Švýcarsko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Švýcarská konfederace
Schweizerische Eidgenossenschaft
Confédération suisse
Confederazione Svizzera
Confederaziun svizra
Confoederatio Helvetica
Vlajka Švýcarska
Vlajka
Znak Švýcarska
Znak
Hymna: Schweizerpsalm
Geografie

Europe location CHE.png Poloha Švýcarska

Hlavní město: žádné (de iure)
Bern (de facto)
Rozloha: 41 285 km² (132. na světě)
z toho 4,1 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Dufourspitze (4634 m n. m.)
Časové pásmo: +1
Poloha: 46°47′55″ s. š., 8°13′55″ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 8,039 milionu

[1] (96. na světě, 2012)

Hustota zalidnění: 188 ob. / km²
HDI: 0,913[2] (velmi vysoký) (9. na světě, 2013)
Jazyk: němčina 63,7 %
francouzština 20,4 %
italština 6,7 %
rétorománština 0,5 %
Náboženství: katolíci 41%
protestanti 40 %
Státní útvar
Státní zřízení: Federativní stranická direktoriální republika s prvky přímé demokracie
(oficiálně konfederace)
Vznik: 1. srpna 1291 (podle legendy z 19. století)
Spolková rada: Eveline Widmer Schlumpf
Ueli Maurer (prezident pro rok 2013)
Simonetta Sommaruga
Didier Burkhalter (viceprezident; prezident pro rok 2014)
Alain Berset
Johann N. Schneider-Ammann
Doris Leuthard
Corina Casanova

kancléřka [3]

rozhodování a reprezentace: předsedu vlády Švýcarsko nezná, vláda rozhoduje v konsensu nebo hlasováním, její rozhodnutí jsou ale podřízena lidu a parlamentu; reprezentační funkci spolkového prezidenta vykonává, vedle svých dalších funkcí, každý rok jiný spolkový rada
Měna: Švýcarský frank (CHF)
HDP/obyv. (PPP): 53 367 [4] USD (5. na světě, 2012)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 756 CHE CH
MPZ: CH
Telefonní předvolba: +41
Národní TLD: .ch
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Švýcarská konfederace či Švýcarské spříseženství, krátce Švýcarsko (zastarale Švýcary) – německy Schweizerische Eidgenossenschaft, Schweiz, francouzsky Confédération suisse, La Suisse, italsky Confederazione Svizzera, Svizzera, rétorománsky Confederaziun svizra, Svizra, latinsky Confoederatio Helvetica, Helvetia – je vnitrozemní stát ve střední Evropě. Švýcarsko leží mezi Bodamským jezerem na severovýchodě, Ženevským jezerem na západě, Horním a Alpským Rýnem na východě a Rýnem na severu, Jurou na severu a jižními Alpami. Švýcarsko sousedí s následujícími státy, se kterými má suchozemské hranice: s Itálií je 734,2 km, s Francií 571,8 km, s Německem 345,7 km, s Rakouskem 165,1 km (přerušena Lichtenštejnskem) a s Lichtenštejnskem 41,1 km; celkem 1857,9 km.

Tato federace má 23 kantonů, z nichž 3 se dělí na půlkantony, má 8,039 milionů obyvatel, z toho je více jak 1/5 cizinců. Švýcarsko je členem Rady Evropy, OSN, EFTA, OECD a WTO a součástí schengenského prostoru. Jednání o vstupu do EU občané v referendu odmítli a tak, krom Lichtenštejnska, je to jediná země mimo EU v prostoru Střední Evropy.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Švýcarska.

