Letohrádek královny Anny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Letohrádek královny Anny
Pohled z Královské zahrady
Pohled z Královské zahrady
Základní informace
Země Česká republikaČesko Česká republika
Vystavěn 1538 - 1565
Zrekonstruován polovina 19. století, osmdesátá léta 20. století
Architekt Paolo della Stella, možná též samotný král Ferdinand I.
Sloh Renesance
Stavební materiál kámen, cihla, dřevo
Účel zahradní letohrádek, plnící soukromé, společenské a reprezentativní funkce v rámci pražské královské a císařské rezidence
Původní majitel Královská komora
Současný majitel Český stát
Zeměpisné souřadnice 50°5′37″ s. š., 14°24′19,5″ v. d.

Letohrádek královny Anny (nazývaný též Belvedere, Belvedér, Belveder či Královský letohrádek, dříve též Matematický dům) je renesanční stavba na Pražském hradě v Královské zahradě.

Funkce letohrádku[editovat | editovat zdroj]

Letohrádek v renesančním stylu dal vystavět v letech 15381565 Ferdinand I. jako součást v předchozích letech založené královské zahrady.

Letohrádek měl jednak "rekreační" funkci, neboť mohl být jakožto integrální součást královské zahrady panovníkem užíván k dennímu odpočinku, případně k neformálnímu vykonávání některých panovnických "pracovních" povinností, obdobně mohl být užíván dalšími členy královské rodiny, případně některými významnými příslušníky královského dvora, a zároveň měl funkci reprezentační, ať už jako místo individuálních návštěv a prohlídek vznešených návštěvníků Hradu, nebo jako místo pro konání panovnických plesů a slavností. Kromě těchto praktických funkcí ovšem plnil i funkce ryze „demonstrační“, neboť pomocí níže popsané sochařské a klempířské (korouhve v podobě říšských orlů) výzdoby jednoznačně proklamoval a viditelně demonstroval habsburskou vládu nad Zeměmi koruny České.[1]

Roku 1558 se letohrádek stal velkolepou kulisou závěru třídenních oslav příjezdu Ferdinanda I. jako nového císaře Svaté říše římské.[2]

Zmíněným funkcím odpovídá jak dvojice velkých sálů, přičemž větší horní sál je v dobových písemnostech přímo zmiňován jako místo tanečních zábav a zřejmě byl vybaven i tribunou pro hudebníky, tak dvojice dnes nedochovaných menších čtvercových sálů, které byly vytápěny krbem a pravděpodobně sloužily soukromým potřebám panovníka.[3]

Průběh výstavby[editovat | editovat zdroj]

Přípravy na stavbu, například navážení stavebního materiálu, probíhaly už od přelomu let 1534 / 1535. Stavba sama započala v dubnu 1538 za účasti italského stavitele Giovanniho Spazia a italského kameníka a sochaře Paola della Stella. Posledně jmenovaný Ital svého krajana G. Spazzia jakožto provádějícího stavitele postupně vypudil, a na jeho místo prosadil Giovanniho Mariu Aostalliho, později (1551) se ujal vedení stavby sám Stella. Po Stellově smrti roku 1552 vedl stavbu jihoněmecký stavitel Hans Tirol.[4]

Původně zřejmě pouze jako přízemní budova navržená a prováděná stavba, byla prakticky ihned po dokončení přestavěna Bonifácem Wohlmutem, mj. též stavitelem hradní míčovny. Wohlmut nově opatřil budovu prvním patrem a také dosti nezvykle tvarovanou střechou. V této podobě se exteriér letohrádku, až na výše popsané změny provedené v polovině 19. století, dochoval dodnes.[5]

Dlouhou dobu výstavby měl na svědomí především požár Pražského hradu roku 1541, po němž pro naléhavější stavební úkoly práce na letohrádku téměř ustaly, v některých letech i nedostatek finančních prostředků, povolovaných panovníkovi zemským sněmem, a dále změna plánů kolem roku 1554. Důvodem pro tuto změnu, která spočívala v likvidaci už provedeného krovu, nástavbě nového prvního patra a novému vybudování krovu byla téměř určitě panovníkova nespokojenost s původně realizovanou podobou. Letohrádek, opatřený na vrcholu střechy dvojicí císařských orlů v podobě plechových korouhví a v ploše střechy malovaným českým dvouocasým lvem, byl totiž při pohledu od města málo výrazný a dominantní.[6]

