k. 23, přípis ÚNB Jablonec n/N. na ministerstvo vnitra z 20.6.1945.)
  96. NA, f. ZO-R, k. 1145, inv. č. 628, čj. 873 O.k. – 1945; duplikáty tamtéž, f. MV-NR, k. 7443, sign. B-300, čj. 11/1945; f. Ministerstvo vnitra – dodatky (MV-D), k. 215; f. Ministerstvo vnitra – Noskův archiv (MV-N), k. 254, inv. č. 160; f. Ministerstvo spravedlnosti – dodatky (MSdodatky), k. 1999, inv. č. 405; 171:1A-VHA, f. MNO, HS, 7. odd., čj. 1500, k. 62 (B); Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí (SOkA Ústí n/O.), f. ONV Lanškroun, k. 11, inv. č. 250 (cit. MACKOVÁ, Marie – VOGEL, Jan: Výprachtice 1304-2004. Výprachtice, Obecní úřad Výprachtice 2004, s. 123).
  97. NA, f. MV-N, k. 230, kde je uložen seznam členů komise a další materiály o její činnosti.
  98. NA, f. MV-N, k. 230, Lisova zpráva o činnosti komise v okresech Varnsdorf, Rumburk a Šluknov od 18. do 28.7.1945.
  99. Předsedové okresních národních výborů a správních komisí ze správních obvodů ostravské expozitury Moravskoslezského Zemského národního výboru až na jednu výjimku toto důležité shromáždění, věnované prioritně otázkám odsunu a osidlování, bojkotovali. Hlavním důvodem byly tehdejší kompetenční spory mezi Brnem a vedením expozitury v Moravské Ostravě. Protokol z jednání nebyl zatím objeven. Srv. např. Čin, (19.7.1945), s. 2 a (20.7.1945), s. 1 n.; Národní obroda, (19.7.1945), s. 2; Rovnost, (20.7.1945), s. 2.
  100. VÚA-VHA, f. VO 3, k. 128, koncept přípisu generála Nováka pro ministerstvo národní obrany z 25.6.1945., materiál zachycující genezi „Zásadních směrnic": původní verze z 2. června, doplňky s upřesněnými podmínkami o spolupráci s civilními úřady z 21. června, exemplář směrnic signovaný generálem Z. Novákem a F. Loubalem 25. června a předsedou ostravské expozitury J. Bilanem-Šinovským 29. června. Duplikáty viz tamtéž, f. VO 1, k. 48; dále MZA, f. ZNV-VOS, k. 790. „Zásadní směrnice" ve znění z 25., resp. 29. 6. 1945 byly již publikovány (viz KAREL, Jiří – PLESKÁ, Leona: Směrnice k „divokým" odsunům? In: Střední Morava, roč. 7, č. 12 (2001), s. 120-124).
  101. Akty hromadného násilí v roce 1945 a jejich vyšetřování. Středokluky 2010. Díl II.3 z řady: ARBURG, Adrian von – STANĚK, Tomáš (ed.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: Dokumenty z českých archivů, 332 s. ISBN: 978-80-86057-68-2
  102. Duben – srpen/září 1945: „Divoký odsun“ a počátky osídlování. Středokluky 2011. Díl II.1 z řady: ARBURG, Adrian von – STANĚK, Tomáš (ed.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: Dokumenty z českých archivů, 960 s. ISBN: 978-80-86057-71-2.
  103. AKPR, f. KPR, inv. č. 2551, sign. Z-1725-47, k. 128, úřední záznam Kanceláře prezidenta republiky z 3.8.1945.
  104. První konkrétní (dosti obsáhlé) pokyny k provedení ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. přitom ministerstvo vnitra vydalo jako svůj výnos až 24.8.1945 (NA, f. ÚPV-B, sign. 762.3, k. 725). Text byl publikován také ve Věstníku Ministerstva vnitra Čs. republiky (ovšem s datací 15.8.1945), roč. 27, č. 3 (1945), s. 21-26.