Moderní Švýcarsko vzniklo v první polovině 19. století. Tehdejší elity do přelomu 18. a 19. století spolu soupeřících států, (kantonů), z nichž některé již byly členy starého spolku, se po posledním ozbrojeném konfliktu, 27 denní válce Sonderbundkrieg v roce 1847, odhodlaly ukončit tuto staletou tradici válčení. Podle vzoru několika předcházejících menších svazků se dohodly o vytvoření „národa vzešlého z vůle“ – německy „Willensnation“. V roce 1848 tyto snahy vyvrcholily změnou státního zřízení z konfederace na federaci, jejímž základem je spolková ústava (revidována 1874) zejména v oblasti rozšíření politických práv. K tomuto kroku vedly vedle ekonomických důvodů i důvody politické a obranné, neboť na území konfederace do té doby válčily nejen kantony a města mezi sebou, ale i mnohé tehdejší mocnosti Evropy. Menší správní celky totiž samy o sobě nemohly jednotlivě obstát jak ekonomicky, tak ani vojensky. Mimo spojenectví zvolily i směr zahraniční politiky, která ustanovovala Švýcarsko jako přísně neutrální, tedy neúčastnící se ve vojenských blocích. Zároveň konfederace začala budovat silnou spolkovou armádu určenou pro případnou vlastní obranu – jak komentuje anglické „neutral but heavily armed“.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Švýcarska.
Mapa Švýcarska s kantony, jejich hlavními městy, většími jezery a řekami
Topografie Švýcarska

Švýcarsko je se svou rozlohou 41 000 km2 malou zemí. Počet obyvatel země je 7,4 milionu a hustota obyvatelstva je 184/km², což je srovnatelné s americkým státem Maryland.

Ve Švýcarsku jsou tři typy horských oblastí: Švýcarský Jura, Švýcarská plošina a Švýcarské Alpy.

Jura je úzké, 250 km dlouhé vápencové pohoří s výškou až 1 700 m.n.m. Jura se od Alp odděluje jižně od Ženevského jezera a táhne se obloukem podél hranice s Francií. Pokrývá zhruba 10% území země.

Švýcarské Alpy tvoří více než 57% území země a patří převážně k Západním Alpám. Táhnou se převážně v od jihozápadu k severovýchodu. Rozdělují se na severní a jižní pásmo. Severní část Švýcarských Alp tvoří Bernské Alpy na západě a Glarnské Alpy. Jižní část tvoří Walliské Alpy, Tessinské Alpy a Bündnerské Alpy. Centrem Švýcarských Alp je masiv sv. Gotthard. Nejvyšším štítem Švýcarských Alp je Dufourspitze (Dufourův štít se 4 634 m. n. m.). Pramení zde několik evropských řeky: Aare, Rýn, Rhôna či Inn.

Švýcarská plošina pokrývá asi 37% území země. Nachází se mezi Jurou a Alpami a mezi Ženevským a Bodamským jezerem. V jejím centru leží město Bern. Jezera, doliny a kopce na ní vznikly působením ledovce. Tato pahorkatina je hospodářským centrem země.

Politický systém[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Švýcarska.

Občan[editovat | editovat zdroj]

Pamětní listina revize federální ústavy Švýcarska (1874)

Politickou, zákonodárnou – ale i výkonnou – moc na úrovni obcí, kantonů a konfederace představují občané, jimž jsou podřízeny i jejich parlamenty (spolkový, kantonální, městské), někde nazývané radou (kantonální, městská, obecní) – „občan je nejvyšším suverénem“.

Suverénem na úrovni obcí/měst, kantonů a na úrovni spolkové je lid, tedy občané, jimž podléhají s konečnou platností všechna rozhodování, což je zakotveno ve spolkové ústavě a ústavách kantonů:

  • o zákonech a ústavách,
  • o věcných záležitostech.

V praxi je zvykem, některá práva – podle oblasti a zájmů – propůjčit reprezentantům. Jedná se ale vždy o propůjčení dočasné a záleží na spokojenosti občanů, jestli si tu či onu pravomoc nevrátí do svých výlučných kompetencí.

