Květnové povstání českého lidu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Květnové povstání českého lidu
Konflikt: Druhá světová válka
[[Soubor:{{{obrázek}}}|300px|]]
Trvání: 1. - 11. květen 1945
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Osvobození českých zemí
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Czechoslovakia Čeští povstalci
Spojenecké armády
Třetí říše Třetí říše
Maďarsko Maďarsko
Velitelé
František Slunečko Ferdinand Schörner
Síla
130 000 povstalců
14 000 partyzánů
2 000 000 Sovětů, Čechoslováků, Poláků a Rumunů v rámci Pražské ofenzívy
150 000 Američanů
1 250 000 Němců[1]
9 370 Maďarů
Ztráty
11 700 mrtvých českých civilistů a povstalců
{{{poznámky}}}

Květnové povstání českého lidu bylo ozbrojené povstání českého lidu proti německým okupantům během druhé světové války na území Česka, které proběhlo začátkem května 1945. Účastnilo se ho aktivně asi 130 000 osob plus 14 000 (část z nich však byla ruské, ukrajinské a běloruské národnosti) partyzánů. Dalších 100 000 lidí pomáhalo v Praze stavět barikády.[2]

Příprava na povstání[editovat | editovat zdroj]

S blížícím se koncem války si vojenští představitelé nacistického Německa uvědomovali, že konec Třetí říše je neodvratitelný a jejich jedinou nadějí bylo přání vyvolat roztržku mezi spojenci a zapojit německá vojska do bojů proti Sovětskému svazu po boku USA, Velké Británie a Francie. Na území Čech a Moravy měla být vytvořena „pevnost“, kde měl být milionovou Schörnerovou armádou zastaven postup Rudé armády, přičemž bylo důležité, aby bylo zabráněno očekávanému povstání českého obyvatelstva, které bylo připravováno českým odbojem. Již roku 1944 se aktivizovala partyzánská válka, která byla vedená jak západním, tak východním odbojem. Byly připravovány podmínky pro dopravu zbraní ze zahraničí i ukořistění zbraní, které vyráběly české zbrojovky. V druhé polovině roku hrála stále významnější roli odbojová organizace Rada tří. Docházelo k výsadkům a průniku partyzánských skupin na území Protektorátu Čechy a Morava, mezi nimiž hrály velkou úlohu zejména Partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova, partyzánské oddíly Jermak, Miroslav Tyrš, Jan Kozina, a Mistr Jan Hus. Další partyzánské skupiny začaly vznikat hlavně v březnu a dubnu 1945, kdy došlo k vyvrcholení partyzánského boje proti německým okupantům, přičemž zejména na území východní a západní Moravy (Valašsko a Vysočina) docházelo i k otevřené partyzánské válce. Byly stále přepadávány německé kolony, byly vypouštěny pohonné hmoty z cisteren, vykolejovány vlaky, vyhazovány mosty. Např. 10. dubna 1945 byla vyhozena důležitá železniční trať BrnoJihlava, která nebyla až do konce války opravena. Při této akci byl vyhozen do povětří německý vojenský transport, při kterém zahynulo nebo bylo zraněno téměř 200 osob. Kromě diverzních akcí na kolejích byly přepadávány nacistické posádky, muniční sklady, vojenské objekty, bylo přerušováno elektrické a telefonní a telegrafní vedení.

Vypuknutí povstání[editovat | editovat zdroj]

Koncem dubna 1945 již sovětská vojska ve dvou operacích - Ostravské a Bratislavsko-brněnské osvobodila část Moravy, což s pozdější zprávou o Hitlerově smrti zavdalo důvod pro otevřený odpor. Povstání začalo 1. května v Přerově, když se rozšířila mylná zpráva o kapitulaci Německa. Byla odzbrojována německá a maďarská vojska, moci se ujal Národní výbor. Povstání se téhož dne rozšířilo na Olomouc a okolní obce, avšak zde zasáhly jednotky SS. Povstalcům se však podařilo zastavit transport či likvidaci průmyslového zařízení a zásob, které chtěli Němci odvézt z Ostravska, Vsetínska a Zlínska. 2. května povstal Nymburk, Poděbrady, Chlumec nad Cidlinou, Úpice dalšího dne Semily, Železný Brod, Turnov, Jilemnice, Stará a Nová Paka, Příbram, Beroun, Vizovice, 4. května Vsetín a Kladno, 5. května Louny, Jindřichův Hradec, Rokycany, Klatovy, Domažlice aj.[3] Zhruba na tisíci místech byly zaznamenány protiokupační demonstrace, které spočívaly ve vyvěšování československých vlajek, odstraňování německých nápisů, ničení orientačních tabulek, manifestacích na oslavu osvobození, protestních akcích proti okupačním úřadům apod. Docházelo též ke stávkám ve fabrikách a k zabavování zbraní ze zbrojních závodů ve prospěch povstalců. K vyjednávání o převzetí moci došlo na více jak 120 místech Protektorátu[3]. V některých oblastech se povstání rozhořelo i díky činnosti partyzánských skupin, které stále ve větší míře vstupovaly do otevřeného boje. Např. ve Vsetíně zaútočila 4. května Partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova na Němce, kteří začali provádět ve městě destrukční práce, jež musely být zastaveny. Město bylo po 4. hodině odpolední osvobozeno jednotkami 1. československého armádního sboru. Partyzánské skupiny hrály i velkou úlohu v Podkrkonoší i na jiných místech.

