Barokní architektura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Column impost.svg
Architektonické směry
Neolitická architektura
Architektura starověkého Egypta
Sumerská architektura
Antická architektura
Architektura starověkého Řecka
Architektura starověkého Říma
Raně křesťanská architektura
Byzantská architektura
Incká architektura
Předrománská architektura
Islámská architektura
Románská architektura
Gotická architektura
Renesanční architektura
Manýrismus
Barokní architektura
Georgiánská architektura
Rokoko
Empír
Klasicistní architektura
Novorománský sloh
Neobyzantská architektura
Novogotika
Novorenesance
Neobarokní architektura
Neoklasicismus
Monumentalismus
Architektura romantismu
Purismus
Secesní architektura
Kubismus
Dekorativismus
Konstruktivismus
Funkcionalismus
Rurální funkcionalismus
Socialistický realismus
Neofunkcionalismus
Brutalismus
Moderní architektura
Postmoderní architektura
Minimalismus
Související články
Pohled na oltář v kostele sv. Stanislava, Vilnius, Litva

Barokní architektura se vyznačuje především monumentálními stavbami, které porušovaly všechna tehdejší pravidla. Vzniklo množství církevních staveb (kostely, kláštery) a téměř stejné množství světských staveb (městské domy pro šlechtu, kterým se říkalo „hotely“, paláce, letohrádky, zámky, školy a radnice).

Hlavní složky architektury[editovat | editovat zdroj]

Palác polského krále Jana III. Sobieského, Varšava, Polsko.

Když porovnáme barokní architekturu s předcházejícími obdobími (gotika a renesance), zjistíme, že se snažila o porušování pravidelnosti a střídmosti, jak to tehdy bylo zvykem. Budovy byly stavěny na nepravidelných a komplikovaných půdorysech, měly množství oblouků a elips; na druhé straně architekti stavěli budovy symetrické, protože hlavní důraz kladli na vnější dojem a ne na funkčnost; a to i za cenu toho, že někde vznikla falešná brána, okno či dveře. Kvůli symetrii budovy se často stávalo, že jedna její část byla využívána jako obytná budova, ale druhá - přestože vypadala úplně stejně - byla využívána jako hospodářská budova.

Avšak nejdůležitější složkou barokní architektury je pohyb. Menší stavby, fontány, ale i sochy bylo potřeba vnímat jako živé organismy, cílem bylo jejich zachycení v nějakém pohybu - s každým úhlem pohledu poskytovaly jiné zobrazení, jiný výraz, jinou podobu. V tomto umění se mazaly hranice mezi architekturou, plastikou a malbou, díky čemuž vznikala celistvá umělecká díla, v nichž nebyla technika práce důležitá; podstatný byl jen výsledek a hlavně dojem, jakým dílo působilo na lidi (například při stejných stropech místností se freskami vytvářela iluze kupolí apod).

Výzdoba[editovat | editovat zdroj]

Mramorový sál, Belvedér, Vídeň, Rakousko. Jediným skutečným prvkem je fragment okna v horním a dolním levém rohu - všechno ostatní je jen iluze.

Velmi rafinovaně se pracovalo se světlem a prostorem (především u chrámů). Tyto stavby byly světlejší než v dřívějších dobách, přičemž světlo bylo jedním ze způsobů, jak zvýšit dramatičnost. Stěny, kupole a stropy pokrývaly malby znázorňující nebe s postavami světců nebo mytologických postav, budící pocit kulatosti nebo téměř nekonečně vysokých stropů.

Na výzdobu se používalo velmi často zlato, štuk, barevný umělý mramor a pestré barvy, které jen umocňovaly pocit pompéznosti, vznešenosti, nadřazenosti a nesmírného bohatství, a to jak u chrámových, tak i u světských staveb. Kromě toho vzbuzovaly pocit malosti a nicotnosti, což bylo považováno za správnou cestu k pokoře.

Z materiálů se na stavbu budov používaly především cihly a malta. Stěny byly omítnuté silnou vrstvou malty bez rozdílu stavebního materiálu, ze kterého byly postavené (cihly, kámen nebo obojí), díky čemuž vznikala bohatá štuková výzdoba. V módě byly i klenby různého druhu (kupole, klášterní klenba, křížová klenba), které se často v rámci stavby prolínaly s jinými klenbami, což kladlo vysoké nároky na zručnost a přesnost stavitele.

Urbanismus[editovat | editovat zdroj]

Mapa Versailles, Francie, z roku 1746: Je na ní dobře vidět šachovnicové uspořádání ulic, koncentrické body a diagonální osy.

Od středověku se města stavěla podle přesných plánů, které braly ohled na potřeby obchodu, dopravy a bezpečnosti, důraz se kladl i na estetickou stránku. Ideální město bylo předmětem studií; mělo symetrický centrální půdorys a ulice a domy se rozbíhaly do tvaru hvězdy nebo šachovnice. V takovém stylu byla postavena nejen evropská, ale i mnohá koloniální města (Neuf-Brisach, 1689; Kalmar, 1648, nebo Mannheim, který byl postaven hned po ukončení třicetileté války. Mezi nejznámější architekty této doby patřili Gian Lorenzo Bernini, Jacques Perret, Salomon de Brosse nebo Nicodemus Tessin.

V Itálii se architekti museli spokojit s přestavbou už existujících míst, to často zasahovalo do konečného vzhledu města, ale i do jejich plánů, které se často odkláněly od ideálního řešení. V tomto období zde vznikla např. Kolonáda před chrámem sv. Petra ve Vatikánu (Gian Lorenzo Bernini, 1665) nebo náměstí Santa Maria della Pace (Pietro da Cortona, 1656/1657), které se změnilo jen přetvořením existujících starých průčelí domů.

Ve Francii v roce 1635 navrhl Jacques Lemercier město a zámek Richelieu a po roce 1665 dal francouzský král Ludvík XIV. rozšířit lovecký pavilón na zámku Versailles. Stavbou pověřil architekta Louise Le Vau a zahrady měl projektovat Andrého Le Nôtre. Jejich úlohou bylo vytvoření sídelního královského města. Zámek byl postaven mezi parkem a městem Versailles, které s ním tvořilo harmonický celek, a zámek samotný se skládal z množství budov, uspořádaných okolo náměstí. Nová architektura se projevila i v Paříži, kde působil architekt Julian Hardouin Mansart. Ten projektoval např. dvě hlavní pařížská náměstí - Victoires a Vendôme.

Francouzská hraniční pevnost Neuf-Brisach

V Holandsku začalo v roce 1607 rozšiřování Amsterdamu, který byl v tomto období nejbohatším obchodnickým městem v Evropě. V roce 1634 byl Stockholm povýšen na hlavní město Švédského království. Ležel na několika ostrovech, přičemž na třech hlavních ostrovech se nacházelo středověké území města. To sa později rozšířilo na pevninu v podobě šachovnicových ulic a diagonálních os. Přestavby se ujal Nicodemus Tessin mladší, ale ani jemu se nepodařilo splnit ideál barokního města.

Související články[editovat | editovat zdroj]