Politická práva občana[editovat | editovat zdroj]

K politickým právům občanů – na úrovni obcí/měst, kantonů a úrovni spolkové patří:

  • referendum, (právo veta) jehož rozhodnutí jsou pro reprezentanty závazná:
    • povinné, při změnách ústavy,
    • fakultativní, při změnách zákona, (pokud se pro referendum během 100 dní vysloví nejméně 50 000 voličů, nebo 8 kantonů, uskuteční se celostátní hlasování o tomto zákoně),
  • iniciativa, (návrh zákona) pro reprezentanty závazná, tedy pokud během 18 měsíců iniciátoři „iniciativy“ získají podpisy 100 000 voličů, uskuteční se celostátní hlasování o navrhovaném zákoně,
  • petice, která je pozůstatkem z ještě nevyvinuté demokracie počátku 19. století.

volební právo:

Poměrný systém[editovat | editovat zdroj]

Spolkový parlament

Původní starší většinový systém v reprezentativní části politiky během 19. a 20. století nahradil systém poměrný. Tato – ve vyspělých demokraciích běžná – forma zaručuje účast i těch, kteří jsou mnohde jinde stále ještě z reprezentativní politiky vyloučeni. Jedním ze základů jeho fungování je kolegialita a konkordance, tedy nutnost, ne-li samozřejmost („společenská objednávka“), najít věcná řešení a to přes často rozdílná stanoviska, názory a zkušenosti.

Rovnoprávnost žen[editovat | editovat zdroj]

Zajímavostí je, že na spolkové úrovni bylo volební a hlasovací právo pro švýcarské ženy ustaveno až v únoru roku 1971. Předtím volili a hlasovali pouze muži starší 20 let, v 19. století ale jenom pokud byli schopni vojenské služby.

Na kantonální úrovni to trvalo zrovnoprávnění žen ještě déle. V roce 1990 bylo hlasovací právo pro ženy zavedeno i v Appenzellu Innerrhodenu a to i přes odpor voličů (mužů) rozhodnutím nejvyššího soudu.

Spolkový parlament[editovat | editovat zdroj]

Rada států
Národní rada

Spolkový parlament je dvoukomorový a tvoří jej Rada států a Národní rada. Pro vstup do parlamentu neexistuje žádná procentuální hranice. Tyto komory volí nejvyšší spolkový výkonný orgán, sedmičlennou spolkovou radu. Spolková rada je volena na základě principu Konkordance tj. začlenění pokud možno největšího podílu stran do vlády. Momentálně mají strany podílející se na vládě (zastoupené ve Spolkové radě) 217 z 246 křesel v parlamentě. Členové parlamentu i Spolkové rady jsou voleni na 4 roky.

Rada států[editovat | editovat zdroj]

Rada států (Ständerat) má 46 členů (2 zástupci za každý kanton, 1 za každý polokanton). Způsob volby do Rady států je v kompetenci jednotlivých kantonů, v každém se volí jiným způsobem.

Národní rada[editovat | editovat zdroj]

Národní rada (Nationalrat) má 200 členů (členové jsou voleni proporčním systémem v každém kantonu zvlášť na dobu 4 let). Schází se po dobu 3 týdnů 4x do roka

Prezident[editovat | editovat zdroj]

Prezident konfederace je volen Sjednoceným spolkovým parlamentem (obě komory se při těchto příležitostech sloučí) ze členů Spolkové rady na jeden rok. Švýcarský prezident stojí v čele Spolkové rady, která ve Švýcarském politickém systému plní funkci federální vlády. Ústava definuje pozici prezidenta v celém systému jako "prvního mezi rovnými." V praxi to znamená, že nemá pravomoc rozpustit parlament a už vůbec nemůže určovat směr vládní politiky. Prezidentský úřad slouží ke snadnější reprezentaci vrcholných orgánů Švýcarska v zahraničí, ale i uvnitř země.

Federace[editovat | editovat zdroj]

Švýcarsko je federace (románské úřední jazyky v názvu státu stále užívají historické označení konfederace). Federací tvoří 26 spolkových států (kantonů).

