1. československý armádní sbor

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání

1. československý armádní sbor byla jednotka československé zahraniční armády bojující ve druhé světové válce na východní frontě po boku Rudé armády.

Obsah

[editovat] Vznik vojenské jednotky

Vznik vojenské jednotky v Sovětském svazu za 2. světové války má svůj prapůvod již v roce 1939, kdy po okupaci Čech a Moravy a vzniku Slovenského státu odešli čeští vlastenci do Polska. Zde však byli přijati chladně, postoj polské vlády k nim se změnil až po napadení Polska nacistickým Německem. Československý legion byl po porážce Polska nucen ustoupit do Rumunska, ovšem situace se změnila, a tak se naši vojáci ocitli v SSSR. Tam je v souvislosti s tehdejšími postoji Stalina, který měl s Hitlerem uzavřen pakt, nečekalo nic dobrého a ocitli se v sovětských gulazích. Díky intervenci exilové vlády v Londýně se podařilo část československých vojáků přemístit roku 1940 do Francie, kde měli bojovat proti Němcům. V druhé polovině roku 1941 po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem se začala měnit situace zbylých vojáků. Českoslovenští komunisté, kteří byli v sovětském azylu i samotné vedení legionu pod vedením podplukovníka Ludvíka Svobody, přimělo sovětskou vládu, aby uvažovala o vzniku československého zahraničního vojska na jejím území. Počátkem roku 1942 se v Buzuluku začala formovat jednotka, která měla být základem nové československé armády. Kromě vojáků z československého legionu se do ní hlásili českoslovenští občané, žijící v SSSR, slovenští zajatci a přeběhlíci, původně bojující v slovenské armádě proti SSSR, později i volyňští Češi. Málo se již ví o tom, že většina z prvních devíti set vojáků, kteří se do útvaru hlásili, byli českoslovenští Židé (viz Erich Kulka). Jednotka se stala předmětem politického boje mezi exilovou londýnskou vládou a exilovým vedením KSČ, jejímž představitelem byl Klement Gottwald.

[editovat] 1. čs. samostatný polní prapor

V polovině července roku 1942 již byl 1. československý samostatný polní prapor zformován. Dne 28. srpna 1942 se Ludvík Svoboda obrátil s dopisem ke Stalinovi, v němž žádal o nasazení na frontu, za což sklidil kritiku Benešovy londýnské vlády. Stalin žádosti vyhověl a přikázal jednotku o síle 979 mužů a 38 žen vyzbrojit. Prapor obdržel 553 poloautomatických pušek SVT-40, 192 opakovacích pušek Mosin-Nagant, 10 odstřelovačských pušek, 47 samopalů (převážně PPŠ-41), 47 pistolí a revolverů, 40 lehkých kulometů DP, 12 těžkých kulometů Maxim 1910, 16 protitankových pušek PTRS-41, 2 protitankové kanóny ráže 45 mm, 9 minometů ráže 50 mm a 9 minometů ráže 82 mm. Vojáci byli obléknuti do britských stejnokrojů. Dne 30. ledna 1943 odjel na frontu do prostoru Charkova. 8. března prošel prvním bojovým křestem, když bránil útoku německých elitních jednotek - tankových divizí Waffen SS „Adolf Hitler“ a „Totenkopf.“ Vzhledem k tomu, že nedisponoval těžkými zbraněmi, byl posílen o bojové prostředky Rudé armády. Plukovníku Svobodovi byly přiděleny sovětská tanková brigáda, gardový raketometný oddíl, dva dělostřelecké oddíly a v průběhu bojů další protitankové dělostřelecké palebné síly. V bitvě u Sokolova padl nadporučík Otakar Jaroš, který byl posmrtně povýšen na kapitána a jako prvnímu cizinci mu byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu. Českoslovenští vojáci u Sokolova nepustili Němce za linii řeky Mže a splnili svůj úkol, což mělo ohlas jak v okupovaném Protektorátu, tak v ostatních zemích protifašistické koalice.

