Arrigo Boito

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Arrigo Boito
Arrigo Boito
Arrigo Boito
Narození 24. února 1842
Padova, Itálie
Úmrtí 10. června 1918
Milán, Itálie
Občanství Itálie
Povolání hudební skladatel a libretista
Nábož. vyznání ateismus
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Arrigo Boito (24. února 1842, Padova10. června Milán, 1918) byl italský spisovatel, básník, novinář a hudební skladatel.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Arrigo Boito se narodil jako syn Silveria Boita, malíře, který putoval po Evropě a maloval na zakázku portréty. Matka byla polská hraběnka Giuseppina Radolinská se kterou se seznámil při práci na zakázkách v Polsku. Oba se pohybovali v uměleckých kruzích, takže není příliš překvapivé, že i Arrigo projevoval umělecké nadání a to hned ve dvou směrech: v literatuře a v hudbě. V obou těchto oborech byl také po celý život činný. Otec byl zřejmě poněkud dobrodružné povahy a když se mu podařilo rozházet manželčino věno matku i syna opustil.

Díky svým známostem získala matka pro syna stipendium a Arrigo mohl začít studovat na Milánské konservatoři. Absolvoval v roce 1861 a na další stipendium odjel na šest měsíců do Paříže. Tady se seznámil Victorem Hugo, Hectorem Berliozem, Gioacchino Rossinim a také s Giuseppem Verdim. Pro Verdiho napsal text Hymny národů, která byla určena pro Světovou výstavu v Londýně. Vztahy mezi oběma umělci však byly z počátku velmi chladné, neboť Verdi byl velmi podezřívavý a Boita považoval za svého nepřítele. Důvodem mohl být Boitův článek z roku 1863 „Óda na italské umění“, ve kterém vyzdvihuje hudbu Richarda Wagnera a podrobuje kritice styl současné italské hudby, jehož vlastenecký ráz považuje za „provinční“ a žádá, aby se italská hudba otevřela světu.

V té době Boito pracoval jako novinář a hudební kritik pro několik časopisů (La Perseveranza, Il Giornale della Società del Quartetto, Il Politecnico a psal básně a krátké povídky. Společně s Emiliem Pragou řídil „Figaro“ až do roku 1866, kdy se jako dobrovolník přihlásil do války o nezávislost.

Zaujat věčnou legendou o Faustovi zkomponoval svou první operu na vlastní libreto „Mefistofele“. Opera měla premiéru za řízení autora v Teatro alla Scala v Miláně roku 1868 a přes veškeré úsilí nakladatele Ricordiho skončila pamětihodným fiaskem. Došlo k tvrdému střetu mezi Boitovými příznivci a odpůrci, kteří mu vytýkali, že opera je ubohou napodobeninou Wagnera. Slavný operní dům byl svědkem nebývalých scén. Obecenstvo hvízdalo, bučelo, dupalo a hystericky křičelo. Boito uprostřed vřavy řídil operu až do konce a ještě na závěr přidal směrem k obecenstvu posměšné gesto. Nepokoje se rozšířily i do sousedních ulic a po druhém představení, kdy se vše opakovalo, prefect další provádění opery pro rušení veřejného pořádku zakázal. Je nutno říci, že pro šestadvacetiletého skladatele to byl vlastně velký úspěch.

Boito se však nevzdal. Dílo částečně přepracoval a v roce 1875 uvedl novou verzi v Bologni. Překvapivě se dostavil úspěch a nová inscenace v Miláně roku 1881 se už obešla bez výtržností a i zde byla příznivě přijata.

Pracoval ještě na dvou dalších operách. Opera „Orestiade“ byla sice dokončena, ale nikdy provedena nebyla a k opeře „Ero e Leandro“ napsal jen libreto a několik hudebních náčrtků. Libreto poté zhudebnili dokonce dva hudební skladatelé. V roce 1879 G. Bottesini a v roce 1897 L. Mancinelli.

Na radu svého nakladatele Ricordiho se posléze soustředil na psaní libret k operám jiných skladatelů. Mimo jiné tak vzniklo libreto k opeře „La Gioconda“ skladatele Amilcare Ponchielliho (pod pseudonymem Tobia Gorrio). Svá vrcholná díla však napsal pro Giuseppe Verdiho, se kterým se konečně usmířil. Ne náhodou se tak stalo v době, kdy Verdi i pozměnil svůj komposiční styl bíže Boitovým představám, směrem k těsnějšímu sepětí hudby a dramatu. Spolupráce začala na revizi starší Verdiho opery Simon Boccanegra. Jejich společnou prací vznikla vrcholná díla celé operní literatury, poslední Verdiho opery, Otello a Falstaff.

V roce 1887 začal jeho dlouholetý sentimentální vztah k herečce Eleonoře Duseové, která krátce předtím bouřlivě ukončila svůj vztah k dramatikovi d'Annunziovi. (Dal totiž při inscenaci své hry přednost Sáře Bernhardtové. V letech 18891897 byl ředitelem konservatoře v Parmě.

Společně s Petrem Iljičem Čajkovským, Maxem Bruchem a Saint-Saënsem získal v roce 1893 čestný doktorát University of Cambridge. Při této příležitosti Čajkovskij řídil provedení Boitova Mefistofela.

V roce 1912 byl zvolen senátorem a pokračoval na kompozici své poslední opery „Nerone“. Tu už se mu však dokončit nepodařilo. Zemřel 10. června 1918 v Miláně a je pohřben na hřbitově Cimitero Monumentale. Poslední jednání opery Nerone doplnili Antonio Smareglia a Vincenzo Tommasini a opera byla hrána v Teatro alla Scala až v roce 1924 za řízení Arturo Toscaniniho.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Opery[editovat | editovat zdroj]

Operní libreta[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Arrigo Boito ve Wikimedia Commons