Obrana a bezpečnost[editovat | editovat zdroj]

Administrativní rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Švýcarský kanton.
Švýcarské kantony

Švýcarsko je federací 26 autonomních kantonů, které jsou zcela rovnoprávné navzájem i na federální úrovni, s výjimkou šesti kantonů (dříve úředně a dodnes hovorově nazývaných polokantony), které mají pouze jednoho zástupce v Radě států a poloviční váhu při hlasováních podle kantonů. Každý z kantonů má vlastní parlament, zákony, vládu, rozpočet i ústavu, podobně jako je tomu ve spolkových zemích Německa nebo státech USA.

Kanton Hl. město Kanton Hl. město
Wappen Aargau matt.svg Aargau Aarau Wappen Nidwalden matt.svg *Nidwalden Stans
Wappen Appenzell Ausserrhoden matt.svg *Appenzell Ausserrhoden Herisau Wappen Obwalden matt.svg *Obwalden Sarnen
Wappen Appenzell Innerrhoden matt.svg *Appenzell Innerrhoden Appenzell Wappen Schaffhausen matt.svg Schaffhausen Schaffhausen
Coat of arms of Kanton Basel-Landschaft.svg *Basel-Landschaft Liestal Wappen des Kantons Schwyz.svg Schwyz Schwyz
Wappen Basel-Stadt matt.svg *Basel-Stadt Basel Wappen Solothurn matt.svg Solothurn Solothurn
Wappen Bern matt.svg Bern Bern Coat of arms of canton of St. Gallen.svg St. Gallen St. Gallen
Wappen Freiburg matt.svg Fribourg Fribourg Wappen Thurgau matt.svg Thurgau Frauenfeld
Wappen Genf matt.svg Ženeva Ženeva Wappen Tessin matt.svg Ticino Bellinzona
Wappen Glarus matt.svg Glarus Glarus Wappen Uri matt.svg Uri Altdorf
Wappen Graubünden matt.svg Graubünden Chur Wappen Wallis matt.svg Valais Sion
Wappen Jura matt.svg Jura Delémont Wappen Waadt matt.svg Vaud Lausanne
Wappen Luzern matt.svg Lucern Lucern Wappen Zug matt.svg Zug Zug
Wappen Neuenburg matt.svg Neuchâtel Neuchâtel Wappen Zürich matt.svg Curych Curych

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Švýcarska.

Ještě v 19. století bylo Švýcarsko jen v některých oblastech hospodářsky vyspělým státem, vynikalo však v řemeslech a průmyslu (zpočátku hodinářství, které vzniklo jako zimní zaměstnání zemědělců). Malé a jemné přístroje, které nevyžadovaly velkou dopravu materiálů a suroviny, daly základ přesnému strojírenství a později i těžkému. Současně s tímto se rozvíjí obory chemie a farmacie. I zemědělství se s rozvojem průmyslu rozvíjí, stoupá produkce a zpracování potravin (např. proslavené sýry, čokolády).

Pro udržení ekonomiky hovoří i integrovaná specializovaná ekonomika, špičkový průmysl, produkční a distribuční systémy a finančnictví na trzích Evropy a celého světa.

Síla a základ švýcarské ekonomiky je v malých a středních firmách, které vytvářejí přes 90 % jejího HDP.

Průmysl[editovat | editovat zdroj]

Hodinky Omega Speedmaster. Polovina světové produkce hodinek pochází ze Švýcarska.[5]

Švýcarsko v průběhu rozvoje změnilo z převážně zemědělsky orientovaného státu (kantonů) ve stát s rozvinutým průmyslem různého charakteru: hodinářství, přesné a jemné strojírenství, přístrojová technika, chemický průmysl, potravinářský průmysl, farmaceutický průmysl, lékařské přístroje a vybavení aj.

