Vickers Wellington

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wellington
Vickers Wellington B Mk IA
Vickers Wellington B Mk IA
Určení Bombardér
Výrobce Vickers
Šéfkonstruktér R.K. Pierson
První let 15. června 1936
Zařazeno říjen 1938
Vyřazeno březen 1953
Uživatel RAF
RNZAF, RAAF
Výroba 1936–1945
Vyrobeno kusů 11 461 ks[1]
Varianty Vickers Warwick
Vickers VC.1 Viking

Vickers Wellington byl britský střední dvoumotorový bombardér s geodetickou konstrukcí podle patentu konstruktéra Barnese Wallise, používaný za druhé světové války Královským letectvem a letectvy spojenců. Nejvíce byl používán v prvních dvou letech války. Později byl v operacích nahrazen letouny typu Avro Lancaster a Handley Page Halifax.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Wellingtony během výroby s viditelnou geodetickou konstrukcí
Letouny Wellington Mark I s originální věží Vickers, Nový Zéland, srpen 1939

Letoun vznikl na základě specifikací B.9/32 z roku 1932 a v září 1933 byl předložen projekt. Prototyp letounu vzlétl poprvé 15. června 1936 poháněný hvězdicovými devítiválci Bristol Pegasus X. Výsledky dopadly dobře a stroj byl objednán pro RAF (britské královské letectvo). Poté byly vydány nové specifikace, podle nichž byl typ upraven pro sériovou výrobu a operační službu. První sériová verze, označovaná jako Vickers Type 290 Wellington Mk.I byla pětimístná, přičemž letoun byl vybaven motory Pegasus XVIII s výkonem 783 kW (1050 hp) a vyzbrojen čtyřmi kulomety ráže 7,7 mm. První sériově vyráběný Wellington Mk.I vzlétl v prosinci 1937, celkem bylo vyrobeno 181 kusů. Vývoj pokračoval typem Wellington Mk.IA, který byl již šestimístný se šesti kulomety ve třech střeleckých věžích Frazer-Nash a zesíleným podvozkem vyprodukovaný v počtu 187 strojů. Jediný exemplář typu Mk.IB sloužil ke zkouškám střeleckých věží Frazer-Nash a v bočních oknech byly instalovány závěsy kulometů. V srpnu 1939 byla do prvních perutí RAF zařazována varianta Mk.IC s upraveným hydraulickým systémem a elektrickým rozvodem o napětí 24 V a pohonem motory Bristol Pegasus XVIII o výkonu po 772 kW. Této verze bylo vyrobeno 2685 kusů. Dalším vývojovým typem byl Wellington Mk.II, jehož prototyp (sériové číslo L4250), poprvé vzlétl 3. března 1939, který měl v upravených gondolách motory Rolls-Royce Merlin X o výkonu 842 kW. V přední střelecké věži FN-5 se nacházela dvojice kulometů Browning ráže 7,7 mm, v zadní typu FN-10 se stejnými zbraněmi. Sériová výroba ve Weybridge byla zahájena v roce 1940 s přidanou astrokopulí navigátora, vyhřívanou kabinou a zlepšenou hydraulikou. Na podzim roku 1940 jimi byly vyzbrojeny squadrony č. 12, 142, 158,405 a také 305. polská squadrona, která "dvojky" používala do roku 1942. Na letounu L4250 se zkoušela hřbetní střelecká věž osazená kanónem Vickers ráže 40 mm, později létal s dvojitými SOP. Trojice Mk.II také sloužila jako létající zkušebna proudových motorů W-2 pro letouny Gloster Meteor. Od roku 1941 do roku 1943 se vyráběly Wellingtony Mk.III, do nichž byly instalovány dvouhvězdicové čtrnáctiválcové motory chlazené vzduchem Bristol Hercules III o výkonu 1048 kW, nebo motory Hercules XI s výkonem 1103 kW a souběžně i Wellingtony Mk.IV s americkými dvouhvězdicovými motory Pratt & Whitney Twin Wasp R-1830-S3C4-G o výkonu 1200 hp (895 kW). Dále byly postaveny tři kusy čtyřmístného výškového bombardéru typu Mk.V s přetlakovou kabinou, které však pro technické problémy nebyly přijaty do sériové výroby. Dalšími vývojovými stupni byly letouny Wellington Mk.VI s výškovými motory Merlin 60 a Mk.VIA. Varianta Mk.VIG postavená ve 29 kusové sérii nesla na palubě radionavigační zařízení Oboe. Wellington Mk.VII byl vyroben v jediném exempláři s pohonnými jednotkami Merlin XX. V roce 1940 byly v závodě ve Weybridge vyčleněny dva stroje B Mk.IC k zástavbě protilodního radiolokátoru ASV Mk.II. Vznikla tak námořní průzkumná modifikace označená GR Mk.VIII s motory Bristol Pegasus XVIII s výkonem po 772 kW. Letounů typu Mk.VIII bylo vyrobeno 394 kusů a první z nich byl letoun se sériovým číslem W5674. 58 strojů z tohoto počtu bylo navíc vybaveno reflektorem Leigh pro noční osvětlení hladinového cíle, 68 bylo upraveno pro zavěšení torpéd a zbytek nosil hlubinné pumy. Dále byl vyroben jeden kus Wellingtonu Mk.IX, který měl sloužit pro dopravu vojáků. Následující verzí Wellingtonu byl Mk.X, který byl vyrobený v počtu 3804 kusů. V letech 1942 až 1945 se výrobce zaměřil na přestavbu bombardovacích Wellingtonů B Mk.X na námořní. Vznikl tak typ GR Mk.XI s motory Hercules VI nebo XVI po 1231 kW, které v pozdější fázi výroby obdržely vylepšený radiolokátor ASV Mk.III s malou parabolickou anténou pod výstupkem na přídi trupu a některé i reflektor Leigh. Celková produkce verze GR Mk.XI byla 180 letadel. 58 strojů varianty GR Mk.XII bylo určeno pouze pro noční činnost a proto měly všechny zabudovaný reflektor Leigh. Výkonnější motory Hercules XVII po 1275 kW obdržel typ GR Mk.XIII vyrobený v počtu 844 kusů. 841 strojů poslední námořní noční verze GR Mk.XIV z roku 1943 bylo poháněno motory Hercules XVII. K transportu byly určeny varianty C Mk.XV a C Mk.XVI. Na podzim 1944 se řada letounů typů XI a XIII přestavěla na cvičné varianty T Mk.XVII a XVIII určené k výcviku osádek nočních stíhacích letounů. Cvičná byla rovněž verze T Mk.XIX vyřazená z výzbroje až v roce 1953. Kromě těchto typů vznikaly další obměny, které sloužily pro průzkumné a hlídkové účely, přičemž se uvádí, že byly vyprodukovány stroje v celkovém počtu čtyřiceti typových čísel.

