Hohenzollernové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hohenzollernové
Wappen Hohenzollern.svg
Erb rodu Hohenzollernů
Země Německo, Prusko, Rumunsko
Mateřská dynastie Burchardové
Tituly německý císař
pruský král
rumunský král
pruský vévoda
braniborský markrabě
norimberský purkrabí
hohenzollerský kníže
Zakladatel Fridrich I. Norimberský
Rok založení 1110
Konec vlády 30. prosinec 1947 (v Rumunsku)
9. listopad 1918 (v Německu)
Poslední vládce Vilém II. (Německo a Prusko)
Michal I. (Rumunsko)
Současná hlava Jiří Fridrich Pruský
Větve rodu

Franská větev

  • Hohenzollern-Branderburg (Prusko)
  • Brandenburg-Ansbach
  • Brandenburg-Kulmbach

Švábská větev

  • Hohenzollern-Haigerloch
  • Hohenzollern-Hechingen
  • Hohenzollern-Sigmaringen

Dynastie Hohenzollernů (německy: Haus Hohenzollern) či jen Hohenzollernové je německá dynastie, švábského původu. Mezi nejvýznamnější území, kterým Hohenzollernové vládli, patřily Prusko, Německo a Rumunsko. Jejich rod užívá erbu se stříbrno-černě čtvrceným štítem. Počátek dynastie je nepopíratelně doložen od roku 1110 (v držení hrabství Zollern ve Švábsku). V roce 1119 získali (Hohen)Zollernové hodnost norimberského purkrabího s rozsáhlými statky ve Francích, jež získal hrabě Fridrich III. sňatkem. Jeho syny se rod rozdělil do dvou větví, a to starší katolické švábské a mladší protestanské franské. Franská větev o svoje území přišla v roce 1918 a švábská v roce 1947, kdy byl poslední hohenzollerský panovník, rumunský král Michal I., svržen komunisty.

Současnou hlavou dynastie (a pretendentem německého a pruského trůnu) je princ Jiří Fridrich Pruský, pravnuk posledního německého císaře Viléma II. Hlava dynastie je z mladší franské linie; tato situace, kdy je primogeniturní příslušník mladší linie hlavou celé dynastie, není příliš častá.

Dynastie používá motto Nihil Sine Deo, česky: Nic bez Boha. V braniborsko-pruské větvi rodu je spíše častěji používáno motto Gott mit uns, česky: Bůh s námi.[1]

Původní linie rodu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Hohenzollernsko.
Vilém II. Pruský, poslední německý císař

Nejstarší známá zmínka o rodu je z roku 1061. Počátek dynastie je nepopíratelně doložen od roku 1110 (v držení hrabství Zollern ve Švábsku). V roce 1119 získali (Hohen)Zollernové hodnost norimberského purkrabího s rozsáhlými statky ve Francích, jež získal hrabě Fridrich III. sňatkem právě významné purkrabství norimberské. Jeho syny se rod rozdělil do dvou větví, a to starší katolické švábské a mladší protestanské franské[2][3].

Hrabata Zollernští (1061–1204)[editovat | editovat zdroj]

Fridrich III. hrabě ze Zollernu byl věrný sluha římský císařů Fridricha Barbarossy a Jindřicha VI.. V roce 1185 se oženil se Sofií Raabs, dcerou Konráda II., purkrabího Norimberského. Právě po smrti Konráda II., který zemřel bez mužských dědiců, Fridrich III. získal jako manžel dědičky purkrabství Norimberské a stal se purkrabím Fridrichem I. Norimbersko-Zollernským. Příjmení rodu bylo změněno na Hohenzollern.

Po Fridrichově smrti si jeho synové rozdělili panství mezi sebou:

  • Starší bratr Fridrich IV. obdržel hrabství Zollern a purkrabství Norimberské v roce 1200 po otci, čímž se stal zakladatelem švábské větve rodu. Švábská větev zůstala katolická.

