Benešovy dekrety
Jeden nebo více uživatelů zpochybnili nezaujatost, ověřitelnost, faktickou přesnost nebo encyklopedičnost, případně i další aspekty tohoto článku. Podrobnější zdůvodnění najdete v diskusi.
Informace pro vkladatele šablony: Vložte prosím na diskusní stránku zdůvodnění vložení šablony.
Benešovy dekrety (oficiálně dekrety prezidenta republiky) je označení používané pro dekrety československého prezidenta Edvarda Beneše během a krátce po druhé světové válce.
Dekrety prezidenta republiky byli právní předpisy vydávané prozatímním státním zřízení a později prezidentem republiky s mocí zákona. Podle ústavního dekretu o prozatímním výkonu moci zákonodárné vydávala vláda dekrety na místě Národního shromáždění,[1] vzhledem k tomu, že nebylo možno vykonávat zákonodárnou moc s souladu s Ústavou.
Prezident republiky Edvard Beneš dekrety zpravidla pouze podepisoval. Na některých, nebo jejich částech, se ale aktivně účastnil.[zdroj?] Paragrafové znění vytvářel aparát londýnského exilu a posléze vlády v Praze a v politickém zadání se projevovaly i ostatní proudy zastoupené v londýnské a zejména košické vládě (tedy moskevském exilu, zejména KSČ).[zdroj?]
V roce 1945 vyšlo ve Sbírce zákonů 98 nových dekretů a bylo republikováno 7 starých dekretů. Všechny dekrety prezidenta republiky byly po válce, 5. března 1946, ratihabovány Prozatímním Národním shromážděním ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. 56 dekretů bylo později zrušeno.[zdroj?]
Obsah |
[editovat] Přehled
- Podrobnější informace naleznete v článku Seznam dekretů prezidenta republiky.
Dekrety vydané prezidentem Edvardem Benešem je možné rozdělit do tří částí:
Tyto dekrety byly vydány v exilu v Londýně. Upravují především vytvoření československé exilové vlády a jejích orgánů (včetně armády) a jejich organizací.
Vydány také v londýnském exilu. Upravují především převzetí kontroly osvobozeného území Československa od spojeneckých armád a organizace poválečné československé vlády.
- 1945
Nová poválečná vláda byla vyhlášena v Košicích a sestávala ze stran sjednocených v Národní frontě pod rozhodujícím vlivem Komunistické strany Československa. Protože nový parlament ještě nebyl vytvořen, i rozhodnutí této vlády byla provedena dekrety prezidenta, ty byly vytvořeny vládou a podepsány Benešem. Vedle zákonů o znárodnění většiny průmyslových podníků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování, všeobecné pracovní povinnosti mezi ně patří zákony spojené s konfiskací veškerého majetku etnických Němců a Maďarů, zrušení československého státního občanství etnickým Němcům a Maďarům, zrušení německé university a německých vysokých škol technických.[2]
[editovat] Debaty
Část článku (část) není ozdrojována a může obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s předmětem článku dostatečně seznámeni, pomozte prosím vylepšit tento článek doplněním věrohodných zdrojů, které dokládají uvedená tvrzení.
Hlavním předmětem dnešní kritiky dekretů je jejich neslučitelnost s principy demokratického právního státu, zejména proto, že Benešovy dekrety postulují princip kolektivní viny (postiženy podle nich byly – s úzce vymezenými výjimkami – všechny osoby německé a maďarské národnosti), nerespektují presumpci neviny, diskriminují podle národnosti, zbavují občana státní příslušnosti bez jeho souhlasu a proti vůli, neumožňují mu svobodnou volbu místa k životu a kladou na ty Němce a Maďary, kteří by chtěli získat stejná práva jako Češi a Slováci, nespravedlivé a nepřiměřené požadavky: zatímco Čechovi nebo Slovákovi k uchování jeho statusu a politických práv stačilo, aby s okupační mocí nekolaboroval a nedopustil se zrady, Němci a Maďaři museli proti fašismu otevřeně bojovat, což se v podmínkách Protektorátu a Slovenského štátu prakticky rovnalo sebevraždě a představovalo to smrtelné nebezpečí i pro rodinné příslušníky takového občana.