Pražské (a jiné) povstání[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Pražské povstání, Přerovské povstání a Plzeňské povstání (1945).

Dne 5. května vypuklo povstání v hlavním městě Praze. Česká národní rada vydala prohlášení o konci Protektorátu a o převzetí vládní a výkonné moci. I zde probíhaly nejdříve demonstrace, které však brzy přešly do otevřeného odporu. Povstalci v Praze i na celém území Čech a Moravy se zmocňovali zbraní, obsazovali pošty, železnice a důležité silniční křižovatky. K odbojovým a partyzánským skupinám se přidávaly tisíce povstalců z řad českého obyvatelstva; bývalí vojáci, četnictvo, i osvobození sovětští zajatci pracující na otrockých pracích na území Protektorátu. Okupantům bylo bráněno, aby uskutečnili odvoz strojů, zařízení, a dopravních prostředků do Německa, aby nedocházelo k ničení továren atd. (plán ARLZ – taktika spálené země). Povstalci znemožňovali plynulé zásobování fronty i organizovaný ústup wehrmachtu.

Povstání, které vypuklo ve 37 městech a 240 obcích,[4] dostalo na některých místech tvrdý protiúder – německá vojska začala obsazovat důležité komunikace, ulice, křižovatky, nádraží a pošty, byl vyhlašován výjimečný stav, okupanti zajímali a vraždili rukojmí, aby zastrašili české obyvatelstvo. Jejich cílem bylo nepřipustit, aby bylo vytvořeno souvislé povstalecké území. Přesto se povstalcům podařilo na sebe vázat značnou sílu německých vojsk, které nemohlo být použito na potlačení povstání v Praze. Venkov dodával Praze nejen potraviny, ale i zdravotnický materiál a lehké zbraně; byly zbudovávány zátarasy, vyhazovány mosty, aby byla wehrmachtu a jednotkám Waffen SS co nejvíce ztížena doprava. Odpor obyvatelstva pokračoval i na venkově, kde se neustále rozšiřoval. Na řadě míst došlo k otevřenému boji, jinde pouze k sabotážním akcím. Němci se stále ve větší míře uchylovali k vraždám a masakrům českých obyvatel, které brali jako rukojmí nebo které popravovali pro výstrahu, a to nejen v Praze, ale prakticky na celém okupovaném území Čech a Moravy.[5]

Dne 8. května 1945 zahájil ústup štáb polního maršála Ferdinanda Schörnera, který byl u Hořic přepaden povstalci a částečně rozprášen. O den později byl tento štáb rozbit u Žatce tankovými vojsky Rudé armády. 8. května odpoledne v 16.00 hodin byl mezi německým velením a Českou národní radou podepsán protokol, který umožňoval Němcům průchod Prahou s tím, že dojde k zastavení bojů.

Boje však trvaly i po podpisu bezpodmínečné kapitulace Německem 8. května 1945, kdy se německé jednotky snažily vzdát se americké armádě, protože ze sovětského zajetí panovaly značné obavy. Těchto bojů se účastnily zejména jednotky Waffen SS, ale nebylo výjimkou, že se jich účastnily i jednotky wehrmachtu. Ještě ve dnech 9.-11. května docházelo k dílčím bojům i vraždám českého civilního obyvatelstva.[6] Např. v obci Lejčkov na Táborsku střílely 9. května německé jednotky do lidí, kteří přišli k silnici pozorovat ústup německé armády, k střílení neozbrojených civilistů docházelo i na dalších místech. Poslední výstřely padly 11. května 1945 u Milína u Příbrami, kde jednotky SS vylákaly bílým praporem partyzánské parlamentáře a postříleli je. 1945.[3] Poté došlo k boji, při kterém v otevřeném střetnutí s Němci padlo 60 českých partyzánů.

Celkem si české povstání vyžádalo v Praze 3700 lidských životů,[7] na českém a moravském venkově zahynulo přibližně dalších 8 tisíc občanů, přičemž v počtu obětí jsou zahrnuti jak lidé, kteří bojovali proti okupantům, tak i nacisty povražděné civilní osoby.[4] České květnové povstání výrazným způsobem ohrozilo záměry německého vedení na vybudování "pevnosti," která měla být hájena až do roztržky mezi západními mocnostmi a SSSR. Zabránilo se tak rozsáhlému a ničivému vojenskému střetnutí na českém území a pravděpodobně došlo i ke zkrácení války.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.kcprymarov.estranky.cz/clanky/nase-knihovna/ceske-povstani-v-kvetnu-1945.html
  2. http://www.kcprymarov.estranky.cz/clanky/nase-knihovna/ceske-povstani-v-kvetnu-1945 kcprymarov.cz
  3. a b c http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/povstani1945.htm
  4. a b http://www.rozhlas.cz/radiowave/publicistika/_zprava/728897
  5. http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/vrazdeni-po-nemecku.html
  6. http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/zabijeni-po-nemecku.html
  7. http://www.rozhlas.cz/portal/klenoty/_zprava/727881

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kural Václav - Štěpánek Zdeněk: České národní povstání v květnu 1945, Praha, Karolinum 2008, ISBN 978-80-246-1376-5
  • Stanislav Zámečník: Český odboj a národní povstání v květnu 1945, Praha, Naše vojsko 2006, ISBN 80-206-0812-5

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]