Renesanční architektura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Column impost.svg
Architektonické směry
Neolitická architektura
Architektura starověkého Egypta
Sumerská architektura
Antická architektura
Architektura starověkého Řecka
Architektura starověkého Říma
Raně křesťanská architektura
Byzantská architektura
Incká architektura
Předrománská architektura
Islámská architektura
Románská architektura
Gotická architektura
Renesanční architektura
Manýrismus
Barokní architektura
Georgiánská architektura
Rokoko
Empír
Klasicistní architektura
Novorománský sloh
Neobyzantská architektura
Novogotika
Novorenesance
Neobarokní architektura
Neoklasicismus
Monumentalismus
Architektura romantismu
Purismus
Secesní architektura
Kubismus
Dekorativismus
Konstruktivismus
Funkcionalismus
Rurální funkcionalismus
Socialistický realismus
Neofunkcionalismus
Brutalismus
Moderní architektura
Postmoderní architektura
Minimalismus
Související články
Svatopetrská bazilika v Římě

Renesanční sloh (z franc. renaissance, Ital. rinascimento, obrození) vznikl v italských městech 15. století jako výraz světského a humanistického sebevědomí zámožných měšťanů a nového zájmu o starověké umění. V soutěživém prostředí městských států se měšťané potřebují prezentovat a také města navzájem soutěží ve svých reprezentačních stavbách. V architektuře tak došlo k výraznému obratu a velkým změnám.

Renesanční architekti se opět inspirovali antickými, zejména římskými stavbami (viz také klasická řádová architektura), jejich souměrností, jednoduchostí geometrických tvarů a pravidelností proporcí, důležité je také zachování lidského rozměru u staveb světských. Renesanční architektura se tedy odlišuje od gotiky celým svým zaměřením; hlavním stavebníkem monumentálních staveb se místo církve pozvolna stává město a měšťané, šlechta nebo panovník. Vznikají nové typy světských staveb, jako je předměstská vila, zámek, palác nebo radnice. Městský dům ani zámek už nemá funkci obrannou, ale spíše reprezentativní. Vedle kamene se začaly užívat v mnohem větší míře cihly, stavby se zpravidla omítají a zdobí štukem nebo mramorovým obkladem. Hojně se uplatňuje vnější sloupořadí, valená klenba a kupole a schodiště se stává samostatným architektonickým prvkem. Vzniká nový druh výzdoby spíše ploché fasády zvaný sgrafito. Místo lomených oblouků nastupují kruhové a u oken a dveří převládají jednoduché obdélné tvary.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Renesanční architektura vznikla ve Florencii počátkem 15. století a rychle se rozšířila po dalších bohatých, hlavně severoitalských městech (Mantova, Vicenza, Pisa, Janov, Benátky, Řím). Navazuje na humanistický obrat v literatuře (Dante, Petrarca) a v malířství (Giotto, Fra Angelico), který začal už kolem roku 1300. V italské architektuře se gotický sloh nikdy příliš neprosadil a návrat k římským vzorům byl o to snazší, že ji ovlivňovaly po celý středověk. Za počátek renesanční architektury se obecně pokládá Filippo Brunelleschi (1377–1446) a jeho kupole dómu ve Florencii. Právě zde je dobře vidět, jak dokonale mohl navázat na středověkou stavbu s mramorovým obložením.

Raná renesance[editovat | editovat zdroj]

První fáze renesanční architektury, raná renesance či italsky quattrocento začíná kolem roku 1420 a sahá do konce 15. století. Roku 1415 byl ve švýcarském klášteře objeven rukopis Vitruviova spisu „O architektuře“ z 1. století př. n. l. a kolem 1450 sepsal italský humanista Leon Battista Alberti vlivný spis „O stavitelství“, který pomohl myšlenky italské renesanční architektury šířit – zejména do Francie, do Uher a jižního Německa. Alberti pojektoval několik kostelů a upravil hlavní průčelí kostela S. Maria Novella ve Florencii (1451).

Vrcholná renesance[editovat | editovat zdroj]

Vrcholná renesance zahrnuje první polovinu 16. století a mezi hlavní autory patří Donato Bramante, od něhož pochází i první návrh chrámu sv. Petra v Římě, Antonio da Sangallo mladší, Michelangelo Buonarroti nebo Bramantův synovec Rafael Santi, kteří tento chrám dokončili. V jejich dílech se však už objevují různé odchylky, které klasický kánon modifikují a problematizují. Tento sloh, který se někdy nazývá manýrismus, připravuje přechod k ranému baroku. Mezi nejznámější architekty patří Andrea Palladio a Giorgio Vasari, oba také teoreticky činní.

Rozšíření mimo Itálii[editovat | editovat zdroj]

Už počátkem 16. století se renesanční stavby objevují i ve Francii nebo v jižním Německu, jejich dalšímu šíření však nepřály náboženské války, takže do severního Německa a do Anglie dorazily až daleko později. Zato se v Anglii stavěly renesanční domy až do poloviny 18. století.

V českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Renesance přichází do českých zemí se také s jistým zpožděním, a Češi ji zprvu nepospíchají přijmout. Souvisí to s hlubokým zakořeněním gotického umění v obecném vkusu a s narušením kulturního boomu doby Lucemburské během husitských válek. Proto i první renesanční prvky na Moravě a v Čechách jsou součástmi vesměs pozdně gotických staveb. Vůbec první renesanční památkou je vstupní portál Spanilé věže zámku v Tovačově datovaný rokem 1492, ze stejného roku pochází také portál jižní brány zámku v Moravské Třebové. Teprve v následujícím roce se pak renesance částečně projevila v Praze – okna nově zbudované části královského paláce na Pražském hradě. Renesanční stavitelé ještě dlouhou dobu používali gotické prvky, tak např. Bonifác Wolmut na renesanční kruchtě v katedrále sv. Víta použil ještě síťovou klenbu. Renesance se v českých zemích uplatnila nejvíce u šlechty a měšťanů. Staví se honosné paláce, jako např. Lobkovický palác na Hradčanech (dnes Schwarzenberský). Hrady se přestavují na zámky, jako je tomu v např. v Pardubicích. Církevní stavby se však kromě nutných oprav povětšinou nedočkaly žádných velkých úprav, nepřibylo ani mnoho novostaveb. Situace se měla změnit po bitvě na Bílé hoře, v té době však renesance odeznívá a nastupuje doba manýrismu a raného baroka. Česká renesance se stala samostatným pojmem pro směs italské a německé renesance s určitým podílem českých uměleckých tradic.

Významné renesanční stavby[editovat | editovat zdroj]

Litomyšl

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku německé Wikipedie.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • B. Fletcher, A history of architecture. New York: Scribner 1948. Str. 604–850
  • Ottův slovník naučný, heslo Architektura. Sv. 2, str. 670

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]