Věda a výzkum[editovat | editovat zdroj]

Ve Švýcarsku má sídlo mnoho renomovaných vědeckých a výzkumných společností, které se zabývají činností v různých oblastech vědy, např. CERN pro jaderný výzkum, HFSJG (High Altitude Research Stations Jungfraujoch and Gornergrat) pro výzkum kosmického záření a jiných výzkumů ve velkých nadmořských výškách, dále pak veřejné vzdělávací instituce (univerzity, polytechnika), instituty velkých společností, aplikace výzkumu v praxi atd.

Služby[editovat | editovat zdroj]

Švýcarské bankovky

Patrně nejznámější oblastí služeb ve Švýcarku je bankovnictví, známé bankovním tajemstvím udržované i přes tlaky konkurence (USA, nověji Londýna ale i Německa) je oslabit. Významnou bankou je UBS (největší švýcarská a jedna z největších na světě), Credit Suisse (druhá největší) a mnoho dalších. Zajímavostí jsou soukromé bankovní domy, kde jejich majitelé ručí celým svým jměním. Do této oblasti patří i pojišťovny jako jsou Winterthur, Zürich, Baloise aj.

Ve finančních službách (banky, pojišťovny, zakládané s rozvojem průmyslu a železnice) se Švýcarsko stalo mezinárodním pojmem. Započínající ekonomický rozmach země, sice zpomalený 2. světovou válkou, umožnil po jejím ukončení rychlý rozvoj a prosperitu.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Doprava je spojujícím odvětvím pro celé hospodářství, propojující infrastrukturu Švýcarska.

  • hustá sít silnic a dálnic, silnice přes průsmyky (pass), tunely, poštovní autobusy (Postauto),
  • městská a aglomerační doprava, autobusy, příměstské rychlodráhy (S-Bahn), systémy dopravních sítí,
  • železnice, lanovky: SBB-CFF-FFS a další, horské dráhy, horské lanovky,
  • přeložení ze silnice na železnici, zejména tranzitní dopravy,
  • letecké společnosti, Swiss (Swiss International Air Lines), nově vzniklé nízkonákladové společnosti („Swissair without air“), letiště.

Turistika[editovat | editovat zdroj]

Údolí Sertig v kantonu Graubünden

Turistika přispěla v 19. a 20. století k rozvoji těch nejchudších částí Švýcarska, Alp. Zpočátku záležitost patřící bohaté aristokracii se v druhé polovině 20. století stala záležitostí dostupnou pro širokou oblast obyvatel planety.

Turistika v Alpách je po rozvoji dopravy, a tím i dostupnosti do hor, k jezerům atd., významnou oblastí hospodářství Švýcarska, neboť na sebe váže množství činností, které s ní souvisejí: hotely, penziony, privátní ubytování, restaurace, sport, kultura.

K nejnavštěvovanějším místům patří:

Švýcarské speciality, zajímavosti: Glacier Express, SBB-CNF-FFS, …
Nejznámější tradiční švýcarská jídla: fondue ze sýra, Raclette, Rösti, …

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Švýcarska.

Uvědomění národa[editovat | editovat zdroj]

Důležité bylo pro Švýcary poznání, že války nevedou k prosperitě a spokojenosti lidu. Poznání na svou dobu revoluční, které se v ostatních státech Evropy prosadilo teprve až o století později, po ukončení 2. světové války. Ve Švýcarsku (kde „občan je nejvyšším suverénem“) a některých státech USA byl běžný vliv lidu na politiku státu již od posledních desetiletí 19. století. Ostatní evropské státy dospěly k tomuto taktéž, ale až o století později, kdy se v ostatní Evropě začíná diskutovat o participaci občanů na politice.