  105. VÚA-VHA, f. VO 1, k. 4, Směrnice pro odsun německého obyvatelstva z 2.8.1945, HŠ MNO, čj. 657/dův. 1.odd.45 (podepsán generál Svoboda). Funkcí přednosty zvláštní odsunové skupiny ve štábu první vojenské oblasti byl 6. srpna pověřen plukovník Vilém Sýkora (velitelství 1. oblasti, čj.27042/dův. 1.odd.45). Ludvík Svoboda informoval vládu o vydaných pokynech nepřímo 3. srpna. Řekl, že se odsun provádí „podle určitého plánu", jehož záměrem je, aby republiku opustili „v první řadě nebezpeční lidé". (ANM, f. ZF, k. 60, protokol ze zasedání vlády 3.8.1945.) Tezi, jež se někdy objevuje v odborné literatuře (viz BIMAN, S. – CÍLEK, R.: Poslední mrtví, první živí, s. 205; HRABOVEC, E.: Vertreibung und Abschub, s. 145 n.), že usnesení kabinetu z 3. srpna vlastně vycházelo ze směrnice ministerstva národní obrany z předchozího dne, nelze zcela spolehlivě ověřit. Je však pravděpodobné, že vyhotovení těchto pokynů utvrdilo vládu v úmyslu dát svolení k pokračování vysidlovacích akcí navzdory požadavku Spojenců pozastavit dosavadní postup, vyjádřenému ve 13. článku Závěrečné zprávy z Postupimi. Nelze úplně vyloučit možnost, že směrnice MNO byla stejně jako ústavní dekret o státním občanství opatřena zpětně symbolickým postupimským datem.
  106. Dokládají to materiály ze srpna a září 1945, jež obsahuje f. VO 1, např. v kartonech 4 a 48-50.
  107. dokumentace velitelství VO 1: přílohy (C. 1-5) k čj. 187/taj. 1.odd.45 z 6.8.1945 a čj. 26955/dův. 1.odd.45 (zpracováno 8.8.1945), výnos HŠ MNO z 6.8.1945, čj. 772/dův. 5.odd. 45 jako dopiněk ústředních směrnic z 2. srpna, další dodatek z 13.9.1945 aj. Zvláštní velitelství v Ústí nad Labem, které měla zřídit první vojenská oblast jako určité centrum všech prací souvisejících s realizací transferu a do jehož čela měl být postaven major Antonín Příhoda, se ještě do poloviny listopadu 1945 nepodařilo uvést do života (velitelství VO 1, čj. 28501/ dův 1. odd.45, zpracováno 17.11.1945).D
  108. VÚA-VHA, f. VO 1, k. 4, výnos velitelství 3. oblasti z 10.8.1945, čj. 4138 dv. /1. odd.45 s přílohou „Směrnice pro odsun německého obyvatelstva"; Zemský archiv Opava (ZA Opava), f. Expozitura Moravskoslezského ZNV v Moravské Ostravě (EZNV), odb. II/B, k. 294, čj. 133/6/dův. 45.
  109. BIMAN, S. – CÍLEK, R.: Poslední mrtví, první živí, s. 205-207; STANĚK, T.: Perzekuce 1945, s. 35-38. K požadavkům velitelů Rudé armády viz VÚA-VHA, f. VO 1, k. 4, materiály velitelství prvního sboru (přloha č. 5) k čj. 187/taj. 1.odd.45 z 6.8.1945; k. 49, zpráva velitelství VO 1-štáb, 2.odd., pro velitelství VO 1, 1.odd. ze 7.8.1945, čj. 1230/taj. zprav. 1945; k. 50, telegramy důstojníka československé armády z Hřenska velitelství VO 1 z 10.-14.8.1945. O situaci na Šluknovsku vypovídá dokumentace v kartonu 49. Výnos HŠ MNO k zastavení odsunu viz tamtéž, f. VO 2, k. 1, kronika 2. vojenské oblasti; viz též f. MNO, HŠ, 1. odd., čj. 582 a 590/taj.hl.št/1.odd., k. 19 (B); f. Styční důstojníci, k. 1; f. Skupina pro odsun Němců (SPON), k. 11, čj. 3812/45 (B).