Franská větev[editovat | editovat zdroj]

Franská linie je mladší, ale významnější větví dynastie Hohenzollernů a hlava této linie je také hlavou celé dynastie. Tato franská linie, jejímž zakladatelem byl Konrád III. Norimberský, získala postupně tato panství, v jejichž získávání byla podstatně úspěšnější než švábská větev:

Norimberští purkrabí (1192–1427)[editovat | editovat zdroj]

Malý znak Norimberku
Podrobnější informace naleznete v článku Norimberské purkrabství.
Velký znak Norimberku

Zollernský hrabě Fridrich III. získal dědictvím roku 1192 Norimberské purkrabství a stal se purkrabím Fridrichem I. Norimbersko-Zollernským. Po jeho smrti (1204) získal purkrabství jeho mladší syn Fridrich II. Zollernský jenž ho však v roce 1218 předal svému bratru Konrádovi III., jehož potomkům již purkrabství zůstalo.

Po smrti purkrabího Fridricha V. roku 1398 si jeho 2 synové rozdělili území, takže starší Jan III. se stal prvním markrabětem Braniborska-Kulmachu. Janův mladší bratr Fridrich VI. se po něm stal Norimberským purkrabím a prvním markrabětem Braniborska-Ansbachu. Fridrich VI. se později stal prvním braniborským kurfiřtem z rodu Hohenzollernů.

Když v roce 1420 zemřel Jan III., stal se jeho mladší bratr Fridrich VI. norimberským purkrabím a pod jeho vládnou byly nakrátko sjednoceny Braniborsko-Kulmach a Braniborsko-Anschach. Fridrich VI. se v roce 1412 stal braniborským kurfiřtem Fridrichem I. Po jeho smrti roku 1440 bylo jeho území rozděleno mezi jeho syny, jimiž se linie rozdělila na 3 větve:

Markrabata braniborsko-ansbašská (1398–1791)[editovat | editovat zdroj]

Znak markrabství Braniborska-Ansbachu
Podrobnější informace naleznete v článku Braniborsko-Ansbach.

V roce 1791 se kníže Kristíán II. Fridrich vzdal suverenity jeho knížectví ve prospěch pruského krále Fridricha Viléma II.

Markrabata braniborsko-Kulmbašská (1398–1604), později braniborsko-bayreuthská (1604–1791)[editovat | editovat zdroj]

Znak Braniborska-Kulmbachu
Podrobnější informace naleznete v článcích Braniborsko-Kulmbach a Braniborsko-Bayreuth.
Znak Braniborska-Bayreuthu

V roce 1791 se kníže Kristián II. Fridrich vzdal suverenity jeho knížectví ve prospěch pruského krále Fridricha Viléma II.

Markrabata a kurfiřti braniborští (1415–1806)[editovat | editovat zdroj]

Znak markrabství braniborského
Fridrich I. Braniborský
Podrobnější informace naleznete v článcích Braniborské markrabství a Seznam braniborských markrabat, kurfiřtů, pruských vévodů, králů a německých císařů.

Fridrich VI. Norimberský získal v roce 1415 Braniborsko (významné říšské markrabství s kurfiřtským hlasem, který se k titulu markraběte braniborského vázal), jež mu císař Zikmund Lucemburský udělil za dlouholeté věrné služby. Posléze vládl jako Fridrich I. Braniborský. Od té doby patřili Hohenzollernové k nejvýznamnějším říšským rodům.

V roce 1455 kupuje jeho nástupce Fridrich II. Hohenzollern od Řádu Panny Marie (Řádu německých rytířů) Novou marku a tak sjednocuje Braniborsko. Hohenzollernové přenesli sídlo z Tangermünde do Berlína v roce 1486.

Dalším krokem v rozmachu rodové moci byla sekularizace pruských majetků Řádu německých rytířů v roce 1525, kterou provedl tehdejší řádový velmistr Albrecht Braniborský. Nově vzniklé pruské vévodství zdědil v r. 1618 právě braniborský kurfiřt a markrabě. Od té doby byly Prusy knížecí spojeny s Braniborským markrabstvím, v jeden stát (Braniborsko-Prusko) se silně německým charakterem. Hlavním městem se stal Berlín. Na rozdíl od západní části nového státu (Braniborska) východní část (Prusko) nebyla součástí Svaté říše římské národa německého.

