Papežský stát
| Papežský stát Církevní stát Status Pontificus (la) Stati della Chiesa (it)
|
|||||||||||||||||
geografie
|
|||||||||||||||||
| hlavní město: | |||||||||||||||||
| obyvatelstvo | |||||||||||||||||
| státní útvar | |||||||||||||||||
| Státní útvary a území | |||||||||||||||||
|
|||||||||||||||||
.svg)
_crowned.svg){kind=small}
Papežský stát (resp. Církevní stát, latinsky Patrimonium Sancti Petri) je označení státního útvaru, který existoval ve střední části Apeninského poloostrova zhruba od 8. století po rok 1870. Jeho hlavou byl papež, hlavním městem Řím a do 19. století představoval jeden z největších italských států. V současné době se pojem papežský stát může používat (v češtině spíše raritně) pro označení státu Vatikán, který je jeho nástupcem.
Obsah |
Středověk [editovat]
Dějiny papežského státu jsou těsně spjaty s dějinami papežství a katolické církve. První římští biskupové neměli prakticky žádnou světskou moc ani rozsáhlejší vlastnictví. Prvním majetkem papeže byl Lateránský palác, darovaný císařem Konstantinem I. Základy světské moci papežů vybudoval především Řehoř I. Veliký, který se všemožně staral o zlepšení situace katolické církve i Římanů, decimovaných válkami, hladomorem i nemocemi. Fakticky tak zastupoval panovníky skomírající Byzantské říše.
Zásadní význam pro dějiny církevního státu měla tzv. Pipinova donace z roku 755, kdy Pipin III. daroval Štěpánu II. Řím, Ravennu a Pentapolis. Tato oblast tvořila hlavní oporu světské papežské moci a po dlouhá staletí, až do roku 1870, zůstávala pod svrchovanou vládou papežů.
Novověk [editovat]
.svg)
V letech 1796 – 1797 byl církevní stát ohrožován francouzskými výboji a 15. února 1798 došlo k obsazení samotného Říma. Papež byl deportován do Sieny a Napoleon Bonaparte vyhlásil Věčné město za součást své říše jako tzv. „sesterskou římskou republiku“. Papežský stát byl tímto aktem vlastně zrušen. Obnoven byl ve stejném rozsahu Vídeňským kongresem roku 1815.
Revoluční rok 1848 se projevil i v církevním státě. Papež musel tajně utéct a v Římě byla 9. února 1849 vyhlášena republika. Papež musel požádat o vojenskou pomoc zahraniční mocnosti – Francii, Rakousko, Španělsko a Neapol. 12. dubna 1850 se mohl vrátit do Říma.
Sjednocování Itálie však pokračovalo a papež přišel postupně o velkou část území. Jeho državy, z nichž nakonec zbyl pouze Řím a nejbližší okolí, odolávaly jen díky spojeneckým armádám. Když se po zahájení prusko-francouzské války Francouzi stáhli z Říma, Italové 20. září 1870 město dobyli a vyhlásili jej za hlavní město sjednocené Itálie. Papeži, jimž byl ponechán jen pahorek Vatikán, ještě dlouho doufali v obnovení církevního státu, a proto k vyrovnání s Itálií došlo až v roce 1929 podepsáním Lateránské smlouvy. Ta potvrzovala suverenitu Vatikánu i exteritoriálních území; papež se oproti tomu vzdal nároků na původní území a uznal Řím za hlavní město Itálie. Vztah mezi Vatikánem a Itálií byl pak ještě upraven konkordátem z roku 1984. Ztrátu území, patřících původně k papežskému státu se Itálie zavázala odškodnit velkorysou finanční náhradou.
Literatura [editovat]
- Gelmi, J. 1994: Papežové. Od svatého Petra po Jana Pavla II. Praha.
- Mawxell - Stuart, P. G. 1998: Papežové, život a vláda. Od sv. Petra k Janu Pavlu II. Praha.
- Rendina, C. 2005: Příběhy papežů, dějiny a tajemství. Praha.
Související články [editovat]