[editovat] Boje na území SSSR

Po bitvě u Sokolova se čs. vojáci přemístili do Novochoperska, kam dorazili 9. května 1943. Zde byla jednotka postupně doplňována o nové příslušníky a vznikla z ní 1. československá samostatná brigáda, která čítala 3.517 vojáků. Část z nich prošla výcvikem v tankové škole v Tambě, protože byla snaha získat samostatnost a nezávislost čs. vojáků na sovětské podpoře těžkými zbraněmi. V září roku 1943 čítala výzbroj čs. brigády 10 tanků T-34/76, 10 lehkých tanků T-70, 10 obrněných aut BA-64, 212 automobilů, 62 motocyklů, 6 houfnic ráže 122 mm, 12 kanónů ráže 76 mm, 10 protitankových kanónů ráže 45 mm, 30 minometů, 99 kulometů, 512 samopalů a 2158 automatických pušek. Začátkem října 1943 odjeli čs. vojáci na frontu, kde byli nasazeni do bitvy o Kyjev. Zde vedli hlavní útok, přičemž dosáhli skvělého vítězství, když se 6. listopadu 1943 probili městem a když se jim podařilo přetnout ústupovou cestu nepříteli. Tři velitelé - Antonín Sochor, Richard Tesařík a Josef Buršík obdrželi titul Hrdiny Sovětského svazu, brigáda byla vyznamenána Suvorovým řádem 2. stupně. Další střety s německým protivníkem se udály v rámci Žytomyrsko-berdyčevské operace u Čerchaňova, Vasilkova, Bílé Cerekve, Žaškova a Ostrožan a českoslovenští vojáci si v nich vedli profesionálně, za což si vysloužili uznání nejen v Sovětském svazu.

[editovat] Vznik 1. čs. armádního sboru

V březnu 1944 byla brigáda přemístěna na žádost Ludvíka Svobody do Rovna, které bylo střediskem Volyňských Čechů. Zde byl vyhlášen nábor, do kterého se přihlásilo přes 12 tisíc dobrovolníků, z toho na 600 žen. Koncem dubna se brigáda s dobrovolníky přemístila do prostoru Černovic, kde probíhal intenzívní výcvik. Zařazením nováčků do armády tak vznikl První československý armádní sbor v SSSR, který byl doplněn jednak o dobrovolníky z Volyně a z Podkarpatské Rusi, jednak o čs. občany, kteří se již zotavili po propuštění ze sovětských gulagů. Součástí sboru byla i 2. paradesantní brigáda, která byla vycvičena v městě Jefremov a která vznikla převážně z První slovenské pěší divize, která bojovala proti SSSR, avšak v říjnu 1943 přešla k Rudé armádě. V létě 1944 se 1. československý armádní sbor skládal se ze dvou pěších brigád, jedné brigády tankové, jedné brigády paradesantní, ze šesti dělostřeleckých pluků, několika protiletadlových oddílů, 3 ženijních praporů a 4 spojovacích praporů. Jeho velitelem se stal generál Kratochvíl, kterého jmenovala čs. vláda ve Velké Británii. Základem sboru byla 1. brigáda, jejímž velitelem zůstal generál Ludvík Svoboda. Neshody mezi vedením a čs. exilovou vládou v Londýně pokračovaly, a to dokonce i kvůli takovým malichernostem, jakou bylo např. převléknutí čs. vojáků do nových uniforem.

[editovat] Vstup na území Československa

29. srpna 1944 vypuklo na Slovensku národní povstání. Čs. vláda rozhodla učinit všechny kroky na jeho podporu. 17. září přistál na Slovensku 1. čs. samostatný stíhací letecký pluk, jehož velitelem byl František Fajtl, od 26. září byla na Slovensko přepravována 2. paradesantní brigáda. Zároveň se narychlo připravovala Karpatsko-dukelská operace, při níž měl čs. armádní sbor rychle proniknout na Slovensko. Situace se však vzhledem k silné německé obraně vyvíjela naprosto jinak. Tato vojenská akce, při níž se po velkých ztrátách podařilo po 80 dnech přejít čs. vojskům na území Slovenska, vyvolává dodnes dohady historiků. Jelikož sbor utrpěl v prvních dnech velké ztráty, odvolal maršál Koněv generála Kratochvíla z funkce a velením sboru pověřil generála Svobodu. Těžké boje trvaly až do 6. října 1944, kdy čs. vojáci vstoupili na území Československa. Poté se pustili po boku Rudé armády do postupného osvobozování Slovenska.

