Benešovy dekrety

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Edvard Beneš, po němž jsou dekrety pojmenovány (1884–1948)

Benešovy dekrety, či též dekrety presidenta republiky, je označení dekretů vydaných v exilu prezidentem Československé republiky Edvardem Benešem během druhé světové války a krátce po jejím skončení na osvobozeném území Československa po dobu, kdy nebylo možné vykonávat zákonodárnou moc skrze Národní shromáždění.[1]

Prezident vydal ústavní dekrety s právní silou ústavních zákonů a dekrety, které mají sílu zákona. Ve Sbírce zákonů bylo publikováno 98 dekretů prezidenta a 7 dekretů bylo dodatečně republikováno.

Všechny ústavní dekrety a dekrety prezidenta republiky byly po válce, 5. března 1946, ratihabovány Prozatímním Národním shromážděním ústavním zákonem č. 57/1946 Sb.[2] Ústavní dekrety byly prohlášeny za ústavní zákony, dekrety byly prohlášeny za zákony.

Vedle dekretů o znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování, všeobecné pracovní povinnosti mezi ně patří dekrety spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů, ztrátou československého státního občanství Němců a Maďarů, zrušením německé university a německých vysokých škol technických.[3]

Ústavní soud potvrdil jejich platnost v době vzniku a jejich závaznost, tj. jimi nastolené změny zůstávají zachovány. Zkoumat, zda zůstávají platnou součástí českého právního řádu, odmítl, neboť jsou již právně neúčinné.[4]

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Prozatímní státní zřízení.

Dekrety prezidenta republiky byly vydávány jako mimořádné řešení, kdy nebylo vzhledem k okupaci možná vykonávat zákonodárnou moc v souladu s Ústavní listinou.[1]

Dekrety vydané prezidentem Edvardem Benešem je možné rozdělit do tří částí:

Tyto dekrety byly vydány v exilu v Londýně. Upravují především vytvoření československé exilové vlády a jejích orgánů (včetně armády) a jejich organizací.

Vydány také v londýnském exilu. Upravují především převzetí kontroly osvobozeného území Československa od spojeneckých armád a organizace poválečné československé vlády.

  • 1945

Debaty[editovat | editovat zdroj]

Předmětem kritiky dekretů je jejich neslučitelnost s principy demokratického právního státu, zejména proto, že Benešovy dekrety postulují princip kolektivní viny (postiženy podle nich byly – s úzce vymezenými výjimkami – všechny osoby německé a maďarské národnosti), nerespektují presumpci neviny, diskriminují podle národnosti, zbavují občana státní příslušnosti bez jeho souhlasu a proti vůli, neumožňují mu svobodnou volbu místa k životu a kladou na ty Němce a Maďary, kteří by chtěli získat stejná práva jako Češi a Slováci, nespravedlivé a nepřiměřené požadavky: zatímco Čechovi nebo Slovákovi k uchování jeho statusu a politických práv stačilo, aby s okupační mocí nekolaboroval a nedopustil se zrady, Němci a Maďaři museli proti fašismu otevřeně bojovat, což se v podmínkách Protektorátu a Slovenského státu prakticky rovnalo sebevraždě a představovalo to smrtelné nebezpečí i pro rodinné příslušníky takového občana.[zdroj?]

Zastánci dekretů poukazují na to, že jde o opatření z historicky poměrně vzdáleného období, které má dnes jen malou relevanci, že vyhnání Němců bylo vzato na vědomí velmocenskou dohodou v Postupimi a v době, kdy k němu došlo, nebyly postupy etnického čištění území pokládány za nepřijatelné řešení.[zdroj?]

Dále poukazují na to, že zatímco v právních státech v době míru platí princip presumpce neviny, v době války a jako následek války, která je rozpoutána určitým státem či národem, platí princip kolektivní odpovědnosti.[zdroj?] Dále je poukazováno na to, že německá menšina nebyla zbavena československé státní příslušnosti československými úřady až po druhé světové válce, ale že se jí sama zbavila již roku 1938, kdy se sudetští Němci stali říšskými příslušníky nacistického Německa, o což usilovali od druhé poloviny třicátých let prostřednictvím Sudetoněmecké strany (Heim ins Reich).

Česká republika vyjádřila v Česko-německé deklaraci lítost, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd (v německé verzi Unrecht – bezpráví) nevinným lidem, a Česká republika lituje nepotrestání excesů, které při vysídlování proběhly.[5]

Mezi prvním a druhým kolem volby prezidenta v lednu 2013 prohlásil kandidát a tehdejší ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg, že Benešovy dekrety jsou již neplatné, respektive vyhaslé.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b § 2 ústavního dekretu č. 20/1945 Sb. o prozatímním výkonu moci zákonodárné
  2. Čl. I odst. 1 ústavního zákona č. 57/1946 Sb.
  3. Visegrad Four dispute over Benes Decrees
  4. Nález Ústavního soudu České republiky č. 5/1995 Sb.
  5. Česko-Německá deklarace

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Blumenwitz, D.: Benešovy dekrety z roku 1945 z hlediska mezinárodního práva, in: Střední Evropa 8, č. 26, Praha 1992 nebo in: Edvard Beneš a Střední Evropa, Praha 1994.
  • Hanzlík, F.: Historické souvislosti přijetí Benešových dekretů a řešení otázky odsunu sudetských Němců, in: Politologický časopis roč. 2, č. 2, 1995.
  • KUKLÍK, Jan. Mýty a realita tzv. "Benešových dekretů": Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Praha : Linde Praha, 2002. 511 s. ISBN 80-7201-352-1.  
  • Pavlíček, V.: O dekretech prezidenta republiky, in: Právní aspekty odsunu sudetských Němců. ÚMV, Praha 1995, pp. 29–55.
  • Jakob Cornides:The Sudeten German Question after EU Enlargement – Eigentumsrecht und Eigentumsunrecht – Analysen und Beiträge zur Vergangenheitsbewältigung – Teil 2. Ed. Gilbert H. Gornig, Hans-Detlef Horn, Dietrich Murswiek. Berlin: Duncker & Humblot, 2009. 213–241.
  • Perzi, Niklas: „ Die Beneš-Dekrete“ (Benešovy dekrety), ISBN 3-85326-099-3, Vídeň 2003.
  • Škrábek, Josef: „ Včerejší strach. Jaké to bylo mezi Čechy a Němci ? “, 3. vydání, ISBN 80-7021-838-X, nakladatelství VYŠEHRAD, Praha 2006.
  • Diskuze nezávislých historiků, Češi, Němci a odsun, Academia Praha 1990
  • Milan Sládek, Němci v Čechách, nakladatelství Pragma 2002
  • Kolektiv autorů, Rozumět dějinám, Gallery s. r. o. pro Ministerstvo kultury ČR 2002
  • Tauchen, Jaromír: "Beneš-Dekrete" von einer rechtlich historischen Perspektive. Journal on European History od Law. London, STS Science Centre, roč. 1, 2010, č. 1, s. 41 – 45. (ISSN 2042-6402)
  • Berwid-Buquoy, Jan: „ Integration und Separation der Sudetendeutschen in der ČSR 1918–1920. Theorien der Nationalismen “ (Integrace a separace Sudetských Němců v ČSR 1918–1920. Teorie nacionalizmů), disertace na FU Berlin, ISBN 80-239-4433-9, nakladatelství HERBIA, České Budějovice 2005.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]