Typ VII

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Typ VII
U-570 typu VIIC
Ponorka U-570 typu VIIC zajatá Brity
Obecné informace
Uživatelé Kriegsmarine
Typ ponorka
Lodě 710 (další rozestavěny)
Zahájení stavby {{{zahájení stavby}}}
Spuštění na vodu {{{spuštění na vodu}}}
Uvedení do služby {{{uvedení do služby}}}
Osud vyřazeny
Předchůdce Typ II
Následovník Typ IX
Technické údaje Typ VIIC
Výtlak 769 t (na hladině)
871 t (pod hladinou)
Délka 67,1 m
Šířka 6,18 m
Ponor
Pohon 2 diesely, 2 elektromotory
Palivo
Rychlost 17 uzlů (na hladině)
7,6 uzlu (pod hladinou)
Dosah
Posádka 44
Výzbroj 1× 88mm kanón
1× 20mm kanón
5× 533mm torpédomet
Pancíř {{{pancíř}}}
Letadla {{{letadla}}}
Radar
Sonar
Ostatní
Technické údaje {{{podtřída2}}}
Výtlak {{{výtlak2}}}
Délka {{{délka2}}}
Šířka {{{šířka2}}}
Ponor {{{ponor2}}}
Pohon {{{pohon2}}}
Palivo {{{palivo2}}}
Rychlost {{{rychlost2}}}
Dosah {{{dosah2}}}
Posádka {{{posádka2}}}
Výzbroj {{{výzbroj2}}}
Pancíř {{{pancíř2}}}
Letadla {{{letadla2}}}
Radar {{{radar2}}}
Sonar {{{sonar2}}}
Ostatní {{{ostatní2}}}

Typ VII byla třída středně velkých ponorek německé Kriegsmarine z období druhé světové války. Je to nejvíce vyráběná ponorka v dějinách.[1] Celkem jich bylo dokončeno 710 a řada dalších byla do konce války rozestavěna.

Pozadí vzniku[editovat | editovat zdroj]

Vzorem pro vývoj této třídy byly německé ponorky typu UB III nasazené v první světové válce. Ponorky byly v řadě variant stavěny od roku 1935 až do konce války. První verze typ VIIA byla postavena v 10 kusech, verze typ VIIB byla postavena ve 24 kusech, přičemž nejznámější typ VIIC vznikl ve více než 600 kusech.[2]

Na stavbě se podílely loděnice DeschimagBrémách (6 jednotek), GermaniawerftKielu (80 jednotek), Bremer Vulkan v Brémách-Vegesacku (74 jednotek), Danzigwerft v Danzigu (42 jednotek), Flenderwerft v Lübecku (42 jednotek), NordseewerkeEmdenu (30 jednotek), Flensburger Schiffsbau ve Flensburgu (28 jednotek), Howaldtswerke v Kielu (65 jednotek), Stülcken Sohn v Hamburku (26 jednotek), Schichauwerft v Danzingu (64 jednotek), Deutsche Werke v Kielu (30 jednotek), Blohm & Voss v Hamburku (181 jednotek), Kriegsmarinewerft ve Wilhelmshavenu (29 jednotek), Oder Werke ve Štětíně (2 jednotky), Vulcan ve Štětíně (1 jednotka) a Neptunwerft v Rostocku (10 jednotek). Celkem tak bylo dokončeno 710 ponorek typu VII. Řada dalších se na konci války nacházela v různém stupni stavby.[3]

Varianty[editovat | editovat zdroj]

U 36 prvotní verze VIIA

Typ VIIA[editovat | editovat zdroj]

První verze postavená v deseti kusech pojmenovaných U 27 až U 36. Jejich stavba probíhala od roku 1935 v loděnicích Germaniawerft a Deschimag.[4]

Typ VIIB[editovat | editovat zdroj]

U 45 patří k verzi VIIB

Vylepšená verze postavená v sérii 24 jednotek v loděnicích Germaniawerft, Bremer Vulcan a Flenderwerft. Trup byl prodloužen o dva metry, takže ponorka pojmula více paliva. Kormidla byla zdvojena. Záďový torpédomet byl umístěn v tlakovém trupu a střílel mezi nimi.[5]

Typ VIIC[editovat | editovat zdroj]

Nejznámější verze této třídy. Měla prodloužený trup a zvětšenou velitelskou věž. Podtřída typ VIIC/41 měla zpevněný trup a větší hloubku ponoru.[6] Pouze na papíře vznikly podtřídy Typ VIIC/42 a VIIC/43.[7]

Typ VIID[editovat | editovat zdroj]

Varianta ponorky typu VII určená pro kladení min. Její trup byl prodloužen o 10 metrů. Dělostřelecká a torpédová výzbroj byla zachována. Min bylo neseno 15 kusů.[7]

Typ VIIE[editovat | editovat zdroj]

Nerealizovaná varianta s novými diesely Deutz.[7]

Typ VIIF[editovat | editovat zdroj]

Varianta určená k zásobování ostatních ponorek municí. Její trup byl prodloužen o více než 10 metrů. V tomto prostoru bylo uloženo 24 torpéd a chlazené potraviny. Loděnice Germaniawerft postavila pouze čtyři kusy této varianty pojmenované U 1059 až U 1062.[8]

Operační služba[editovat | editovat zdroj]

HMS Barham vybuchuje po zásahu torpédy ponorky U 331

Ponorky typu VII tvořily po celou válku jádro německých ponorkových sil. Podnikly cca 2600 bojových plaveb a potopily 190 válečných a 1175 obchodních lodí.[9] Utrpěly však těžké ztráty; ponopeno jich bylo okolo 400, přičemž na nich zahynulo 22 000 námořníků (73% celkových ztrát německých ponorkářů).[9]

Posádky ponorek této třídy dosáhly řady úspěchů. U 29 (Otto Schuhart) potopila v září 1939 britskou letadlovou loď HMS Courageous, U 47 (Günther Prien) v říjnu 1939 pronikla do Scapa Flow kde potopila bitevní loď HMS Royal Oak, U 331 (Hans-Dietrich von Tiesenhausen) v listopadu 1941 potopila britskou bitevní loď HMS Barham.[10] Sloužila na nich také řada es z řad ponorkových velitelů; například Heinrich Lehmann-Willenbrock (25 lodí), Adalbert Schnee (24 lodí), Erich Topp (35 lodí) či Joachim Schepke.[9]

Výskyt v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Příběh ponorky U 96 je zápletkou německého filmu Das Boot režiséra Wolfganga Petersena z roku 1981.[11]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Type VII submarines ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha : Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 92.  [Dále jen Pejčoch, Novák a Hájek (1993)]
  2. [Pejčoch, Novák a Hájek (1993), s. 93.]
  3. WILLIAMSON, Gordon. Kriegsmarine U-boats 1939–45 (1). Oxford : Osprey, 2002. S. 20–21.  [Dále jen Williamson (2002)]
  4. [Williamson (2002), s. 11.]
  5. [Williamson (2002), s. 12.]
  6. [Williamson (2002), s. 13.]
  7. a b c [Williamson (2002), s. 14.]
  8. [Williamson (2002), s. 15.]
  9. a b c [Williamson (2002), s. 22.]
  10. [Williamson (2002), s. 24.]
  11. [Williamson (2002), s. 23.]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha : Naše vojsko, 1993. 374 s. ISBN 80-206-0357-3. (česky) 
  • WILLIAMSON, Gordon. Kriegsmarine U-boats 1939–45 (1). Oxford : Osprey, 2002. S. 48.