Když se v roce 1701 stal braniborský markrabě a kurfiřt Fridrich III. pruským králem Fridrichem I., stal se titul markraběte a kurfiřta braniborského jedním z titulů pruského krále a pozbyl funkce hlavního titulu. Braniborští vládci, kteří byli zároveň pruskými králi, jsou uvedeni zde pod číslováním jako pruští králové.

Za vlády kurfiřta Fridricha Viléma IV. (pruský král Fridrich Vilém III.) v roce 1806 bylo Braniborské kurfiřtství (markrabství) plně začleněno do Pruského království v důsledku rozpadu Svaté říše římské a tím zániku kurfiřtských hodností. V rámci Pruska se Braniborsko stalo provincií Braniborsko, ale titul markraběte braniborského si pruští králové ve své titulatuře ponechali.

Hohenzollernský nárok na český trůn[editovat | editovat zdroj]

Málo známým faktem je, že braniborští Hohenzollernové měli po smrti krále Ladislava Pohrobka velmi blízko k získání českého trůnu, podle pravidel legitimní přemyslovské primogenitury. Po jeho smrti (nepočítáme-li vládu Jiřího z Poděbrad) sice nastoupil syn jeho sestry Alžběty Vladislav Jagellonský jako její prvorozený syn. Alžběta ale nebyla prvorozená sestra Ladislava Pohrobka, tou byla Anna, která byla v roce 1446 provdána za Viléma III. Saského. Tento pár měl pouze dvě dcery, na které by dědictví podle primogenitury přešel nárok. Starší Markéta se v roce 1476 provdala za kurfiřta Jana Cicera z rodu Hohenzollernů. Ten by se pak z jejího práva stal podle zásad primogenitury dědičným králem Janem II. Jelikož ale bylo České království v té době volenou monarchií, stal se po volbě českých stavů novým českým králem Vladislav Jagellonský a po něm jeho syn Ludvík Jagellonský.[4].

Pruští vévodové (1525–1701)[editovat | editovat zdroj]

Znak Pruského království
Podrobnější informace naleznete v článcích Pruské vévodství a Prusko.

Dalším krokem v rozmachu rodové moci Hohenzollernů byla sekularizace pruských majetků Řádu německých rytířů v roce 1525, kterou provedl tehdejší řádový velmistr Albrecht Braniborský z Ansbašské linie, který přijal roku 1525 luteránskou reformaci a posléze se stal prvním pruským vévodou (knížetem) jako Albrecht I. Pruské vévodství se stalo polským lénem. Když v roce 1618 zemřel jeho syn Albrecht Fridrich bez mužských dědiců, zdědil pruské vévodství braniborský kurfiřt. Od té doby byly Prusy knížecí spojeny s Braniborským markrabstvím, kde vládli rovněž Hohenzollernové, v jeden stát (Braniborsko-Prusko) se silně německým charakterem. Hlavním městem se stal Berlín. „Velký kurfiřtFridrich Vilém (16401688) dosáhl zrušení vazalských závazků a 19. září 1657 velavskou smlouvou i zrušení lenního poměru k Polsku, což bylo uznáno 3. května 1660 olivským mírem i ostatními mocnostmi. Na rozdíl od západní části nového státu (Braniborska) se východní část (Prusko) nestala součástí Svaté říše římské národa německého.

V roce 1701 se pruský vévoda a zároveň braniborský kurfiřt Fridrich I. (III.) stal pruským králem Fridrichem I.

Pruští králové (1701–1918)[editovat | editovat zdroj]

Znak Pruského království
Prusko (1918)
Podrobnější informace naleznete v článcích Pruské království a Prusko.

Několik let před rokem 1700 získala hannoverská dynastie následnictví ve Spojeném království, kde od roku 1714 v osobě krále Jiřího I. usedla na trůn. Také saský kurfiřt Fridrich August I. Silný (z rodu Wettinů) získal roku 1697 titul polského krále, takže se královský titul stával pro Prusko (Braniborsko-Prusko) čím dál více otázkou prestiže.

