Julius II.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Julius II.
Rodné jméno	Giuliano della Rovere
Začátek pontifikátu	1. listopad 1503
Konec pontifikátu	21. únor 1513
Předchůdce	Pius III.
Nástupce	Lev X.
Datum narození	5. prosinec 1443
Místo narození	Albisola, Janovská republika
Datum úmrtí	21. únor 1513
Místo úmrtí	Řím, Papežský stát

Julius II. (5. prosince 1443 – 21. února 1513), rodným jménem Giuliano della Rovere byl papežem od roku 1503 až do své smrti v roce 1513. Nejvíce se proslavil svojí bojovnou politikou proti všem svým nepřátelům. Byl však také znám jako mecenáš umění a podporoval velké stavební projekty například přestavby sv. Petra nebo výzdoby Sixtinské kaple. Dále to byl on kdo v roce 1505 založil Švýcarskou gardu na svoji ochranu.

Obsah 1 Mládí 2 Cesta k papežskému titulu 3 Juliovo pojetí papežství 4 Svatá liga 5 Externí odkazy 6 Reference

[editovat] Mládí

Mladý Giuliano se narodil jako synovec papeže Sixta IV. do rodiny della Rovere. Jeho strýc ho učil u řádu františkánů, nicméně se zdá, že se jejich členem nestal a radši zůstal světským bratrem až do doby než byl přijat jako biskup v Carpentrasu v roce 1471. Jeho strýc ho také posílal na učení do konventu v La Pérouse.

Jeho strýc se stal 1471 papežem a zajistil svému synovci kardinálský klobouk. S podporou svého mocného strýce začal Giualiano získávat ohromnou moc a stal se Avignonským arcibiskupem. V roce 1480 byl vyslán do Francie jako papežský legát. Zde zůstal po čtyři roky a zde se pomalu stával nejvýznamnějším z kardinálů jeho vliv nedokázal umenšit za svého pontifikátu ani Inocenc VIII.

[editovat] Cesta k papežskému titulu

Přesto rivalita mezi ním a kardinálem Rodrigem Borgiou postupně narůstala a po smrti Inocence VIII. v roce 1492 byl Borgia zvolen papežem jako Alexandr VI. Della Rovere ve svém hněvu a žárlivosti obvinil Alexandra, že byl zvolen kvůli svatokupčení a tajné dohodě s Ascaniem Sforzou. Vzápětí ale musel della Rovere zvolit útěk před Alexandrovým hněvem do Ostie a o několik měsíců později se vzdálil do Paříže, kde byl přesvědčen francouzským králem Karlem VIII. k vedení dobyvačné výpravy do Neapolska. Spolu s mladým králem přijel do triumfálně Říma a snažil se o svolání koncilu k prošetření současného papeže s výsledkem sesazení. Z tohoto nebezpečí se Alexand dostal, protože nalezl nového přítele v Karlovu ministrovi Briçonnetovi, kterému přislíbil místo kardinála.

Alexandr VI. zemřel v roce 1503, dost dobře možná kvůli malárii, ačkoli je jeho smrt spojována spíše s otravou. Například i Alexandrův syn Cesare Borgia onemocněl také v tento čas. Della Rovere nepodporoval kandidaturu kardinála Piccolominiho, který byl 22. září 1503 zvolen a který zemřel o několik dní později. Della Rovere se konečně stal nástupcem sv. Petra díky své obratné politice ve které obratně podporoval oslabeného Cesara Borgiu. Konklávem byl zvolen papežem pod jménem Pius II. téměř jednohlasně (kdo ztratil pouhé tři hlasy, kdy jeden byl od Georgese d’Ambroise, jeho největšího rivala a favorita Francie, a další dva byli od kardinálů Carafy a Casaovy), vzhledem k notnému uplácení. Jeho volba zabrala jen několik málo hodin.

[editovat] Juliovo pojetí papežství

Giuliano si vybral svoje jméno po papeži, který vládl ve čtvrtém století, Juliovi I. a hned od počátku se vrhl do do vlády s obdivuhodnou energií a kuráží, které nebyla u jeh předchůdců obvyklá. Především se snažil o to, aby se zbavil různých vlivů, kteří oslabovaly jeho moc. První úspěchem se stalo, když se mu podařilo, s řadou lstivých úskoků, zabránit Borgium získat opět moc nad Papežským státem. Také se mu podařilo využít svého vlivu, aby smířil dva mocné římské rody, rodinu Orsini a Colonna, a také, díky výnosům v jejich prospěch, se stal dědicem majetků římské šlechty.

Poté co si zajistil moc v Římě začal se Julius zajímat o zahraniční politiku. Jeho první krok bylo zajistit vyhnání Benátské republiky z Faenzi, Rimini a dalších měst a pevností v Itálii, které začala republika okupovat po smrti papeže Alexandra. V roce 1504 zjistil, že s benátským dóžetem nebude domluva po dobrém, proto začal uvažovat o zapojení Francouzského království a Svaté říše římské do konfliktu. Zvolil raději dočasné omezení nezávislosti italských území, aby mohl vytvořit obrannou a útočnou unii proti Benátkám. Ukázalo se, že zprvu toto spojení nebylo o nic větší než formální a nedokázalo více než donutit Benátčany vyklidit méně významná území v Romagně. Oproti tomu vynikající akcí, konanou v roce 1506, se Juliovi podařilo osvobodit Pergiu a Boloň od jejich despotů (konkrétně Giampola Baglioniho a Giovanniho II. Bentivoglia), také tím získal tak velkou moc, aby dokázal svoji důležitost jak římskému císaři Maxmiliánovi, tak francouzskému králi Ludvíkovi.

Tohoto roku 21. ledna byla oficiálně ustanovena Švýcarská garda, aby zajistila stálou sílu pro ochranu papeže. Vzhledem k velkému počtu politických zápasů během vlády Julia, není ani nijak překvapující, že je zakladatel právě on.

[editovat] Svatá liga

V roce 1508 dosáhl Julius tak rozsáhlé podpory svých plánů, že byl schopen vytvořit ligu z Cambrai s francouzským králem Ludvíkem XII., Maxmiliánem I. a králem aragonský Ferdinandem II. Liga bojovala proti Benátské republice, tento konflikt je dnes znám jako válka Svaté ligy (nebo ligy z Cambrai). Krom dalších záležitostí chtěl papež především získat nadvládu nad Romagnou; císař Maxmilián chtěl města Friuli a Veneto; Ludvík Cremonu; a konečně Ferdinand Apulijský přístav. Tento konflikt je zařazován do série tzv. italských válek. Na jaře roku 1509 uvalil Julius na Benátsko interdikt. Během celého konfliktu došlo nejednou ke změně stran od jednotlivých účastníků. V roce 1510 změnili strany jak Benátsko, tak Francie a v roce 1513 se Benátsko přidalo k Francii.

Výsledky ligistické války začaly rychle odhalovat původní záměry papeže. Po jedné z bitev, bitvě u Agnadella (14. května 1509), bylo moc Benátčanů v Itálii prakticky zlomena. Avšak hned poté se začalo ukazovat, že císař ani francouzský král nebudou spokojeni s pouhým plněním přání papeže. Na počátku roku 1510 bylo podmanění Benátčanů dokonalé a nedlouho potom byla Francie stižena papežskou klatbou. Pokusy vyvolat rozepři mezi Francií a Anglií neuspěly. V září svolal Ludvík XII. koncil do Tours, na kterém se francouzští biskupové odmítli nadále podřizovat papežské moci. Naopak se rozhodli ve spojení s Maxmiliánem I. usilovat o sesazení Julia. Koncil se sešel za tímto účelem v listopadu následujícího roku do Pisy.

V tuto chvíli vešla válka Sv. ligy do další části, ve které si Julius uchoval za spojence aragonského Ferdinanda a nově se k němu přidali i Benátky. Netrvalo však dlouho a také se k němu připojil jak Maxmilián I., tak Jindřich VIII. Tudor. Julius také svolal generální koncil, dnes známý jako 5. lateránský koncil, do Říma v roce 1512. Konání koncilu se ale opozdilo a Julius se musel srovnávat se zprávou, že jeho nepřátele vstoupili do Itálie.

V roce 1512 se ale papežovi nakloněným silám vytlačit Francouze za Alpy, ale za cenu okupace Itálie spojenými silami. V roce 1513 zemřel Julius II. s vysokou horečkou. Ačkoli se mu podařilo upevnit moc ve státech okolo Říma, byl stále stejně daleko od splnění svého snu sjednoceného království Itálie, jako na počátku jeho vlády.

[editovat] Externí odkazy

• (en) Pope Julius II – článek z Katolické encyklopedie na anglické Wikisource

[editovat] Reference

V tomto článku je použit překlad textu z článku Pope Julius II na anglické Wikipedii.

Předchůdce	Julius II.	Nástupce
Pius III.	papež 1503–1513	Lev X.