  110. Schieder, Theodor (1960): The expulsion of the German population from Czechoslovakia; A selection and transl. - Bonn (Germany): Federal Ministry for expellees, refugees and war victims; Vol. IV, Band IV., 1 and IV., 2; 579 p.; (Documents on the expulsion of the Germans from Eastern-Central-Europe). Editor: Schieder, Theodor; Translated: Sausmarez, G. H. and associates
  111. Hrsg. Heimatkreis Prachatitz e.V. (1970, 1977): Heimatkreis Prachatitz im Böhmerwald. - Augsburg: Selbstverlag. Bd. 1/Bd. 2
  112. Staněk, Tomáš: Odsun Němců z Československa, 1991; Svědkové zamlčené minulosti/Zeugen der verschwiegenen Vergangheit, 1995; H. Mejdrová (ed.), Trpký úděl. Výbor dokumentů k dějinám německé sociální demokracie v ČSR v letech 1937–1948, 1997; M. Reindl-Mommsen, „Die Sudetendeutschen in der Tschechoslowakei nach 1945“, in: Bohemia, 1967; U. Schneider, „Die deutschen Antifaschisten in der ČSR im Jahre 1945. Die Situation nach Kriegsende und Aussiedlung in die SBZ“, in: Odsun – Die Vertreibung der Sudetendeutschen, 1995.
  113. Frommer, Benjamin: Národní očista: retribuce v poválečném Československu
  114. Konstruktéři nového pohraničí. Aktéři sídelní politiky a naplňování jejich vizí. In: Dějiny a současnost, XXXII/7 (2010), s. 14–17.
  115. Pro srovnání: Podle jednoho záznamu odsunového oddělení (referátu) ministerstva vnitra z 9.10.1945 ministerstvo národní obrany sdělilo, že z Československa bylo doposud vysídleno asi 690 tisíc Němců (NA, f. MV-NR, k. 7447, sign. B-300). Vzhledem k omezenému prostoru nemůžeme věnovat speciální pozornost stale citlivé problematice ztrát na životech německého civilního obyvatelstva a válečných zajatců v pro ně jistě nejtíživějším období. Odkazujeme proto na výsledky analýz prezentované nově v publikaci T. Staňka Poválečné „excesy" v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, s. 325-328.
  116. Migrationsprozesse in der Tschechoslowakei. Die Vertreibung der Deutschen und ihre binnenstaatlichen Folgen 1945–1950. In: LUFT, Robert – EIBER, Ludwig (ed.): Bayern und Böhmen: Kontakt, Konflikt, Kultur. Vorträge der Tagung des Hauses der Bayerischen Geschichte und des Collegium Carolinum in Zwiesel vom 2. bis 4. Mai 2005. München 2007 (1. und 2. Auflage; Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, 111), s. 241–284.
  117. a b Frommer, Benjamin: Národní očista: retribuce v poválečném Československu, s. 61.
  118. a b Matějka Ondřej, Vysídlení Němců z Československa 2013, VIII. ročník studentské konference
  119. a b c Veselá Julie: Reflexe témat souvisejících s česko-německými vztahy a poválečným Německem v týdeníku Obzory a týdeníku Dnešek v letech 1945 – 1948, 2009
  120. Redakční článek. 1945. „Transfer Němců a tisk.“ Pp. 116 in Obzory 1945, r. I, č. 8.
  121. Redakční článek. 1945. „Obzory.“ Pp. 225 in Obzory 1945, r. I, č. 15.
  122. VYHNÁNÍ, VYSÍDLENÍ, ODSUN?, VIII. ročník studentské konference, Gymnázium Olgy Havlové v Ostravě Porubě, 2013
  123. Lidové noviny 24. 2. 2012 str. 7 V českých táborech zahynulo po válce 6 až 8 tisíc Němců
  124. Schwarzbuch der Vertreibung 1945 bis 1948 (Heinz Nawratil, 5. náklad. München 1999)
  125. Jiří PADALÍK, Master's thesis Češi a Němci v regionu Znojemska v letech 1918–1946, kap. Sběrný a internační tábor Znojmo. Svědectví o pobytu v koncentračním táboře v Olomouci, Hodolanech uvedly Příběhy XX. století
  126. Např. čeští lékaři doc. Karel Raška a prof. František Patočka, kteří přijeli potlačit epidemii Tyfu do Terezína, byli poměry v táboře a brutálním zacházením s vězněnými natolik otřeseni, že sepsali obsáhlé svědectví o tom, co viděli a co se dověděli, a odeslali ho spolu s rozhořčeným protestem (v němž výslovně označili věznici za „koncentrační tábor po německém způsobu“) na Úřad předsednictva vlády.; viz Tomáš Staněk: „Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování“, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 157–159; Nešlo vůbec o ojedinělý případ, Staněk krom tohoto dokládá i celou řadu dalších, např. tábor v Hranicích na Moravě, kdy byli vězni vražděni a okrádáni a ženy masově znásilňovány, viz tamtéž, str. 279–281
  127. Dokumentation der Vertreibung der Deutschen aus Ost-Mitteleuropa, Svazek IV/I, Die Vertreibung der deutschen Bevölkerung aus der Tschechoslowakei (vydavatel Theodor Schieder, Bonn 1957)
  128. Staněk,Tomáš: Perzekuce 1945. Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu–srpnu 1945. Praha, 1996; Tomáš Staněk,Tábory v českých zemích 1945–1948. Šenov u Ostravy, 1996.