V roce 1701 tedy přijal tehdejší braniborský a pruský panovník titul „král v Prusku“ (něm. König in Preußen) a v rámci obtížně akceptovaného kompromisu s císařem byl tedy svrchovaným panovníkem pouze na územích mimo Říši, v tzv. Prusích knížecích; jednalo se také o ústupek Polsku, jež ovládalo tzv. Prusy královské a také argument, proč se pruský panovník nemohl titulovat „král Pruský“ (něm. König von Preußen).

Korunovaci Fridricha I. pruským králem předcházelo založení Řádu Černé orlice. 18. ledna 1701 Fridrich I. byl v okázalé ceremonii korunován v Königsbergu, při níž si sám vložil korunu na hlavu a na hlavu své ženy a až poté se nechal pomazat. Fridrich I. (1701–1713) byl kromě Viléma I. (1861–1888) jediným korunovaným pruským králem.

Zbytek 18. století a také 19. století bylo ve znamení prusko-rakouských sporů o středoevropskou hegemonii. Vítězné války o rakouské dědictví přinesly Hohenzollernům v r. 1742 Slezsko. Po prvním dělení Polska v roce 1772 získali Hohenzollernové „královské Prusko“ a změnili svůj titul na krále pruského (něm. König von Preußen). Růst moci po dalších děleních Polska, napoleonských válkách a zániku Svaté říše římské národa německého byl završen vítězstvím v prusko-rakouské válce v roce 1866 [5].

18. května 1848 se ve Frankfurtu nad Mohanem sešel první celoněmecký parlament. 27. března 1849 shromáždění těsnou většinou schválilo dědičnost německé císařské koruny a o den později se shodlo i na tom, že koruna bude nabídnuta pruskému králi Fridrichu Vilémovi IV. Tato volba měla dosadit pruského krále do čela liberálního hnutí. V Berlínského dvora vypukl zmatek. Král Fridrich Vilém IV. však po váhání 27. dubna korunu odmítl.

Odmítnutí císařské koruny mělo zřejmě dva hlavní důvody: protože se považoval za krále z Boží milosti, nemohl přijmout korunu (ač o sjednocení velmi usiloval) z rukou frankfurtského shromáždění, jež považoval za revoluční instituci. Císařskou korunu by přijal jako legitimistický panovník pouze od rovnorodých knížat. Stejný názor zastával i králův bratr, budoucí král Vilém I. Druhý důvod byl ten, že Fridrichu Vilémovi připadalo v rozporu se svatým duchem německých dějin a také se mu příčilo, aby si pruský král vsadil na hlavu uctívanou císařskou korunu, která podle historického práva přísluší rakouskému panovníkovi.

V roce 1850 získala francká větev od švábské výměnou za finanční rentu knížectví Hohenzollern.

V roce 1861 Fridrich Vilém IV. zemřel a králem se stal jeho bratr Vilém I., ten se v roce 1871 stal dědičným německým císařem.

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Pruska.
Malý znak Pruského království

králové v Prusku[editovat | editovat zdroj]

králové Pruska[editovat | editovat zdroj]

V letech 17721795 se Prusko zúčastnilo trojího dělení Polska a získalo tak rozsáhlá území na východě, mezi nimiž měly pro Prusko největší význam právě tzv. Prusy Královské (pozdější Západní Prusko). Tehdejší „král v Prusku“ Fridrich II. Veliký se tedy již mohl titulovat jako „král Pruský“ (něm. König von Preußen).

Němečtí císařové (1871–1918)[editovat | editovat zdroj]

Znak Německých císařů
Podrobnější informace naleznete v článcích Německý císař a Německé císařství.

V letech 18701871 pak Prusko po boku dalších německých států bojovalo proti Francii v prusko-francouzské válce. Pruské vítězství v prusko-francouzské válce dalo vzniknout Německému císařství (s oficiálním názvem Německá říše (18. ledna 1871), v níž se Prusko stalo největší spolkovou zemí[6]. V této federaci 26 států byli pruští králové dědičnými předsedy s titulem Německého císaře (něm. Deutscher Kaiser) až do porážky Německa v první světové válce v r. 1918. Po celou existenci Německého císařství byli němečtí císařové zároveň pruskými králi a byli tedy titulováni "Jeho císařské a královské veličenstvo"[7].