Zastánci dekretů poukazují na to, že jde o opatření z historicky poměrně vzdáleného období, které má dnes jen malou relevanci (jde o „mrtvé bezpráví“, německy totes Unrecht), že vyhnání Němců bylo stvrzeno velmocenskou dohodou v Postupimi a v době, kdy k němu došlo, nebyly postupy etnického čištění území pokládány za nic výjimečného: tak jako dnes již nelze přehodnocovat majetkové konfiskace po bitvě na Bílé hoře nebo vyhnání Židů z Egypta[zdroj?], není možné vracet se k více než půlstoletí staré historii.
Dále poukazují na to, že zatímco v právních státech v době míru platí princip presumpce neviny, v době války a jako následek války, která je rozpoutána určitým státem či národem, platí princip kolektivní odpovědnosti. Dále je poukazováno na to, že německá menšina nebyla zbavena československé státní příslušnosti československými úřady až po druhé světové válce, ale že se jí sama zbavila již roku 1938, kdy se sudetští Němci stali říšskými příslušníky nacistického Německa, o což usilovali od druhé poloviny třicátých let prostřednictvím Sudetoněmecké strany (Heim ins Reich).
Česká republika vyjádřila v Česko-německé deklaraci lítost, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd (v německé verzi Unrecht - bezpráví) nevinným lidem, a Česká republika lituje nepotrestání excesů, které při vysídlování proběhly. [3]
[editovat] Odkaz
Dne 22. července 2011 zavraždil Nor Anders Behring Breivik v Oslu a na ostrově Utoya bezmála 93 lidí. Před činem uveřejnil na internetu manifest, v němž naznačuje, že by si některé západní země měly vzít příklad z Benešových dekretů a zachovat se k muslimům stejně, jako Československo k sudetským Němcům.[4]
[editovat] Odkazy
[editovat] Související články
[editovat] Reference
- ↑ § 2 ústavního dekretu o prozatímním výkonu moci zákonodárné
- ↑ Visegrad Four dispute over Benes Decrees
- ↑ Česko-Německá deklarace
- ↑ je příliš bezpečná, zbraně tu neseženu, píše v manifestu Breivik
[editovat] Literatura
- Blumenwitz, D.: Benešovy dekrety z roku 1945 z hlediska mezinárodního práva, in: Střední Evropa 8, č. 26, Praha 1992 nebo in: Edvard Beneš a Střední Evropa, Praha 1994.
- Hanzlík, F.: Historické souvislosti přijetí Benešových dekretů a řešení otázky odsunu sudetských Němců, in: Politologický časopis roč. 2, č. 2, 1995.
- Kuklík, J.: Mýty a realita takzvaných Benešových dekretů. Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Praha 2002.
- Pavlíček, V.: O dekretech prezidenta republiky, in: Právní aspekty odsunu sudetských Němců. ÚMV, Praha 1995, pp. 29–55.
- Jakob Cornides:The Sudeten German Question after EU Enlargement - Eigentumsrecht und Eigentumsunrecht - Analysen und Beiträge zur Vergangenheitsbewältigung - Teil 2. Ed. Gilbert H. Gornig, Hans-Detlef Horn, Dietrich Murswiek. Berlin: Duncker & Humblot, 2009. 213-241.
- Perzi, Niklas: „ Die Beneš-Dekrete“ (Benešovy dekrety), ISBN 3-85326-099-3, Vídeň 2003.
- Škrábek, Josef: „ Včerejší strach. Jaké to bylo mezi Čechy a Němci ? “, 3. vydání, ISBN 80-7021-838-X, nakladatelství VYŠEHRAD, Praha 2006.
- Diskuze nezávislých historiků, Češi, Němci a odsun, Academia Praha 1990
- Milan Sládek, Němci v Čechách, nakladatelství Pragma 2002
- Kolektiv autorů, Rozumět dějinám, Gallery s.r.o. pro Ministerstvo kultury ČR 2002
- Tauchen, Jaromír: "Beneš-Dekrete" von einer rechtlich historischen Perspektive. Journal on European History od Law. London, STS Science Centre, roč. 1, 2010, č. 1, s. 41 – 45. (ISSN 2042-6402)
- Berwid-Buquoy, Jan: „ Integration und Separation der Sudetendeutschen in der ČSR 1918 - 1920. Theorien der Nationalismen “ (Integrace a separace Sudetských Němců v ČSR 1918 - 1920. Teorie nacionalizmů), disertace na FU Berlin, ISBN 80-239-4433-9, nakladatelství HERBIA, České Budějovice 2005.
