Brutalismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Column impost.svg
Architektonické směry
Neolitická architektura
Architektura starověkého Egypta
Sumerská architektura
Antická architektura
Architektura starověkého Řecka
Architektura starověkého Říma
Raně křesťanská architektura
Byzantská architektura
Incká architektura
Předrománská architektura
Islámská architektura
Románská architektura
Gotická architektura
Renesanční architektura
Manýrismus
Barokní architektura
Georgiánská architektura
Rokoko
Empír
Klasicistní architektura
Novorománský sloh
Neobyzantská architektura
Novogotika
Novorenesance
Neobarokní architektura
Neoklasicismus
Monumentalismus
Architektura romantismu
Purismus
Secesní architektura
Kubismus
Dekorativismus
Konstruktivismus
Funkcionalismus
Rurální funkcionalismus
Socialistický realismus
Neofunkcionalismus
Brutalismus
Moderní architektura
Postmoderní architektura
Minimalismus
Související články
Brutalistické Královské divadlo v Londýně
James Stirling - Strojní fakulta University of Leicester
Moshe Safdie - Habitat 67 v Montrealu
Česká podoba brutalismu - Hotel InterContinental Praha

Brutalismus je moderní architektonický styl, který svůj vrchol zažíval v letech 19541970. Název vychází z francouzského (béton) brut, („drsný beton“).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Jako brutalisté byli poprvé označeni mladí architekti, kteří v roce 1954 na IX. kongresu CIAM v Aix-en-Provence vytvořili buřičskou skupinu, která obvinila CIAM, že ztrácí zájem o ideály moderní architektury. Hlavním terčem jejich kritiky byla Athénská charta, které vyčítali přílišnou mechaničnost. Touto rebelií proti staré generaci architektů (především Le Corbusierovi a Walteru Gropiovi) vlastně zapříčinili rozpad CIAMu.

V roce 1954 byla v britském městě Hunstantonu dokončena budova střední školy. Jejími autory byly Alison a Petr Smithsonovi. Bloky budov odpovídaly na první pohled běžnému pojetí mezinárodního stylu. Nová na nich byla záměrná konstrukční pravdivost v extrémním přiznání materiálů a obslužných prvků. Nové tedy byly jednak surově betonové povrchy stěn a stropů, jednak způsob volného viditelného vedení potrubí. Architektonickou dominantou školy se dokonce stala kovová konstrukce nesoucí požární vodní nádrž. Sami autoři začali používat ještě v době studií termín brutalismus. V souvislosti s Le Corbusierovými pracemi v surovém betonu se pod pojmem brutalismus začaly zařazovat stavby s přiznaným, neopracovaným neomítnutým a nijak neupravovaným betonovým povrchem.

Prostý beton však není jediný vyjadřovací prostředek brutalistů. Svébytnou odrůdu brutalismu vytvořil britský architekt James Stirling. Používanými materiály -cihlou a prosklenou ocelovou konstrukcí- vycházel z tradice anglického industriálního stavitelství, obohacenou nezvyklými prostorovými i výtvarnými řešeními. Příkladem tohoto přístupu může být jeho budova Strojní fakulty University of Leicester, která je údajně inspirována odpalovací rampou na mysu Canaveral.[1]

Teoretická základna[editovat | editovat zdroj]

Cíle mladých brutalistů zřejmě nejzřetelněji shrnul teoretik Reyner Banham: "Považujeme architekturu za bezprostřední výsledek životního způsobu... Od jednotlivého stavebného díla... jsme postupovali k vyšetřování... lidského soužití a vztahu, ve kterém se... ocitají stavění a společnost. Brutalismus se pokouší... odpovídat společnosti masové produkce a vyzískat ze spletitých a mocných sil... drsnou poezii. Brutalismus žádá zapamatovatelný obraz stavby, jasné zvýraznění konstrukce a jasné vyjádření materiálu. Architekti mají postupovat podle reality daného místa v dané době."[2]

Teoretické základy brutalismu vznikaly pod silným vlivem teoretika architektury Colina Rowea, který označil jako jeden z prvních modernu a mezinárodní styl za mrtvé. Podle jeho názoru byly i v těchto slozích používány kánony starých slohů, ačkoli samotnými architekty byly pokrytecky odmítány. Roweovy teorie nalezly uplatnění především v tvorbě jeho žáka Jamese Stirlinga.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Brutalismus, stejně jako modernismus, minimalismus a internacionalismus je architektonický styl bohatý na opakování a pravidelnost. Brutalismus ovšem tuto základní koncepci obohacuje autorskými prvky, zpravidla mohutně formovanými a často také nepravidelnými betonovými plochami. Použitý beton má strukturu získanou odléváním do záměrně drsného a hrubého dřevěného bednění (tzv. „pohledový beton“).

Častým brutalistickým prvkem, použitým mj. na Unité d'Habitation jsou mohutné betonové rozšiřující se betonové pilíře, na nichž celá budova stojí.

Na rozdíl od funkcionalismu, na který navazuje, není brutalismus mechanicky aplikovatelným systémem pravidel. Brutalistické stavby jsou naopak vždy výrazně autorským, tvůrčím počinem a mají proto známky jistého exkluzivismu. Brutalismus nikdy nedosáhl takového rozšíření, jako klasický funkcionalismus a jeho deriváty.

Brutalismus je výrazně dominantní a záměrně působí ohromující jednoznačností a pádností svého projevu. Brutalistické stavby proto byly často kritizovány pro ignorování architektonických či historických okolní zástavby. Zatímco architekti brutalistickými stavbami byli fascinováni, široká veřejnost je vždy spíše odmítala.

Světoví architekti[editovat | editovat zdroj]

Čeští architekti[editovat | editovat zdroj]

Stavby v Česku[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Sám svůj styl za brutalismus neoznačoval.[zdroj?]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HAAS, Felix. Architektura 20. století. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, n.p., 1980. ISBN 14-706-80. Kapitola Vzory a ráz brutalistní architektury, s. 391.  
  2. HAAS, Felix. Architektura 20. století. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, n.p., 1980. ISBN 14-706-80. Kapitola Teorie brutalismu, s. 388.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Pošva, Sedláková, Staňková, Voděra. Architektura v proměnách tisíciletí. ISBN 80-86817-10-5
  • HAAS, Felix. Architektura 20. století. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, n.p., 1980.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]