  129. a b Masové hroby německých civilistů na našem území, Moderní dějiny [2]
  130. Poválečný masakr na lanškrounském náměstí [3]
  131. Lidový soud s Němci v Lanškrouně skončil 17. května 1945 masakrem [4]
  132. a b Moderní dějiny Němců (II. část)
  133. Hans-Ulrich Stoldt: Mord im Fasanengarten, in: Der Spiegel, Nr. 36, 31. August 2009, S. 66 f.
  134. Benz, a.a.O., S. 116 f.: Austreibung aus Saaz.
  135. Svědectví o koncentračním táboře Sklárna v Chomutově [5]
  136. Hromadný hrob v Draženově a události z července 1945 [6]
  137. Sudetoněmecká otázka a české zdvižené prsty, popis fotografie [7]
  138. Leštinský masakr z roku 1945 [8]
  139. Petr Klukan. Budínka: kosterní nálezy potvrzují hromadný hrob. Jihlavské listy. 20. 08 2010, roč. 21, čís. 65, s. 12–13. ISSN 1804-7610
  140. Kříž obětem masakru u zabitého postaven [9]
  141. Masakr na Vitorazsku[10]
  142. Kdo střílel v Lomu? [11]
  143. Digitální učební materiál, Registrační číslo: CZ.1.07/1.5.00/34.0807
    • Název projektu: EU peníze středním školám, Gymnázium a Střední odborná škola, Podbořany, Sada: Československé dějiny po roce 1945
  144. Zaniklé obce [12]
  145. Erlebnisbericht Todesmarsch von Teplitz nach Geising, in: Benz, a.a.O., S. 111 f.
  146. Zaniklé obce [13]
  147. Masakr sudetských Němců na Podbořansku [14]
  148. U Podbořan bylo po válce zastřeleno 70 Němců [15]
  149. Masakr na Bukové hoře [16]
  150. 365 mrtvých jako dní v roce - rozhlasové vysílání
  151. Masakr na Znojemsku [17]
  152. Citace z NIGRIN Tomáš: ZÁSOBOVÁNÍ DÜSSELDORFSKÉHO OBYVATELSTVA A BRITSKÁ ZÓNOVÁ ZÁSOBOVACÍ POLITIKA 1945–1948, ACTA UNIVERSITATIS CAROLINAE, S. 267–353, STUDIA TERRITORALIA IX, 2007
  153. Citace z ČESKO-BAVORSKÝ DĚJEPIS, Příjezd do Bavorska
  154. Citace z ČESKO-BAVORSKÝ DĚJEPIS, Příjezd do Bavorska
  155. a b Die Integration der deutschen Flüchtlinge und Vertriebenen in Westdeutschland nach dem II.Weltkrieg Magisterarbeit, 2010, 123 Seiten
  156. Adalbert K. Gauß - Bruno Oberläuter, Das zweite Dach. Eine Zwischenbilanz über Barackennot und Siedlerwillen 1945–1965. in: Donauschwäbische Beiträge Bd. 72, Salzburg 1979, S. 10-17.
  157. Darstellung des Flüchtlingsproblems und des Problems der volksdeutschen Heimatvertriebenen in Österreich. Bundesministerium für Inneres. Zahl: 70.110-12U/52, Abschrift, Verb.Zl. 9403/VI.
  158. Österreichisches Lagerauflösungsprogramm von 1958 [18]
  159. Möller, Prof. em. Dr. Horst: Integration der Heimatlosen,Vortrag Berlin 11.6.2013
  160. Grenzdurchgangslager[19]
  161. Amtsvermerk über die 5. Sitzung der Kommission für Rückführungs- und Flüchtlingsangelegenheiten am 30. 11. 1945, S. 2. AdR, BM f. VE, Flüchtlingsfürsorge 1946, Zl. IV-162 871-14/45. In: Die Vertreibung der Sudetendeutschen nach Österreich 1945/46, Cornelia Znoy, Wien 1995
  162. § 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.