Pohled z východu z Jeleního příkopu

Otázka architekta[editovat | editovat zdroj]

Za autora celé architektonické koncepce letohrádku je zpravidla považován Paolo della Stella. Prameny doloženo je ovšem pouze to, že Stella vytvořil dřevěný model stavby. Stylový rozbor architektury letohrádku pak dokládá, že projektantem stavby nebyl školený architekt. Použité architektonické články totiž byly vybírány odlišně od tehdejší italské architektonické praxe, s velkým důrazem na maximální zdobnost a dekorativnost. Ačkoli tyto články velmi důsledně vycházejí z antických předloh, jedná se v rámci samotné antické architektonické produkce nikoli o běžné prvky, ale naopak o prvky velmi exkluzivní a nezvyklé, použité na několika málo konkrétních stavbách z období antického Říma. Zcela netypický je ostatně i použitý stavební typ s arkádou, nepřerušeně obíhající obdélné jádro stavby ze všech čtyř stran. Vedle Sochaře Stelly mohl být projektantem letohrádku také některý poučený laik, přičemž nelze vyloučit ani autorství samotného panovníka, který se o architekturu prokazatelně zajímal.[7]

Za autora bezprostředně navazující přestavby bývá považován Bonifác Wohlmut, ovšem mohl jím být také vídeňský architekt a stavitel italského původu Pietro Ferabosco.[8]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Architektonicky jde v podstatě o villu suburbanu, (v dobové literatuře „lusthaus“, česky letohrádek), tedy stavbu, která byla součástí rozsáhlé zahrady a sloužila pro pořádání slavností ale i k odpočinku a „rekreaci“. Nebyla uzpůsobena k obývání. Tato konkrétní villa byla součástí plánovitého budování královské zahrady, kterou dodnes na východní straně uzavírá.

Obdélné dvoupodlažní jádro budovy obíhá ze všech stran arkádový ochoz nesený jónskými sloupy. Ve cviklech této arkády jsou umístěny mytologické reliéfy. Reliéfní, zčásti ornamentální a zčásti figurální výzdoba se však nachází i na soklech sloupů a sloupků balustrády, vlysu římsy ochozu, je součástí supraport a suprafenester, oken a dveří v přízemí budovy i sochařsky pojatých patek klenby ochozu. Nad arkádou je umístěna rozlehlá terasa, přístupná z prvního patra budovy. Také balustráda této terasy je dosti neobvykle reliéfně zpracována. Patro letohrádku je překvapivě řešeno pomocí dórského řádu, takže je zde porušena řádová superpozice. Kromě okenních otvorů rytmizují stěnu prvního patra ještě volné niky. Krov stavby tvoří unikátní tesařská konstrukce, připomínající svým tvarem obrácený trup lodi.

V parku před letohrádkem je umístěna známá Zpívající fontána, kterou odlil v roce 1568 z bronzu brněnský kovolijec Tomáš Jaroš, podle návrhu italského umělce Francesca Terza.

Jedná se o jednu z prvních čistě renesančních staveb na území Čech a Moravy. Ve své době byla tato stavba svou koncepcí obdélné budovy opatřené ze všech stranách arkádovým ochozem novinkou i v samotné Itálii. Zároveň jde o jednu z prvních, ne-li vůbec první villu suburbanu v zaalpské Evropě.

Pohled z jihu z přilehlého parku

Ikonografie[editovat | editovat zdroj]

Zmíněná, velmi bohatá, svým rozsahem, řemeslnou kvalitou zpracování i ikonografickým programem v zaalpském prostředí značně unikátní sochařská výzdoba, představuje oslavu Ferdinanda I. Habsburského jako nastolitele nového zlatého věku, mírotvorce a hlavu Svaté říše římské.

