Niccolò Machiavelli

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Niccolò Machiavelli
Santi di Tito - Niccolo Machiavelli's portrait headcrop.jpg
Santi di Tito, portrét Machiavelliho, 2. pol. 16. st. (detail)
Narození 3. května 1469
Florencie
Úmrtí 21. června 1527
Florencie
Státní příslušnost Itálie
Období tvorby 1499 - 1527
Významná díla Vladař
Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia
Florentské letopisy
Podpis Firma machiavelli.png
Logo Wikimedia Commons multimédia na Commons
Wikiquote-logo.svg citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg seznam titulů v katalogu NK ČR

Niccolò Machiavelli [makjaveli] (3. května 146921. června 1527, Florencie) byl italský politik, filozof, diplomat, spisovatel, historik a vojenský teoretik. Byl současníkem Leonarda da Vinci a Michelangela Buonarroti. Pocházel z notářské, ne příliš zámožné rodiny, jeho otec Bernardo byl právníkem, se svou ženou Bartolomeou měl kromě Niccola ještě syna Totta a dcery Primaveru a Ginevru.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Poprvé o Niccolovi slyšíme jako o aktivním účastníku dění v jeho rodném městě roku 1498, v roce, kdy padl Savonarolův režim. Po propuštění jeho přívrženců byl Machiavelli 19. června jmenován do funkce kancléře florentské republiky. V roce 1500 se stal poprvé otcem a rok poté se oženil s Mariettou, dcerou Bartolomea Corsiniho. Ta Niccolovi porodila nakonec šest dětí a podle manželových dopisů k ní Niccolò nikdy neztratil náklonnost, ačkoliv jí byl mnohokrát nevěrný. Jako vyslanec Rady deseti byl Machiavelli čtyřikrát ve Francii, ve Švýcarsku a v Německu, plnil poslání i k papežskému dvoru Julia II. Potom ho Rada deseti jmenovala komisařem pro válku proti Pise. Když Florencie prohrála v bitvě proti Španělům u Prata, španělští protektoři dosadili k moci opět Medicejské. Ti v roce 1513 dali Machiavelliho kvůli podezření ze spiknutí proti nim zatknout, vyslýchat a mučit. Protože mu nebylo dokázáno, že by byl strůjcem politiky Rady deseti, ale jen jejím pěšákem, byl odsouzen pouze k vyhnanství za hradby města, s tím, že nesmí opustit území Florencie. Machiavelli žil na malém statku a věnoval se studiu literatury a vlastní literární činnosti. V období, kdy žil v politické nemilosti, napsal svá nejvýznamnější díla. Machiavelli se snažil získat přízeň Medicejských, v roce 1520 byl skutečně omilostněn, stal se jejich oficiálním dějepiscem a byl pověřen, aby napsal Florentské dějiny. Na sklonku jeho života nabídli Medicejští Machiavellimu r. 1525, aby řídil novou stavbu městských zdí. Nedlouho potom, co se vrátil do Florencie, však vláda Medicejských padla a nová republikánská garnitura zbavila Machiavelliho úřadu. Machiavelli se ještě pokusil znovu získat místo sekretáře, neuspěl však. Po tomto odmítnutí těžce onemocněl, patrně na žaludeční vředy, a roce 1527 duševně zlomen zemřel. Pohřben je ve florentském chrámu Santa Croce, stejně jako například Galileo Galilei.

Niccolò Machiavelli

Politická filozofie a pojetí člověka[editovat | editovat zdroj]

K novému originálnímu zkoumání politického fenoménu, k pokusu o novou politickou filozofii, vedlo Machiavelliho právě jeho vyřazení z politického života. Kdyby zůstal v politickém dění, velmi pravděpodobně by nebyl měl odvahu být tak bezohledně kritický k politice. Podle Machiavelliho je politika umění, jak zacházet s mocí, aby se dosáhlo úspěchu. Moc ve skutečnosti nemá žádné teologické ani etické zdůvodnění. Aby vládnoucí zvítězili, musí být bezohlední. Politická věda se má tedy zabývat tím, co je, a nikoli tím, co by mělo být. To je nová politická filozofie, zcela oddělující politiku od etiky. Dále je pro Machiavelliho úvahy typické, že vychází z přesvědčení, že i když se časy mění, lidé zůstávají v podstatě stejní. Nepřijímá tedy myšlenku o zdokonalování lidstva a člověka. Od lidí se podle Machiavelliho dá očekávat spíš zlo; k dobrému musí být vedeni nebo i donucováni.

Učení o ctnosti[editovat | editovat zdroj]

S pojmem ctnost (virtù) se pracovalo už v antice. Machiavelli však její pojetí zcela mění – souhlasí sice, že se jedná o soubor vlastností, které umožňují vladaři získat na svou stranu Štěstěnu a tím získat slávu, nespojuje ji ale s konkrétními vlastnostmi. Jejím určujícím rysem je ochota udělat, co diktuje nutnost – ať je to čin ničemný nebo ctnostný. Virtù tedy označuje požadovanou vlastnost mravní pružnosti vladaře. Mít virtù tedy znamená být ochoten udělat všechno, co je nutné pro dosažení slávy a velikosti obce, ať jsou to činy samy o sobě dobré nebo zlé. Chce-li vládce dosáhnout nejvyšších cílů, nemá se tedy pokoušet jednat v první řadě mravně. Virtù má původ v dobré výchově, která má zase původ v dobrých zákonech. Naopak s virtù se neslučuje např. bohatství, rozvoj technických zbraní (občané mají mít vlastní branné schopnosti) a rozvoji vědy. Právě rozvoj vědy má bránit lidstvu vrátit se do svého původního stavu, který měl znamenat návrat k ctnosti. Tímto návratem Machiavelli chápal především návrat k původnímu městskému státu.

Vztah ke křesťanství[editovat | editovat zdroj]

Machiavelliho názor na virtù se projevuje i v hodnocení náboženství. Negativní přístup má ke křesťanství s výjimkou těch jeho forem, které hlásají návrat k chudobě. Křesťanství podle něj oslabilo antickou představu o státu, zničilo víru, jež se vyvinula především v době republikánského Říma, a víru ve velikost ducha. Jako změkčilé náboženství odnaučilo lidi statečnosti a ctnosti. Tímto vším způsobilo morální zkázu Itálie. Místo politické morálky, jež hlásala statečnost, zavedlo morálku útrpnosti. S tím, jak lidé přestali mít zájem o politiku, došlo k zavedení zločineckých forem vlády.[zdroj?]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Seznam děl[editovat | editovat zdroj]

Vladař[editovat | editovat zdroj]

Tento útlý spis obsahující 26 krátkých kapitol vyšel poprvé v roce 1532 až po smrti Machiavelliho, ačkoliv jej začal psát už v roce 1513 po vykázání z Florencie. Autor dílo v úvodu věnuje Lorenzovi Medicejskému. Jedná se o klíčové dílo, které obsahuje politické úvahy odhalující a popisující mechanismy fungování moci a definují zásady Pragmatické politiky zaměřené na řešení konkrétních problémů doby a státu. Autor touží po jednotném státu, který by byl spravován moudrým vládcem, který by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země. Vychází z myšlenky, že by člověk měl spoléhat pouze na své síly. Recepce Machiavelliho a úsudky o jeho politické filozofii byly po vydání Vladaře velmi protichůdné. Papež v roce 1532 povolil vydat Machiavelliho spisy, ale o dvacet let později se Vladař ocitl na seznamu zakázaných děl. Jezuité i protestanti psali proti Machiavellimu a snažili se vyvrátit jeho politickou filozofii v základě. Vycházeli z něho však první teoretikové absolutismu, zvláště pak Thomas Hobbes. Také osvícenci ve Francii v Niccolovi spatřovali republikána. Charles Montesquieu byl dokonce podezříván, že od něho opsal řadu myšlenek. Ve Vladaři Machiavelli vůbec poprvé použil pojem stát (stato). Do té doby se ho neužívalo. Říkalo se politeia, res publica, civitas, regnum, imperium.

Dělení panství[editovat | editovat zdroj]

V úvodní kapitole začíná vyčleněním pojmu „panství“ a uvádí, že všechna panství jsou buď republiky, nebo suverénní vladařství. Dále předkládá, že všechna vladařství jsou buď dědičná, nebo nová, ve kterých rozlišuje „celá nová“ od těch, která jsou přičleněna k dědičnému státu. Oněm „celým novým“ se věnuje i v 6. kapitole. V tomto místě zároveň uvede snad nejdůležitější antitezi v celé své politické teorii – prohlašuje, že nová vladařství se získávají vlastními zbraněmi a schopnostmi (virtù), nebo cizími zbraněmi a štěstím. Druhý případ je častější, a panovník se zde neobejde bez odborného poradce.

Ideální vojsko[editovat | editovat zdroj]

Základem státu jsou podle Machiavelliho dobré zákony a dobré vojsko (přičemž vojsko zákony svou důležitostí převyšuje). Vojska jsou v základu dvojího typu: námezdní žoldnéři a občanská milice. V Itálii se téměř všeobecně používal žoldnéřský systém, který Machiavelli kritizuje; takové vojsko je podle něj nespolehlivé a podplatitelné. Své názory nemění, ani když jím prosazovaná domobrana z bitvy u Prata uprchne.

