311. československá bombardovací peruť RAF

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Odznak 311. perutě

311. československá bombardovací peruť RAF (№ 311 (Czechoslovak) Bomber Squadron) patřila k celkem čtyřem perutím československého letectva v rámci britského královského letectva Royal Air Force (jako jediná ovšem byla bombardovací).

Peruť patřila k bombardovacímu velitelství (Bomber Command), později k pobřežnímu velitelství (Coastal Command). K činnosti perutě patřily (zejména noční) nálety na německá a také na nizozemská, belgická a francouzská města a hlídkové lety proti německému loďstvu, zejména proti ponorkám, nad Atlantikem, Biskajským zálivem a Severním mořem.

Wellingtony 311. perutě měly kód KX a Liberatory kód PP. Na přelomu let 1942–1943 byla tato peruť vyhodnocena jako vůbec nejlepší jednotka Coastal Command.[1] 311. peruť zničila pět německých ponorek a potopila také lamač blokády, plující z Japonska s nákladem kaučuku.

Činnost perutě[editovat | editovat zdroj]

311. bombardovací peruť byla založena 29. července 1940 na letecké základně Honnington a byla jednou z perutí, které během druhé světové války bojovaly na straně spojenců, v tomto případě jako československá složka v rámci britského vojenského letectva Royal Air Force.

Bomber command[editovat | editovat zdroj]

Wellington

Prvních šest posádek dokončilo výcvik 7. září 1940. První bojovou akcí perutě byl nálet tří letounů na seřaďovací nádraží v Bruselu v noci z 10. na 11. září 1940. Od 16. září 1940 probíhaly bojové lety z letiště East Wretham a na základně Honington probíhal už jen výcvik osádek. První bojovou ztrátou peruti byl Wellington K. Trojáčka, který se v noci z 23. září na 24. září nevrátil z náletu na Berlín. Letoun po zásahu flakem nouzově přistál v Holandsku. V polovině října 1940 utrpěla jednotka při náletech vážné ztráty (například čtyři Wellingtony ztracené při náletu na Kiel a Brémy v noci z 16. na 17. října) a musela být do 8. prosince 1940 vyňata z bojových operací, aby mohla doplnit stav.

Peruť pak nadále operovala nad okupovanou Evropou, přičemž opakovaně napadala i přístav Brest, kde kotvila těžká plavidla Kriegsmarine. Například v noci z 1. na 2. července 1941 se jednomu jejímu stroji podařilo zasáhnout záď těžkého křižníku Prinz Eugen, přičemž bylo zabito 60 námořníků a loď byla dočasně neschopna plavby. Poslední bombardovací nálet peruť provedla 26. dubna 1942 a poté byla převedena ke Coastal Command.

V rámci bombardovacího velitelství provedla 1029 bojových letů, napadla 77 cílů, přičemž 19 strojů bylo sestřeleno, 20 bylo pro těžké poškození odepsáno a 33 bylo poškozeno lehce. Z 318 nasazených mužů celkem 94 padlo, 34 bylo zajato a přibližně 30 zraněno.

Coastal command[editovat | editovat zdroj]

U pobřežního velitelství měla peruť především provádět hlídkové lety, ničit ponorky a doprovázet spojenecké konvoje. První hlídkový let v rámci Coastal command proběhl 22. května 1942. Novým sídlem perutě byla základna Talbenny v jižním Walesu, přičemž jednotka operovala nad Biskajským zálivem a Atlantikem. Kromě nepřátelských ponorek se zde čeští letci utkávali i s německými letouny Junkers Ju 88.

Prvním úspěchem bylo poškození ponorky U-106 typu XB dne 27. července 1942, kterého dosáhl Wellington S/Ldr. J. Stránského. První potopenou ponorkou byla U-578 typu VIIC, potopená posádkou F/O J. Nývlta. V květnu 1943 byla peruť vyňata z bojových operací a místo Wellingtonů začala létat s letouny Consolidated Liberator a do boje se vrátila až koncem srpna. Dne 10. listopadu 1943 se Liberator velitele F/Sgt. O. Žanty podílel na potopení ponorky U-966 typu VIIC. Dne 27. prosince 1943 se posádce P/O O. Doležala podařilo potopit lamač blokády Alsterufer o 2729 BRT, který z Japonska dopravoval cenný náklad pro Německo velice nedostatkového kaučuku. Dne 24. června 1944 letoun F/O J. Velly, s pomocí torpédoborců HMS Eskimo a HMCS Haida (G63), potopil ponorku U-971 typu VIIC.