Jazyk[editovat | editovat zdroj]

Úřední jazyky ve Švýcarsku (celkem/ švýc. populace):[6]       němčina (65,3%; 73,2%)       francouzština (22,4%; 23,1%)       italština (8,4%; 6,1%)       rétorománština (0,54%; 0,7%)

Švýcarsko již ve své ústavě přijaté v 19. století deklarovalo rovnoprávnost jazyků původně žijících obyvatel. Zákonem zaručené je právo na komunikaci se spolkovými úřady ve všech úředních jazycích. Švýcarsko má tedy čtyři úřední jazyky. Dobrovolně, podle svých možností, se přidávají i některé další úřady na úrovni kantonů a obcí. S pokračující integrací cizinců a imigrantů úřady umožňují komunikaci i v jiných jazycích. Hojně rozšířeným jazykem je také angličtina.

Všeobecně rozšířeným omylem je názor, že všichni Švýcaři hovoří všemi čtyřmi úředními jazyky své země. Např. Švýcaři, jejichž mateřštinou je němčina, se ve škole sice většinou učí jako první cizí jazyk francouzštinu a jako další angličtinu (v některých kantonech je tomu naopak), ale italsky již mluví jen málokterý z nich.

Němčina[editovat | editovat zdroj]

Němčinou hovoří 63,7 % obyvatel. Němčina je hlavním úředním jazykem na severu, ve středu a na východě Švýcarska (celkem ve 13 kantonech a 6 polokantonech včetně kantonu Graubünden) a dále druhým úředním jazykem v kantonech Fribourg a Wallis. V německy mluvících částech se v běžném styku používá švýcarská němčina, jeden z alemánských dialektů.

Francouzština[editovat | editovat zdroj]

Francouzštinou hovoří 20,4 % obyvatel. Francouzština je hlavním úředním jazykem v 6 kantonech (Fribourg, Jura, Neuchâtel, Vaud, Wallis, Ženeva) a druhým úředním jazykem kantonu Bern.

Italština[editovat | editovat zdroj]

Italštinou hovoří 6,7 % obyvatel. Italština je hlavním úředním jazykem v kantonu Ticino a druhým úředním jazykem kantonu Graubünden.

Rétorománština[editovat | editovat zdroj]

Rétorománštinou hovoří 0,5 % obyvatel. Rétorománština je třetím úředním jazykem kantonu Graubünden. O rétorománštině se někdy hovoří jako o poloúředním (polooficiálním) jazyce. Právo na komunikaci se spolkovými úřady v tomto jazyce mají pouze lidé, pro něž je rétorománština jazykem mateřským. Toto právo získali navíc rétorománsky hovořící Švýcaři až po referendu v roce 1996, teprve tehdy dostala rétorománština status úředního jazyka (do té doby byla od roku 1938 pouze národním jazykem Švýcarska. Do této doby mohli Švýcaři komunikovat s úřady rétorománsky pouze na kantonální úrovni v kantonu Graubünden).

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Svoboda vyznání je garantována švýcarskou ústavou (článek 15 Ústavy). Referendem v roce 1973 byly z Ústavy vypuštěny články bránící jezuitskému řádu usadit se v zemi, které byly součástí ústavy od roku 1848.

V zemi neexistuje oficiální státní církev, většina kantonů (kromě Ženevy a Neuchâtelu) však finančně podporuje buď římskokatolickou, starokatolickou nebo švýcarskou reformovanou církev.

Zastoupení příslušníků jednotlivých vyznání: římští katolíci 41,82%, švýcarská reformovaná církev 33,04%, jiní protestanti 1,94%, Svědkové Jehovovi 0,49%, muslimové 4,26%, pravoslavní 1,80%, hinduisté 0,38%, židé 0,25 %, buddhisté 0,25%, starokatolíci 0,18%, bez vyznání 11,11% a

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Švýcarská kultura.
Jean-Jacques Rousseau nebyl jen spisovatel, ale také vlivný filozof 18. století[7] (socha v Ženevě).
Koncerty s alphorny ve městě Vals