Hlava dynastie Hohenzollernů po r. 1918[editovat | editovat zdroj]

Hlava dynastie Hohenzollernů je a až do vyhynutí této linie bude z mladší franské linie. Hlava dynastie je zároveň německým císařem a pruským králem, i když po roce 1918 pouze titulárním. Po listopadové revoluci v Německu odešel císař Vilém II. do nizozemského exilu, kde jako hlava dynastie dožil. Když v roce 1941 zemřel, stal se hlavou dynastie jeho syn, poslední německý korunní princ Fridrich Vilém. Fridrich Vilém však zemřel jen o 10 let později v roce 1951 hlavou dynastie se stal jeho syn a vnuk Viléma II. princ Ludvík Ferdinand. Současnou hlavou dynastie je jeho syn a pravnuk posledního německého císaře Viléma II., princ Jiří Fridrich.[8]

Dynastie Hohenzollernů

Švábská větev[editovat | editovat zdroj]

Švábská (starší) větev vládla na panstvích Hechingen, Sigmaringen a Haigerloch. Tím na rozdíl od franské větve patřila spíš k nevýznamným říšským rodům a kromě Hohenzollernska nerozšířila svou moc dále. Zakladatelem švábské linie se stal Fridrich II. Norimberský, jenž obdržel hrabství Zollern a purkrabství Norimberské v roce 1200 po otci, čímž se stal zakladatelem švábské větve rodu, purkrabství Norimberské však v roce 1218 daroval staršímu bratrovi Konrádovi III., jenž se stal zakladatelem franské linie rodu. Švábská větev na rozdíl od franské zůstala katolická. V získávání území také na rozdíl od franské větve nebyla příliš úspěšná, kromě obsazení trůnu Rumunska.

Hrabata Hohenzollernská (1204–1575)[editovat | editovat zdroj]

Rodový znak rodu Hohenzollernů
Podrobnější informace naleznete v článku Hohenzollernsko.

V roce 1218 švábská větev tehdy definitivně o Norimberk přišla, ale zůstal jí titul hraběte Zollernského resp. Hohenzollernského, jelikož již když se stal Fridrich III. purkrabětem Norimberským, bylo příjmení změněno na Hohenzollern

V roce 1575 bylo hrabství Hohenzollern rozděleno mezi syny Karla I., a to na hrabství Hohenzollern-Hechingen a Hohenzollern-Sigmaringen, jež oboje získaly allodiální práva. O rok později přibylo i hrabství Hohenzollern-Haigerloch (pro nejmladšího syna), avšak již bez allodiálních práv.

Hohenzollernsko bylo sjednoceno až v roce 1850 pod vládou Pruska.

Hrabata Hohenzollern-Haigerloch (1567–1767)[editovat | editovat zdroj]

Znak hrabství Hohenzollern-Haigerloch
Podrobnější informace naleznete v článku Hohenzollern-Haigerloch.

Hrabství Hohenzollern-Haigerloch bylo zřízeno v roce 1576 pro nejmladšího syna Kryštofa Hohenzollern-Haigerlochského, ale bez allodiálních práv jako nejmenší část původního hrabství. Po smrti hraběte Františka Kryštofa Antonína v roce 1767 bylo hrabství Hohenzollern-Haigerloch definitivně absorbováno knížectvím Hohenzollern-Sigmaringen.

Hrabata, později knížata Hohenzollern-Hechingen (1576–1623-1850)[editovat | editovat zdroj]

Znak Hohenzollern-Hechingenu
Podrobnější informace naleznete v článku Hohenzollern-Hechingen.

Hrabství Hohenzollern-Haigerloch bylo zřízeno v roce 1575 pro nejstaršího syna Eitela Fridricha I. jako říšské léno s allodiálnímy právy.

V roce 1623 bylo stávající hrabství povýšeno na knížectví. V roce 1815 se stalo nezávislým členem Německého spolku.

V roce 1850 prodal bezdětný kníže Konstantin své knížectví Hohenzollern-Hechingen francké větvi rodu, stejně tak v tomtéž roce učinil kníže Hohenzollern-Sigmaringenu Karel Antonín a obě knížectví byla sjednocena do země Hohenzollernsko. Titul knížete však švábské větvi zůstal. Dědický nárok však připadl po smrti knížete Konstantina v roce 1869 linii Hohenzollern-Sigmaringen.

