Ivan Stěpanovič Koněv

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ivan Stěpanovič Koněv
Koněv na portrétu pořízeném během války
Koněv na portrétu pořízeném během války
Narození: 28. prosince 1897
Lodejno, Ruské impérium, dnes Kirovská oblast
Úmrtí: 21. května 1973 (ve věku 75 let)
Moskva, SSSR
Vojenská kariéra
Hodnost: Maršál Sovětského svazu
Sloužil: Ruské impérium Ruské impérium (1916–1917)
Flag of the Soviet Union (1923-1955).svg SSSR (1917–1962)

Ivan Stěpanovič Koněv, rusky Иван Степанович Конев (28. prosince 189721. května 1973) byl ruský vojevůdce, sovětský maršál.

Život za carského Ruska[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z ruské rolnické rodiny na dalekém severu, po absolvování školní docházky pracoval jako lesní dělník a tesař, za první světové války byl odveden k dělostřelectvu a stal se poddůstojníkem. Od léta 1917 byl politicky činný, koncem roku 1917 se zúčastnil bojových akcí proti ukrajinským jednotkám a později organizoval rudogvardějskou jednotku ve svém rodišti. Až do jara 1918 působil jako vojenský komisař újezdu a zúčastnil se také 5. všeruského sjezdu sovětů v Moskvě. V létě 1919 působil jako komisař obrněného vlaku na sibiřské magistrále, v březnu 1920 se stal komisařem brigády a později divize ozbrojených sil Dálnovýchodní republiky, po jejím začlenění do Svazu sovětských socialistických republik pak byl jmenován komisařem 17. střeleckého sboru Rudé armády.

Kariéra před Velkou vlasteneckou válkou[editovat | editovat zdroj]

Od srpna 1924 působil opět jako komisař divize, následně absolvoval zdokonalovací velitelský kurz a stal se velitelem střeleckého pluku, v létě 1929 se stal velitelem 17. střelecké divize a následně studoval na Vojenské akademii Michaila Vasilijeviče Frunzeho. Od podzimu 1934 velel 37. střelecké divizi, v březnu 1937 se stal velitelem 2. střelecké divize, díky ochraně lidového komisaře obrany, maršála Sovětského svazu Klimenta Jefremoviče Vorošilova, unikl represím a na podzim 1937 se stal velitelem 47. střeleckého sboru v Mongolsku. V červenci 1938 převzal funkci velitele 2. armády, od května 1940 velel Zabajkalskému vojenskému okruhu.

Boje v Sovětském svazu[editovat | editovat zdroj]

V rámci příprav na válku s Německem byl v květnu 1941 jmenován velitelem záložní 19. armády na Ukrajině, po vypuknutí války se však v jejím čele musel přemístit do Běloruska, kde se úspěšně zapojila do bojů o Smolensk. V září 1941 byl jmenován velitelem Západního frontu, jenž byl v následujícím měsíci zničen německými útoky a jeho od trestu smrti zachránil později maršál Sovětského svazu Georgij Konstantinovič Žukov. Od poloviny října 1941 velel vojskům Kalininského frontu, podařilo se mu zastavit německý postup, stabilizovat frontovou linii a v prosinci 1941 se jeho vojska úspěšně zapojila do protiofenzivy u Moskvy.

V průběhu jara a léta 1942 se marně pokoušel o prolomení německé obrany v oblasti Rževa, v srpnu 1942 se stal velitelem Západního frontu, jehož vojska ztroskotala při snaze o průlom nepřátelské fronty během operace Mars v oblasti Syčovky. Po krachu dalšího pokusu o ofenzívu počátkem roku 1943 byl v březnu 1943 jmenován velitelem Severozápadního frontu, koncem června 1943 se stal velitelem Stepního frontu, který rozhodl bojové akce v jižním oblouku kurského výběžku a následně se podílel na osvobozování levobřežní Ukrajiny. Od října 1943 velel 2. ukrajinskému frontu, během zimní ofenzívy 1943-1944 se podílel na osvobozování pravobřežní Ukrajiny, v únoru 1944 byl povýšen na maršála Sovětského svazu.

Osvobozování a poválečná činnost[editovat | editovat zdroj]

Koněv při osvobození Prahy 1945, foto: Karel Hájek

Od května 1944 velel vojskům 1. ukrajinského frontu, podílel se na osvobození jižního Polska, dobytí Slezska a Saska, jeho vojska se účastnila závěrečného útoku na Berlín (tvořila jižní křídlo sovětského úderného uskupení), poté osvobodila severní, střední a východní Čechy a jako první se dostala v květnu 1945 do Prahy. V červnu 1945 byl jmenován velitelem Střední skupiny sovětských vojsk v Rakousku, od června 1946 zastával funkci hlavního velitele pozemního vojska.

V květnu 1955 byl postaven do čela Hlavního velitelství spojených ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy. Na podzim 1955 vedl brutální potlačení Maďarského povstání sovětskou armádou. V červnu 1961 se stal velitelem Skupiny sovětských vojsk v Berlíně; v této funkci se podílel na řešení tzv. Druhé berlínské krize výstavbou tzv. Berlínské zdi. V létě 1968 svojí osobou zaštítil zpravodajský průzkum Československa před vpádem vojsk Varšavské smlouvy.

Vojenské zásluhy a vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Za své vojenské zásluhy byl vyznamenán dvěma tituly Hrdina Sovětského svazu, titulem Hrdina Československé socialistické republiky, sedmi Leninovými řády, Řádem Říjnové revoluce, Řádem Vítězství, třemi Řády rudého praporu, dvěma Řády Suvorova 1. stupně, dvěma Řády Kutuzova 1. stupně, Řádem rudé hvězdy, československým Řádem bílého lva 1. stupně, československým Řádem bílého lva Za vítězství 1. stupně, československým řádem Klementa Gottwalda - Za budování socialistické vlasti, mongolským Řádem bojového rudého praporu, velkokřížem polského Řádu Virtuti militari, polským Řádem grunwaldského kříže 1. stupně, tuvinským Řádem rudého praporu a desítkou dalších řádů, většinou ze zemí bývalého Sovětského svazu.

Pomníky[editovat | editovat zdroj]

Velký pomník a socha I. S. Koněva v nadživotní velikosti se nachází v Praze 6 - Bubenči na náměstí Interbrigády.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]