[editovat] Závěrečné boje

V závěru prosince 1944 byly odveleny 1. až 5. dělostřelecký pluk a 1. tankový prapor na posílení útoku u Jasla, kde si vedly velmi úspěšně. Začátkem roku 1945 postupoval 1. čs. armádní sbor středním Slovenskem, avšak koncem ledna byl jeho postup zastaven silnou německou obranou. Jeho obrněné jednotky byly v únoru převeleny pro potřeby Ostravské operace. Těžké boje o Liptovský Mikuláš probíhaly až do počátku dubna. V dalších bojích velení sboru převzal generál Karel Klapálek, bývalý velitel východního praporu na Středním východě a náčelníkem sboru se stal generál Bohuslav Boček. Ludvík Svoboda byl 4. dubna jmenován ministrem národní obrany na osvobozeném území ČSR. Téhož dne byl osvobozen Liptovský Mikuláš, dne následujícího Ružomberok. Útok čs. jednotek pokračoval na Martin a Žilinu. V údolí Váhu, obklopeném horami však probíhal velmi pomalu, a tak se 1. čs. armádní sbor dostal na Moravu až počátkem května. Současně s těmito boji probíhala Ostravsko-opavská operace, která trvala od 10. března do 5. května 1945, a které se zúčastnily i složky 1. čs. armádního sboru, jimiž byla zejména 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR a 1. československá smíšená letecká divize v SSSR. Dne 15. dubna překročili českoslovenští tankisté česko-slovenskou hranici a pokračovali v bojích na území Moravy a Slezska. Ještě po oficiální kapitulaci Německa pomáhaly čs. jednotky čistit území od nepřátelských vojáků, kteří neunesli hořkost porážky a pokračovali v boji. Dne 10. května dorazily první čs. jednotky do Prahy a 17. května se konala v Praze přehlídka čs. vojsk. 1. československý armádní sbor vzrostl při osvobozování Československa o nové síly, přičemž v jeho složkách působili zmobilizovaní vojáci i partyzáni, takže na konci svého poslání čítal šedesát tisíc mužů.

[editovat] 1. tanková brigáda

Monument 1. československý armádní sbor v Wodzisławiu (Slezsko)
Monument 1. československý armádní sbor v Wodzisławiu (Slezsko)

V rámci reorganizace 1. československého armádního sboru byl dne 20. května 1944 oficiálně zřízen 1. československý tankový pluk, 25. července 1944 byla zřízena 1. československá tanková brigáda. V roce 1944 však neobdržela počet tanků, který by odpovídal nasazení všech vycvičených osádek. Do Karpatsko-dukelské operace tak bylo nasazeno pouze 11 středních a tři lehké tanky, dále dvě samohybná děla. Po bojích na Dukle překročení Dukelského průsmyku zůstaly našemu sboru pouze tři tanky, avšak později bylo třináct dříve zasažených tanků zprovozněno. Teprve v únoru roku 1945 dosáhla tanková brigáda úplné bojové pohotovosti. Její prapory a roty byly vyzbrojeny 52 tanky T-34/85, 12 tanky T-34/76, jedním tankem T-70 a dvěma samohybnými děly SU-85. Mimo to měli českoslovenští vojáci k dispozici 75 nákladních, speciálních a cisternových vozidel a k vyprošťování zasažených tanků 6 traktorů. Počátkem března byla tanková brigáda přesunuta k Ostravsko-opavské operaci. Do bojů zasáhla 24. března 1945 , 26. březena vjely československé tanky do Wodzisławia (Polsko) a dne 30. dubna vjely československé tanky do Ostravy. Jejich postup však pokračoval dál, 6. května pronikly k Fulneku, 7. května se jim otevřela cesta na Olomouc. Poslední souboj s německými jednotkami uskutečnili českoslovenští tankisté 8. května u Litovle, odtud rychle pospíchali ku Praze. 9. května večer dojela do Prahy skupina čs. průzkumníků, tanky dorazily až příští den - 10. května 1945. 17. května 1945 se konala v Praze slavnostní přehlídka, při níž měli čs. vojáci nové sovětské tanky IS-2.

