Karel Javůrek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Karel Javůrek (kreslil Jan Vilímek 1885)
Karel Javůrek: Ladislav Pohrobek

Karel Javůrek (30. července 1815 Praha - 23. března 1909 Praha) byl český malíř, autor mnoha pláten s výjevy z českých dějin. Studoval u Christiana Rubena na pražské malířské akademii, absolvoval i stáže v Drážďanech, Antverpách a Paříži. Upozornil na sebe dvěma obrazy s husitskou tematikou - Loučení Husa s krajany (1846) a Černá země (1852; původně nazýván Spáleniště kostnické). V následujících desetiletích pak vytvořil stovky maleb zpodobňujících téměř všechna období české historie a také několik církevních obrazů s biblickými motivy. Společně s Jaroslavem Čermákem je považovaný za průkopníka české historické školy. Každoročně vystavoval, jeho díla se dobře prodávala. Jeho umělecký styl ustrnul v mladém věku, nevyvíjel se. Všechny obrazy jsou poplatné sentimentálnímu romantismu 40. let 19. století, ke konci jeho života již velmi zastaralému. Současníci oceňovali jeho lásku k dějinám, vlastenectví a pěknou kompozici obrazů.

Život[editovat | editovat zdroj]

Byl synem pražského továrníka, výrobce pentlí, otce ale ztratil již v mladém věku.[1] Jako dvacetiletý studoval nejprve rok ve Vídni u Josefa Danhausera, poté se vrátil do Prahy na malířskou akademii.[1] Z finančních důvodů si musel vedle studia přivydělávat kreslením. Jeho učitelem byl nejprve František Tkadlík, kterého později vystřídal nový ředitel Christian Ruben. Ten se stal Javůrkovi největším vzorem, pod jeho vedením maloval na akademii historické obrazy až do roku 1850.[1]

Jako student se s Rubenem také zúčastnil revolučních událostí roku 1848; dvě pikantní historky z té doby zaznamenal Rudolf Jaroslav Kronbauer.[2][3]

Roku 1850 odešel na dva roky do Antverp, kde v té době působili Gustaaf Wappers, Teigmans a Versagern. V roce 1855 pak odjel společně s Jaroslavem Čermákem na roční stáž do dílny Thomase Coutura v Paříži; pobytu v tomto městě využil i ke zdokonalování techniky kopírováním starých mistrů v Louvru a Palais du Luxembourg. Během padesátých let také pravidelně trávil letní měsíce v Drážďanech.[1]

V následujících desetiletích žil v Praze a až do pozdního věku tvořil historické malby, jejichž výběr každoročně prezentoval v Rudolfinu na výstavě Krasoumné jednoty.[4][5] Na počátku 20. století byl považován za patriarchu české malířské obce a jednoho z nejpopulárnějších umělců. Současníci oceňovali jeho rozsáhlou tvorbu[6] i vlastenectví a lásku k dějinám,[7] neopomíjeli ale na druhou stranu ani to, že jeho styl ustrnul a po dlouhých šedesát let zůstával věrný zastaralému rubenovskému romantickému pojetí.[5]

Pohřben byl na Olšanských hřbitovech po obřadu v kostele sv. Ignáce z Loyoly na Karlově náměstí, za účasti mnoha umělců.[8]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Karel Javůrek patřil k velmi plodným malířům. Ve svých dílech zachytil téměř všechna období českých dějin.[6] Podobně jako jeho současníci — Jaroslav Čermák, Antonín Lhota a Josef Vojtěch Hellich — se v mládí postavil proti dosavadním tradicím pěstovaným na pražské akademii. Jeho práce se vyznačují láskou k dějinám a pěknou kompozicí.[9] Věhlasu a významu Jaroslava Čermáka ale nedosáhl.[6]

Proslavily ho především obrazy Loučení Husa s krajany (1846) a Černá země (1852).[10] Na druhém z nich, původně nazvaném Spáleniště kostnické, zachycuje Jana z Chlumu a Václava z Dubé, jak sbírají zemi na místě, kde byl upálen Jan Hus. Inspirací byla báseň J. E. Vocela.[9] Obraz byl oceňovaný v českých vlasteneckých kruzích, ale naopak si výběrem tématu vysloužil kritiku německého listu Bohemia.[6]

K dalším historickým obrazům patří: Smrt císaře Albrechta, Zatčení císaře Sigmunda, Zavraždění Svatopluka,[1] Jan Lucemburský, Konec posledního Přemyslovce, Ladislav Pohrobek, Svatý Vojtěch, Vršovci, Bedřich Falcký aj.[6] Maloval také oltářní obrazy a portréty.[1]

Po celou svou šedesátiletou uměleckou dráhu zůstával věrný romantickému rubenovskému pojetí, jeho styl se postupem doby nevyvíjel. Námětem mu byly především historické studie, básně a divadelní hry, a zpracovával je v sentimentálním romantickém stylu. Postavy vyzařují spíš šablonovitý herecký patos než reálné životní emoce. Kompozice všech obrazů je podobná, většinou vypadají, jakoby zachycovaly poslední scény dramat na jevišti. Uměleckým cílem je, připomínat dávné události. Lpěním na osvědčeném stylu a neochotou přijímat nové směry se sám Javůrek počátkem 20. století stal symbolem a ilustrací minulých dob.[5][9] Přesto byl až do konce života jedním z nejpopulárnějších umělců,[6] jeho obrazy snadno nacházely ochotné kupce[1] a byly reprodukovány v časopisech (např. Světozor nebo Zlatá Praha).

Reference[editovat | editovat zdroj]

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/) a z projektu Kramerius NK ČR (http://kramerius.nkp.cz).

  1. a b c d e f g Karel Javůrek. Světozor. 1884-09-26, roč. 18, čís. 41, s. 495-496. Dostupné online [cit. 2010-11-26].  
  2. KRONBAUER, Rudolf Jaroslav. Z krvavého týdne roku 1848. Národní politika. 1908-06-13, roč. 26, čís. 162, s. 1. Dostupné online [cit. 2010-11-26].  
  3. KRONBAUER, Rudolf Jaroslav. Revoluční čapky. Národní politika. 1908-06-28, roč. 26, čís. 177, s. 1 (příloha). Dostupné online [cit. 2010-11-26].  
  4. Naše vyobrazení. Karel Javůrek. Světozor. 1895-07-26, roč. 29, čís. 37, s. 444. Dostupné online [cit. 2010-11-26].  
  5. a b c Karel Javůrek. Zlatá Praha. 1909-04-02, roč. 26, čís. 28, s. 333. Dostupné online [cit. 2010-11-26].  
  6. a b c d e f Karel Javůrek, nestor českých malířů. Národní listy. 1909-03-25, roč. 49, čís. 84, s. 3-4. Dostupné online [cit. 2010-11-26].  
  7. NERUDA, Jan. Karel Javůrek. Humoristické listy. 1885-07-24, roč. 27, čís. 30, s. 240. Dostupné online [cit. 2010-11-26].  
  8. Nestor českých malířů Karel Javůrek. Národní listy. 1909-03-27, roč. 49, čís. 86, s. 2. Dostupné online [cit. 2010-11-26].  
  9. a b c Za Karlem Javůrkem. Zlatá Praha. 1915-07-30, roč. 32, čís. 43, s. 514. Dostupné online [cit. 2010-11-26].  
  10. Senior českých malířů Karel Javůrek.... Národní politika. 1907-07-31, roč. 25, čís. 209, s. 1. Dostupné online [cit. 2010-11-26].  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Karel Javůrek ve Wikimedia Commons