  163. Ústavní dekret č. 33/1945 Sb.Digitální archív Poslanecké sněmovny
  164. Kaplan, Karel: Poválečné Československo. Československo 1945–1948. Národy a hranice, Národní politika, München 1985
  165. Chocholatý-Gröger, Franz: Šlonzáci a Volksliste, CS-magazín 7/2005, cs-magazin.com
  166. Kučera, Jaroslav: „Der Hai wird nie wieder so stark sein“. Tschechoslowakische Deutschlandpolitik 1945–1948, Hannah-Arendt-Institut für Totalitarismusforschung, Dresden 2001 ((česky): „Žralok nebude nikdy tak silný“. Československá zahraniční politika vůči Německu 1945–1948, Argo, Praha 2005)
  167. Prager-Vertrag, 11. Dezember 1973 [20]
  168. Česko-německé vztahy [21]
  169. Sudetští Němci Klausovi: Omluvte se nám za příkoří [22]
  170. Kleining G., Weikert J. (1999): Sudetští Němci, etnická čistka, vyhnání. Open Education & Science Opava.
  171. Gemeinsame Geschichte hautnah: Die Niederösterreichische Landesausstellung 2009 [23]
  172. Zemská výstava jižní Čechy - Horní Rakousko 2013 [24]
  173. Bund der Vertriebenen, Mahnmale und Gedenkstätten der Vertriebenen und Flüchtlinge in Deutschland und in ihren Herkunftsgebieten.
  174. Museen und Heimatstuben, Gedenkstätten
  175. Bund der Vertriebenen, Mahnmale und Gedenkstätten der Vertriebenen und Flüchtlinge in Deutschland und in ihren Herkunftsgebieten.
  176. Zpráva byla uveřejněna 27. srpna 2014, [25]
  177. Hitlers letzte Opfer TV program
  178. Česká televize Zabíjení po Česku
  179. Česká televize kde ti mrtví jsou
  180. Kde se valí kameny [26]
  181. YouTubeTöten auf Tschechisch
  182. YouTube Fremde Heimat

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Odsun : die Vertreibung der Sudetendeutschen : Begleitband zur Ausstellung. München : Sudetendeutsches Archiv, 1995. 548 s. ISBN 3-930626-08-X. (německy) 
  • ARBURG, Adrian von. "Komplex odsunu". Úvodní poznámky k tématu. Soudobé dějiny. 2005, roč. 12, čís. 3-4, s. 425-431. ISSN 1210-7050.  
  • ARBURG, Adrian von; STANĚK, Tomáš. Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění evakuace" německého obyvatelstva (květen až září 1945). (1. část: Předpoklady a vývoj do konce května 1945). Soudobé dějiny. 2005, roč. 12, čís. 3-4, s. 465-533. ISSN 1210-7050.  
  • ARBURG, Adrian von; STANĚK, Tomáš. Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění "evakuace" německého obyvatelstva (květen až září 1945). (2. část: Československá armáda vytváří "hotové skutečnosti", vláda je před cizinou legitimizuje). Soudobé dějiny. 2006, roč. 13, čís. 1-2, s. 13-49. ISSN 1210-7050.  
  • ARBURG, Adrian von; STANĚK, Tomáš. Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění "evakuace" německého obyvatelstva (květen až září 1945). 3. část: Snaha vlády a civilních úřadů o řízení "divokého odsunu". Soudobé dějiny. 2006, roč. 13, čís. 3-4, s. 321-376. ISSN 1210-7050.  
  • ARBURG, Adrian von; STANĚK, Tomáš. Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951 : dokumenty z českých archivů. Díl I., Češi a Němci do roku 1945 : úvod k edici. Středokluky : SUSA, 2010. 373 s. ISBN 978-80-86057-66-8.  
  • ARBURG, Adrian von; STANĚK, Tomáš. Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951 : dokumenty z českých archivů. Díl II., svazek 1, Duben – srpen/září 1945: "Divoký odsun" a počátky osídlování. Středokluky : SUSA, 2011. 957 s. ISBN 978-80-86057-71-2.  