Švýcarská kultura vznikla na rozhraní okolních kulturních oblastí, kterými byla ovlivněna. Časem se však vyvinula jako samostatná kultura. Někdy je těžké mluvit o švýcarské kultuře jako o homogenní, protože se sama dělí podle jazykových oblastí. Pro zemi je typické zejména vzájemné ovlivňování s Francií, Německem a Itálií. Mnoho švýcarských umělců je pokládano v těchto zemích za jejich vlastní. Vznik kulturních památek v zemi měla zpočátku na svědomí církev, později měšťané a patriciát neboť země nebyla na rozdíl od zbytku Evropy ovládaná feudály. Podporováno bylo hlavně stavitelství (románské katedrály v Bernu, Sionu Chur, Ženevě, gotická katedrála v Lausanne, renesanční kostely v kantonu Ticino či radnice v Lucernu, Solothurnu a Brigu, barokní kláštery v Einsiedelu a St. Gallenu), cizí stavitelé, přitahováni i větší svobodou země vybudovali krásná centra měst jako Bern, Freiburg, Lucern či St. Gallen.

Švýcarsko podstatným dílem přispělo k rozvoji moderní architektury (Le Corbusier, Mix Bill), malířství (Felix Vallotton, Paul Klee) a sochařství (Alberto Giacometti, Jean Tinguely).

Švýcarská hudba nikdy nebyla celosvětově známá, ale v zemi se vyvinula lidová hudba spolu s lidovými tanci typická pro jednotlivé regiony. Hudebním nástrojem zvláštním pro Švýcarsko je dechový nástroj Alphorn, v minulosti používáný pastýři. Z této země jsou známý hudebníci jako skupina Celtic Frost která položila základy extrémnímu metalu, progresivní thrasheři Coroner nebo DJ Bobo známý popovými popěvky.

Co se týče literatury, je Švýcarsko rozděleno podle jazykových oblastí na čtyři části: německou, francouzskou, italskou a rétorománskou. Její vznik se datuje do období 15. - 16. století. K nejznámějším dílům švýcarské literatury patří drama Vilém Tell od Friedricha Schillera. Ze Švýcarska však pocházeli i jiní autoři: Jean-Jacques Rousseau byl ze Ženevy, kritik a historik Jacob Burckhardt nebo další spisovatelé jako Gottfried Keller, Conrad Ferdinand Meyer, Jeremias Gotthelf a Charles-Ferdinand Ramuz. Hermann Hesse a Carl Spitteler získali za svá díla Nobelovu cenu. Ve 20. století to byli zejména Friedrich Dürrenmatt a Max Frisch.

V zemi vycházejí regionální periodika (také podle jazykových oblastí), ale i několik celostátních, například Neue Zürcher Zeitung.

Švýcarská veřejná vysílací společnost SRG SSR idée suisse vysílá televizní program v jazykových mutacích pro každou jazykovou skupinu (kromě rétorománské) a rozhlasové programy (včetně rétorománských).

K známým vědcům žijícím ve Švýcarsku patřil Albert Einstein, který se do země přistěhoval roku 1895 a občanství získal v roce 1901.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Nejznámějším současným sportovcem je Roger Federer, bývalá tenisová světová jednička.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Population size and population composition [online]. Neuchâtel: Federal Statistical Office, [cit. 2013-10-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Human Development Report 2013 [online]. United Nations, 2013, [cit. 2013-03-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Admin.ch [online]. [cit. 2012-06-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. [1]
  5. Watches [online]. Swissworld.org, [cit. 2012-02-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Bevölkerung, Strukturerhebung der eidgenössischen Volkszählung 2011: Bevölkerung nach Sprache und Religion, Ständige Wohnbevölkerung ab 15 Jahren nach Hauptsprachen, 2011 [XLS]. Neuchâtel: Swiss Federal Statistical Office, 2013, 30 May 2013, [cit. 2013-12-22]. Dostupné online. (German, French, or Italian) 
  7. Art in literature cp-pc.ca. Retrieved on 14 December 2009

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]