Hrabata, později knížata Hohenzollern-Sigmaringen (1576–1623-1850)[editovat | editovat zdroj]

Znak Hohenzollern-Sigmaringenu
Podrobnější informace naleznete v článku Hohenzollern-Sigmaringen.

Hrabství Hohenzollernsko-Sigmaringen bylo zřízeno v roce 1575 pro prostředního syna Karla II., jako říšské léno s allodiálnímy právy.

V roce 1623 bylo stávající hrabství povýšeno na knížectví. V roce 1815 se stalo nezávislým členem Německého spolku.

V roce 1850 stejně jako Hohenzollern-Hechingenský kníže Konstantin, tak i Hohenzollern-Sigmaringenský kníže Karel Antonín prodal své knížectví franské větvi jenž obě knížectví (Hechigen a Sigmaringen) spojila do země Hohenzollernsko a začlenila do Pruska. Titul knížete však švábské větvi zůstal.

Titulární kníže a hlava linie Hohenzollern-Sigmaringen (po r. 1850)
později hlava celé švábské linie (od 1869)
[editovat | editovat zdroj]

Znak Hohenzollernska
Podrobnější informace naleznete v článcích Hohenzollernsko a Provincie Hohenzollernsko.

Kníže Karel Anton však nezůstal "s prázdnou". V letech 18581862 byl pruským ministerským předsedou a po smrti knížete Konstantina z Hohenzollern-Hechingenu (jelikož s ním vymřela linie) získal Karel Anton dědičná práva linie Hohenzollern-Hechingen a v roce 1869 změnil svůj titul (a příjmení) na knížete Hohenzollerského, jeho potomci se tak stali z princů Hohenzollern-Sigmaringenských princi Hohenzollernskými.

Hohenzollernsko, v jižním Německu

Ovšem již před rokem 1869 byl druhorozenému synovi knížete Karla Antona princi Karlu von Hohenzollern-Sigmaringen nabídnuta dědičně rumunská knížecí koruna (cílem této volby byla snaha získat německou podporu v úsilí Rumunů o nezávislost na Osmanské říši). Karel ji přijal a stal se rumunským knížetem a v roce 1881 se stal prvním rumunským králem Karlem I. (Carolem I.) Tím se kníže Karel Antonín stal předkem všech rumunských králů.

Tím však úspěchy členů linie Hohenzollern-Sigmaringen nekončily. Právě v roce 1870 byla (díky Bismarckově plánu) nabídnuta uprázdněná španělská koruna právě princi Leopoldovi Hohenzollernskému (prvorozený syn Karla Antona). Když se informace o tomto plánu dostala na veřejnost, napětí mezi Francií a Pruskem vzrostlo a princ Leopold po dohodě s pruským králem Vilémem I. a otcem Karlem Antonínem od kandidatury raději ustoupil.

Jelikož rumunský král Karel I. neměl potomky, stal se jeho vnuk a syn jeho bratra Leopolda, princ Ferdinand Hohenzollernský v roce 1914 rumunským králem a jeho potomstvo (syn Karel II. a vnuk Michal I.) vládlo v Rumunsku až do roku 1947, kdy byl Michal I. svržen komunistickým převratem.

Rumunští králové (1881–1947)[editovat | editovat zdroj]

Znak Rumunského království
Podrobnější informace naleznete v článcích Rumunský král a Rumunské království.

Další úspěch zaznamenal rod roku 1869, kdy byla druhorozenému synovi knížete Karla Antona, princi Karlu von Hohenzollern-Sigmaringen nabídnuta dědičně rumunská knížecí koruna (cílem této volby byla snaha získat německou podporu v úsilí Rumunů o nezávislost na Osmanské říši). Karel jí přijal a stal se rumunským knížetem a v roce 1881 se stal prvním rumunským králem Karlem I. (Carolem I.)

Jelikož rumunský král Karel I. neměl potomky, stal se jeho synovec (syn jeho bratra Leopolda), princ Ferdinand Hohenzollernský v roce 1914 rumunským králem a jeho potomstvo (syn Karel II. a vnuk Michal I.) vládlo v Rumunsku až do roku 1947, kdy byl Michal I. svržen komunistickým převratem.