Vlastnosti vladaře[editovat | editovat zdroj]

Úspěšný vladař musí mít nejen spolehlivou armádu, ale také pěstovat správné vlastnosti vladaře a vůdce. Sem spadá určitá míra štěstí. Panovníkova virtù pomáhá k tomu, aby Štěstěna stála na jeho straně. Toto jsou tedy podmínky, které vedou k vladařově slávě.

Nutnosti státu[editovat | editovat zdroj]

Svobodu považuje Machiavelli za základní předpoklad velikosti státu (tento názor vyslovuje i v Rozpravách). Aby se stát mohl hospodářsky rozvíjet, je oproti tomu nutné zajistit právní bezpečnost – když si lidé budou moc být svým majetkem jisti, rádi ho budou znásobovat. Panovník musí zajistit ochranu majetku a žen poddaných nejen před jinými poddanými, ale ani sám si na ně nesmí činit nárok.

Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia[editovat | editovat zdroj]

Rozpravy jsou oproti Vladaři obsáhlé dílo o státech a vládách. Nevznikly jako dílo určené veřejnosti, nýbrž jako spis, v němž se Machiavelli sám vyrovnává s mnoha historickopolitickými problémy, tedy jako dílo, které bylo určeno především pro jeho osobní potřebu.

Vojenství a politika[editovat | editovat zdroj]

Machiavelli zdůrazňuje vztah vojenských řádů k politice (tj. závislost těchto řádů na politice). Aby si stát uchoval politickou vůli, musí v něm fungovat řádný vojenský systém. K jeho ustavení zase slouží ctnost (virtù). Válečné umění však nemá být dědičné; i řemeslníci by měli ve válce bojovat, po jejím skončení by se však všichni měli navrátit ke svému původnímu povolání.

Ideál vládní moci[editovat | editovat zdroj]

Machiavelli odsuzuje diktaturu a staví se proti neomezené královské moci (ta je přípustná jen ve válečném stavu). Za nejlepší formu považuje republiku, ve které nikdo nezíská přílišnou moc. Tři „čisté“ ústavní formy – monarchie, aristokracie, demokracie – jsou podle něj bytostně nestálé a cyklicky směřují ke zkáze a rozkladu. Nestálé rysy čistých forem se tedy musí korigovat a silné stránky spojit pomocí smíšené ústavy.

Typologie městských států[editovat | editovat zdroj]

Machiavelli rozeznává tři druhy států, přičemž za nejlepší považuje onen, v němž byla zachována vnitřní jednota, v němž nedošlo k zásadnímu rozporu mezi bohatými a chudými, v němž hegemonii podržely střední vrstvy. Podle především tohoto kritéria rozeznává:

a) města německá, b) města toskánská, c) Benátky.

a) Města německá: Machiavelli je hodnotí velice pozitivně, zdůrazňuje jejich prostotu a nezkaženost, kterou staví do protikladu s rozmařilostí Itálie. Vidí v nich ztělesněnu především vládu středního měšťanstva.

b) Města toskánská: Spadá sem i Florencie, kterou Machiavelli hodnotí různě v závislosti na různých historických obdobích. Za nejlepší považuje dobu, kdy se ve Florencii plně dostala k moci vláda popolo (řemeslnicko-obchodnická složka obyvatelstva). Jen ta má být schopná zaručit zákony.

c) Benátky: Machiavelli kritizoval její ústavu, ve které spatřoval prostředek zaměřený proti široké vládě lidu. Dále vytýká benátské ústavě též neschopnost plně rozvinout vojenské akce. V benátské ústavě viděl především typ ústavy městského státu, nikoli tedy ústavu, jež by se přibližovala feudálnímu vzoru.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KUDRNA, Jaroslav. Machiavelli a Guicciardini. K typologii historickopolitického myšlení pozdní italské renesance. Brno : UJEP, 1967.
  • MACHIAVELLI, Niccolò. Vladař. Praha : Argo, 2001.
  • MACHIAVELLI, Niccolò. Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia. Praha : Argo, 2001.
  • PREZZOLINI, Giuseppe. Život Nicola Machiavelliho, učitele vladařů. Praha : Orbis, 1940.
  • SKINNER, Quentin. Machiavelli. Praha : Odeon, 1995.
  • SYLLABA, Theodor. Dějiny politických filozofií (Politické filozofie od antiky do konce 20. století). Hradec Králové : Gaudeamus, 2005.
  • WHITE, Michael. Machiavelli. Nepochopený muž. Praha : BB/art, 2006.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu