Vojenská okupace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Okupace. Tento článek pojednává o vojenské okupaci. O okupaci v občanském právu pojednává článek okupace (právo).
Sovětští a němečtí vojáci v okupovaném Polsku (Brest-Litovsk, 20. září 1939)

Vojenská okupace je efektivní dočasná kontrola[1] moci nad cizím územím, které nepřísluší pod formální svrchovanost okupující mocnosti.[2][3]

Takto (obvykle vojensky) ovládané území je okupované území nebo okupační zóna. Svojí dočasnou podstatou se vojenská okupace, pokud není vznesen nárok trvalé svrchovanosti, odlišuje od kolonialismu nebo anexe.[4] Rozdíl mezi anexí a okupací poprvé formuloval švýcarský filosof a diplomat Emerich de Vattel ve svém díle Zákon národů (francouzsky Droit des gens, 1758). Toto rozlišení se stalo součástí mezinárodních právních norem po napoleonských válkách a později bylo zakotveno v haagských konvencích (1907) a čtvrté ženevské konvenci (1949).

Klasifikace[editovat | editovat zdroj]

Historicky lze okupaci území klasifikovat také podle toho, jestli území před okupací náleželo nějakému jinému státu:

  • Prvotní okupace je způsob nabytí státního území, které nepodléhá moci žádného jiného státu a faktickým dlouhodobým výkonem suverénní moci nad ním. V minulosti námořní mocnosti takto rozšiřovaly svá zámořská území.
  • Vojenská okupace je násilný čin státu nebo entity, která proti vůli jiného státu nebo entity se zmocní a obsadí jeho/její území pomocí armády – jde o válečný akt. Okupující klika téměř vždy ustanoví okupační správu nebo kolaborační vládu, orgán spravující okupované území. Okupace může být dočasná (v případě druhé světové války) nebo trvalá (v případě pobaltských zemí v roce 1940, kdy byly začleněny do SSSR)

Válečné právo[editovat | editovat zdroj]

Od druhé poloviny 18. století mezinárodní právo odlišuje vojenskou okupaci země a získání území invazí a následnou anexí, rozdíl vyložil Emerich de Vattel v Zákon národů (1758). Toto rozlišení se poté stalo jasným a bylo uznáno jako princip mezinárodního práva od konce napoleonských válek. Zvykové právo beligerentní okupace se vyvíjelo jako část válečného práva a zakotvuje právní ochranu obyvatelstva pod vojenskou okupací nepřítele.

Okupační zóna[editovat | editovat zdroj]

Okupační zónou je území okupované vojsky cizího státu (okupační mocnosti), který požívá práva svrchovanosti.[zdroj?] Tento stav vyplývá obvykle z mezinárodních smluv.[zdroj?]

Okupačními zónami bylo po první světové válce například Porýní.[zdroj?] Po druhé světové válce byly okupační zóny zřízeny vítěznými mocnostmi v Německu a Rakousku.

Okupační mocnost označuje výkon moci státem, který obsadil území jiného státu nebo jeho část. Jeho vojenská správa zpravidla převezme úkoly exekutivy v obsazeném území, čímž omezuje suverenitu obsazené země. Podle Čtvrté Ženevské úmluvy mají okupační mocnosti a jejich vojenská správa řadu povinností vůči obyvatelstvu obsazených území.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Military occupation na anglické Wikipedii.

  1. A Roberts. Prolonged Military Occupation: The Israeli-Occupied Territories Since 1967 - Am. J. Int'l L., 1990, p. 47.
  2. Eyāl Benveniśtî. The international law of occupation. Princeton University Press, 2004. ISBN 0-691-12130-3, 9780691121307, p. xvi
  3. Eran Halperin, Daniel Bar-Tal, Keren Sharvit, Nimrod Rosler and Amiram Raviv. Socio-psychological implications for an occupying society: The case of Israel. Journal of Peace Research 2010; 47; 59
  4. David M. Edelstein. Occupational Hazards: Why Military Occupations Succeed or Fail. Journal of Peace Research 2010; 47; 59

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]