Operační nasazení[editovat | editovat zdroj]

Letouny Wellington, nazývané britskými letci „Wimpey“ a českými letci „Velouš“, sloužily před vypuknutím druhé světové války v jednotkách pobřežního letectva. Po napadení Velké Británie německým letectvem, resp. prvním náletu na Londýn, podnikly odvetný úder na Berlín a v náletech na německá města pokračovaly. Posádky Wellingtonů uskutečnily ve Velké Británii 63 976 operačních vzletů, další vzlety podnikly na jiných bojištích, zejména na Blízkém východě. Postupem času byly tyto stroje nahrazovány modernějšími typy.

Letouny Welington měla ve výzbroji i 311. československá bombardovací peruť RAF.

Varianty[editovat | editovat zdroj]

Wellington IA N2980 v muzeu Brooklands

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Specifikace[editovat | editovat zdroj]

Orthographic projection of the Wellington Mark Ia, with profile views of Mark I (Vickers turrets), Mark II (Merlin engines), Mark III (Hercules engines, 4-gun tail turret), GR Mark VIII (maritime Mark Ic, metric radar) and GR Mark XIV (maritime Mark X, centimetric radar)

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Wellington Mk.IC

  • Posádka: 6 osob
  • Rozpětí: 26,26 m
  • Délka: 19,68 m
  • Výška: 5,33 m
  • Plocha křídel: 78,04 m²
  • Plošné zatížení: kg/m²
  • Prázdná hmotnost: 8 417 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 12 926 kg
  • Pohonná jednotka: 2 x Bristol Pegasus Mk.XVIII
  • Výkon pohonné jednotky: 1 050 hp (783 kW)

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 378 km/h
  • Dolet: 2 905 km
  • Dostup: 5 486 m
  • Stoupavost: 320 m/min
  • Poměr výkon/hmotnost: 0,13 kW/kg

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 4-6 × kulomet Browning kalibru .303" (7,7 mm)
    • 2 v příďové střelecké věži
    • 2 v záďové střelecké věži
    • 2 na bocích (ne na všech strojích)

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Do dnešních dní se zachovaly jen dva stroje, oba jsou ve Velké Británii.

  • Wellington 1A sériové číslo N2980 je vystaven v muzeu motorismu a letectví na bývalém závodním okruhu a letišti Brooklands v hrabství Surrey. Byl vyzdvižen ze dna jezera Loch Ness ve Skotsku v roce 1985.
  • Wellington T10 sériové číslo MF628 vystavený v Royal Air Force Museum v Londýně je posledním vyrobeným kusem z podzimu 1945.

Reference[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Vickers Wellington ve Wikimedia Commons

  1. Page 40 of 101 Great Bombers By Robert Jackson