Ikonografický program výzdoby letohrádku je poměrně složitý. Reliéfy na soklech sloupů situovaných v nároží budovy zobrazují Herkulovy hrdinské činy. Nad nimi jsou pak umístěny znaky všech Ferdinandových držav a také Svaté říše římské. Výjevy severního průčelí zobrazují řadu postav antické historie při konání hrdinských činů, zjevně jako předobrazy moudrého panovníka. Reliéfy jsou přitom uspořádány v chronologickém pořadí, takže je lze chápat i jako vylíčení dějin antického světa. Ferdinanda mají zjevně představit nejen jako pokračovatele těchto hrdinů, ale také jako znalce antických dějin.[9]

Také reliéfy západního průčelí zobrazují antické hrdiny. Řada z nich je navíc zobrazena přímo s rysy Ferdinanda I. a v neantických úborech. Jsou na nich zobrazeny mj. výjevy z života Alexandra Makedonského, Iásónova cesta Argonautů za zlatým rounem, příběhy posledního trojského hrdiny Aenea, a také výjevy zachycující antická božstva, například Apollóna, Merkura či Jupitera. I zde ikonografie jednak líčí dějiny (antického) světa, a zároveň je různým způsobem aktualizuje. Iásonův příběh například odkazuje k Řádu zlatého rouna, nejvyššího ocenění raně novověké katolické Evropy, udělovaného za pěstování katolické víry, ochranu církve a zachovávání neposkvrněnosti rytířské cti. Tento řád je ostatně ve výzdobě letohrádku opakovaně připomínán i přímo, především v balustrádě ochozu terasy prvního patra, jejíž výplně jsou pojaty jako jednotlivé zvětšené články řádového řetězu. Samotný Ferdinand je v reliéfech zobrazován jako Aeneas, mytický zakladatel římského národa a nastolitel zlatého věku. Pozoruhodný je z tohoto hlediska především reliéf, interpretovaný tradičně jako předávání dobudovaného letohrádku Ferdinandem I. jeho manželce Anně Jagelonské, podle nového výkladu ovšem zobrazující Ferdinanda jako Aenea a Annu jako Lavinii, dceru krále Latina. Vergiliem v Aeneidě zpracovaný příběh, líčící mytický vznik římského národa svazkem etruské princezny a posledního žijícího trojského hrdiny, ukazuje sňatek „cizince“ Ferdinanda Habsburského s „místní“ princeznou Annou Jagellonskou jako počátek nového Zlatého věku, přičemž zároveň odkazem k antickému příběhu legitimizuje Ferdinandovo dosti nepevné postavení, neboť se českým panovníkem stal právě jako manžel Anny Jagelonské. Ne vždy ideálního vztahu obou habsburských bratrů, císaře Karla V. a jeho nástupce, císaře Ferdinanda I., se pak dotýká reliéf umístěný v nade dveřmi letohrádku, neboť zobrazuje setkání Jákoba s Ezauem.[10]

Reliéfy jižní a východní strany letohrádku zobrazují především výjevy z mytického Zlatého věku a dále důležité události afrického tažení Karla V., které jej ukazuje jako bojovníka s nepřáteli křesťanství.[11]

Mladší využití[editovat | editovat zdroj]

V době Rudolfa II. je doložené užití letohrádku pro část jeho umělecké sbírky a dále jako místo působení významného matematika a astronoma Tychona Brahe, který jej využíval jako observatoř.[zdroj?] Od té doby byla budova nazývána též Matematický dům.

Od druhé poloviny 18. století byl letohrádek užíván císařským dělostřelectvem, které zde mj. vyrábělo střelný prach. Až v první polovině 19. století vnikla myšlenka na veřejné využití budovy. Měla zde vzniknout vlastenecká galerie, pro níž byl letohrádek především v interiéru poměrně razantně přestavěn. Změněna byla místa všech vstupů do budovy, byla vybourána původní střední chodba i navazující schodiště a v prostoru zrušené dvojice čtvercových sálů, situovaných v severní části budovy v přízemí a patře nad sebou, bylo pro změnu vybudováno dodnes existující mohutné reprezentativní dvojramenné schodiště. Hlavní sál byl vymalován historickými výjevy z českých dějin podle návrhu malíře Kristiána Rubena, přičemž původně navržený malířský program byl císařem označen za "protihabsburský" a nahrazen programem vůči habsburským panovníkům daleko loajálnějším.[12]

Výstavním účelům letohrádek slouží dodnes. Při rekonstrukci na konci osmdesátých let dvacátého století vypukl roku 1989 v krovu budovy požár, při němž byla výrazně poškozena konstrukce krovu a dále měděná krytina střechy.

Letohrádek v rámci Českého národního obrození[editovat | editovat zdroj]

Přestože byl letohrádek od počátku prováděn podle rozkazů a pro potřeby Ferdinanda I. Habsburského jako přímá součást jeho panovnické reprezentace, došlo v 19. století k všeobecnému rozšíření dodnes dosti houževnatě přetrvávající představy, že byl vybudován pro Ferdinandovu manželku Annu Jagellonskou. Tato, historickými prameny zcela neodůvodněná představa dokonce určila současný název letohrádku, jako Letohrádku královny Anny. Důvodem této legendy bylo to, že Anna nebyla příslušnicí tehdy českými obrozenci nenáviděného a odmítaného Habsburského rodu, nýbrž polských Jagellonců, chápaných tehdy jako slovanský šlechtický rod. Kořenem této legendy bylo už od 16. století tradované přesvědčení o lidumilnosti Anny Jagelonské, která prý, na rozdíl od svého krutého a chladného, Čechy nenávidějícího manžela Ferdinanda I., měla mít příslušníky českého národa ve značné oblibě. Její předčasná smrt na počátku roku 1547 byla legendicky spojována s údajně velmi krutým potlačením Prvního stavovského odboje, proběhlého téhož roku. Dle této legendy dokonce Anna svého manžela Ferdinanda I. za Čechy orodovala ještě na své smrtelné posteli.[13]

Tento nacionalistický podtón byl důvodem pro později realizovanou snahu vytvořit z letohrádku jakousi "českou Valhallu", oslavující cyklem historických nástěnných maleb Český národ a jeho slavné dějiny. V rámci protiněmeckých nálad bylo zdůrazňováno také to, že jde o přímý a Němci neovlivněný import italské renesanční architektury, přičemž stavba měla být vzorem pro další české renesanční stavby a jako taková i předobrazem v druhé polovině 19. století výrazně prosazované "české renesance". Z tohoto důvodu podoba letohrádku výrazně ovlivnila například i podobu Národního divadla, přičemž toto ovlivnění je na dochované první Zítkově skice budovy Národního divadla ještě patrnější než na realizované stavbě.[14]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BAŽANT, Jan, Pražský Belvedér a severská renesance, Academia, Praha 2006. s. 65-98.
  2. BAŽANT, Jan. (cit. v pozn. 1) s. 219-236.
  3. BAŽANT, Jan. (cit. v pozn. 1) s. 24-25.
  4. BAŽANT, Jan. (cit. v pozn. 1) s. 11-20.
  5. BAŽANT, Jan. (cit. v pozn. 1) s. 20-25.
  6. BAŽANT, Jan. (cit. v pozn. 1) s. 11-25.
  7. BAŽANT, Jan. (cit. v pozn. 1) s. 39-50.
  8. BAŽANT, Jan. (cit. v pozn. 1) s. 51-57.
  9. BAŽANT, Jan. (cit. v pozn. 1) s. 112-120.
  10. BAŽANT, Jan. (cit. v pozn. 1) s. 121-132.
  11. BAŽANT, Jan. (cit. v pozn. 1) s. 132-137.
  12. BAŽANT, Jan. (cit. v pozn. 1) s. 25-32.
  13. BAŽANT, Jan. (cit. v pozn. 1) s. 32-38.
  14. BAŽANT, Jan. (cit. v pozn. 1) s. 28-38.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PREISS, Pavel: Italští umělci v Praze, Panorama, Praha 1986, s. 20-30.
  • BAŽANT, Jan: Pražský Belvedér a severská renesance, Academia, Praha 2006.
  • BALŠÁNEK, Antonín. Belvedere : Letohrádek královny Anny na Hradčanech. Praha : Topič, [1897]. Dostupné online.  
  • ZAP, Karel Vladislav. Popis královského hradu, hlavního chrámu u sv. Víta a všech jiných kostelův a světských stavení na Hradčanech v Praze. Praha : Kober, 1868. Dostupné online. - kapitola Královská zahrada a milohrádek (Belvedere).  
  • MIHULKA, Antonín. Královský letohrádek zvaný Belvedere na Hradě Pražském. Praha : Kruh pro pěstování dějin umění, 1939. Zkrácený otisk dizertační práce se zabývá historií vzniku, architektonickou podobou, výtvarnou výzdobou i významem pražského letohrádku královny Anny zvaného Belvedér.. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu