Antonín Lhota
Antonín Lhota (2. ledna 1812 Kutná Hora – 10. září 1905 Volyně) byl český malíř a pedagog.
Vystudoval pražskou akademii výtvarných umění. Jeho učiteli byli František Kristian Waldherr a František Xaver Kadlík. Po studijním pobytu v Mnichově a Vídni se r. 1844 vrátil do Prahy na akademii, kde deset let působil jako korektor. Poté uskutečnil další několikaletou cestu po Evropě (Itálie, Německo, Vídeň, účast na Mezinárodní výstavě v Paříži). Roku 1867 se stal profesorem akademie a po smrti Jana Swertse i jejím ředitelem (později rektorem). Učitelskou činnost vykonával do svých 75 let.
Hlavním tématem Lhotových obrazů je historie – světská i církevní, především česká. Na počátku 40. let 19. století byl společně s Hellichem a Javůrkem jedním ze zakladatelů české historické malby. K jeho významným dílům patří např. Uložení Krista do hrobu, Libušino vidění, Obrácení na víru pohanských Prušanů skrze Přemysla Otakara II., Václav IV. v žaláři, Smrt sv. Václava,Umírající Johan Wolfgang von Goethe,Kristina – královna švédská nebo Poslední soud ve Svatovítském chrámu. Ještě jako sedmdesátiletý maloval nástěnné obrazy v domě slepců na Malé Straně.
Vedle vlastních děl má Lhota velké zásluhy jako pedagog. Na AVU působil zhruba 30 let (1844 – 53 a 1867 – 87) a za tu dobu vychoval celou generaci umělců. K jeho žákům patřili Václav Brožík, František Ženíšek, Mikoláš Aleš, Emanuel Krescenc Liška, Bohumír Roubalík, Jakub Schikaneder, Maxmilián Pirner, Josef Václav Myslbek a další. Od roku 1872 byl rovněž zkušebním komisařem pro učitelské kandidaty ruční kresby na českých (a zčásti i moravských) středních školách. [1]
V roce 1902, kdy oslavil 90. narozeniny, byl nejstarším českým malířem. Jeho umělecký přístup byl v té době už poněkud zastaralý – dějiny pro něj byly jen zásobou malebných motivů. Důraz kladl na úpravnost, vzhlednost a rozestavení osob, ale zcela opomíjel psychologii. Výjevy mají slavnostní ráz - postavy jakoby dopředu věděly, v jak důležité dějinné chvíli se nacházejí. Tvorba Lhotových žáků dospěla výše, a příliš se té jeho nepodobá. I to mu ale slouží ke cti: opravoval chyby, ale nesměroval, nechal talent mladších umělců rozvíjet vlastní cestou. Pomohl tak položit základy bohaté umělecké tvorbě na konci 19. století. [2] [3]
Reference [editovat]
- ↑ WEITENWEBER, Vilém. Antonín Lhota. Zlatá Praha. 8 1884, roč. 1, čís. 33, s. 397 - 398. Dostupné online.
- ↑ Antonín Lhota. Zlatá Praha. 1 1902, roč. 19, čís. 10, s. 120. Dostupné online.
- ↑ Antonín Lhota. Zlatá Praha. 9 1905, roč. 22, čís. 48, s. 573 - 574. Dostupné online.
Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. ( http://archiv.ucl.cas.cz/ ).