[editovat] Dělostřelectvo 1. čs. armádního sboru

Dělostřelectvo 1. československého armádního sboru se vyvíjelo od vzniku jednotky postupně a svoji sílu získalo po náboru Volyňských Čechů a později i dobrovolníků z Podkarpatské Rusi. Koncem roku 1944 se skládalo z šesti dělostřeleckých praporů a disponovalo 156 kanóny a houfnicemi. V tomto počtu nejsou zahrnuty těžké zbraně 2. československé samostatné paradesantní brigády, kanóny obrněných vozidel 1. čs. samostatné tankové brigády a praporní minomety vz. 1941 ráže 82 mm minometných rot pěších praporů. Dělostřelci disponovali jednak 152 mm houfnicemi vz. 1937 (ML-20), dále houfnicemi vz. 1938 ráže 122 mm, 76 mm kanóny vz. 1942 (ZIS-3) a plukovními minomety vz. 1938 ráže 120 mm. Jako tažná vozidla 152 houfnic byly používány sovětské tahače JA-12, 122m houfnice tahaly z větší části americké nákladní vozy Studebaker US6 nebo sovětské vozy GAZ AA,, protitankové kanóny byly přemisťovány americkými vozy Dodge WC-51/52. K dispozici velitelů jednotlivých praporů byly americké džípy Willys. Nejúspěšnějším bojovým vystoupením československých dělostřelců bylo jejich nasazení v Západokarpatské operaci v bitvě u polského městečka Jasla, která se tak stala největším vystoupením československého dělostřelectva vůbec.

[editovat] Kontroverze

Vojáci 1. československého armádního sboru prošli nejen peklem bojů, ale dotkly se jich i osobní zážitky a zkušenosti. Nejprve si mnozí z nich vyzkoušeli život v sovětském gulagu – volyňští Češi poznali Stalinův komunistický režim i německou nadvládu na vlastní kůži. Poté, při postupu Sovětským svazem, Polskem, Slovenskem a částečně i Moravou se seznamovali s dalšími nacistickými zločiny – vypálenými vesnicemi, zmasakrovaným civilním obyvatelstvem,… Tato zkušenost prohloubila nenávist československých vojáků vůči Němcům, která v nich už byla od roku 1938, kdy se po přijetí Mnichovské dohody nemohli Německu bránit. Tato nenávist vedla v samém závěru války i těsně po jejich skončení k několika aktům násilí vůči Němcům.

Tyto válečné zločiny, kterých se dopouštěli jeho vojáci, byť v menší míře, než samotná Rudá armáda, jsou velkou skvrnou na pověsti 1. československého armádního sboru.

1. československý armádní sbor zanikl prakticky krátce po ukončení války, dne 25. 5. 1945 byla schválená tzv. Prozatímní organizace československé branné moci, podle niž došlo k reorganizaci československé armády. Následné zločiny spadají na konto československé armády jako celku.[1]

Příslušníci čs. armády se po válce mimo jiné podíleli na tzv. divokém odsunu. Jedním z nejznámějších zločinů (a jedním z potrestaných, byť ve výsledku jen symbolicky) je masakr na Švédských šancích, kde vojáci na příkaz poručíka Karola Pazúra povraždili 265 německých civilistů (z toho 120 žen a 74 dětí mladších 14 let).

[editovat] Odkazy

[editovat] Související články

[editovat] Externí odkazy

[editovat] Reference

  1. ↑ [1]
Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/1._%C4%8Deskoslovensk%C3%BD_arm%C3%A1dn%C3%AD_sbor“
V jiných jazycích