Papežský stát

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Papežský stát
Církevní stát
Status Pontificus (la)
Stati della Chiesa (it)
 Západořímská říše
 Ravennský exarchát
 Italské království (středověk)
 Římská republika (18. století)
 Římská republika (19. století)
 Italské království (1805-1814)
754–1870 Avignonské papežství 
Městský stát Vatikán 
Římská republika (18. století) 
Římská republika (19. století) 
Italské království 
Anconská republika 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Papežský stát do roku 1870
hlavní město:
obyvatelstvo
státní útvar
Státní útvary a území
Předcházející:
Západořímská říše Západořímská říše
Ravennský exarchát Ravennský exarchát
Italské království (středověk) Italské království (středověk)
Římská republika (18. století) Římská republika (18. století)
Římská republika (19. století) Římská republika (19. století)
Italské království (1805-1814) Italské království (1805-1814)
Nástupnické:
Avignonské papežství Avignonské papežství
Městský stát Vatikán Městský stát Vatikán
Římská republika (18. století) Římská republika (18. století)
Římská republika (19. století) Římská republika (19. století)
Italské království Italské království
Anconská republika Anconská republika

Papežský stát (resp. Církevní stát, latinsky Patrimonium Sancti Petri) je označení státního útvaru, který existoval ve střední části Apeninského poloostrova zhruba od 8. století po rok 1870. Jeho hlavou byl papež, hlavním městem Řím a do 19. století představoval jeden z největších italských států. V současné době se pojem papežský stát může používat (v češtině spíše raritně) pro označení státu Vatikán, který je jeho nástupcem.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Dějiny papežského státu jsou těsně spjaty s dějinami papežství a katolické církve. První římští biskupové neměli prakticky žádnou světskou moc ani rozsáhlejší vlastnictví. Prvním majetkem papeže byl Lateránský palác, darovaný císařem Konstantinem I. Základy světské moci papežů vybudoval především Řehoř I. Veliký, který se všemožně staral o zlepšení situace katolické církve i Římanů, decimovaných válkami, hladomorem i nemocemi.

Zásadní význam pro dějiny církevního státu měla tzv. Pipinova donace z roku 755, kdy Pipin III. daroval Štěpánu II. Řím, Ravennu a Pentapolis. Tato oblast tvořila hlavní oporu světské papežské moci a po dlouhá staletí, až do roku 1870, zůstávala pod svrchovanou vládou papežů.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

V letech 17961797 byl církevní stát ohrožován francouzskými výboji a 15. února 1798 došlo k obsazení samotného Říma. Papež byl deportován do Sieny a Napoleon Bonaparte vyhlásil Věčné město za součást své říše jako tzv. „sesterskou římskou republiku“. Papežský stát byl tímto aktem vlastně zrušen. Obnoven byl ve stejném rozsahu Vídeňským kongresem roku 1815.

Revoluční rok 1848 se projevil i v církevním státě. Papež musel tajně utéct a v Římě byla 9. února 1849 vyhlášena republika. Papež musel požádat o vojenskou pomoc zahraniční mocnosti – Francii, Rakousko, Španělsko a Neapol. 12. dubna 1850 se mohl vrátit do Říma.

Sjednocování Itálie však pokračovalo a papež přišel postupně o velkou část území. Jeho državy, z nichž nakonec zbyl pouze Řím a nejbližší okolí, odolávaly jen díky spojeneckým armádám. Když se po zahájení prusko-francouzské války Francouzi stáhli z Říma, Italové 20. září 1870 město dobyli a vyhlásili jej za hlavní město sjednocené Itálie. Papeži, jimž byl ponechán jen pahorek Vatikán, ještě dlouho doufali v obnovení církevního státu, a proto k vyrovnání s Itálií došlo až v roce 1929 podepsáním Lateránské smlouvy. Ta potvrzovala suverenitu Vatikánu i exteritoriálních území; papež se oproti tomu vzdal nároků na původní území a uznal Řím za hlavní město Itálie. Vztah mezi Vatikánem a Itálií byl pak ještě upraven konkordátem z roku 1984. Ztrátu území, patřících původně k papežskému státu se Itálie zavázala odškodnit velkorysou finanční náhradou.

Historické znaky papežského státu[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Gelmi, J. 1994: Papežové. Od svatého Petra po Jana Pavla II. Praha.
  • Mawxell - Stuart, P. G. 1998: Papežové, život a vláda. Od sv. Petra k Janu Pavlu II. Praha.
  • Rendina, C. 2005: Příběhy papežů, dějiny a tajemství. Praha.

Související články[editovat | editovat zdroj]