Broskev

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Broskev na stromu
Broskve

Broskev je druh ovoce ze skupiny peckovice, který roste na stromu broskvoň obecná. Jedná se o měkký plod tvořený peckou, která je uprostřed. Okolo ní se nachází sladká dužnina přibližně oranžové barvy obsahující vysoký podíl vody. Ohraničena je jedlou slupkou, která má narůžovělou až načervenalou barvu, pokud je plod zralý. Často je slupka chráněna drobným chmýřím, které se odstraňuje omytím ovoce před konzumací.

Plod je obvykle ve tvaru nepravidelné koule, která je rozdělena viditelnou rýhou na dvě nestejné polovičky. Samotný plod obsahuje až 88 % vody, 9 % cukrů a je bohatým zdrojem celé řady minerálů a vitamínů jako například draslíku, vápníku, sodíku, železa, zinku či hořčíku a niacinu, které pozitivně působí na duševní pohodu člověka. Z vitamínů pak například provitamin A, vitamin C a vitamin B3.[1] Jejich konzumace není náročná na trávicí soustavu, jelikož obsahují šťávy, které mají blahodárný vliv na vylučování s až lehce projímavým účinkem díky obsahu látek, jako je například kyselina listová.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Název[editovat | editovat zdroj]

Slovo broskev v češtině vzniklo spojením původního latinského názvu persica či malum persicum znamenající perská švestka, či jablko se slovem brassica (brukev). Ve staročeštině se pak o broskvi hovořilo jako o břeskvi, břetkvi, také jako o madlenkách, májovém květu, nektarinkách i o pesrských jablkách a o tvrdkách.[3] Postupným vývojem jazyka vznikl současný název broskev. V jiných jazycích je většinou název odvozen od původního latinského názvu anebo od řeckého výrazu persikon melon.[4]

Původní výskyt[editovat | editovat zdroj]

Broskve se původně začaly pěstovat v Číně přibližně před 4 tisíci lety,[1] především v provinciích Che-pej a S’-čchuan, odkud se šířily do celého světa po hedvábné stezce postupně přes Persii, kde brzy zdomácněly jako kulturní ovocné dřeviny. Persie byla dlouho považována za vlast broskví, v Římě se nazývaly perská jablka (mala persica). Tak také vzniklo pozdější pojmenování rodu, Persica.[5] Broskve se v Římě rychle rozšířily, Římané je rozšířili do Galie – důkazem toho jsou broskvové pecky v archeologických nálezech.[5] V 10. století se broskve dostaly do Anglie. V 17. století se broskve díky vystěhovalcům dostaly do Ameriky, kde v Texasu a v Kalifornii našly výhodné klimatické podmínky a přičinlivé pěstitele.

V současnosti je největší produkce broskví ve Středomoří (Itálie a Španělsko). Mezi přední producenty poslední dobou pronikají také Spojené státy americké, kde jsou broskve pěstovány převážně ve dvou státech Kalifornie a Georgie.

Květenství ze kterého vzniká broskev

Pěstování[editovat | editovat zdroj]

Broskev je ovocný druh, který se vyznačuje vysokými nároky na teplo a světlo. Na pěstování broskví jsou nejvhodnější oblasti s průměrnou roční teplotou 7 až 10 °C, s průměrnými červnovými teplotami nad 18 °C a ročními srážkami do 600 mm. V podmínkách České republiky jsou nejvhodnější polohy pro pěstování broskví v nadmořské výšce okolo 200 metrů. Pro pěstování broskví nejsou vhodná stanoviště, kde se vyskytují pozdní ranní mrazíky. Nejvhodnějším stanovištěm jsou mírné svahovité polohy s jižní, případně jihozápadní či jihovýchodní, expozicí. Broskev vyžaduje výživné, teplé a přiměřené vlhké půdy. Nesnáší jílovité, těžké a kyselé půdy. Vyhovují půdy s pH 6–7, obsah vápna v půdě má být 3 až 5 procent CaCO3.[6]

Druhy broskví[editovat | editovat zdroj]

Broskve se dělí na dvě velké skupiny:

  • oddělitelné od pecky – dužnina se dá velmi snadno separovat od pecky, aniž by se dužnina na ní zachytávala
  • neoddělitelné od pecky – dužnina se nedá snadno oddělit. Tato skupina se pak dále dělí na bělomasé, žlutomasé a červenomasé (zvané někdy také „krvavé“) broskve. Zvláštním variantou jsou broskve tvarem připomínající americkou koblihu zvané koblihová broskev.[1]

Rozdíl mezi těmito skupinami není jenom v barvě dužniny, ale také v chuti. Konzumenti tvrdí, že broskve ze skupiny bělomasých jsou chuťově bohatší, obsahují více šťávy oproti žlutomasým. Na druhou stranu je jejich pěstování náročnější, jelikož mají vyšší nároky na teplotní stabilitu, škůdce. Barva dužniny a slupky je zapříčiněna obsahem přírodního barviva karotenu, který ochraňuje plod před sluncem, jelikož zabraňuje vzniku volných radikálů.[1]

Nektarinky

Nektarinka[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o zvláštní druh tzv. nepravé broskve, která není na rozdíl od pravých broskví ochmýřená. Její povrch je naprosto bez jakéhokoliv chmýří, což je jasně rozeznatelné při pohledu i doteku.