Počátkem srpna 1944 se peruť přesunula na sever na základnu Tain v severním Skotsku a začala operovat nad Severním mořem. Dne 29. 10. 1944 se dva Liberatory F/O J. Pavelky a S/Ldr. A. Šedivého, DFM podílely na potopení ponorky U-1060 typu VIIF.[2] Poslední potopenou ponorkou byla U-3523 typu XXI, kterou v Baltském moři zničila posádka W/O J. Beneše.

U Coastal command provedla 311. peruť celkem 2084 bojových letů, při kterých napadla 33 ponorek, z nichž pět potopila a jednu poškodila. Celkem 16 strojů (6 Wellingtonů a 10 Liberatorů) bylo v boji ztraceno a dalších 27 (16 Wellingtonů a 11 Liberatorů) bylo těžce poškozeno. V boji padlo 104 letců a 29 bylo vážně raněno. Posádky si připsaly 4 jisté sestřely, 3 pravděpodobné a 14 poškozených nepřátelských letounů.

Operační činnost perutě byla ukončena 4. června 1945, poté působí při letecké přepravě mezi Británií a Československem (v té době působí v rámci Transport Command). Peruť byla oficiálně rozpuštěna k 15. únoru 1946.

Přehledy[editovat | editovat zdroj]

Velitelé
  • W/Cdr Karel Mareš (červenec 1940 až 19. 3. 1941)
  • W/Cdr J. Schejbal (19. březen 1941 až 3. červenec 1941)
  • W/Cdr J. Ocelka, DFC (3. červenec 1941 až 20. duben 1942)
  • W/Cdr J. Šnajdr, DFC (20. duben 1942 až 1. únor 1943)
  • W/Cdr J. Breitcetl, DFC (1. únor 1943 až 21. srpen 1943)
  • W/Cdr V. Nedvěd, MBE, DFC (21. srpen 1943 až 3. únor 1944)
  • W/Cdr J. Šejbl, DFC (3. únor 1944 až 1. září 1944)
  • W/Cdr J. Kostohryz, DSO (1. září 1944 až do konce války)

(zpočátku byly velitelské role dublovány)

  • W/Cdr. J. F. Criffiths, DFC (27. červenec 1940 až 15. listopad 1940)
  • W/Cdr W. S. Simonds (15. listopad 1940 až 24. únor 1941)
B-24 Liberator
Používané stroje[3]
Ztráty létajícího personálu[4]
  • padlých: 250
  • zajatých 35
Základny[3]
  • Honnington, Suffolk (29.07.1940-16.09.1940)
  • East Wretham, Suffolk (16.09.1940-28.04.1942)
  • Aldergrove, Antrim (28.04.1942-10.06.1942)
  • Talbenny, Pembrokeshire (10.06.1942-26.05.1943)
  • Beaulieu, Hampshire (26.05.1943-23.02.1944)
  • Predannack, Cornwall (23.02.1944-09.08.1944)
  • Tain, Highland (09.08.1944-04.06.1945)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Poznámky a reference[editovat | editovat zdroj]

  1. RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu. Část 1. Praha : Ares, Naše vojsko, 2003. ISBN 80-206-0668-8, 80-86158-36-5. S. 88. (česky) 
  2. OSOLSOBĚ, Jiří. Zbylo nás devět. 2. vyd. Praha : Naše vojsko, 1990. Autor letěl jako druhý pilot v posádce Josefa Pavelky. ISBN 80-206-0207-0. Kapitola VII, s. 200-206.  
  3. a b Podle údajů na stránce http://cz-raf.hyperlink.cz/index.html.
  4. Čísla o ztrátách jsou v různých pramenech uváděna rozdílně; zde podle http://cz-raf.hyperlink.cz/index.html

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • RAJLICH, SEHNAL, Jiří, Jiří. 311th (Czechoslovak) Bomber Squadron RAF. HPM. 1993, roč. III, čís. 8, s. 17–20. ISSN 1210-1427.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu