Spojené království Nizozemské

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o státním útvaru v letech 1815-1830/1839. Další významy jsou uvedeny v článku Nizozemí.
Nizozemské království
Koninkrijk der Nederlanden
Royaume des Pays-Bas
 Holandské království 1815–1830 (1839) Nizozemské království 
Belgie 
Limburské vévodství 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Spojené Nizozemí v roce 1815
hlavní město:
obyvatelstvo
národnostní složení:
???
státní útvar
vznik:
zánik:
1830 - odtržení Belgie
1839 - Vilém I. uznal Belgii
Státní útvary a území
Předcházející:
Holandské království Holandské království
Nástupnické:
Nizozemské království Nizozemské království
Belgie Belgie
Limburské vévodství Limburské vévodství

Spojené království Nizozemské (holandsky: Verenigd Koninkrijk der Nederlanden, francouzsky: Royaume-Uni des Pays-Bas) nebo království spojeného Nizozemí, byl neoficiální název Nizozemského království, v letech 1815-1830/1839, tj. po jeho vytvoření na Vídeňském kongresu až do odtržení Belgie (Jižního Nizozemí) v roce 1830 a jeho mezinárodním uznání londýnským protokolem v roce 1839, kdy Belgii musel uznat i nizozemský král Vilém I. Navzdory personální unii mezi Nizozemským královstvím a Lucemburským velkovévodstvím, nebylo Lucembursko nikdy jeho součástí, jelikož bylo součástí Německého spolku.

Vytvoření[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Vídeňský kongres.

Spojené království Nizozemské bylo vytvořeno po napoleonských válkách na Vídeňském kongresu roku 1815. Vzniklo spojením bývalého Rakouského Nizozemí (území Jižního Nizozemí, dnešní Belgie) a bývalých Spojených nizozemských provincií (území Severního Nizozemí, dnešní Nizozemsko) a jeho králem se stal Vilém I. z dynastie Oranžsko-nasavské. Nově utvořený stát byl unitárním, jednotným státem, který se členil na provincie.

Na vídeňském kongresu probíhala důležitá jednání, jakou podobu má obnovené spojené Nizozemí mít. Po odmítnutí nejrůznější variant i varianty krále Viléma I. bylo rozhodnuto přijmout pozměněný králův návrh. Na vídeňském kongresu byla tedy jako součást jednotného spojeného království Nizozemského uznána tato bývalá území:

Historické Nizozemí po roce 1815
1, 2 a 3 Spojené království Nizozemské (do roku 1830)
1 a 2 Nizozemské království (po roce 1830)
2 Vévodství Limburské (mezi 1839-1867, člen Německé konfederace)
3 a 4 Belgie (po roce 1830)
4 a 5 Velkovévodství Lucemburské (do roku 1830)
4 Lucemburk (belgická provincie) (k Belgii v roce 1839)
5 Velkovévodství Lucemburské (tzv. německé lucemburko; po roce 1839)

Azurově jsou hranice Německéko spolku.

Ke království Nizozemskému (oficiální název) bylo personální unií připojeno Lucembursko, které bylo na Vídeňském kongresu povýšeno na velkovévodství a stalo se jako nezávislý stát členem Německého spolku, také díky tomu se i přes snahy krále Viléma I. v budoucnu nestalo součástí Nizozemského království.

Pro připojení Lucemburska naléhal na velmoci král Vilém I. s důvodem, že Nizozemsko bude díky Lucembursku větším soupeřem pro velkou Francii. Poté argumentoval tím, že Lucembursko je také jako Belgie součástí historického Nizozemí, ovšem neuspěl.

Sjednocením většiny Nizozemí uskuteční král Vilém I. sen jeho dávného předchůdce místodržícího Viléma I. Oranžského, vůdce Nizozemské revoluce, proti tehdejší španělské nadvládě.

Nizozemské provincie v roce 1815

Členění státu[editovat | editovat zdroj]

Spojené království Nizozemské bylo jednotným a unitárním státem, který se dělil na historické provincie. Dělení a provincie zůstaly téměř beze změn i v současné Belgii a Nizozemsku. Jediná provincie, která odtržením Belgie v roce 1830 utrpěla byl Limburg, který byl rozdělen (vyznačeno na mapě). I když v letech 1970-1993 v rámci federalizace Belgie bylo Jižní (belgické) Brabantsko rozděleno mezi regiony: Bruselský region, Vlámský Brabant a Valonský Brabant.

Vláda[editovat | editovat zdroj]

král Vilém I.

Ústava nově utvořeného království dávala královi větší pravomoci než má panovník v současném Nizozemsku nebo Belgii. Král měl téměř absolutní veto, vláda měla 8 ministrů, kteří nebyly odpovědní parlamentu, ale králi.

Parlament měl 2 komory. Členové první komory byli stará i novější šlechta a králem jmenovaní. Druhá komora měla 110 členů, 55 jich bylo voleno na severu a 55 na jihu.