Spory o následnictví[editovat | editovat zdroj]

Protože poslední panující rumunský král Michal I. nemá žádného syna a již zřejmě mít nebude, vyvstávají spory o následnictví na rumunský trůn. Podle rumunské ústavy z roku 1924 je nástupnictví na rumunský trůn určeno tzv. salickým zákonem, jenž odpírá ženám právo na trůn.[9] Jelikož však nemá král Michal I. žádné bratry ani mužské členy linie, stal se podle salického zákona možným následníkem na rumunský trůn kníže Fridrich Vilém Hohenzollernský. Spory o následnictví jsou však problematické kvůli tomu, že král Michal I. zavedl v roce 2007 „rodový zákon“, jenž mění následnictví na trůn na mužskou primogenituru s tím, že ženy mohou nastoupit na trůn, pokud vládnoucí král nemá mužské dědice[10]. Tento rodový zákon však není všemi uznáván jako platný, protože zákon o nástupnictví může změnit jen rumunský parlament a ne král v exilu, celou situaci pochopitelně komplikuje fakt že Rumunsko je republikou.[11][12]

Následnictví podle ustanovení krále Michala I. z roku 2007:

Následnictví podle rumunské ústavy z roku 1924 (podle salického zákona):

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Hohenzollern.jpg

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. A Royal Student Stein
  2. Článek v encyklopedii CoJeCo
  3. Monarchie moderní Evropy: lexikon panovnických rodů - Isabelle Bricard, 1. vydaní, Knižní klub, 2002 ISBN 80-7243-143-9]
  4. http://www.alesmatura.websnadno.cz/Cesti_panovnici.html
  5. Dějiny Pruska - Hans-Joachim Schoeps, Nakladatelství Lidové noviny, edice: Dějiny států, 2004, ISBN 80-86379-59-0
  6. Dějiny Německa - Helmut Müller, Karlem Friedrichem Kriegerem, Hannou Vollrath, redakce Meyers Lexikon; Nakladatelství Lidové noviny, 2004, edice: Dějiny států, ISBN 80-7106-188-3
  7. Tituly německého císaře a pruského krále Viléma II.
  8. Následnictví německého trůnu
  9. Rumunská demokratická ústava z roku 1924
  10. Dynastická konstituce
  11. Králův dekret o následnictví
  12. Tituly a následnictví Rumunské královské rodiny

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FUKALA, Radek. Hohenzollernové v evropské politice 16. století : mezi Ansbachem, Krnovem a Královcem (1523-1603). Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 234 s. ISBN 80-7106-782-2.  
  • CLARK, Christopher. Iron Kingdom. The Rise and Downfall of Prussia, 1600–1947. Allen Lane, London
  • HAFFNER, Sebastian. Německá revoluce 1918-1919. Brno : Books ; Bonus A, 1998. 222 s. ISBN 80-7242-019-4.  
  • MÜLLER, Helmut; KRIEGER, Karl Friedrich; VOLLRATH, Hanna, a kol. Dějiny Německa. 2. dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 609 s. ISBN 80-7106-712-1.  
  • SCHOEPS, Hans-Joachim. Dějiny Pruska. Praha : Garamond, 2004. 410 s. ISBN 80-86379-59-0.  
  • STELLNER, František. Fridrich Veliký. Cesta Pruska k velmocenskému postavení. Praha : Panevropa, 1998. 552 s. ISBN 80-85846-10-1.  
  • Válka a evropské královské rody - Anthony Devere-Summers, vyšlo 1998, ISBN 80-7217-074-0
  • Monarchie moderní Evropy: lexikon panovnických rodů - Isabelle Bricard, 1. vydaní, Knižní klub, 2002 ISBN 80-7243-143-9, v referencích
  • Didaktická kronika rodu Hohenzollernů - Ján Lenčo, nakladatelství Onyx, vyšlo v roce 1963
  • Německé císařství - Hans Ulrich Wehler, 1985
  • Historie Německa od roku 1800 - Mary Fulbrook, 1997
  • Historie moderního Německa od roku 1815

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu