Itálie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Repubblica italiana
Italská republika
Vlajka Itálie
vlajka
Znak Itálie
znak
Hymna: Fratelli d'Italia
Geografie

Poloha Itálie

Hlavní město: Řím (Roma)
Rozloha: 301 338 km² (69. na světě)
z toho 2,04 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Mont Blanc (Monte Bianco) de Courmayeur (4748 m n. m.)
Časové pásmo: +1
Poloha: 43°0′ s. š., 12°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 59 433 744 (23. na světě, 2011[1])
Hustota zalidnění: 194 ob. / km² (55. na světě)
HDI: 0,881 (velmi vysoký) (25. na světě, 2012)
Jazyk: italština
Náboženství: katolické
Státní útvar
Státní zřízení: parlamentní republika
Vznik: 17. března 1861 (sjednocení městských států)
Prezident: Giorgio Napolitano (od 15. 5. 2006)
Předseda vlády: Matteo Renzi
Měna: euro, švýcarský frank (na území exklávy Campione d'Italia) (EUR, CHF)
HDP/obyv. (PPP): 33 111[2] USD (24. na světě, 2012)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 380 ITA IT
MPZ: I
Telefonní předvolba: +39
Národní TLD: .it
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Itálie (italsky Italia) je stát ležící v jižní Evropě na Apeninském poloostrově.

Na severu hraničí s Francií (488 km), Švýcarskem (740 km), Rakouskem (430 km) a Slovinskem (232 km). Uvnitř Itálie leží dva městské státy: Vatikán (3,2 km) a San Marino (39 km). Itálii navíc patří území obklopené Švýcarskem Campione d'Italia. Z východu Itálii omývá Jaderské moře, z jihu Jónské moře a ze západu Tyrhénské moře a Ligurské moře. Celková délka pobřeží je 7600 km. K Itálii patří dva velké ostrovy ve Středozemním moři: Sardinie a Sicílie. Itálie je členem OSN, NATO, Rady Evropy, EU, Schengenského prostoru a Eurozóny.

Hlavním městem je od roku 1870 Řím.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Itálie.

Itálie vznikla roku 1861 spojením států na poloostrově. Po první světové válce se v Itálii chopili moci fašisté v čele s Benitem Mussolinim. Během druhé světové války se Itálie přidala na stranu hitlerovského Německa, což nakonec vedlo k porážce Itálie. Království bylo v roce 1946 nahrazeno republikou. Itálie je zakládajícím členem EU a NATO.

Starověk a středověk[editovat | editovat zdroj]

Již ve starověku zde existovalo mnoho městských států, částečně založených v rámci řecké kolonizace, a také, hlavně v severní části, pak města Etrusků. V 8. století př. n. l. se pak z několika osad konsolidovalo nové město Řím, které neustálým růstem určovalo dění na Apeninském poloostrově (a nejen na něm) po více než tisíc let. Římská říše se rozpadla a definitivně zanikla roku 476 n. l. Sám Řím zůstal centrem křesťanství i po tomto zhroucení, kdy byl Apeninský poloostrov ovládnut barbary.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Na Apeninském poloostrově existovalo více států. Některé tyto státy byly sjednoceny králem Viktorem Emanuelem II. do Italského království. Další státy (například Benátsko nebo Papežský stát) byly připojovány postupně v následujících letech. V první světové válce bojovala Itálie na straně Dohody od roku 1915, po válce připojila území Jižního Tyrolska, přístav Terst a mohla si ponechat Dodekaneské ostrovy. Přesto byla italská veřejnost nespokojena s výsledky války. V roce 1922 se po pochodu na Řím stal předsedou vlády Benito Mussolini. Mussolini vytvořil fašistickou diktaturu. Postupně ovládl zemi. Roku 1929 se mu podařilo dojednat vyrovnání s papežem ohledně rozsahu papežského státu.

Fašistická Itálie vedla výbojnou politiku a v roce 1939 obsadila Albánii. Dne 28. října 1940 zaútočila italská vojska také na Řecko. Mussoliniho spojenectví s hitlerovským Německem za druhé světové války vedlo nakonec k porážce Itálie v roce 1943. Království bylo v roce 1946 nahrazeno demokratickou republikou. V období mezi léty 1945–1993 měla Itálie 52 vlád.

Itálie se stala zakládajícím členem NATO a Evropského hospodářského společenství (později EU), v současné době je jednou z ekonomicky nejsilnějších zemí Evropy.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Itálie.
Satelitní snímek Itálie

Vodstvo a členění státu[editovat | editovat zdroj]

Pobřeží je na západě členité se zálivy, na východě ploché. Celková délka pobřeží je asi 7600 km. Povrch převážně hornatý. Dominují Západní a Východní Alpy, na severu přesahující 4000 m n. m. včetně nejvyšší hory Mont Blanc 4807 m n. m.(Monte Bianco). V nich jsou častá jezera (Lago di Garda, Lago Maggiore, Lago di Como) vzniklá ústupem pleistocenních ledovců. Celý Apeninský a Kalabrijský poloostrov (Calabria) a největší středomořský ostrov Sicílii (Sicilia) vyplňuje pohoří Apeniny dosahující téměř 3000 m n. m. Pásmo Apenin je seismicky velmi aktivní. Častá jsou zemětřesení a erupce sopek Vesuv (Vesuvio), Etna (nejvyšší činná sopka Evropy, 3323 m n. m.) a sopek v souostroví Lipari. Hospodářsky významná je Pádská nížina v okolí řeky Pád (Po). Druhým největším ostrovem Středozemního moře je Sardinie (Sardegna).

Moře[editovat | editovat zdroj]

Itálie je obklopená mořem pro svůj peninsulární charakter. Středozemní moře (původně Mare Nostrum, naše moře, jak mu říkali Římané) je z historických důvodů rozděleno na čtyři části: Jaderské moře, Tyrhénské moře, Jónské moře a Ligurské moře. Na západ od Sardinie se nachází Sardské moře (Mar di Sardegna) a na jih od Sicílie Sicilský kanál (Canale di Sicilia) a Maltézský kanál (Canale di Malta). Sicílii od Kalábrie odděluje Messinská úžina (Stretto di Messina) a od Afriky Sicilský kanál.

Seznam geografických útvarů[editovat | editovat zdroj]

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Alpy leží v mírném pásu s rozdíly mezi vrcholy hor a údolími. Pádská nížina má chladný vnitrozemský charakter. Zbytek území leží v Středozemní klima s typickým horkým suchým létem a mírnou zimou bohatou na srážky.

Administrativní rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Administrativní rozdělení
Podrobnější informace naleznete v článku Italské provincie.

Itálie se dělí na 20 krajů (regioni),[3] z toho 5 má autonomní status.

Region Hlavní město Obyvatel (2011)[1]
Abruzzo L'Aquila 1 307 309
Apulie (Puglia) Bari 4 052 566
Basilicata Potenza 578 036
Benátsko (Veneto) Benátky (Venezia) 4 857 210
Kampánie (Campania) Neapol (Napoli) 5 766 810
Emilia-Romagna Bologna 4 342 135
Furlansko-Julské Benátsko (Friuli-Venezia Giulia) Terst (Trieste) 1 218 985
Kalábrie (Calabria) Catanzaro 1 959 050
Lazio Řím (Roma) 5 502 886
Ligurie (Liguria) Janov (Genova) 1 570 694
Lombardie (Lombardia) Milán (Milano) 9 704 151
Marche Ancona 1 541 319
Molise Campobasso 313 660
Piemont (Piemonte) Turín (Torino) 4 363 916
Sardinie (Sardegna) Cagliari 1 639 362
Sicílie (Sicilia) Palermo 5 002 904
Toskánsko (Toscana) Florencie (Firenze) 3 672 202
Tridentsko-Horní Adiže (Trentino-Alto Adige) Trident (Trento) 1 029 475
Umbrie (Umbria) Perugia 884 268
Valle d'Aosta Aosta 126 806

Oblasti se dále (až od roku 2013) dělí na celkem 109 provincií.

Demografie[editovat | editovat zdroj]

S téměř 60 milióny obyvatel podobně jako Velká Británie a Francie patří Itálie k nejlidnatějším státům Evropy a je nejlidnatější z celé jižní Evropy. Hustota zalidnění je průměrná (190 obyv./km²). Přirozený přírůstek je v současnosti mírně stagnující. Střední délka života je u žen 80,5 a u mužů 74,1 let. Itálie má čtvrtou nejstarší populaci na světě.

Města[editovat | editovat zdroj]

Mapa Itálie

Urbanizace dosahuje 67%. V Itálii je mnoho měst s více než sto tisíci obyvateli. Všechna velká italská města se potýkají s rychlým úbytkem obyvatel. Tabulka ukazuje počet obyvatel u deseti nejlidnatějších italských měst.

Nejlidnatější města[editovat | editovat zdroj]

  • Řím (Roma) (2 774 000 obyvatel)
  • Milán (Milano) (1 256 000 obyvatel)
  • Neapol (Napoli) (1 004 000 obyvatel)
  • Turín (Torino) (903 000 obyvatel)
  • Palermo (687 000 obyvatel)
  • Janov (Genova) (610 000 obyvatel)
  • Bologna (374 000 obyvatel)
  • Florencie (Firenze) (356 000 obyvatel)
  • Bari (317 000 obyvatel)
  • Catania (313 000 obyvatel)
  • Benátky (Venezia) (272 000 obyvatel)

Náboženství a etnika[editovat | editovat zdroj]

V Itálii má největší podíl katolické obyvatelstvo (85-90%). Je to dáno historií a velký vliv má i samotný Vatikán a osobnost papeže (v současnosti Argentinec italského původu František). Ostatní obyvatelé jsou většinou ateisté a jen malá část tvořená především přistěhovalci vyznává islám. Převažující národnost je italská (94%), avšak někteří Italové pocházejí z jiného národa a mají jiný mateřský jazyk. Týká se to Sardů na Sardinii, hovořících sardsky, Rétorománů u východní části hranic se Švýcarskem, hovořících rétorománsky, Tyrolanů na severu u hranic s Rakouskem, hovořících německy, a Provensálců na západě u hranic s Francií, hovořících francouzsky. Přistěhovalci pocházejí především z bývalých kolonií, Libye, Somálska, Etiopie a Albánie, ale i z Maroka.

Státní a náboženské svátky[editovat | editovat zdroj]

  • 1. leden – Nový rok (Capodanno)
  • 6. leden – Tři králové (Epifania)
  • Pasquetta – Velikonoční pondělí (pohyblivý svátek)
  • 25. duben – Den osvobození (Festa della Liberazione)
  • 1. květen – Svátek práce (Festa del Lavoro)
  • 15. srpen – Nanebevzetí Panny Marie (Ferragosto)
  • 1. listopad – Svátek všech svatých (Ognissanti)
  • 8. prosinec – Neposkvrněné početí Panny Marie (Immacolata Concezione)
  • 25. prosinec – Narození páně (Natale)
  • 26. prosinec – Svátek sv. Štěpána (Santo Stefano)

Správa a státní zřízení[editovat | editovat zdroj]

Území státu se člení na 20 krajů (regione) a ty dále na 109 okresů/provincií (provincia) a dále na obce, které jsou seskupeny v oblasti pod jednu větší zvanou comune. Zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament, který tvoří Poslanecká sněmovna a Senát. Ústava je kontrolována Ústavním soudem. Prezident je volen parlamentem a krajskými sbory. Voliči volí své zástupce do senátu, parlamentu a regionálních rad. Poslanecká sněmovna má 630 členů, senát 326, z toho 10 na doživotí (bývalí prezidenti a jiní ústavní činitelé). V Evropském parlamentu připadá Itálii 78 křesel a v Radě EU celkem 29 hlasů. Itálie patří do skupiny sedmi nejbohatších a nejrozvinutějších států světa (G7) a je jejím zakladatelem. Společně s Nizozemskem, Belgií Německem, Lucemburskem a Francií je zakladatelem Evropské unie (EU). Itálie je třetím nejbohatším státem Evropy a šestým ve světě (2009). Politicky je Itálie jedna z nejdůležitějších zemí Evropské unie.[zdroj?]

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Itálie.

Itálie je vysoce rozvinutý průmyslově- zemědělský stát, nejrozvinutější v jižní Evropě. Uvnitř samotného státu je velký rozdíl mezi průmyslovým severem a zemědělským jihem, což zapříčiňuje i separatistické tendence na severu především v Lombardii (Milán). Převažuje export. Měnou je euro, do roku 2002 platili lirami.

Zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Na celkovém hrubém národním produktu se podílí jen asi 1 %, ale je v něm zaměstnáno téměř 6 % ekonomicky aktivního obyvatelstva. Orná půda zabírá 41,6 % území, lesy 22,4 % a louky a pastviny asi 15 %. Je rozdíl mezi zemědělstvím na severu a na jihu. Na severu se uplatňuje privátní intenzifikované, zatímco na jihu latifundie.

Pěstují se tyto plodiny: pšenice, ječmen, žito, oves, kukuřice, rýže, brambory, cukrová řepa, sója, slunečnice, olivy, citrusy, jablka, hrušky, broskve, luštěniny, tabák, vinná réva a zelenina. Itálie vyniká ve sklizni vinné révy a výrobě vína. Sklizeň okolo 9 000 tun ročně je největší na světě a výroba okolo 57 000 hektolitrů vína je srovnatelná jen s produkcí Francie.

Chovají se tato zvířata: skot, ovce, prasata, drůbež, koně, osli, kozy a bourci morušoví. Velmi významný je též rybolov. Významnými zemědělskými oblastmi jsou Pádská nížina, Apulie, Toskánsko, Sicílie a Kampánie.

Průmysl[editovat | editovat zdroj]

Itálie má malé zásoby paliv. Téměř veškerá se dovážejí. Naopak velký potenciál mají v energetice vodní zdroje. Do Itálie vede z Alžírska přes Tunisko plynovod. Zemní plyn se v malé míře těží na severu Jaderského moře, na jihu Apenin a na Sicílii. Ropa v ještě menší míře na jihu Sicílie. Stojí zde čtyři jaderné elektrárny (jejich produkce byla pozastavena na základě referenda v roce 1987), v Alpách se nachází mnoho vodních elektráren, poblíž Livorna dokonce jedna geotermická, přesto převažují tepelné. V malé míře se těží i asfalt a hnědé uhlí, přesto je Itálie v současnosti na třetím místě v Evropě ve výrobě oceli. V Itálii jsou významná ložiska mramoru, pyritu, kamenné a draselné soli, síry a rtuti.

Itálie je známa strojírenstvím, především dopravním. Známá je společnost FIAT Holding (FIAT, Iveco, Lamborghini, Ferrari, Lancia, Alfa Romeo, Maserati) a společnosti vyrábějící zemědělské stroje a vlaky. Itálie je pátá na světě ve stavbě lodí (0,777 mil. BRT v roce 1999).

Dalšími odvětvími jsou průmysl elektrotechnický, chemický, textilní, papírenský, potravinářský, průmysl stavebních hmot a výroba železa a oceli. Itálie je po Číně a Hongkongu třetí největší vývozce (28 mld. USD) a sedmý největší dovozce textilních výrobků (15 mld. USD). V potravinářství je významná produkce vína, cukru, masa, mléka, sýrů, těstovin, vlny a rybích výrobků.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Dopravní síť je hustá a kvalitní. Je zde celkem 6 500 km dálnic spojujících všechny oblasti země. Železniční síť disponuje s 16 225 km tratí, z toho 855 km jsou tratě vysokorychlostní. Itálie má velkou námořní a leteckou flotilu (státní aerolinie Alitalia jsou členem SkyTeam stejně jako ČSA). Významné námořní přístavy jsou Janov (Genova), Livorno, Neapol (Napoli), Salerno, Reggio di Calabria, Palermo, Tarent (Taranto), Bari, Ancona a Terst (Trieste). Velká letiště jsou Řím-Fiumicino-Leonardo da Vinci, Milano-Malpensa a Palermo-Falcone. Do Itálie vede z Alžírska přes Tunisko plynovod.

Cestovní ruch[editovat | editovat zdroj]

Itálie patří mezi turisticky nejnavštěvovanější státy světa. Zemi ročně navštíví mezi 40 a 105 miliony turistů. [4] Turismus zde přitom tvoří asi 12 % HDP. Turisty sem lákají antické a středověké renesanční památky (Řím (Roma), Florencie (Firenze), Benátky (Venezia), Pisa), pláže (prakticky celé pobřeží, Bibione, Rimini; Gardské jezero), hory (Alpy, Cortina d'Ampezzo) i venkov (Umbrie, Toskánsko). Lákadly jsou i lázně a různé filmové a hudební festivaly (Benátky, San Remo). V Itálii se nachází nejvíce kulturních památek zapsaných na seznamu UNESCO (47).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Sčítání lidu v roce 2011
  2. [1]
  3. AUTORSKÝ KOLEKTIV. Itálie. Praha : Olympia, 1990. ISBN 80-7033-101-1. Kapitola Turistické cíle, s. 13.  
  4. PDF dal sito del turismo mondiale

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PROCACCI, Giuliano. Dějiny Itálie. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7106-721-4.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]