Rozvoj státu[editovat | editovat zdroj]

I když jak na severu tak na jihu bylo dost nezaměstnaných, Nizozemsko se pomalu rozvíjelo. I když hospodářské rozdíly severu a jihu nebyly příliš velké, část obyvatelstva přesto žila v bídě. Král Vilém se bohatství země pokusil rozdělit těmito projekty:

  • Budování nových cest
  • Kopání nových kanálů a rozšíření stávajících kanálů
  • Rozšíření ocelářského průmyslu na jihu
  • zavedení metrického systému
  • Uložení nové dovozní a vývozní daně
  • Otevření přístavu Antverpy

Odtržení Belgie[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Belgická revoluce
Scéna z belgické revoluce roku 1830, Gustav Wappers (1834), Musées royaux des Beaux-Arts de Belgique, Brusel

V roce 1830 se Belgičané vzbouřili čímž začala tzv. Belgická revoluce. Hlavní příčinou belgické revoluce byla politická a ekonomická nadvláda Nizozemců nad francouzsky mluvícím obyvatelstvem. Hospodářské aktivity, jako např. obchod a počátky průmyslové revoluce, byly totiž soustředěny na území dnešního Nizozemska, zejména v přístavu Amsterdam.

Jádrem sporů byla také skutečnost, že Nizozemci podporovali volný obchod, zatímco Belgičané požadovali ochranu svého trhu zavedením cel. Belgičané si rovněž stěžovali, že je s nimi nakládáno jako s druhořadými občany, ačkoliv jich v království nežilo méně než 3,5 milionu oproti 3 milionům Nizozemců. Většina úředních míst v té době byla svěřena Nizozemcům.

Dalším důvodem sporů byly náboženské a kulturní rozdíly. Belgičané byli převážně katolíci, zatímco Nizozemci byli protestanti. V budoucnosti se však náboženství ukázalo jako hlavní jednotící prvek celé Belgie, stejně jako král.

Král Vilém I. ale nechtěl připustit rozdělení země a pokusil se obnovit pořádek silou, avšak královskému vojsku pod vedením králova druhého syna Bedřicha se nepodařilo dobýt Brusel v krvavých bojích v ulicích města, které se odehrály mezi 23. a 26. srpnem.

Vyhlášení nezávislého Belgického království[editovat | editovat zdroj]

první belgický král Leopold I.

Den poté byla v Bruselu vyhlášena provizorní vláda a 4. října následovalo prohlášení nezávislosti. V listopadu se v Bruselu sešel Národní kongres a 7. února 1831 byla vyhlášena ústava. Belgie byla prohlášena dědičnou parlamentní monarchií podle salického zákona a královstvím. Belgičtí politikové budovali tzv. "stát na zelené louce".

Prvním belgickým králem byl zvolen sasko-cobursko-gothajský princ Leopold, který nabídku koruny přijal a stal se 21. července téhož roku králem Leopoldem I. Belgie se po celé 19. století stala vzorem pro evropské liberály.

Mezinárodní a nizozemské uznání, důsledky[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Londýnská smlouva (1839)

Evropské mocnosti oficiálně uznaly nezávislost Belgie až roku 1839, kdy byla podepsána Londýnská smlouva. Neutralitu Belgie se zaručila střežit Velká Británie, což bylo uplatněno na začátku první světové války. Belgie měla být podle této smlouvy nezávislou a neutrální zemí, zahrnující Západní Flandry, Východní Flandry, Brabant, Antverpy, Henegavsko, Namur a Lutych, jakož i část Lucemburska a provincie Limburk.

Nizozemský král Vilém I. odmítal uznat nezávislost Belgie do roku 1839, kdy musel ustoupit pod tlakem Londýnské smlouvy.

Po svém odtržení od Nizozemska získala Belgie také o něco málo více než polovinu Lucemburského velkovévodství, z Lucemburska pak zbyla jen německá část, francouzsky mluví část se stala (největší) belgickou provincií Lucemburk. Díky uznání územní ztráty ve prospěch Belgie se Lucembursko stalo neutrální a plně nezávislou zemí, díky čemuž byly veškeré dosavadní Nizozemské (či pruské) nároky zrušeny. Personální unie Nizozemska a Lucemburska vydržela až do roku 1890, kdy zemřel král Vilém III. a na trůn nastoupila jeho dcera Vilemína.

Jelikož bylo Lucembursko podstatně zmenšeno a bylo členem Německého spolku a díky tomu ztratilo Prusko přístup k řece Máze, bylo rozhodnuto oddělit nizozemskou část Limburska jako (polo)nezávislého vévodství v personální unii v Nizozemskem, které bude členem Německého spolku. Tato situace byla upravena Londýnskou smlouvou z roku 1867.

Paradox Belgické revoluce[editovat | editovat zdroj]

V určitém smyslu byla belgická revoluce valonskou revolucí francouzsky mluvící vyšší a střední třídy a nadvláda Nizozemců byla nahrazena nadvládou Valonů. Úředním jazykem byla určena francouzština, zatímco vlámština byla na školách zakázána.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku United Kingdom of the Netherlands na anglické Wikipedii.