Vídeňský kongres

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Možná hledáte: Vídeňský kongres (1515).
Vídeňský kongres (Jean-Baptiste Isabey), 1819.

Vídeňský kongres bylo setkání zástupců téměř všech zemí Evropy po napoleonských válkách, které upravilo mezinárodní vztahy soustavou smluv. Kongres se konal od 1. října (někdy je uváděno 16. nebo také 18. září) 1814 do 9. června 1815[1] ve Vídni pod řízením rakouského císaře, uherského a českého krále Františka I., který byl zastoupen ministrem zahraničí Klemensem Metternichem. Pro své téměř každodenní plesy, které byly pořádány hlavně v salónech význačných šlechtičen, a výlety pro hosty je také nazýván tančící kongres. Na Vídeňském kongresu bylo poprvé postulováno právo národů na sebeurčení.

Myšlenky kongresu[editovat | editovat zdroj]

Hlavní myšlenky, ke kterým byl kongres veden:

  • Restaurace – snaha o nastolení do původního stavu do doby před Velkou Francouzskou revoluci a obnovit feudální a klerikální uspořádání, uspokojit územní požadavky vítězných velmocí a na trůny dosadit původní panovnické rody – tzv. legitimismus.
  • Kvietismus – snaha o naprostý klid v Evropě, snaha zabránit revolucím za každou cenu.

Územní změny[editovat | editovat zdroj]

Největší územní změny zaznamenaly vítězné mocnosti, tedy Rakousko, Rusko a Prusko.

Změnit se však muselo i Napoleonem rozvrácené Německo. Vídeňský kongres zde vytvořil Německý spolek, což bylo volné soustátí 39 zemí, ke kterým patřily Rakouské císařství (včetně Českého Království s Moravským Markrabstvím) a Pruské království.

Povýšení zemí[editovat | editovat zdroj]

Na vídeňském kongresu byly také jako odměna a uznání za účast v protifrancouzké koalici (od r. 1813) povýšeny některé země:

Dále bylo na kongresu potvrzeno povýšení těchto zemí, provedené Napoleonem:

Svatá aliance[editovat | editovat zdroj]

Svatá aliance bylo spojenectví Ruska, Rakouska a Pruska, které mělo dohlížet na dodržování kvietismu na základě „křesťanské solidarity“ (nehledě na to, že Romanovci byli pravoslavní, Habsburkové katolíci a Hohenzollernové luteráni). Tato aliance byla vlastně ztělesněním reakční spolupráce.

Jelikož tvůrcem politiky rovnováhy byl do značné míry kníže Metternich, mluvíme někdy také o metternichovském systému. Ráz této politiky, která fungovala v Evropě od vídeňského kongresu v podstatě až do první světové války, označujeme také jako koncert velmocí.

Revoluční myšlenky však nezapadly a již po několika letech se v Evropě projevila touha lidí i celých národů po svobodě.

Revoluční konflikty po Vídeňském kongresu[editovat | editovat zdroj]

Španělsko

Vedlo válku proti Napoleonovi, které bránily v rozvoji země. Na trůn totiž nastoupil po Napoleonově bratru opět Bourbonský panovník, který začal omezovat občany a chtěl vyslat vojsko do střední Ameriky, kde byli vzbouřenci vedeni Simonem Bolívarem. Roku 1820 se navíc ve Španělsku vzbouřili i vojáci. Roku 1823 byla jejich revoluce potlačena Francouzi.

Itálie

Itálie byla stále rozdrobena na malá území. Vznikly zde obavy, že se tato území neubrání vnějšímu útoku. Byly zakládány tajné spolky revolučních demokratů (tzv. karbonářů), kteří toužili po sjednocení Itálie. Vídeňský kongres na situaci v Itálii vcelku nic nezměnil. V letech 1820–1821 bylo v Neapolsku vyvoláno povstání, které však bylo potlačeno rakouskou armádou. Vůdcové povstání pak byli vězněni v Brně v kasematách hradu Špilberku.

Děkabristé v Rusku

Po smrti cara Alexandra I. v prosinci roku 1825 musel nový vládce Mikuláš I. Pavlovič čelit nevídané vzpouře děkabristů (podle ruského slova děkabr = prosinec). Byli to většinou vojenští důstojníci, kteří odmítli přísahat novému caru věrnost, dokud nevydá ústavu. Důvod tohoto povstání bylo samoděržaví a feudální útisk. Povstání však bylo špatně zorganizováno a nemilosrdně potlačeno. Přeživší povstalci byli popraveni nebo posláni do vyhnanství na Sibiř. Poté zůstalo v Rusku nevolnictví až do roku 1861.

Srbové

Vedli válku proti Turkům, ale osvobodili se jen částečně.

Řecké povstání

Řecko bylo již dlouhou dobu součástí Osmanské říše. Turci tvrdě potlačovali řecké snahy o osamostatnění. Povzbuzení Francouzskou revolucí povstali roku 1821 i Řekové. Na pomoc jim přišli dobrovolníci z Ruska, Anglie (George Gordon Byron) a Francie. Tvrdé boje byly ukončeny až v roce 1830, kdy bylo Řecko uznáno za samostatné království. Na trůn zde nastoupil Otta I.(původem bavor) z německého rodu Wittelsbachů.

Červencová revoluce ve Francii

Ve Francii oslabené vídeňským kongresem se snažil o absolutistickou vládu Karel X. Bourbon. Chtěl upevnit svou moc a bránil pokroku. To vedlo k povstání v červenci 1830 (odtud Červencová revoluce), do něhož se zapojili studenti, novináři, ale i řemeslníci. Červencová revoluce zvítězila. Karel byl svržen a na trůn byl dosazen jeho příbuzný Ludvík Filip Orleánský Bourbon. Jeho vláda se nazývá „Červencová monarchie

Belgické povstání

Červencová revoluce měla ohlas v Belgii, kterou Vídeňský kongres spojil s Nizozemskem. V Bruselu vypuklo v roce 1832 povstání a bylo vyhlášeno samostatné Belgické království.

Povstání Poláků

Povstání vypuklo v listopadu 1830 proti nadvládě Rusů (chtěli osamostatnit části Polska pod nadvládou Ruska). V čele stála polská šlechta. Bylo však velice tvrdě potlačeno Ruskou armádou a polská autonomie byla okleštěna. Proto se mnoho Poláků vystěhovalo do Francie a Německa.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. [http://velvyslanectvi.com/info/vidensky-kongres.php

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]