Konzumace[editovat | editovat zdroj]

Nahnilý plod

Broskve se konzumují jak ve stavu, ve kterém rostou na stromu, kdy se buď rozkrojí a vyndá se z nich pecka anebo okusováním dužniny přímo z pecky, tak i zavařené. V závislosti na stupni zralosti se pohybuje tvrdost plodu; méně zralé plody jsou tvrdší, kdežto zralejší jsou měkčí a sladší. Nezralé plody se nechávají dozrát za pokojové teploty. Zralé plody by se měly skladovat maximálně po dobu 3 až 5 dnů v chladném prostředí.[1] U některých odrůd občas dochází k tomu, že v době zralosti praskají pecky broskví, což zapříčiňuje sucho a mnoho slunce. Plody jsou často využívány i při vaření pro jejich typickou nasládlou chuť. Často se servírují s drůbežím masem, kdy jsou plátky broskví umístěny na mase.

Další využití je při výrobě kompotů, kdy se nakrájené broskve spolu se sladkým nálevem dávají do plechovky anebo zavařovací sklenice. Takto konzervované broskve mají dlouhou dobu trvanlivosti a snadno se pak transportují do cílových oblastí z míst, která by byla příliš vzdálená pro přímou dopravu.

Další využití[editovat | editovat zdroj]

Broskve se také využívají jako významná aromatická složka v potravinářském průmyslu pro svoji příjemnou chuť, která je poměrně oblíbená. Využívají se například u sladkých šťáv pro ředění vodou, jako příchutě u minerálek či limonád, u žvýkaček, čajů atd. Využívají se i pro výrobu parfumů.

V některých případech jsou využívány i v kosmetice a to nejen pro aromatickou vůni, ale i pro omlazující účinek v podobě pleťových masek, kdy se využívá rozmačkaná dužnina. Z jader broskví se lisuje aromatický olej.[1]

Broskev se také používá na výrobu destilátů, jako např. Persiko (obsahuje i tlučená jádra broskví) nebo Praskova, bulharský likér zlatavě žluté barvy, sladké chuti.

Průměrný obsah látek a minerálů[editovat | editovat zdroj]

Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v broskvích.[7]

Složka Jednotka Průměrný obsah Prvek (mg/100 g) Průměrný obsah Složka (mg/100g) Průměrný obsah
voda g/100 g 88,9 Na 1 vitamin C 31
bílkoviny g/100 g 1,0 K 160 vitamin D 0
tuky g/100 g 0,1 Ca 7 vitamin E -
cukry g/100 g 7,6 Mg 9 vitamin B6 0,02
celkový dusík g/100 g 0,16 P 22 vitamin B12 0
vláknina g/100 g 1,5 Fe 0,4 karoten 0,114
mastné kyseliny g/100 g stopy Cu 0,06 thiamin 0,02
cholesterol g/100 g 0 Zn 0,1 riboflavin 0,04
energie kJ/100 g 142 Mn 0,1 niacin 0,6

Broskve v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Broskve jsou ve velkém množství kultur spojovány se symbolem ženy, který vychází nejspíše z jejich tvaru, kdy jsou dvě části od sebe odděleny menší rýhou připomínající hýždě.[4]

V Japonsku je pohádkový hrdina Momotaro, který se údajně narodil z velké broskve.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g Broskve [online]. ABASTO, [cit. 2008-03-01]. Dostupné online.  
  2. Broskve - zavařování broskví [online]. Rádce, spol. s r.o., [cit. 2008-03-01]. Dostupné online. (česky) 
  3. RYSTONOVÁ, Ida. Průvodce lidovými názvy rostlin i jiných léčivých přírodnin a jejich produktů: Názvy našich i cizokrajných bylin, dřevin, hub, keřů, keříků, koření, léčivých rostlin, luskovin, luštěnin, lišejníků, mechů, obilovin, okrasných rostlin, olejnin, ovoce, pícnin, plevelů, pokojových rostlin, rostlin aromatických, cukrodárných, omamných a magických, rostlin poskytujících barviva (jakož i gumy, pryskyřice, slizy, třísloviny, vosky), řas, stromů, škrobnatých rostlin, technických a textilních rostlin, travin, vodních rostlin, zeleniny, také lidové nebo neobvyklé názvy některých nerostných a živočišných přírodnin, chemických produktů, ale také kulinářských výrobků, se kterými se setkáváme nejen v recepturách starých i moderních herbářů, ale i v běžném životě, a mnohdy si s nimi nevíme rady.. Redakce Erika Pflegerová; ilustrace Vlasta Matoušková. 1. vyd. Praha : Academia, 2007. 735 s. ISBN 978-80-200-1332-3. Kapitola Lidové názvy: heslo Broskvoň obecná, s. 65.  
  4. a b Ovoce - první část [online]. nyx.cz, 6.2.2005, [cit. 2008-03-01]. Dostupné online. (česky) 
  5. a b S. Skorňakov, J. Jeník, V. Větvička, Zelená kuchyně, Lidové nakladatelství 1988, Praha, str. 292
  6. Pavol Cifranič a kol., Pomológia, nakl. Príroda 1982, Bratislava, str. 149
  7. McCance a Widdowson´s:The Composition of Foods, 6. Summary edition, Royal Society of Chemistry Cambridge a Food Standard Agency, 2008, ISBN 978-0-85404-428-3

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]