  • ARBURG, Adrian von; STANĚK, Tomáš. Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951 : dokumenty z českých archivů. Díl II., svazek 3, Akty hromadného násilí v roce 1945 a jejich vyšetřování. Středokluky : SUSA, 2010. 329 s. ISBN 978-80-86057-68-2.  
  • BRANDES, Detlef. Cesta k vyhnání 1938-1945 : plány a rozhodnutí o "transferu" Němců z Československa a z Polska. Praha : Prostor, 2002. 499 s. ISBN 80-7260-070-2.  
  • BRANDES, Detlef; IVANIČKOVÁ, Edita; PEŠEK, Jiří, a kol. Vynútený rozchod : vyhnanie a vysídlenie z Československa 1938-1947 v porovnaní s Poľskom, Maďarskom a Juhosláviou. Bratislava : Veda, 1999. 259 s. ISBN 80-224-0586-8. (slovensky) 
  • BRÜGEL, Johann Wolfgang. Češi a Němci 1939-1946. Praha : Academia, 2008. 415 s. ISBN 978-80-200-1637-9.  
  • ČAPKA, František; SLEZÁK, Lubomír; VACULÍK, Jaroslav. Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno : Cerm, 2005. 359 s. ISBN 80-7204-419-2.  
  • DVOŘÁK, Tomáš; KOVAŘÍK, David; ARBURG, Adrian von, a kol. Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945. Brno : Matice moravská, 2010. 576 s. ISBN 978-80-86488-70-7.  
  • GLOTZ, Peter. Vyhnání : České země jako poučný případ. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2006. 222 s. ISBN 80-7185-705-X.  
  • HOUŽVIČKA, Václav. Návraty sudetské otázky. Praha : Karolinum, 2005. 546 s. ISBN 80-246-1007-8.  
  • MLYNÁRIK, Ján. Causa Danubius. [s.l.] : Danubius, 2000. 796 s. ISBN 80-901768-4-4.  
  • PEROUTKOVÁ, Michaela. Vyhnání : jeho obraz v české a německé literatuře a ve vzpomínkách. Praha : Libri, 2008. 204 s. ISBN 978-80-7277-345-9.  
  • PUK, Miroslav. Odsun Němců z Prahy po druhé světové válce. Historický obzor. 2001, roč. 12, čís. 11/12, s. 270-278. ISSN 1210-6097.  
  • STANĚK, Tomáš. Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha : Academia ; Naše vojsko, 1991. 536 s. ISBN 80-200-0328-2.  
  • STANĚK, Tomáš. Předpoklady, průběh a důsledky vysídlení Němců z Československa : (1918-1948) : studijní materiál. Ostrava : Amosium servis, 1992. 111 s. ISBN 80-85498-04-9.  
  • STANĚK, Tomáš. Perzekuce 1945 : perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu - srpnu 1945. Praha : Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1996. 231 s. ISBN 80-85241-99-4.  
  • STANĚK, Tomáš. Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. Praha : Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, 2005. 366 s. ISBN 80-7285-062-8.  
  • ŠTEFANICA, Ján. Odsuny a výmeny skupín obyvateľstva európskych štátov v prvej polovici 20. storočia. Bratislava : Historia et theoria iuris, Roč. 2, č. 4 (2010), Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta, 2010. 78-93 s.   Dostupné online.
  • ŠTEFANICA, Ján. Problematika právneho postavenia národnostných menšín v európskom priestore po ukončení II. svetovej vojny a riešenie tejto otázky. Bratislava : Historické právne systémy a integrácia Európy, Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta, 2011. 155-161 s.  
  • Rozumět dějinám: Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848–1948 – historická publikace vydaná českou vládou (ISBN 80-86010-55-4, 2. opr. vydání ISBN 80-86010-60-0); série PDF souborů, též německy, anglicky a francouzsky
  • Tomáš Staněk: Perzekuce 1945. Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu – srpnu 1945. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1996, 231 pp., ISBN 80-85241-99-4
  • Němci ven! Die Deutschen raus! – Brněnský pochod smrti 1945, kolektiv autorů, Dauphin 2001, ISBN 80-7272-031-7
  • Slyšme i druhou stranu, Infcentrum Šumava, kolektiv autorů, 1991
  • Petr Glotz: Vyhnání – České země jako poučný případ, Paseka 2006, ISBN 80-7185-705-X

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]